Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 16

27. 12. 2017

16. kapitola

-----XXXXX-----

            Ostrava je specifická ve všech dimenzích. Celé město přikrýval palčivý a nedýchatelný opar. Byl stejně neprohlédnutelný jako milosrdný. Nebylo v něm vidět nic, co nemělo být vidět.

            Ocelové srdce císařství. Bezustání tlukoucí a vysílající do všech světových stran čistou ocel místo krve  a bylo jedno, co z ní zbytek císařství udělá, jestli to budou lžičky a nebo kanóny.

            Vystoupili jsme na hauptbahnhofu a chytili fiakr. Parovůz vybavený krytou kabinou s čalouněnými sedadly a minibarem poskakoval na hrbolatě dlážděné silnici, vrčel a při každém stoupání kvílel a sténal jako by byl v posledním tažení. Naštěstí byl jeho řidič zkušený a vyhýbal se jak problémům, tak ostatním parovozům.

            Občas jsme stáli před křížením kolejí. Sledovali nekonečné řady vagónů naložených ocelovými ingoty a trubkami a čekali, dokud železničáři zase nezvednou závoru a nedovolí nám pokračovat.

            Naše cesta byla v podstatě jednotvárná - kouřící komíny se táhly obzorem, kam jsem se podíval. A taky baráky pro dělníky, které obklopovaly secesní tovární budovy. To právě jejich komíny chrlily do nebes neskutečné sloupce mastného dýmu.

            Dělnické kolonie jsou svět sám pro sebe. Ve vysokých, několikapatrových domech žily rodiny natěsnány jedna vedle druhé, zatímco v přízemních prostorách byly obchody s alkoholem a maličké koloniály, který dávaly všem na dluh od desátého do desátého. Pak se musel dluh vyrovnat, jinak byl s dalším nákupem utrum.

            Jeli jsme mezi řadami těch domů dlouhé desítky minut, než jsme se konečně dostali do centra města. Kuriózní bylo, že i to svíraly jako prstenec oblehatelů vysoké těžní věže  dolů a ocelářské provozy. Takových center ve světě moc není...

            Na Zámecké ulici jsme konečně vjeli mezi první měšťanské činžáky. Centrum města bylo vždycky něco lepšího. Žádné latríny na dvorku, ale hezky na každém patře. Sice pro několik bytů dohromady, ale pořád to byla oproti dělnickým domkům vítaná změna. Tady bydlela místní honorace.

            Můj známý se mezi ní dostal díky mému zásahu. Původně jsem měl v plánu ho schovat ve společenském žebříčku poněkud níž, ale přemluvil mě a evidentně se mu dařilo.

            Dům, v němž bydlel byl čerstvě omítnut, měl nová okna a pečlivě vydlážděný chodník vinoucí se podél zdí.

            Nad vstupními vraty visel vývěsní štít s  textem: „Mechanická dílna, brzy i e-shop“. Pochybuji, že někdo z místních chápal, o co jde, ale znělo to dobře a moderně.

            Byli jsme na místě.

            Zaplatil jsem drožkáři deset říšských korun. Belle epoque byla v mém podání vyslovená láce. Za pětku euráčů by se taxikář v mém světě neobtěžoval zapnout ani turbotaxametr.

            „Je to opravdu tady?“ zeptala se mě Nataša nedůvěřivě.

            Přikývl jsem. „Stabilní firma se vyznačuje řádným sídlem. A tahle ho má už od stvoření světa a rozhodně nejde o eufemismus...“

            Otevřel jsem masivní vstupní dveře, které mě za mé počínání odměnily hlasitým zacinkáním. Fór byl v tom, že v dohledu nebyl žádný zvonek.

            „Přejete si?“ přivítal nás melodický hlas.

            Pohlédl jsem na jeho původce – prošedivělého staříka s brýlemi se  skly dost dobře použitelnými i pro okna ponorky, který stál za starobylou secesně zdobenou pokladnou. Pár let v místním hutném povětří ho spravilo. Když sem přišel, po útěku z korekce, byl vyhublý a vybavený plejádou tiků.

            Teď už ale rozhodně nevypadal sešle. Tváře měl vyspravené popílkem  a slezskou kuchyní vyznačující se vysokým obsahem špeku. Ta spraví každého. Teď vypadal jako rodilý Ostravák.

            „Ty?“ vydechl překvapeně.

            „Nazdar Alexi,“ pozdravil jsem ho. „Literárně řečeno, právě tě dohnala tvá pestrá  minulost.“

            Otřásl se jako by se chtěl vymanit z moci špatných vzpomínek.

            „O co jde?“

            „Myslíme si, že máme v sobě štěnici. A potřebujeme ji dostat pryč.“

            Stařík přikývl. „Nic ale neslibuju.“

            „Nic víc ani nečekám,“ odvětil jsem a počkal, až zvedne desku prodejního pultu a pustí nás dál.

-----XXXXX-----

            „Madam,“ ozval se technik rozpačitě, jako by se bál, že ji tím vyruší.

            Ona ale stála u okna a sledovala panorama města, jež se před ní rozkládalo. Její předchůdce měl pravdu, z kanceláře místodržícího byl na Prag skutečně nejlepší výhled.

            Slova, jež přerušila její myšlenky, považovala za rušivé jen chvíli. Možná tentokrát nepůjde o planý poplach...

            „Co se děje?“

            Muž sedící za holomonitorem si oklopil neprůhledný plexištít svého vizoru a upřel na ní štěněcí pohled.

            „Sledovací tým zachytil signál.“

            „Jaký signál?“

            „Sledovacích botů, madam. Jde o ty dvě sady implantované do subjektů Farský a Ivaněnko.“

            Zdejší primitivní svět neměl na orbitě žádné satelity a těch několik retranslačních stanic a osamělých, v ukrytí pracujících hláskařů vybavených širokopásmovými skenery nemohlo ani náhodou fungovat v reálném čase. Cokoliv, co ji bylo právě sděleno, mohlo být staré několik minut, stejně jako několik hodin. Kysele si pomyslela, že klidně i dnů.

            Po příchodů do tohoto světa ji čekalo až nepříjemně moc překvapení. Budova místodržitelství sice odpovídala evropským standardům, ale těm platným před dvěma stoletími. Mohutné parovody spojovaly průmyslové části města s líhněmi geneticky upravených mutantů a biologických strojů. Na budovy státních úřadů si při jejich stavbě  ale nikdo nevzpomněl. Dálkové vytápění, tak pohodlný moderní vynález, tu tedy nahrazovaly uhláky umístěné v každé větší místnosti.

            S elektřinou to bylo podobně. Nebýt přivezených generátorů, svítili by si asi svíčkami. Rozvody vedly z městské elektrárny využívající předpotopní  fosilní paliva všemi směry, ale v budově místodržitelství byla jediná, opravdu jediná, dvojlinka končící v lampičce na psacím stole bývalého místodržitele. Ten si ji, díky internaci, už ale neužije.

            Nahnula se nad holomonitor. V pohybu ji ale omezily dlouhé upjaté šaty s nabíranou sukní,  řaseným živůtkem a s rukávy, které končily až u rukaviček. To rozhodně nebyl pohodlný pracovní oděv, ani oblečení, které by si sama kdy zvolila. Jenomže v tomhle musela vyhovět zvyklostem tohoto místa.

            Z oběžníku, který před příchodem  letmo přečetla bylo více než jasné, že místní elity, byť se tak zdráhala nazývat někoho, kdo byl o nějaké tři století blíž opicím než ona, podléhaly klamu, že místo ženy je u krbu nebo kamen, podle toho, kde své rodině  právě připravovala jídlo.

            Snad už po tisící vyslovila přání, aby sem v příští várce dorazilo méně techniků a více feministických aktivistek. Ten svět byl zralý na revoluci, i když tu ještě nevyrobili jediný nýt legendární Aurory.            

            „Zatracené hadry,“ zaklela, když ji při nahnutí vyjel zadní díl krinolíny až ke stropu a stojatý límec zařízl do krku.

            „Jak stará jsou ta data?“

            „Asi dvanáct hodin,“ odpověděl technik.

            „Teď už můžou být kdekoliv,“ vyštěkla. „ Aktualizujte je, co nejdříve.“

            „Můžeme zintenzivnit kontrolu místních aktivit,“ namítl. „Spotřebuje to ale většinu strojového času, kterým disponujeme. Je to dost náročné, paní. Podmínky nejsou ideální a máme spoustu dalších úkolů.“

            Přikývla. „Priority se změnily. Vyhlaste první stupeň pohotovosti pro všechny jednotky. Musíme ty dva najít co nejdříve.“

            „První stupeň pohotovosti může vyhlásit jen šéf mise.“

            „A kde je vlastě freulain von Schullenburg?“

            „Má už zase jednání s tím Tentononc.“

            „Takže co říká operační manuál A12.34 na situaci, kdy není velící důstojník mise přítomen?“

            Technik se odmlčel a ona by přísahala, že si příslušný předpis právě přehrává a vnitřní straně svého vizoru.

            „Že velení přechází na jeho zástupce, madam,“ odpověděl po chvíli.

            „Takže opakuji: Vyhlaste první stupeň pohotovosti pro všechny jednotky.“

            „A co s místníma?“ zeptal se ji technik. „Máme tu jen dva týmy.“

            „Zapomínáte na naše nové spojence,“ dodala jízlivě. „Už pohled na ně místní vyděsí k smrti. K pacifikaci odporu budou k nezaplacení…“

            Technik sklonil tvář nad virtuální klávesnicí, ale ani tak se mu nepodařilo dostatečně ztišit: „Kdo by je chtěl platit?“

            Napomenula ho, byť s ním v duchu musela souhlasit. Nedokázala pochopit, co Kryštofa přimělo takové tvory stvořit. Od doby, kdy se jejich cesty rozdělily, se změnil. Až příliš…

            „Máme kontakt na armádu a policii?“

            „Styčným důstojníkem je baron von Seweryn. Od polizei jsme tu měli nějakého dvorního radu Hanse Rubnika. Včera si prostřelil hlavu služební pistolí.“

            Rychlým pohybem prstu po ploše komunikátoru si vyvolala na displej příslušná data. „Ano, už to vidím. Včerejší vydání novin hovoří o nehodě při čištění zbraně.“

            Technik se ušklíbl. „Jo, čistil ji přiloženou ke spánkové kosti. Nehody se prej stávaj.“

            „Ať mi přivedou toho Seweryna,“ uložila technikovi.

            Jelikož se jeho prsty hned nerozběhly po klávesnici, dodala ostřeji: „Okamžitě!“

-----XXXXX-----

            „Dáma půjde první?“ zeptal se nás stařík, poté co nám provedl zevrubnou tělesnou prohlídku. Stáli jsme před ním jen ve spodním prádle, ale nezdálo se, že byl ho Natašino spodní prádlo, na které si zdejší svět bude muset ještě dvě století počkat, nějak vyvádělo z míry.

            Ta pokrčila rameny. „Klidně.“

            Vzhledem k těm strojům, co  nás obklopovaly, jsem takový klid nečekal...

            Byl jich plný sklep. Agregáty vyrábějící elektřinu, kabely tlusté jako moje ruka a pár dokonce jako noha. Skříňové transformátory, několik analogických počítačů s mohutnými číselníky, táhly a pákami. A k tomu obří porcelánové chrániče transformátorů a točící se kovové spirály mezi nimiž přeskakovaly výboje i  dlouhé tyčové antény  sršící Eliášovými ohni. Sběrače kovu z mého dětství by tu klepla pepka.

            Připomínalo to staré hororové filmy s Frankensteinem.

            Pro rachot všech těch přístrojů, pro všechno to cvakání a drnčení nebylo slyšet lidského slova.

            Alex pokynul Nataše, která si lehla na desku doplněnou o masivní kožené řemeny. Viděl jsem několik pochybných filmů, které začínaly stejně. Pak se to ale vždycky zvrhlo do sexu, což jsem tady nepředpokládal.

            „Ty řemeny,“ začala Nataša opatrně, „jsou nutné?“

            Zřejmě měla stejný vkus na filmy...

            „Křeče,“ oznámil ji Alex a pak se, věren podobě šíleného vědce, rozchechtal.

            Když ji dostatečně připevnil, napojil na ni několik elektrod. Ty pak propojil se svazky kabelů vedoucích k jednomu z agregátů.

            Když skončil, nasadil si černé brýle, které kdysi fasovali svářeči.

            Svářeči?

            „Co se to tu kurva...“ začal jsem, ale nedokončil, protože v tu samou chvíli Alex trhnul masivní pákou  vidlicového vypínače.

            Natašino tělo se vzepjalo do oblouku a proběhlo po něm několik  namodralých výbojů. Z úst ji unikl zmučený výkřik.

            Než jsem stačil cokoliv udělat, Páka vypínače se s hlasitým cvaknutím vrátila do výchozí polohy a Natašino tělo se s nepříjemným žuchnutím vrátilo na desku.

            Byla v bezvědomí, ale nezdálo se, že by to Alexe nějak vzrušovalo. Místo toho  zarazil do zásuvky ukryté pod deskou  velký kovové pouzdro ukrývající skleněnou tabuli  pokrytou fotograficky citlivým materiálem.

            „Počkejte na mě, vyvolám snímek v temné komoře. Vy ji zatím probuďte. Zase taková hrůza to prý není...“

            „On ji udělal rentgen,“ hlesl Günter překvapeně.

            „Jestli má v sobě sledovací čip, bude na snímku zářit jako hvězda na nebi. I když ho ten výboj usmažil stejně, jako nanoboty, musel by se vyndat kvůli pasivní odezvě,“ odvětil jsem.

            „Tak to je jiná,“ hlesl Günter, „ale stejně jsi teď na řadě ty...“

-----XXXXX-----

            „Já protestuji!“ vyštěkl sotva ho přivedli do její kanceláře. Stráže v bojových zbrojích  vytvořených spojením nanotechnologií a hi-tech kompozitů ho předaly a s něčím, co se blížilo salutování, odešly pryč.

            Vztekající se generál pokračoval do místnosti. Všimla si, že má u boku šavli, ceremoniální záležitost, ale přesto šlo o kus nepříjemně ostré oceli, se kterou se místní důstojníci učili zacházet doslova do zblbnutí. 

            Očekávala ale, že si přímou konfrontaci nedovolí. Zejména z toho samého důvodu, pro který protestoval.

            „Jak jste se mohli opovážit internovat moji rodinu. Kam jste je odvezli?“ obořil se na ni příkře.

            Klidně opětovala jeho pohled. Jakkoliv působil reálně, byl to jen konstrukt. Ve vytvořených světech bylo tak snadné na to zapomenout...

            „Generále Seweryne, uklidníte se, nebo zapomenu na to, proč jsem vás sem nechala přivést i na to, že má plnit funkci styčného důstojníka.“

            Zarazil se uprostřed nádechu, po kterém by určitě pokračoval ve své tirádě.

            „Chcete, abych to udělala?“

            Zavrtěl hlavou.

            „Tak se prosím posaďte,“ vyzvala jej a posunkem nasměrovala k židli, stojící naproti mohutnému psacímu stolu. Za ten se pak pomalu posadila. Předchozí místodržící měl dobrý vkus. Stůl byl z jednoho kusu leštěného tropického dřeva. Masivní, těžký a v reálném světě oplývající cenou, která by ji zabezpečila po zbytek života.  Udělala si v duchu poznámku, že se jej musí pokusit propašovat a prodat na nějaké diskrétní aukci přístupné pouze horní stovce. Proč burcovat celých deset tisíc, když na jeho koupi nebudou mít kapitál?

            S rezignovaným povzdechem ji poslechl.

            „Co je s mojí rodinou? Proč jste ji uvěznili?“

            Usmála se. „Mýlíte se. Nejsou uvězněni. Dokonce ani internováni. Jen jsme je ukryli na bezpečném místě. Vy jste snad nečetl hlášení vaší policie o aktivitách extrémistů? Chcete snad, aby je zabil nějaký radikál, který nemá nic jiného na práci, než čekat v průjezdu s revolverem?“

            Jeho tvář připomínala masku. Jen oči ho prozrazovaly ze lži - byly plné vzteku.

            „Co pro vás musím udělat,“ zeptal se ji s neskrývanou jízlivostí, „aby tam ten extrémista nečekal...“

            Náhle je přerušilo zaklepání na dveře. Aniž by příchozího vyzvala, dveře se pootevřely.

            Škvírou do místnosti nahlédl její asistent. Adjutant, připomněla si místní název jeho funkce.

            Z jeho pobledlé tváře vyčetla obsah sdělení dříve, než je vyslovil.

            „Je... tady… ten…“

            Víc říkat nemusel. Stačilo mu pohlédnout do očí, aby věděla o kom mluví. „Pusť ho dovnitř.“

            „Rozumím,“ odvětil a zmizel.

            „Problémy?“ otázal se ji generál.

            Zatvářila se, jako by byla trvale nad věcí. „Ne, jen dorazil vůdce našich nových spojenců. Považuji za vhodné vás seznámit. Berte to jako lekci. Životní.“

            Než stihl generál von Seweryn zareagovat, do místnosti vstoupil ten, kterého oběžník označil za Toho. Vůdce nových spojenců, jimž „má být projevována úcta a přátelství“ - konec oběžníkové citace.

            Vydechl přemožen tím pohledem a bezděky se pokřižoval. „Co... to...“

            Vůdce Temných na něj upřel pohled hluboký jako dno pekla. „Už to nedělej. Nikdy!“ zachrčel.

            Generál poodstoupil zasažen pohledem na bytost, která jako by vyskočila ze stránek životem  popíraného katechismu. 

            Pro ni ten pohled nebyl tak šokující. Už si stihla projít i složky připojené k oběžníku, včetně těch utajených. Dohoda s Temnými byla možná výhodná, ale nesouhlasila, že byla také levná. Ve skutečnosti byla tahle dohoda pro korporaci nebývale drahá. Možná měla dokonce cenu vlastní duše. Placení otroky! Od dob starověku a krachu globalizovaného outsourcingu otroci nebyli nikdy měnou žádného kontraktu. Znovu si připomenula, že obyvatelé tohoto světa lidmi nejsou a nikdy nebudou. Jsou to jen konstrukty vzniklé v hlavě jejího manžela. Jen konstrukty. Stejně jako ten ďábel, který stál před ní. Sto otroků měsíčně. Možná, že nebude nutné z tajných evropských věznic a táborů  předisponovat jediného odsouzence.

            Podívala se na generála. „Toto je Ten. Vůdce Temných, našich nových spojenců. Hledáme několik velmi nebezpečných teroristů. To slovo možná ještě neznáte, ale věřte mi, během následujících dnů se ho naučíte skloňovat ve všech pádech.“

            „Hledáme našeho Ssstvořitele,“ pronesl vůdce Temných syčivě. „Ssschovává se u váss.

            „Stvořitel přece není člověk,“ odpověděl konsternovaný generál.

            „Tenhle je. A ssskrývá ssse tady,“ odpověděl Temný

            Generál se viditelně otřásl.

            „Očekáváme vaši plnou spolupráci,“ pronesla. „Náš cíl je na pohybu s dalšími osobami. Čekáme jen na pozitivní identifikaci místa pobytu. Pak je sebereme. Jde nám o  chirurgicky přesný zásah. Vyřízneme je jako nádor, aniž bychom poškodili okolní tkáň. Potřebujeme ale vaši spolupráci - potřebujeme podporu.  Nevíme, kde bude zásah proveden. Takže v momentě, kdy to zjistíme, to bude o rychlém přesunu.“

            „Mohu poskytnout šest císařských útočných vzducholodí a letku C. a K. proudových kluzáků. Celková kapacita tři sta dvacet osob s vybavením ekvivalentním myslivcům.“

            „To je místní lehká pěchota?“

            Přikývnul.

            „V jakém časovém horizontu budou ty letouny akceschopné?“

            „Jde o jednotky první reakce,“ namítl dotčeně. „Jsou vždy připraveny ke startu do deseti minut.“

            „A co nějaké vojenské jednotky? Co máte k dispozici?“

            Generálova tvář byla najednou jako vytesaná z mramoru. „Mám svěřit pod vaše velení i vojáky? Jsou to císařští, ne žoldnéři.“

            Upřela na něj pevný pohled. „Zatím jste nám poskytl jen transport. Dáváte nám stroje bez obsahu.“

            „S posádkami,“ namítl generál nesouhlasně.

            „S posádkami nebo bez, myslím, že jste dostal jednoznačné pokyny vycházet nám maximálně vstříc. Je opravdu pár vzducholodí a kluzáků tím maximem, které jste ochoten poskytnout? Ve Vídni z vašeho počínání nebudou nadšení. A vaše rodina to určitě taky neocení.“

            Generál se prkenně uklonil. „Rozumím. Mohu oslovit příslušná zemská velitelství, aby předali pod vaše velení některý ze zeměbraneckých pluků. Předpokládám, že dotčení generálové budou formálně protestovat k ministru války, který jejich stížnosti v řádné proceduře zamítne, ale ti vojáci budou vaši. Nakonec...“

            Zvedla oči ke stropu. Jestli něco nesnášela, pak to byli místní byrokrati navlečení do uniforem. Zkostnatělí, opájející se vzpomínkami na dávná vítězství, ale neschopní reagovat na cokoliv aktuálního. Když císaře donutil její předchůdce abdikovat,  nezmohli se na odpor. Jejich spolupráce byla výsledkem kalkulu tak chladného, až z něj mrazilo. Za pár let, až sem dostanou dostatek moderních technologií, se to tu ale zásadně změní. Pak skončí éra těch cínových vojáčků i jejich naparáděných velitelů...

            „Zeměbranecké pluky si nechte. Chci parní tanky a ty nové mutantské Stosstruppen.“

            „Vy... chcete nasadit...“ hlesl šokovaně. „Tyhle jednotky jsou určeny pro boj  na území nepřítele. Jsou efektivní ve všech myslitelných formách destrukce. Budou civilní oběti. Desítky, nejspíš stovky. Kdokoliv se jim připlete do cesty, bude v ohrožení.“

            Pokrčila rameny. „Ne všichni. Jen ti, co budou mít smůlu.“

-----XXXXX-----

            Když opět osaměla, s povzdechem se zhroutila do křesla, které bylo sice otočné, ale jehož masivní, litinové nohy budou ještě dvě století snít o kolečkách.

            Sáhla do zásuvky psacího stolu a vytáhla na světlo největší tajemství bývalého místodržitele – láhev věkovité brandy, z níž ten nešťastník nestihl upít víc než jen pár skleniček.

            Ulila si z láhve do sklenice v objemu, který by ještě před pár dny považovala za holou sebevraždu a bez váhání ji do sebe obrátila.

            „Kurwa,“ zachrčela, když ji v ústech odezněla palčivá chuť alkoholu. Za tohle ji nikdo neplatí.

            Náhle ji vyrušilo  zaklepání na dveře.  Vrátila s povzdechem láhev do jejího úkrytu a pronesla: „Dále.“

            Bylo to jediné slovo, ale ji připadalo, že se v něm ukrývá všechna únava světa.

            Do místnosti vstoupil technik.

            „Máme aktuální odečty,“ pronesl a pohybem ruky na níž měl blikající senzorovou rukavici, aktivoval holomonitor na jejím stole.  „Tohle je  pozice cílů na mapě v čase Té mínus šest.“

            „Data stará šest minut?“

            Technik se ušklíbl. „Běžel jsem jako o závod.“

            „Musíme spustit akci! Kde je freulain von Schullenburg?“

            „Předpokládám, že ve své kanceláři,“ odtušil technik. „Podle toho vašeho oběžníku ke schválení zásahu potřebujete její souhlas. Jen její.“

            „To není můj oběžník,“ ohradila se.

            Technik pokrčil rameny. „To je jedno, čí je. Vy jste ho na mě použila jako první.“ Pak se na jeho tváři objevil úsměv.

            Usmála se taky.

            „Takže jdu za naší velkou velitelkou pro její souhlas tak, jak požaduje všemocný oběžník.“

            Technik se zakřenil.

            Vyšla z místnosti a šla chodbou až ke schodišti, na němž se musela proplétat zástupcem písařů a kancelistů, kteří spěchali za svými povinnostmi. Gretchen nechtěla místodržitelovu kancelář, místo toho se spokojila s několika místnostmi ve východním křídle, kam umístila svůj štáb, jen pár kroků od kasáren spojenců.

            Správné by bylo, kdyby ty schody vyšla pomalu a důstojně, jak se slušeno na její postavení, místo toho je vyběhla po dvou, zatímco se ji poplašení úředníci snažili jít z cesty. Nevšímala si jich, stejně jako by si nevšímala řady mravenců spěchajících splnit požadavky jejich mraveniště.

            Před dveřmi Gretcheniny kanceláře stála dvojice ozbrojenců. Byli to zkušení bijci, s nimiž absolvovala poslední dvě mise.

            „Antone, Kurte,“ oslovila je. „Jsem ráda, že jste v pořádku. Koho jste nasrali tentokrát, že jste skončili tady?“

            Oba muži navlečení do bitevních zbrojí prošpikovaných moderními technologiemi se ušklíbli. „Jsme tu za odměnu, paní.“

            Teď se ušklíbla ona. „A jak by asi vypadal váš trest, hoši? Potřebuji mluvit s naší všemocnou velitelkou.“

            „Řekla, ať ji nikdo neruší,“ odvětil Kurt.

            „Jde o záležitost nejvyšší důležitosti,“ odvětila. „Pusťte mě dovnitř. Čas je momentálně naše nejcennější valuta.“

            „Máme svoje rozkazy,“ odpověděl Anton nešťastně.

            „A já vás můžu poslat hlídat lithiové doly na Trigonu. Víte, co se tam lidem stane po měsíci nebo dvou?“

            „To není fér, paní,“ hlesl Kurt.

            „Život není fér. Pusťte mě dovnitř.“

            Odstoupili od dveří takřka ve stejnou chvíli.

            Otevřela je o poznání energičtěji, než byl nutné.

            Sotva vstoupila, překvapeně vyjekla.

            Gretchen von Schullenburg se pokusila zakrýt vlastní nahotu, stejně marně, jako že se mezi jejími, bělostí zářícími stehny, nachází spoře oděný vůdce spojenců.

            Ten na nečekané vyrušení ani náhodou nezareagoval, jak by se v dobré společnosti slušelo. Místo toho se jeho boky pohnuly v mohutném frikčním pohybu, po němž mu z úst uniklo hlasité, vítězoslavné zachrčení.

            Teprve pak obrátil svoji pozornost ke zdroji svého vyrušení.

            „Chceššš ssse přidat, sssamičko?“

            „Ani ne, měla jsem dost divokou střední,“ odvětila a upřela pohled na Gretchen.

            „Potřebuji tvůj souhlas se zásahem. Máme aktuální pozici Kryštofa Farského a Nataši Ivaněnko. Taková příležitost se už nemusí opakovat.“

-----XXXXX-----

            Dostat do sebe deset tisíc voltů vám může zařídit každý pitomec vyzbrojený  paralyzérem a nebo státní zaměstnanec vybavený tázerem. Stačí si vybrat.

            Nechci ani vědět kolik voltů do mě poslal Alex. Faktem je, že jsem přišel k sobě až za dvacet minut a bolelo i to, co jsem netušil, že v těle mám.

            „Nikdo vás neočipoval,“ prohlásil pak Alex. „A ani v trávicím traktu vám neputuje nic, co by tam putovat nemělo. Na těle nemáte žádné stopy po injektoru. Takže musíme předpokládat, že za tím stojí jen nanoboti. Tak silný mikroskop tu ale nemám, takže nemá smysl vám brát krev.  Jediným řešením byl úder naslepo – zkratoval jsem je. Nebojte, je to vyzkoušený postup. Už jsem to párkrát dělal. Jednou dokonce sám sobě. Měli by jste je vyloučit z krevního řečiště standardním způsobem během dne či dvou. Pijte hodně tekutin.“

            Vzal jsem ho za slovo – na poličce na zdi mu stála zaprášená láhev Jalovcové. Po tom zážitku bych vypil i ředidlo. Mohutně jsem si zavdal a asi bych ji ztrestal celou, kdyby mi ji z ruky nevytrhla Nataša.

            „Ty máš ale splávek,“ okomentoval jsem její výkon závistivě. „No jasně, Ruska...“

            Ušklíbla se. „Mám mezi předky spoustu oficírů. Chlastali první ligu od Kavkazu po Berlín.“

            „Můžeme se obléct?“ zeptal jsem se Jonáše.

            Pokrčil rameny.  „Nebo nachladnout. Je to na vás.“

            Tak jsme se oblékli. Vlněný jednořadý oblek s vestou rozhodně nepatřil k nejpohodlnějším ani nejbezpečnějším, ale radši budu vypadat nenápadně než na sebe upozorňovat neprůstřelnou vestou.

            V pouzdrech na opasku jsem měl dvojici revolverů Rast & Gasser model 1898 z Baltazarovy sbírky. Byly místní a rozhodně poutaly méně pozornosti než moderní pistole. Revolvery nejsou sice nic moc, mají malou kapacitu nábojů, rychlost střelby taky žádná sláva, ale jsou  spolehlivé. Když selže místní patrona, prostě jen znovu stisknete spoušť. Své šance přežít střet s neznámem jsem navíc vylepšil tím, že jsem osmiranné válce obou zbraní naplnil na střídačku trhavými a průbojnými patronami.

            Nataša si s brbláním schovala do kapsáře  pistoli Borchardt model 1893. Za nic na světě se nenechala přesvědčit, že praktičtější by byl nějaký menší model dámského revolveru. Pro ni to bylo buď nic a nebo tenhle krasavec, který Baltazarovi přišel na objednávku z katalogu přímo z adresy Parabellum – Berlin.

            „Takže by nás už neměli tak snadno najít,“ prohlásil se skrytou otázkou v hlase Günter, když se na vrávorajících nohách snažil trefit do úzkých nohavic svých vlněných kalhot s decentním proužkem.

            „To byl taky důvod, proč jsme do sebe pustili proud,“ přitakal jsem.

            Asi bych pronesl i nějaké to další moudro, kdyby ovšem v tu chvíli nad našimi hlavami nezavily tryskové motory několika přilétajících strojů.