Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 14

5. 11. 2017

14. kapitola

-----XXXXX-----

            Recepční sebral z pultu bankovky  a přestal si zvědavě prohlížet naše nevábně vyhlížející zevnějšky. Místo toho nasadil naprosto profesionálně příjemný a přátelský obličej a  přisunul k nám magnetické karty od pokojů.

            Hotel Hilton Paradise byl vyhlášen kuchyní, obsluhou a diskrétností. Stál na okraji Mnichovského habitatu, v dosahu letiště, které mu zajišťovalo přísun hostů  a peněz.

            Tady se nikdy nikdo nikoho na nic neptal. Vlastně to bylo takové firemní heslo. Nebo, by mohlo být.  Kdysi jeden člověk řekl, že neexistuje něco jako špinavé peníze. Tady tu myšlenku dovedli k dokonalosti. 

            Pro anomály to byla dobrý zpráva. Čidla a skenery u vchodu byly parodií jejich mnohem účinnějších bratříčků ve zbytku Evropy. Policie sem nechodila a informátorům se stávaly nevysvětlitelné nehody.

            „Přeji hezký pobyt,“ pronesl pak. „Budete si přát některou ze specifických hotelových služeb?“

            Podíval jsem se na Natašu. Ta zavrtěla hlavou.

            Günter pokrčil rameny.

            Zbylo to tedy na mě: „Je volné orákulum?“

            Recepční pohlédl na monitor. „Dnes, mezi sedmnáct a sedmnáct třicet. Jedna otázka.“

            „Objednejte mě, prosím a připište mi to na účet.“

            „Jistě pane. Nemohu vás ale neupozornit na novinku v naší nabídce pro vážené hosty,“ pokračoval. „Goblini,“ dodal ještě lakonicky, jako by to vše vysvětlovalo.

            „Goblini?“ zopakoval jsem po něm nechápavě.

            Přitakal. „Hloubkové masáže. Tantrické masáže, včetně těch se šťastným koncem, jsou proti tomu jen amatérskou stimulací pohlavních žláz...“

            Ušklíbl jsem se. „Objednejte prosím tady mého přítele.“

            Günter se pokusil protestovat, ale Nataša mu uštědřila štulec, po kterém jen bezmocně vykvíkl.  „Mlč nerde, to ti otevře obzory.“

            Pak se obrátila na mě: „A co já?“

            „Tobě bude stimulovat pohlavní žlázy amatér.“

-----XXXXX-----

            K orákulu jsem přišel umytý, převlečený a s  pohlavními žlázami stimulovanými ve sprše a pak dvakrát v ložnici. Rád si připlatím za hotel, který nemá koberce z umělé hmoty...

            Před dveřmi stál znuděně se tvářící portýr. Podle biomechanických náhrad, které z něj opět udělaly celého člověka, to by veterán některé z proběhlých válek obohacených o punc humanitární intervence. Posunkem mi přikázal počkat.

            Tak jsem si sedl na sametem polstrovanou lenošku a u vnadné dívčiny v kratičkých šatečkách s krajkou a volánky si poručil kávu.

            Dostal jsem nádherně vonící pidipresíčko v něčem, co připomínalo náprstek s uchem.  

            Pohrdl jsem sklenicí vody na vymytí zubní náhrady a rovnou ho do sebe obrátil. Stálo za  celou tu stovku eur, co za něj vypláznu, až budu vyrovnávat hotelový účet.

             Pak konečně ze dveří vylezl nějaký upocený chlápek, kterému se na hrudi houpala slušná sbírka maskovacích amuletů. Jeho tvář jsem ale poznal bez problémů – poslední rok plnila holozprávy všech stanic západní Evropy. Nadějný politik, pravá ruka předsedy Europarlamentu a dle zasvěcených komentářů i jeho korunní princ. Ten stařičký eurokrál by se divil, kdyby zjistil, že si na prsou hřeje půlskřeta.

            Jenomže, upřímně, v každém parlamentu se vždycky najde nějaký skřet. Takový je už přirozený řád světa a politiky.

            „Můžete vstoupit,“ oznámil mi portýr.

            Za dveřmi panovala černočerná tma, kterou odháněl je mdlý plamínek olejové lampy. Takové orientální, co ji stačí jen přetřít a hned tu máte džina natěšeného na plnění přání. 

            Orákulum lampu nepotřebovalo. Byla tu pro návštěvníky, co by se jinak přerazili o vybavení pokoje.

            Jen jsem ji uviděl, na džina a lampu jsem si už ani nevzpomněl.

            Tohle orákulum byla už od pohledu „špica v oboru“ – mladičká dívka odchovaná přímo v Delfách. Tradiční výchova, tradiční výcvik. Jestli ji Řekové pustili do Hilton Paradise, pak na tom asi byli dost špatně. Ale kdo by si nechtěl vylepšit státní rozpočet? Zejména, když svojí výší připomíná výtěžek sbírky na podporu heterosexuálních katolíků.

            Posadil jsem se a počkal, než si z tlakové láhve cvakla dávky výparů normálně vyvěrajících z puklin v Delfských skalách.

            „Co tě sem přivádí Kryštofe Farský?“

            „Já...“

            „Jednu otázku... znáš pravidla...“

            „Proč?“ vyhrkl jsem a vzápětí se proklel za svoji zbrklost. Pro boha živého, tolik peněz a já se zmůžu na takovou kravinu...

            Chvíli se na mě dívala nepřítomným pohledem a pak pronesla: „Svět a nebo moc. Co je víc? Hledej nemocného muže s mocí omezenou na jeden svět.“

-----XXXXX-----

            Güntera jsem našel pohrouženého do práce. Jeho ruce se míhaly na klávesnici holoboardu, který na 3D holodisplej chrlil v otevřených oknech sloupce dat. Visely před ním v prostoru, zářící, měnily se, pluly a rotovaly.

            Se sklopeným neprůhledným displejem, oblečený jen v županu a s chlupatými slippery na nohou působil surreálním dojmem. Gobliní masáž zřejmě splnila svůj účel – působil neuvěřitelně odpočatým dojmem.            

            „Máš něco?“

            Ťukl prstem do náhle se objevivšího hologramu pokrčeného papíru.

            „Tohle je vizualizace toho papíru, co se ti podařilo sebrat v Bangkoku. Ve skutečnosti samozřejmě o normální zprávu, jenom její zobrazení odpovídalo reáliím kybersvěta.“

            „A co je v té zprávě?“

            „Je to týdenní souhrnné hlášení z kliniky. Terénní agent, není podstatné, kdo to byl, předal informaci našemu člověku do Bangkoku a  ten jí přeposlal dál. Je to celkem nudné hlášení o tom, co Nataša Ivaněnková dělala před nějakými deseti měsíci. Možná jen tady ten odstavec,“ dodal pak a potutelně se usmívaje, ukázal na pětici řádků.

            Naklonil jsem se mu nad ramenem. Po vteřině čtení jsem se rozkašlal ve snaze  zdusit v sobě zárodek smíchu. „Cože? Sex ve sprše se statným ošetřovatelem? To asi nešlo na pojišťovnu...“

            Pak mi ale ukázal něco mnohem zajímavějšího. Nešlo o text zprávy a ani o jejího odesílatele. Nešlo dokonce ani o Natašu. Byl to kód příjemce. Už dávno se ve zprávách neuváděla žádná jména a místa. Jen kódy.

            Počítač ví, s kým má tu čest, pro ostatní to je jen změť čísel. Pokud  ovšem nejste hacker a nebo jste to už v minulosti neřešili. Günter byl hacker a já to v minulosti už řešil. Možná jsem nedokázal rozlousknout, kdo byl příjemce, ale vím, odkud byl. A bylo to setsakra překvapující zjištění – část kódu adresáta totiž odpovídal Bavorsku…

-----XXXXX-----

            Proč proboha to musí být zrovna Bavorsko?

            Znovu a znovu jsme to kontrolovali, ale bylo to tak.

            Problém byl v tom, že podle Güntera šlo o adresu anonymní schránky, zřízené na poštovním úřadě ve Winklu a přístup do ní byl možný jen z tamního terminálu. 

            Pokud jsme chtěli pokračovat v pátrání po identitě našich tajemných protivníků, museli jsme do Bavorska.

            Jenomže to už několik let bylo nejuzavřenější spolkovou zemí a možná i nejuzavřenější zemí na světě. Díky nepřetržitým manévrům policie a armády tam během let z  měst a městeček postupně zmizeli všichni extrémisté, teroristé, liberálové i ekoteroristé. O lidskoprávních aktivistech nemluvě…

            Jako první ale zmizeli anomálové. Bez vysvětlení a beze stopy.

            Z Bavorska se tak stala bukolická enkláva obývaná bodrými pijáky piva a pojídači bratwurstů a poměrně hustě protkaná sítí vševidoucích kamer, čidel a skenerů. 

            Dostat se tam nebude jen složité, bude to zhola možné. Dostanou nás už na hranicích, jen co se jim rozpijeme na první kameře. Ať chceme nebo nechceme, já, Nataša i Henryk jsme  obdarovaní a ty dokáže nový detekční software odhalit téměř s naprostou jistotou. A když nás odhalí, zmizíme, stejně jako tisíce jiných. Jen tak si tam nakráčet, zavánělo sebevraždou.

            Navíc Bavorsko má i po proběhlých čistkách pořád pěkných pár set tisíc obyvatel. A naši podezřelí? Těch, co by mohli mít podstatné informace, vliv a zdroje,  budou tisíce.

            A možná tam bude jen nějaký bezdomovec, co jednou za čas za pár eur dojde na poštovní úřad, stáhne poštu a přepošle ji jinam. 

            Kam, to už ale Günter bez přístupu k poštovnímu terminálu nezjistí. Leda že  bychom s Henrykem osouložili každou pošťačku, co tam štempluje čumkarty.

            Jak se říká: Málo dat, málo muziky…

            Když jsem odcházel, měl už znovu vizor na očích a nořil se do hlubin kyberprostoru.

-----XXXXX-----

            Henryk po projití bránou neztrácel ani minutu. Z mrtvé schránky si vyzvedl pohotovostní zavazadlo s oblečením, doklady a ještě originálně zabalený komunikátor s jednorázovou kartou.

            Převlékat se v průjezdu sice nebyla žádná sláva, ale v normálních kalhotách a bundě se cítil mnohem lépe než v té hrubě tkané kutně, v níž se musel pohybovat po Cimmerii.

            Pak aktivoval komunikátor, ignoroval příval reklam, jež okamžitě zahltily poblikávající displej. Naťukal na klávesnici číslo, za které by většina světových tajných služeb a agentur zaplatila majlant a přiložil přístroj k uchu.

            Když se ozval hlas volaného, pronesl: „Tady Henryk, požaduji schůzku. Okamžitě. Zvolte místo...“

            Volaný neřekl víc než dvě slova. Pak zavěsil.

            Když vracel komunikátor do kapsy, na jeho tváři se poprvé objevil úsměv.

-----XXXXX-----

            Seděl v hlubokém křesle a netečně sledoval, jak mu zdravotní sestra vyndává z předloktí kanylu a kouskem vaty otírá krvácející ranku.

            Kůži mu pokrývaly desítky podobných, v různém stádiu hojení. Už o tom ani nepřemýšlel. Mohl to být nějaký nový, dosud nevyzkoušený retrovirální koktejl, stejně jako nějaké výtažky z bylin sesbíraných o úplňku. Vyzkoušeli na něm už úplně všechno.

            Alchymisti, chemici i mistři zapovězených umění si u něj podávali ruce.

            Penězi ani sliby nešetřil. Bylo to ale marné. Jeho stav se nelepšil.

            Lékař v nezbytně bílém plášti ještě jednu zkontroloval údaje na displeji jeho autonomní jednotky podpory života a pak se s omluvami vytratil.

            Terminální stádium.

            Pojem, který byl stejně neurčitý jako definitivní.

            Dobře věděl, že jediné, co ho nyní ještě drží při životě, jsou nanoboti. Ne víra, ale miliony mikroskopických robotů, kteří mu kolovali žilami a bezustání opravovali chřadnoucí tělesnou schránku. Jenomže ani oni nebyli všemocní, jejich poruchovost dosahovala už nyní padesáti procent a stále stoupala. Zpočátku je vyměňovali společně s krví. Pak už prostě jen doplňovali infuzemi a doufali, že ty nefunkční jeho tělo samo vyloučí. Cysty v játrech a ledvinové kameny byly jen malou daní za tento mylný předpoklad.

            Ony ho ale nezabijí. To udělá ta zatracená klatba. Dříve, nebo později ho dostane ať udělá cokoliv.

            Třesoucí se rukou zvedl ze stolku broušenou sklenici se zbytkem koňaku. Už celé měsíce mu ho lékaři nezakazovali. Vlastně mohl dělat cokoliv – kouřit, brát dogy, zpíjet se do němoty i nevázaně kohabitovat s kým si zamanul.

            Když lékaři přestanou zakazovat škodlivé věci, neznamená to nic dobrého. Jenomže zrušení zákazů přichází chvíli, kdy už člověk na hříchy nemá sílu ani chuť.

            Z chmurných myšlenek ho vysvobodilo zaklepání.

            „Dále,“ zaskřehotal.

            Do místnosti vstoupil vysoký  a ramenatý muž v dokonale padnoucím obleku. V jeho tváři chyběla jakákoliv stopa po emocích. Jako by byla vytesána z jednoho kusu mramoru. Nebo ledu. Nebo mramoru  vychlazeného do absolutní nuly…

            „Á Jednička,“ okomentoval jeho příchod. Pak si všimnul další postavy za jeho zády. Poznal v ní Gretchen von Schullenburg.

            „Takže jednička s hvězdičkou,“ okomentoval to pobaveně.

            Jedničkova tvář poprvé zazrcadlila emoci. Nedokázal ale odhadnout, zda jde o hněv anebo o znechucení.

            „Bohužel, pane. Hvězdička se nekoná. Máme problém.“

            „Co se děje?“

            Jednička strčil do nervózní dívky a posunul ji před sebe. „Tak povídej.“

            Teprve, když vstoupila do světla, si všiml její tváře pokryté modřinami a šrámy.

            „Předpokládám,“ pronesl pomalu, přemáhaje bolest, „že to znamená, že akce selhala. A ten rukopis…“

            Opatrně přikývla. „Nezískala jsem ho. Ukryl ho ve světě, o kterém jsme neměli ani tušení. Vypadal jako peklo.  Byla tam monstra,“ dodala ještě a pak, když ji přeskočil hlas, se na moment odmlčela. „Vládnou tomu světu a lidi, co tam jsou, jsou pro ně jen hračky. Zajali nás.  Neměli jsme žádnou šanci. Farský unikl. Předpokládám, i s tou knihou.“

            „Kolik členů vašeho týmu přežilo?“

            „Čtyři. Dva zraněné místo léčení podřezali jako dobytek.“

            „Bojím se zeptat, jak to, že tě pustili.“

            „Slíbila, jsem jejich vůdci, že s ním promluvíte,“ odvětila. „Drží zbytek týmu jako rukojmí.“

            „Má smysl informovat o tom podílníky?“

            Jednička zavrtěl hlavou. „Ti, co přivedli Gretchen, sice čekají ve společenské místnosti, ale podílníky bych za nimi nevodil. Stačí jim poslat pár fotek.  I po nich budou mít pár dnů problém spát.“

            „Jsou hnusní?“

            Když mu Jednička ukázal na displeji komunikátoru fotografii, znechuceně se odvrátil.

            „Máte pravdu. Nechám to na vás, Jedničko. Dojednejte, co je nutné.“

            Jednička si povzdechl. „Bohužel, pane, to nepůjde. Jeden z těch dvou prohlásil, že je vůdce a chce mluvit jen s vámi. Požaduje diskrétní jednání vůdce s vůdcem, jak řekl.“

            „Má to pro nás nějaký význam?“

            Gretcheninu tvář na krátký moment pohltila nevole. Když se ale ovládla, odvětila: „Viděla jsem je v akci. Jsou to rození válečníci. Pro určitý typ operací by mohli být neocenitelní.“

            „Takže se s tím jejich vůdcem setkám,“ rozhodl se.

            Pak se rozhlédl se po místnosti.

            „Nechci, aby mě viděl u těch přístrojů,“ řekl nakonec. „Slabého a bezmocného...“

            Jednička přikývl. „Nechám připravit zasedačku ve třetím patře.“

            Pak nastavil pravici. „Odvedu vás tam, pane.“

-----XXXXX-----

            „Jmenuji ssse Ten,“ představila se mu bytost. „Velím lidu Těch. Jsssme páni našššeho světa. Máme tisssíce otroků, kteří náššš sssvět dělají lepššším dle přání ssstvořitele. Naššši nepřátelelé nám říkají  temní, ale my jen plníme vůli našššeho ssstvořitele, jsssme Ti...“

            Uvědomil si, že ho ten pohled děsí. V příchozím nebylo nic lidského. Dokonce ani proporce. Jeho pokroucené tělo pokryté bizarními pletenci svalů mělo krátké, křivé nohy a příliš dlouhé ruce s prsty zakončenými dýkovitými drápy. Neměl na sobě nic, než krátkou bederní roušku a zaprášený, hrubě záplatovaný plášť. Děsivě žluté, plazí oči, posazené daleko od sebe v ploském, hadím obličeji, se do něj vpíjely, jako by mu chtěly nahlédnout až do duše.

            Na krátký okamžik měl chuť utéct, nebo se schoulit někde v temném koutku. Ovládl se. Byly doby, kdy se před ním třásli korunované i volené hlavy celé Evropy, kdy sestavoval vlády a zase je nechal padnout, pokud se mu to zalíbilo, nebo se mu znelíbily. Stále patřil mezi vládce a kdo byl ten cizinec? Nula ze světa, který nemá co nabídnout.

            „Bylo mi řečeno, že se mnou chcete mluvit.“

            „Máme vaššše muže,“ zasyčel. „Nabízím výměnu. Můj lid potřebuje otroky. Hříšššníky. Ssstovky, tisssíce hříšššníků. Požadujeme sssto hříšššníků za jednoho vašššeho muže.“

            „Jsou to jen muži,“ namítl. „Sto za jednoho nepřichází v úvahu.“

            „Jsssoou to válečníci. Mají v sssobě kouzla.“

            Kouzla? udivilo ho. Pak mu došlo, že má na mysli jejich vylepšení. Miliony Eur investovaných do čipů, myoposilovačů a neurálního rozhraní nejnovější generace.

            „Dám pět za jednoho,“ nabídl nakonec.

           

            „Pět je málo,“ ucedila nestvůra. „Padesssát.“

            Zavrtěl hlavou. „Deset. Je to má poslední nabídka. Jen na nevšimném pro všechny ty všetečné ministerské úředníky zaplatím víc, než je cena těch mužů.“

            „Pane,“ vstoupil do jednání Jednička. „Kde je vezmeme?“

            „Máme pod palcem vězeňský systém většiny Evropy. Nebylo by to poprvé, kdy jsme někoho recyklovali jen na papíře, ne? A zapomínáte i na naše vlastní zařízení pro anomály. Pro většinu z nich stejně nemáme žádné využití.“

            „Dobrá, dessset,“ odvětil vůdce a na znamení uzavřeného obchodu nastavil pravici.

            Stisk neměl silný, ani s ní nepumpoval s náruživostí politika. Vlastně mu to připadalo jako by podal ruku nějaké ještěrce.

            Pak mu do mozku udeřila temná vlna. Do očí mu vystřelila děsivá bolest. Zaječel a s překvapením ucítil, jak se mu z obou nosních dírek spouští pramínky krve. Mozek mu najednou zahltily obrazy. Bylo jich příliš mnoho na to, aby jim dokázal porozumět. Zůstal mu z nich jen pocit. Vždycky jde o moc. Vždy a každému. Jemu i jim  a uvědomil si, že si říkají Temní. Že je tak nazval jejich Stvořitel, kterého nenávidí.

            Gestem zastavil Jedničku, který z pouzdra vytahoval pistoli.

            Narovnal se a s úlevou si uvědomil, že bolest, ta krutá společnice posledních měsíců zmizela.

            „Co to bylo?“ zašeptal.

            „Můj dar,“ odvětil Ten a jeho ještěří tvář se roztáhla do pobaveného šklebu. „Vy máte sssvá kouzla, my zassse sssvá.

             „Máte zajímavé schopnosti,“ odtušil.

            „Dokážeme víc. Váš sssvět násss nesssvazuje. Jsssme tu sssilnější. Tu kletbu, co vásss ničí, jde odssstranit.  Spojme ssse a já dokážu vyléčit vaššše tělo, zahnat přicházející sssmrt.“

            „Jistě chápete, že vaše léčitelské schopnosti jsou sice fenomenální, ale k jejich využití mi stačí si najmout jen vás.“

            Temný na něj nepřestal ani na moment zírat ještěříma očima. „Mám ssstovky válečníků. Ssschopných a odhodlaných.  Můžeme bojovat vaššše bitvy za odměnu.“

            „Odměnu?“

            „Chceme hříšššníky. Budeme sssloužit za hříšššníky.“

            „Budete sloužit za hříšniky?“ zopakoval jeho slova překvapeně.

            „Pět za každého bojovníka. Na mé zavolání jich čeká dvěssstě. Jsssou ssspolehliví.“

            „Jaká bude frekvence plateb?“

            „Měsssíční.“

            Zavrtěl hlavou. „Čtvrtletní. Tisíc lidí je hodně. Bude trvat, než je dáme dohromady.“

            Příšera přikývla.

            Zaťukal prsty o opěradlo křesla. Bylo v tom víc nervozity, než netrpělivosti, ale nezdálo se, že by se příchozí orientoval v jemných nuancích lidského psyché. „A proč vlastně hledáte zaměstnání?“

            Měli jssme úkol od sssamotného Ssstvořitele – tressstat hříšníky. I jeho jsssme měli tressstat, za hříchy, kterých se dopussstil. Jenomže pak způsssobil, že proti nám povsssstali naššši otroci a sssvrhli násss. Teď nemáme koho tressstat...“

            „Revoluce? Ve vašem světě došlo k revoluci?“

            Temný přikývl.

            Zavrtěl nespokojeně hlavou. „Revoluce nemám rád. Škodí obchodu. Nemám nic proti nestandardním přesunům majetku, ale u revoluce to jde i na můj vkus příliš rychle.“

            Ještěroobluda mu věnovala nechápavý pohled.

            Mávl odmítavě rukou. „Takže se nemáte kam vrátit,“ konstatoval nevyslovené a pak se pousmál. „Asi to nevíte, ale my Evropani jsme na uprchlíky odborníci.“