Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 1

14. 9. 2016

Tvůrci světů

Alex Drescher

 

Prolog

            Tančící dívka se lascivně prohnula v pase a malé zvonečky, jež ji visely kolem zápěstí, jemně zacinkaly. Bylo to upozornění nebo snad výzva?

            Zaměřil se na ni. Vlastně by přísahal, že ji tu ještě neviděl. Bylo to ale klidně možné. V paláci bylo mnoho žen a dívek a zatímco jedny odcházely, jiné přicházely. Pro službu i potěchu. Některá, statisticky vzato, mohla uniknout jeho pozornosti. Pousmál se. Neunikala dlouho...

            Natáhl se přes hedvábím potažené polštáře, které mu po většinu dne byly křeslem i postelí a z nízkého, vyřezávaného stolku sebral pohár, do něhož urostlý, vykleštěný a ohlušený otrok nalil  jiskřivé a opalizující víno.

            Svlažil si jím vyprahlé hrdlo a znovu se zahleděl na dívku. Byla opravdu nádherná. Nebylo ji více než patnáct zim, byť tady pořádná zima vlastně nikdy nebyla.  Byla vysoká, s nádherně tvarovanými prsy a štíhlými údy. Břicho měla sice na jeho vkus příliš ploché, ale jestli se v ní dnes večer uchytí jeho sémě, dlouho ploché nezůstane...

            S přikývnutím kvitoval  tác s kandovaným ovocem. Fíky a datle mu vždycky chutnaly. Okamžitě si jeden kousek strčil do úst a labužnicky při kousání zavřel oči. Žaludek se dalšímu soustu nevzpíral. Jedl stejně náruživě, jako se miloval. A on se miloval opravdu rád. S každým, kdo ho zaujal. Bylo mu jedno, jestli objekt jeho touhy je žena, dívka, stařena, mladík, člen jeho stráže a nebo koza. Bylo to jen o touze, kterou musel vybít...

            Právě teď onu touhu pocítil.

            Dívka byla opravdu půvabná. Sexy, jak se možná bude někdy v budoucnu zase říkat. A věděla to. Vlastně to vypadalo, že ho dokonce svádí, že jako  květina, co svými barvami a vůní láká včelu k opylování.

            „Opylím tě, květinko,“ pronesl chraplavě a  hmátl po ní.

            Když ji k sobě pokládal na polštáře, nebránila se. Měla sice oči doširoka otevřené,  v očekávání toho, co přijde a co ještě nikdy předtím nepoznala, ale    chřípí se ji chvělo vzrušením. Mohlo to být i tancem, ale raději si říkal, že je vzrušená a ne jen udýchaná...

            Strhl pruh látky, jež ji kryl prsa a zabořil se do nich tváří. Lačně vdechoval její vůni a teplo. Vzrušil se.

            Rukou šátravě hledal záhyby látky, která ji obepínala  boky. Stačilo jediné trhnutí a látka se mu poddala. Její cáry odhodil stranou.

            Jej vkusně vyholený klín byl lákavý, svůdný, nedotčený...

            Spokojeně zamlaskal. Jeho nedotčenost se mohla počítat na minuty. A odpočet právě začal...

            Překulil se mezi její nohy a rozvázal si tkanice poklopce. Do zad se mu zaryly její nehty. Do jejího prudkého výdechu se vmísilo jeho zasténání.

            Náhle ucítil, jak se mu do zad zarylo i něco dalšího. Bylo to jen  takové dloubnutí. Studené, možná kovové ale vzhledem k situaci a jeho postavení naprosto nepatřičné.

            Dívka vytřeštila oči a nadechla se. Výkřik ji ale odumřel v rtech.

            Pokusil se z ní skulit stranou a pohlédnout na narušitele. Dívka toho využila ke kvapnému útěku z lůžka.

            Když uviděl, kdo mu před chvílí  tlačil pistoli do zad, nedivil se ji.

            Muž v černém obleku, který do tohoto světa ani trochu nepasoval, měl tvář jako vytesanou z ledu. I oči, byť byly skryty za tmavými brýlemi, byly určitě stejné. Žádné emoce, nic osobního. Jenomže  pistole v jeho ruce, kterou mu mířil na hlavu, byla osobní až dost.

            Glock? Pomyslel si naprosto nesouvisle. V tomto světě přece pistole neznají. Možná je někdy vynaleznou, ale nebude to dříve, než za pár tisíc let...

            Ferdinand Kretzmer, předpokládám,“ pronesl muž. „Nebylo tak těžké vás najít.  Vlastně to bylo docela snadné...“

            „Co... co mi chcete?“ vysoukal ze sebe a pokusil se uchovat si alespoň trochu důstojnosti zavázáním tkanic svého poklopce.

            Po chvíli marných snah ho muž zarazil. „Nechte toho. Nepohoršuje mě to. Navíc, jak vidno, nejste takový velikán, jak se povídá.

            Na tváři se mu prokmitlo pobavení. Bylo to ale jen takový zachvěv, jako když se pohybuje ledová kra. Ve vteřině byl zase pryč.

            „Nic... jsem... neudělal...“ zablekotal Ferdinand nešťastně. „Nechte mě prosím. Dám vám, co si řeknete...“

            Muž se ušklíbl. „To jste přece už udělal. Dal jste nám tenhle svět...“

            Chtěl něco namítnout, ale jeho slova zanikla v suše definitivním třesknutí.

            Ano, byl to Glock...

 

1. kapitola

-----XXXXX-----

            Na červené nebe se dá zvyknout. Ono vlastně není pořád červené. V noci je černé. Tedy, pokud temnotu nezaženou erupce některého z vulkánů a nebo nelétají bolidy. I z padajících asteroidů bývá víc  světla, než bych čekal.

            Ráno ale začíná čerň ustupovat a nebe se projasní. V místě, kde se dá tušit slunce, je červená nejjasnější. Začíná jako rumělková a pak se vytáhne až na světle oranžovou. Zbytek nebe projde proměnou z karmínové do čistě červené. Černé zůstanou jen mraky. Vypadají jako napité vodou, ale nejsou. Co jsem tady, ještě nezapršelo.  A mělo by – země je tu suchá a rozpraskaná.

            Během vrcholícího léta tu doslova není k žití.   Jediné bouře jsou ty prašné a to pak prudce hnaný písek funguje jako bruska. Chlapa dokáže proměnit v anatomickou pomůcku do pěti minut. Pár takových kostějů jsem už viděl a ani jeden nebyl nesmrtelný...

            Horší jsou ale elektrické výboje, které prašnou bouři provázejí. Už skoro zapomínám na skutečnou bouřku, na ten čistý a svěží vzduch ještě vonící ozónem, co pak po ní byl. Po prašné bouři není nic. Jen další pekelné horko a dusno.  Některé bouřky holt vzduch nevyčistí.

            Dnes bylo ale nebe až na pár mráčků čisté. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k další kataklyzmatické bouři jako před týdnem. Ještě není jejich sezóna. To pak nevylézáme z krytů i celé dny. Pět šest bouří denně. Ty noční nepočítám, protože spím. Mimo sezónu přijde bouře tak  jednou za měsíc.

            Zvykl jsem si. Stejně jako ostatní. Prostě to tak je. Stejně nás už nerozhází ani zemětřesení, erupce sopek či pády všech možných nebeských těles. Lidi vydrží všechno. Alespoň se to říká. Existují samozřejmě i výjimky – každou chvíli to někdo vzdá. Lidí prostě přicházejí a odcházejí.

            Tady se nikdo nevěší. Prášky se nepolykají, protože nejsou. Rychlejší je nechat se roztrhat bouří a nebo skočit do Chřtánu. Ti, co na to nemají žaludek, prostě  zajdou za Temnými. Ti se o ně postarají a rádi...

            Temné nemám rád. Jsou tak jiní... Příliš jiní, abych byl přesný. Nikdo neví, odkud se berou. Prostě přijdou, když chtějí a nebo je někdo zavolá. Nevěřím povídačkám, že pocházejí ze Chřtánu. Na něj se dá svést úplně všechno. Chřtán je sice odporné místo, ale Temní jsou o několik levelů nad ním.

            Nedokážu je popsat. Jejich podoba se mění. Dokonce bych tvrdil, že je každý vidí jinak. Ti moji mají připosražené humanoidní proporce, jsou podsadití a s křivýma nohama. Černí jak noc. Nic víc k nim říct ale nemohu. Jejich podoba se tetelí a přelévá jako vzduch nad rozpálenou silnicí. Kdykoli se na ně podívám, udělá se mi špatně.  Jako by se jim můj mozek vzpíral.

             Ostatní takový problém nemají. Třesou se před nimi, kvílí a nebo utíkají, ale špatně je z nich jen mně. A to od prvního dne, co jsem sem přišel. Nevím už, kdy to bylo, ani odkud jsem sem měl přijít. Prostě jsem se tu objevil. Stejně jako všichni ostatní. Jsem tady a čekám, až odejdu. Tak jako ostatní.

            Vzhledem k tomu, že vím, jak ti ostatní odešli, nějak se mi ten moment nechce uspěchat...

-----XXXXX-----

            Siréna oznamuje, že musíme do práce.

            Když jsem přišel, ohlašovaly to ještě zvony. Vyvíjíme se. Možná se dočkám časů, kdy mi bude čas odměřovat i něco ještě modernějšího. Třeba hodinky. Určitě by se mi tak neurvale nezakusovaly do hlavy, jako ten kolísavý tón, při kterém mám tendence buď běžet do krytu a nebo sednout k protiletadlovému dělu. To tu ale nemáme.

            Vyšel jsem na ulici. Můj dům byl naprosto stejný jako ostatní v ulici. Prostě jen starý panelák s okny zatlučenými prkny, zazděnými a nebo jen zahrnutými jakýmkoliv bordelem, který bouře nedokáže odnést. Před domem jsem se potkal se sousedy. Nezdravíme se. Prostě jsem se jen poslušně zařadil a společně jsme vyrazili. Přidali se k nám lidi z dalších domů, až jsme začali připomínat malou demonstraci. Demonstranti, ale nechodí s pohledem upřeným k zemi. Pokřikují, mají transparenty a slevu u kameníků na dlažební kostky. My jen jdeme kupředu.

            Našim cílem je fabrika. Honosný název pro komplex polorozpadlých budov, které kdysi opravdu fabrikou byly. Tedy myslím si to. Nad branou je nápis „…tkovické železár...“

            Jo, není úplný. Bouře je holt bouře, ale určitě jde o železárny. To by taky vysvětlovalo všechny ty stroje, pece a hromady pomalu rezavějícího železa, kterým se musíme deset hodin denně prohrabovat.

            Jsem sběrač. Ne lovec... Mým úkolem je hledat  v areálu fabriky cokoliv, co se dá použít a donést to předákovi. Ten mi za to dá buď  poukaz na jídlo anebo taky nic. Jednu dobu se ti nahoře sháněli po čemkoliv měděném. Brakoval jsem stará vedení a rozkuchával stroje jako divý. Tehdy jsem se alespoň pořádně najedl. Ne dosyta. Jen pořádně. To znamená více než obvykle.

            Pak se ale z ničeho nic přestali ti nahoře o měď zajímat. Jako by ji měli už dost, což je ale nesmysl. Místo toho začaly být v kurzu ozubená kola. Velká, malá, jedno jaká. Hlavně, když měla zuby.  Ty ale bylo mnohem těžší najít a sběrači pro ně museli do továrních hal. Moc sběračů na jednom  místě, zejména, když je na tom místě  i dost kovových a pádných věcí, nedělá dobrotu.

            V podstatě každý den tu proběhne několik bitek o drahocenný nález.  Nálezce se buď ubrání a nebo skončí špatně. Mrtvé nebo těžce raněné odváží Služba černou sanitkou. Do nákladového prostoru se dá nastrkat i osm nebožtíků najednou. Další dva až tři jde přivázat na střechu. Někdy ani to nestačí...

            Já o Službě a ona... Ne za humny není. Dva její příslušníci stojí na chodníku, kam my obyčejní smrtelníci nesmíme vstoupit, a sledují nás. Já je sleduji jen koutkem oka, protože správně mám jen koukat před sebe na zem a nevšímat si nikoho a ničeho. Občas to člověk může porušit, ale nesmí ho u toho nikdo vidět. Rozhodně by ho neměli vidět Služebníci a  ani ti, co jim donášejí.  Už jsem vám říkal, že se mrtvoly házejí do Chřtánu? Sám už nevím, ale je dobré vědět, že se tam házejí  i polomrtvoly a všichni nepohodlní.  A to je setsakra široký pojem, to mi věřte...

            Prošel jsem kolem nich. Nezajímal jsem je. Místo toho se zaměřili na nějakého chudáka, co se ploužil pár metrů za mnou. Beze slova si ho vytáhli z davu a začali mu vtloukat do hlavy pravidla naší zákona dbalé společnosti. Bohužel si na to vzali obušky.

            Jekot toho nešťastníka nikoho nepřiměl zvednout hlavu. Dokonce to vypadalo, že se většině lidí vypařila podstatná část krku – to, jak se jim hlava vtáhla mezi ramena.

            Do fabriky to naštěstí není daleko a cestou mám šanci potkat tak dvě, maximálně tři hlídky. Zatím jsem měl vždycky štěstí.

            V bráně nás už vyhlíží předák. Nevím, jak se jmenuje. Vlastně dost pochybuji, že to ví on sám. Jména jsou tady totiž nedostatkové zboží. Já jsem svoje kdysi určitě měl, ale buď jsem ho prodal a nebo ztratil. Už si ho prostě nepamatuji.

            Ne, neříkám si Rrrrr ani nijak jinak podobně stupidně. Prostě si neříkám nijak. Jak bych si taky měl říkat, když nemám jméno...

            Předák nám ukáže, kam jít. Včera jsem šel do té haly nalevo. Dnes mě posílá někam za sebe.  Dav se  pod jeho pokyny štěpí do několika proudů a obsazuje udané budovy. Zakrátko z nich už vychází lomoz. Jsme prostě pracanti k pohledání...

-----XXXXX-----

            To soukolí jsme našli všichni tři v podstatě najednou. Prostě jsme jen společně odtáhli stranou ten zatraceně těžký kus plechu. Kdo mohl tušit, že je za ním  ten stroj. Bylo to jako malé vánoce – tři ozubená kola byla vidět hned a nějaká další se dala tušit  pod oplechováním.

            Malé bohatství udělalo s naším spojenectvím krátký proces. Mí kolegové se ve zlomku vteřiny rozhodli, že je jim dělení nálezu proti srsti.  A najednou jsem jim byl proti srsti i já sám. Jeden si na mě vzal ocelovou trubku a druhý něco, co vypadalo jako staré a rezavé páčidlo.

            Rozhlédl jsem se. Nikde poblíž nebyla žádná vhodná zbraň. Bral bych cokoliv – tank, kulomet, francouzák... 

            Vyhnul jsem se trubce a zablokoval páčidlo v letu. Stačil úkrok s půlobratem a páčidlo posloužilo k odražení opět přilétající trubky. Kovové zazvonění doprovodilo zaúpění majitele páčidla. Stačilo si to jen pořádně vyměřit a trubka mu rozdrtila prsty.

            Najednou bylo páčidlo jen moje. Na krátký čas – než jsem ho tomu druhému zmetkovi zarazil pod bradu.  

            Spolupracovník s rozdrcenou pravicí ode mě klopýtal pryč a zoufale  přitom štkal.  Neměl z dnešního dne nic a s takovou rukou ho Předák zítra nezaměstná. Nejspíše na něj zavolá Službu. A to nikdy nedopadne dobře, protože jestli Ti nahoře opravdu něco nesnáší, je to živit  nějakého budižkničemu...

            Páčidlo jsem použil k vylomení kol z jejich usazení. Ani jsem na to nemusel použít kladivo. Šly vyndat skoro úplně samy. Za hodinku jsem byl šťastným majitelem pěti ozubených kol. To znamenalo, že mám na několik dní vystaráno. Bude dost jídla a možná i nějaké ty úlevy. Slyšel jsem, že v jiných sektorech se dají sehnat i moc zajímavé věci. Dokonce i zábava a trocha toho povyražení. Třeba  ženské. Kdysi jsem tady jednu zahlédl. Teda ne tady, ve fabrice nedělá jediná sběračka a  na sídlišti taky nejsou.  Zahlédl jsem ji na hranici sektoru. Šla po ulici s nějakými služebníky. V druhém sektoru musí být nějaké jiné sídliště. Možná tam bude ženských víc. Služebníci by to mohli vědět. Určitě je tam hlídají a možná i něco víc. Jo, někdo se holt má...

            Předák dorazil ještě před koncem směny. Tlačil před sebou malý, rozhrkaný vozík, ve kterém měl sklad i účtárnu najednou. Převzal si můj výdobytek a za něj mi na ruku vyplatil osm poukázek na jídlo. A malou, křivou a humpolácky ubalenou machorku.

            Cigareta!

            Na místní  poměry se  rovnala opulentní večeři s polonahými dívčinami a šampaňským, tekoucím proudem. Opatrně, jak se sluší na vzácnost, jsem si ji strčil do kapsy košile.

            Předák možná čekal, že si zapálím a že mu dám potáhnout, ale musel jsem ho zklamat. Měl jsem s ní jiné plány.

            Měl ve vozíku nejméně deset takových. Jestli si chce zakouřit, ať si jednu z nich zdefrauduje...

-----XXXXX-----

            Noční klid zahájila, jako obvykle siréna. Proječela se sídlištěm a zmlkla stejně jako všechen život. Lidé šli spát. Beze slova, bez stížnosti. Prostě bylo řečeno, že to mají udělat a tak poslechli. Vždycky to tak bylo.

            I pro mě. Do dneška.

            Počkal jsem pár minut a pomalu jsem se na lůžku posadil. Poslouchal jsem, ale neslyšel jsem nic jiného, než chrápání několika mých hlučnějších sousedů. Vypadalo to, že celý dům usnul.

            Opustil jsem lůžko a pomalu vyrazil ven. Tentokrát jsem ale nezamířil k fabrice. Můj cíl byl  na přesně opačné straně.

            Ploužil jsem se stíny mezi domy, schovával se v prolukách a vyhlížel příliš aktivní  Služebníky. Naštěstí jsem to neměl daleko.

            Hostinec, kam jsem měl namířeno, neměl žádné jméno. Konečně, jako všechno tady. Byl neoficiální, Služebníky a Temnými v podstatě trpěný. Dalo se v něm pořídit řídké pivo a denaturací zavánějící pálenku a to  bylo lepší, než cokoliv co tahle proklatá země nabízela.

            Stačilo mít poukázky na jídlo, nebo nějakou jinou cennost. A nebo se upsat. I takové jsem zažil. Já se ale dnes večer k otroctví zavazovat nemusel.  Byl jsem zbohatlík...

            Osm poukázek na jídlo šlo projíst s trochou uskromnění za dva týdny. Nebo je investovat.

            Hostinský byl můj starý známý už z dob, kdy jsem začal topit měděné dráty. Prodával jsem mu je pod rukou, stejně jako drobné součástky, které nazýval elektronikou.

            Bral všechno, co jsem mu přinesl. Z některých věcí byl nadšenější, než z jiných, z několika cívek a tranzistorů doslova skákal metr dvacet.

            Když jsem vstoupil do dveří, vzal mě na vědomí mírným pokývnutím. Pak přede mě postavil  nevzhledný korbel vytočený z červené hlíny, které je všude dost, vypálený v peci, postavené za hospodou.  Oficiálně byl hrnčíř, nebo něco takového, ale od pece na pálení byl jen krok k destilační koloně na vypalování. Pálenka z obilí šla na odbyt mnohem lépe, než fermentovanému nápoji z chlebových kůrek, kterému místní říkali lavorovice. V nabídce bylo i jím vlastnoručně uvařené pivo.

            Ještě jsem ani pořádně neseděl a už jsem měl korbel u úst a pořádně si zavdal. Nevím, kdy ho hostinský navařil, ale tentokrát se mu fakt povedlo. A nebo jsem byl fakt vyprahlý...

            „Dneska,“ utrousil hostinským, když přede mě stavěl druhý korbel a malý kalíšek pálenky.

            Já k němu přišoupl čtyři potravinové poukázky a malý igelitový sáček (našel jsem ho před pár dny ve fabrice) s pěticí zaprášených součástek.

            Shrábl je do kapsy ušpiněné zástěry a vrátil se za nálevní pult.

            V jeho podniku  bylo i přes pokročilou hodinu plno. To znamená, že byly obsazeny všechny čtyři stoly, co tu měl. Opilců by klidně bylo celé město, ale porušení nočního klidu a zákazu vycházení si lajzli jen ti opravdu zapálení násoskové...

            U jednoho ze stolů seděl Hráč. Nazýval jsem ho tak pro jeho schopnost každého obehrát v kostkách o poslední košili. Buď byl opravdu dobrý a nebo za to mohly ty jeho kostky. V každém případě na něm bylo vidět, že hladem netrpí.

            Vzali jsme se na vědomí a dál se starali o své záležitosti. U mě šlo o chlast a u něj o obehrání dalšího důvěřivce. Na stole před ním byla už slušná hromádka cenností. Všechny lákalo si vsadit.  Až na mě – já hráče znám. Nevsadil bych si proti němu ani za zlaté prase...

            Seděl jsem možná hodinu, než hostinský vyhnal štamgasty, aby se stihli vyspat do další rachoty.

            Nakonec jsme v lokále zůstali jen my tři – já, Hostinský a Hráč.

            Hostinský nás nasměroval do zadní části podniku.

            „Mám to,“ oznámil nám s nadšením a ukázal na shluk podivných součástek, které celé měsíce pracně pájel dohromady cínem, který se mi podařilo sehnat ve fabrice.

            „Rádio,“ popsal tu změť hrdě. „Dozvíme se, co se děje venku...“ zašeptal spiklenecky.

            Rázně stisknul tlačítko s kouzelným, nesmyslným nápisem: „ON/OFF“.

            Zaprášený reproduktor se rozchrčel.

            Hostinský točil nějakým kolečkem a ladil signál, dokud se chrčení nezměnilo v lidský hlas.

            Všichni jsme zažili šok. Lidský hlas pocházející od někoho, koho jsme neznali. Po takové době...

            Hráč se rozplakal.

            Bylo zvláštní vidět brečet někoho, kdo bez skrupulí obírá udřené nešťastníky o poslední groš.

            Jenomže z toho hlasu jsem byl na měkko i já.

            „...světlo světa... Hospodin nás neopustil...“

            Podívali jsme se po sobě.  Hospodin? Smysl mi krapet unikal.

            Nebyl jsem jediný. Sesedli jsme se blíž reproduktoru a poslouchali dál.

            „Modlete se a budete vysvobozeni...“

            Ach jo, pomyslel jsem si. Měli jsme tolik možností. Nečekal jsem, že naladíme pornokanál, ale po všech těch letech, co si hrajeme na odbojáře, naladíme náboženské vysílání?

            „Potoč to ještě trochu,“  řekl jsem hostinskému.

            Hlas vystřídalo chrčení, ale  po krátké chvilce se ozval jiný hlas. Tentokrát patřil ženě. Problém byl, že nám říkala: „... vysvobozeni. Jen víra nás zachrání... Toto není svět. Toto není život. Probuďte se! Služba nás drží v otroctví...“

            Hostinský znovu otočil ladícím kolečkem.

            Ozval se roztřesený stařecký hlas, který nám sděloval: „...otroctví  nevědomosti!“

            Do prdele. Tady se snad nevysílá nic jiného!

            Hlas se na moment odmlčel. „A nyní obvyklá oznámení pro členy odboje: Šest dní do západu. Opakuji, šest dní do západu... Použij sílu, Luku. Opakuji, použij sílu, Luku... A přece se točí... Opakuji, a přece se točí... A dnes poslední: Krzyszek! Cholera jasna, czekam na ciebie. Przyjdź!“

            Hostinský se podíval zmateně na hráče a ten zase na něj.

            Já se nepodíval ani na jednoho. Nemohl jsem se jim totiž podívat do očí, protože jsem už na rozdíl od nich znal své jméno.

            Jmenuji se Kryštof Farský a už vím, kde jsem a kdo mi tu nechal zprávu...