Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrce světů 11

24. 7. 2017

11. kapitola

-----XXXXX-----

            Přípravy byly pečlivější, než bych čekal. Nakonec došlo  na auto  i na vrtulník. Gretchen, nebo jak se vlastně jmenuje, stačil jediný telefonát a během hodiny nás vyzvedla kolona SUVéček, odvezla k čekajícímu vrtulníku, nenápadnému a bez imatrikulace, který nás dopravil na nějakou vojenskou základnu.

            Nevypadala používaně, ukrytá uprostřed lesů, ztemnělá, liduprázdná.

            Podle délky letu jsme se nemohli být dál, než v Polsku nebo na Slovensku.  Konečně, jen v zemích bývalého Visegrádu byly nějaké opuštěné základny. Všude jinde se usilovně cvičilo pro mírové, policejní i jiné mise, včetně těch více či méně dobrodružných a kondotiérských. Jen nespolehlivé státy bývalé Visegrádské skupiny na tom byly jinak – ty měly už celá desetiletí armády omezené jak co do počtu, tak do výzbroje. Nespolehlivost byla v očích bruselských elit dědičná.

            Budovy vypadaly omšele, většina už ani neměla okna. Betonový plac mezi nimi pomalu zarůstal travou a trhaly jej kořeny mladých bříz a habrů. Mezi nimi byly zbytky nějakého billboardu. Nápis už na něm nebyl moc čitelný, ale rozeznal jsem z něj: „...scz...“.

            Polsko. Rozhodně jsme v Polsku…

            Našim cílem nebyla žádná z budov. Dokonce ani nedaleké dílny a hangáry.  Gretchen místo toho neomylně zamířila ke dvojici  plátěných stanů postavené na kraji řídkého lesíku. Byly maskované nejen sítěmi a vegetací, ale stálo kolem nich i několik mobilních rušiček a  emitorů stázového pole. Tyhle stany by z oběžné dráhy neodhalila ani ta nejdotěrnější družice.

            Nenechali nás s Natašou ani na vteřinu samotné. Takže jsem ji nic nestihl vysvětlit. Možná to ale bylo zbytečné, od mé domluvy s Gretchen na mě zahlížela jako na masového vraha, co se dal na politiku.

            Stany se hemžily ozbrojenci a pošahaně vyhlížejícími vědátory. Meč tu ale byl rozhodně mocnější než pero, protože vědátoři těm ozbrojencům šli z cesty, kdykoliv se ocitli na kolizním kurzu.

            Překvapivě málo tu ale bylo vědeckého zařízení. Vlastně tu byly jen  bedny. Na některých byly značky pro munici a výbušniny, v jiných bylo zřejmě něco křehkého a podléhajícího vlivu elektromagnetických vln.

            Jen v jednom z těch stanů bylo i něco dalšího – kovová konstrukce brány, plná senzorů a blikajících světýlek, napojená na počítač s paměťovými bloky obsahujícími shluky synapsemi propojených neuronů. 

            „Jsem profesor Gruber,“ představil se mi nevýrazný čtyřicátník, který  oplešatěl dříve, než začal šedivět.  „Zadejte mi koordináty vašeho světa k realizaci propojení červí dírou.“

            Červí dírou? Tu jsem viděl naposledy v jablku.

            Rozhodl se ho nebrat na vědomí. V dětství to určitě byl šplhoun, co nenechával opisovat.

            „Já… ale vy…“ zakoktal se ten vědátor, ale na mě si nepřišel. Otočil jsem se k němu zády a začal si prohlížet tu přetechnizovanou bránu.

            Ničím nepřipomínala náš obrys rámu nakreslený čímkoliv na cokoliv. Byl to technicky vyspělý artefakt nacpaný  integrovanými obvody, supravodiči, syntetickými neurony a dalšími hi-tech udělátky, které jsem v  mládí při čtení sci-fi knihy raději přeskočil, abych se dostal k pořádně řežbě.

            Připouštím, že jsem technický barbar, ale knížky jsem si užít dokázal…

            Jestli ale po mě chce někdo koordináty mých světů, má smůlu. Nechodil jsem ani do skauta, ani do Svazu evropské mládeže. Nedokážu spočítat ani azimut.

            „Obávám se, paní,“ začal ten vědátor nespokojeně skřehotat na Gretchen, „že váš zdroj odmítá spolupracovat.“

            Hlavou mi běžela spousta odpovědí, včetně těch ryze ostravských, které by ho poslaly do tělesných prostor opěvovaných básněmi.

            „Tohle není nic pro mě,“ řekl jsem raději. „Jsem tvůrce. Dejte mi kus zdi a uhel nebo křídu. Nesnažte se do toho vnášet  matematiku, fyziku, ani jiné vědecké disciplíny. Pro mě je to jako dýchání. Přirozený akt. Žádná věda…“

            Vědec bezradně pohlédl na Gretchen, ale ta k jeho překvapení přikývla. „Dejte mu, co požaduje. Když bude chtít kus zdi, tak mu ji krucinál postavte. Prostě chci, aby otevřel tu bránu a aby to udělal, co možná nejrychleji!“

            Vědátor, bledý jako výluh čínského čaje, se zmohl jen na přikývnutí.

            Během deseti minut jsem dostal křídu a pak do stanu přivezl vysokozdvižný vozík kus betonové zdi. Nevím, kde ji vzali, ale někdo na ní stihl nasprejovat kosočtverec, doplněný o paprskovitě vybíhající čáry a text označující nějakou Kristýnu za „kurwe co sie pierdoli s każdym.

            Bylo to úsměvné, ale jinak k ničemu. Podstatné bylo, že ten kus betonu byl dost velký k nakreslení brány a že mi Gretchen do nastavené dlaně položila kousek křídy.

            Podíval jsem se na ní. „Chceš otevřít bránu teď hned?“

            Přikývla. „Můžeme vyrazit do hodiny. Bude to rychlá akce. Jen tam a zase zpátky. Jde mi jen o ten svitek. Když budeš spolupracovat, budeš volný.“

            „Potřebujeme zbraně,“ oznámil jsem ji. „S větší ráží a ještě větší kadencí. Můj svět je drsný. Je to takové postapo, jestli mi rozumíš.“

            „Mám zásahový tým. Všichni mají výcvik speciálních jednotek a dost zbraní pro pěchotní prapor. “

            „Dobře,“ odvětil jsem. „I tak mi ale dejte nějakou zbraň. Pro jistotu a na obranu.“

            Zavrtěla hlavou. „ Ani náhodou.“

            „Tak sebou vezmeme Natašu. Je tvůrce stejně jako já. Když se něco zvrtne, zvládne vás dostat zpátky.“

            „Vezmeme s sebou techniky,“ pokusila se namítnout. „Máme mobilní brány.“

            „A oni umí otvírat brány z druhé strany?“ zeptal jsem se ji a přes její mlčení pokračoval další otázkou: „A umí to dost rychle?“

            Mlčení německé ex-agentky se protahovalo.

            „Nataša bude pojistka,“ přerušil jsem ji. „Moje i tvoje. Že ji tam chci, ber jako fakt.“

            Pak jsem se ji pokusil vrátit křídu.

            Nevzala si ji. Místo toho si jen rezignovaně povzdechla.

-----XXXXX-----

            „Začni. Jsme připravení,“ oznámila mi Gretchen, pro tu příležitost převlečená v černý overal speciálních jednotek, vylepšený o neprůstřelnou vestu, taktickou helmu s vizorem. Taktický počítač, který měla ukrytý pod keramickým plátem na zádech, by mě na její jediný povel dokázal svléknout donaha, ale ona nevypadala na to, že by toužila vyzkoušet supermanovský zrak. Nebo alespoň ne na mně.

            A oni opravdu připraveni byli. Deset ostrých hochů na sobě mělo víc výzbroje, než celá česká armáda.  A pak tu ještě byla šestice techniků. Šlo je snadno odlišit – jejich overaly byly šedé, neměli tak sofistikované neprůstřelné vesty, jen klasické armádní, a u pasu měli jen pouzdro s osobní zbraní. Podle mě to byl nějaký typ pidisamopalu. Možná nějaký klon Miniuzi, Ingramu a nebo Škorpionu.

            A pak tu byla Nataša. Už neměla pouta, ale nikdo se nestaral o její pasivní ochranu. Měla na sobě přesně to, v čem ji zajali.

            Pořád na mě ještě zahlížela se směsicí zhnusení a vzteku. Jako bych to byl já, kdo zapříčinil její zajetí. I když, dlužno poznamenat, že svým způsobem jsem za ně mohl. Kdybych za ní nepřišel, v klidu by si žila ve svém konstruktu a zřejmě by se nechala ve spánku zavraždit svými vzbouřenými poddanými.  Nesnáším, když lidem nabourávám jejich plány…

            „Já jsem taky připraven,“ odvětil jsem a křídou nakreslil na betonový blok obrys brány.

Jako obvykle stačilo jen pomyslet a brána se otevřela. Jas v jasu se stal průchodem do mého světa.

            Podíval jsem se na Natašu. Nestála ode mě dál, než metr. To mi umožnilo zašeptat tak, aby to nikdo jiný neslyšel: „Drž se u mě. Prosím, věř mi…“

            Zamrkala a její pohled se  bleskově změnil z nasupeného v překvapený. Takhle rychle to umí jen ženské.

             Pak jsme vstoupili do brány. Pořadí bylo jasné - komando ozbrojenců jako první. Pak Gretchen, já a nakonec  Nataša obklopená vědci.

            Ono ale bylo naprosto jedno, kdo tam vešel jako první.

            Bránu jsem totiž otevřel na úplně jiném místě, než minule. Tentokrát to bylo na vnitřní zdi hradby Slezského hradu. V Očistci to sice  už byla jen ruina, ale obsazená Služebníky…

-----XXXXX-----

            Že není něco v pořádku, zjistili mí věznitelé ve vteřině po průchodu branou.

            Hrad  byl Služebníky napěchovaný v prasknutí. Sice jsem si to nějak takhle nevysnil, ale  každý svět se vyvíjí a ten můj není výjimkou. Služebníci se vždycky drželi pohromadě kvůli bezpečí. Byť sloužili Temným, šlo o nevyzpytatelné pány. Pamatuji si nejméně dva pogromy, které Temní uspořádali, když si začali myslet, že Služebníkům narostl hřebínek. Jenomže   teď muselo jít o něco jiného. Služebníci nebyli bez sebe strachy. Byli naštvaní a hemžili se po hradu jako rozkopnuté sršní hnízdo.

            Pak jsem si všiml, že za hradbami stoupá k nebi nějak moc dýmu…

            První Služebníci se na nás vrhli jen, co jsme vstoupili na nádvoří. Hned poté je následovali i ti ostatní. Z budov přilehlých k hradební zdi se jich vyrojily desítky. V životě jsem jich neviděl tolik pohromadě.

            A všichni měli v rukou zbraně. Nemyslím pendreky, kterými běžně umravňovali dělníky, ale opravdové zbraně. Měli mačety široké a zahnuté, že vypadaly skoro jako malchusy, jiní měli pušky. Těch s puškami bylo až nezdravě moc.

            Byly to masivně vyhlížející pušky, jako vypadlé z filmů o první světové. Už ani nevím, na co jsem myslel při jejich tvoření. Zřejmě jsem to chtěl mít rychle odbyté. 

            Vypadalo to na staré Mosiny.  Pak jsem na jednom uviděl nasazený tulejový bodák. No jasně. Mosin jako vyšitý…

            Až na to, že jsem nedokázal přijít na to, jak se k nim mohli Služebníci dostat.

            Přestřelka se rozhořela tak intenzivně, že se naše skupina musela rozptýlit a hledat spásu v úkrytech. Samopaly jim proti takové přesile nebyly k ničemu. Na dlažbě sice leželo pár tuctů  Služebníků, ale taky tři členové naší výpravy.  Služebníci si takové ztráty mohli dovolit. Gretchen ne.

            Chytil jsem Natašu za paži a strčil ji za  bedny, které sice cupovaly kulky, ale přesto byly pořád lepší volbou, než zůstat stát uprostřed nádvoří.

            „Co… co se to děje?“ zaječela mi do ucha, až jsem se otřásl.  Dokázala být hlasitější, než všechna ta střelba kolem. Jak to ty ženské jen dělají?

            „Mizíme odtud!“ zakřičel jsem na ni. Zavedl jsem je do pasti. Hlavní je, aby se z toho nestala past i pro nás. Je to divočejší, než jsem si myslel.“

             „Kam jsi nás to, proboha, zavedl? Vypadá to tu jako v Pekle.“

            Zřejmě si už všimla rudého nebe s černými oblaky.

            „Je to jen Očistec,“ pokusil jsem se ji uklidnit.  Nečekal jsem ale, že se mi to povede. „Byl to můj Očistec. Soukromý. Nikomu jsem se mu s ním nevnucoval.“

            Další várka kulek  začala cupovat bedny nad našimi hlavami a za límec se nám začaly sypat  třísky.

            „Bože moj,“ vyhrkla. „Za co ses tak trestal?“

            Neodpověděl jsem.

            „Musíme odtud zmizet,“ oznámil jsem ji a ukázal na dveře v nedaleké budově. „Znám to tady, věř mi.“

            O víru tu šlo především - čekalo nás pět metrů nekrytého prostoru. Normálně jde o dva skoky, teď mi to ale připadalo dál, než do Afriky.

            Během toho, co se můj mozek zdržoval myšlenkami na Černý kontinent, přikrylo hradní dlažbu několik desítek dalších těl. Podle barevného schématu byla Gretchen chudší o pět vědců a dva střelce. Zbytek krytí obstarali Služebníci.

            Nelitoval jsem je. Místo toho jsme využil krátkou přestávku, kdy Služebníci nabíjeli své pušky a vyběhli jsme z úkrytu ke dveřím.

            V nich jsem se srazil s jedním Služebníkem. Byl překvapenější než já. Ale jen do chvíle, než jsem ho nabral loktem do obličeje. Vybuchl mu ve spršce krve.

            Z ruky mu přitom vypadla mačeta z parodie na kanibaly. 

            Sebral jsem ji a jediným pohybem ji až po rukojeť zarazil do hrudi jeho kolegy, který mu šel v patách.

            Ten měl v ruce pušku.

            A za chvilku ji už neměl…

            Rychle jsem tu zbraň zkontroloval. Naštěstí jsem měl s podobnými opakovačkovami zkušenost. Jeden  Henrykův známý, Angličan jménem  Stevenson, stvořil svět omezený na Verdunský mlýnek na maso. Nebyl by to Henryk, kdyby ho nevyužil pro můj trénink. Moje mládí bylo barvitější,  než všechny duhové vlajky světa.

            V komoře byl náboj a další čtyři čekaly v nábojové schránce.

            „Co máš v plánu?“

            „Zmizet odtud,“ odpověděl jsem. „A do dvaceti čtyř hodin najít ten zatracený svitek.“

            „Proč?“

            „Pak nás dostihne faktor Styx. Ztratíme paměť a zůstaneme tady.“

            Její tvář se zakabonila. „To nejsou moc dobré vyhlídky. Doufám, že jsi to neukryl moc daleko.“

            „Výlet na pár hodin,“   pronesl jsem po chvíli. Jelikož ji reálie tohoto světa unikaly, uvěřila mi.

            „Tak a mažeme odtud,“ zavelel jsem pak a jako první se rozběhl chodbou pryč od zuřícího konfliktu.

            Právě včas, protože v tu chvíli otřásly hradem vícenásobné exploze granátů…

-----XXXXX-----

            Stihli jsme přebrodit Ostravici -  mělkou, páchnoucí a černočernou mazutovitou řeku, než  za námi ozval psí štěkot. Na psy bylo ale to štěkání příliš hlasité a hluboké. Takový pes by musel mít rozměry medvěda, nebo možná i slona.

            No dobře, nebudu vás napínat. Má rozměry ledního medvěda s hubou hyeny, ovšem   červenočerné a žíhané jako tygr. Pekelný pes je pěkně hnusná bestie, kterou jsem vymyslel v době, kdy jsem se až po krk utápěl v sebelítosti a depresích.  Ve srovnání s nimi byly prášky, co mi chtěl předepsat psychiatr, sranda.

            Služebníci by je mít neměli. Temní? Ti možná ano. Tak kdo je za námi poslal? Přece nejde o nějakou zdivočelou smečku, která náhodou narazila na naši stopu. Takové náhody neexistují.

            Mosin nebyl pro boj s Pekelnými psy vhodný. Malá kadence, malá ráže, malé úplně všechno. Kromě délky. I ta ale byla slušně řečeno na nic.

            „Možná je ta řeka zmate,“ zadoufala Nataša.

            „Možná,“ řekl jsem na to. „Ale raději na to nebudeme spoléhat. Jestli se Gretchen podařilo vyklouznout, brzy se zorientují. Tenhle svět je malý, je dost pravděpodobné, že nás najdou.“

            „Tak, co navrhuješ?“

            „Kousek odtud mám úkryt. Musíme se do něj dostat. Dáme se tam dohromady a pak najdeme ten svitek a zmizíme za Henrykem. Čeká na nás v Cimmerii.“

            „Ach Bože,“ povzdechla si Nataša. „V tom horečnatém, pubertálním snu nebudu ani minutu…“

            „Dáváš přednost Očistci? Za dvacet čtyři hodin se ti vymaže paměť. Vlastně už jen za dvacet jedna.“

            „On ten horečnatý, pubertální sen není zase tak špatný,“ usoudila.

            Pohybovat se po Očistci s nevygumovanou pamětí je rozhodně lepší než opak. Nebyl jsem zase takový pitomec, jak jsem si myslel. Můj svět byl prošpikovaný bezpečnými úkryty, skladišti a podzemními tunely.   Člověk musel jen vědět, kde je hledat… a nezapomenout to.

            Jeden úkryt jsem měl nedaleko. Stačilo dojít k troskám Černé louky.  Její pavilony jsem kdysi navrhl jen jako zbytky obvodových zavalené zhroucenými krovy.   Pod podlahou jedné z výstavních hal bylo něco víc, než jen podzemní parkoviště a technické zázemí. Byla tam trojice místností se zdmi schopnými odolat i úderu protipevnostních střel ToraBora. Když se tam dostaneme, vypuknou vánoce. Přesněji militantní svátky neklidu a zmaru…

            Vytí pekelných psů náhle přehlušily výbuchy a střelba. S Natašou jsme se po sobě  podívali.  Slov nebylo třeba. Gretchen se dostala z hradu a rozhodně se to nepodařilo jen jí.  Její tým byl skutečně prvotřídní.  A teď dával na prdel i těm hnusným  megahyenám.

            Střelba brzy dozněla. To mohlo znamenat několik věcí – Gretchen ty čokly zabila a teď jde po nás. Tahle varianta nebyla nic moc. Nebo Gretchen čokly nezvládla, ale ti naopak zabili ji a její lidi. Jakkoliv to znělo lákavě, znamenalo by to, že máme na krku zbytek ptěch psisek. No a pak  tu byla třetí varianta – Gretchen psy odrazila a teď po nás jdou všichni. Žádná z těch variant nebyla zrovna výhra.

            Chytil jsem Natašu za ruku. „Musíme pokračovat!“ syknul jsem ji do ucha. Rozběhla se. Trhnul jsem závěrem opakovačky. Cvak-cvak… cvak-cvak. Otočný závěr vykonal své a já měl nabito.

            První pekelný pes se vyhoupnul zpoza ruin. Zastavil se a zavětřil. Takže to bylo jasné – byl na lovu. Vzal jsem ho do mířidel a stiskl spoušť. Puška mě kopla do ramene silou zdivočelé muly.

            Pes se se začal divoce točit na zemi, tahaje za sebou zadní běhy a zoufale přitom vyl. Druhým výstřelem jsem ho utišil tak navěky, jak to jen šlo.

            Trhnul jsem závěrem, vyhodil prázdnou nábojnici a vehnal do komory nový náboj. Právě včas, protože se v ruinách objevili další dva megačokli. Jeden náboj, dva psi a padesát metrů.  Už jsem zažil dramatičtější situace. Ale moc jich nebylo…

            Jednoho čokla jsem trefil do otevřené mordy a silný náboj ho ve zlomku vteřiny naučil udělat salto vzad.   Ten druhý byl u mě. Matematika je prostě neúprosná.

            Snažit se o přebití bylo naprosto pošetilé.  Tak jsem to neudělal. Místo toho jsem ukročil a okovanou kolbou ho udeřil do čenichu.

            Psisko zakňučelo a vztekle raflo po zdroji bolesti. Kdyby se mu to povedlo, z dřeva z něhož byla pažba vyrobena, by zbyly jen třísky.

            Zabránil jsem tomu něčím jako piruetou, při které jsem mu  hlaveň vrazil do oka. To mě odměnilo chlístancem krve a sklivce. Tentokrát prostor zarezonoval zoufalým vytím. Pes ode mě odskočil, ale zůstal dost blízko na to, abych Mosina proměnil v kyj a rozmlátil mu s ním mordu na kaši.

            Ležící tělo se sice ještě chvělo, ale nezdálo se, že by nebezpečnější než kožešinová předložka u postele. Zřejmě jsem mu nebezpečnost vytloukl z hlavy…

            Bylo načase najít ten úkryt.

-----XXXXX-----

            Nakonec to nebylo zase tak těžké – věděl jsem nejen co hledat, ale i kde. Vchod byl maskován jako vstup do kanalizace. Po nějakých pěti metrech slézání po žebříku se příchozí ocitl v malé čtvercové prostoře, která byla naprosto prázdná. Sběrač by se otočil na patě a lezl by zase nahoru. Své dosavadní snažení by považoval za ztrátu času.

            Navymýšlel jsem si tady opravdu kde co, jen aby se tajemství úkrytu uchránilo před všetečnými zraky Temných i Služebníků.  Jasně… i sběračů…

            Tak to s Tvůrci prostě je. Můžete se utápět v čemkoliv, ale přesto se nezbavíte zažitých návyků a k tomu nejdůležitějšímu patří vytváření úkrytů pro případ nouze.

            Ten můj byl ukrytý za zdí. Vedly do něj dveře, které bylo třeba nejprve najít a pak vysvobodit z několikacentimetrové vrstvy nataženého betonu. Vtip byl v tom, že  zeď vypadala pevně a nerozbitně, ale stačilo pořádně praštit do jednoho, konkrétního místa a sesypala se jako domeček z karet. 

            A najednou jsme s Natašou stáli před dveřmi, které reagovaly na mou DNA. Stačilo na ně položit ruku.

            Sotva jsme vstoupili, Nataša vydechla hlasitěji, než dítě na prahu hračkářství a politik na dohled od dotačního cecíku. Měla důvod – úkryt byl plný všeho potřebného, příjemného a dokonce i dekadentně luxusního. Prostě si se svými úkryty dávám práci…

            Byl to právě Henryk, který mě kdysi naučil, že si ve svých světech musím vytvořit i zázemí a čím je ten svět větší, tím propracovanější ta síť úkrytů, konspiračních bytů a domů či dokonce paláců musí být. Poslechl jsem ho, ale můj speciální vynález – faktor Styx tím pořádně zamával. K čemu všechny ty úkryty, když si na ně za dva dny ani nevzpomenete…

            Postel jsem tu neměl, ale náhradou nám byl prostorný gauč, u kterého funkci nočního stolku plnil minibar, v jehož chlazené sekci se skvěla plechovka Noschowitzského Odina.

            Sebral jsem ji s bravurou olašského kapsáře  a strhl z ní kroužek se stejnou vervou jako v šestnácti  z jedné… ach, nechme toho.

            Naklopil jsem ji do hrdla a pak se omluvně podíval na Natašu. Ta naštěstí frontu na pivo nestála. Místo toho si pečlivě prohlížela věci navršené podél stěn v regálech, stojanech a policích.

            Pak se natáhla ke stojanu se zbraněmi a sundala z něj AKS-94U, zkušeně ho zbavila zásobníku a stáhla  mu závěr. 

            Teprve pak mi věnovala omluvný úsměv. „Je to jako návrat do dětství,“ přiznala se mi nakonec.

            Přikývl jsem. Devadesát procent z toho, kým jsme a co děláme, je jen lehce kořeněný nálev rodičů a lidí, u kterých jsme se rozhodli, že je budeme považovat za důležité. 

            Sebral jsem z police krabičku nábojů. „Wolfram a ochuzený uran,“ oznámil jsem ji. Kdysi jsem držel v ruce pár těchto krasavců z experimentální série. Udělaly na mě dojem.“

            Přijala je a zvědavě si je prohlížela. „To vidím… Co tu máš ještě?“

            Pokrčil jsem rameny. „Standardní výbavu, předpokládám…“

            Najednou byla u mě. Nikdy předtím jsem si nevšiml, že její oči jsou tak oříškově hnědé. Byly to moc hezké oříšky a to ani nejsem veverka.

            Nevím, jestli jsem se ji dotkl jako první já anebo to byla ona, kdo převzal iniciativu. V každém případě to za dvě vteřiny už nemělo význam - to už jsme do sebe byli zakousnutí jako dva hladoví krokodýli. Možná spíše anakondy, protože ty svlékají kůži, stejně jako jsme to udělali my. Až na to, že žádní hadi světa nejsou tak rychlí. Šaty z nás sletěly rychlostí světla a my se hned na to přesunuli z vertikály do horizontály. Poděkoval jsem sám sobě za vymyšlený  gauč. Na podlaze jsem to už sice taky dělal, ale to jsem byl mladší a zem tehdy nebývala tak studená. (Jo, a tráva bývala zelenější…)

            Nebyly v tom emoce, jen vášeň. Léta potlačovaná a nevybitá na obou stranách. Tlak situace, stres a všechno, co jsme prožili - prostě se jen uvolnila stavidla.

            Situace se měnila s každou vteřinou - sténala pode mnou, nade mnou i vedle mě. Prohnutá jako luk a vzápětí se tisknoucí k mému tělu jako by se do něj chtěla vsáknout.

            Vlastně nevím, kdo se do koho chtěl vsáknout víc. Neptejte se mě, jak dlouho to trvalo. No dobře, bylo to rychlé. S ohledem na délku naší abstinence to ani jinak dopadnout nemohlo.

            I přes všechnu tu vášeň mi v hlavě pořád tikaly hodinky. Tentokrát si dvacet čtyřku uplynout nenechám…

            Líně se protáhla, a aniž by pomyslela na svoji nahotu a na to, co všechno mám před očima, pronesla: „Kolik?“

            Dobře jsem věděl, na co se ptá. Lidé  po čtyřicítce si už nesdělují počty orgasmů, jsou vděční za každý… „Patnáct minut,“ odpověděl jsem.

            Usmála se. „Zkusíme  to zaokrouhlit na celou hodinu?“

            Usmál jsem se taky.

            Hodina sem, hodina tam. Co se tak asi může za hodinu přihodit…

-----XXXXX-----

            No to byste se divili...