Světlo v temnotách 35
20. 10. 2013
Když jurta, zmizela v záplavě ohně a kouře, trojice půlefů odhodila už nepotřebné nosiče střel Milan a včlenila se do roztažené rojnice tvořené ostatními členy oddílu.
Povel k postupu na sebe nenechal dlouho čekat. Stačilo, když se v okolních ruinách jako by odnikud objevily postavy zahalené do dlouhých plášťů, které na sebe braly podobu svého okolí, činíce svého majitele téměř neviditelným. Jediné, co na nich bylo vidět opravdu dobře, byly jejich zakrvácené nože. Od skřetích odstřelovačů už nehrozilo žádné nebezpečí...
Rufus Zegneris v poloviční plátové zbroji, doplněné o karmínový plášť se na Annabell Lockwoodovou zazubil. „Jejich hlídky neměly šanci a teď se postaráme o zbytek. Vy nám jen ukažte, který z nich to je.“
„Ta exploze ho mohla zabít,“ namítla.
Pokrčil rameny. „Prozřetelnost stojí při nás a naši auguři o jeho smrti nic nevěštili. Čím více zabijeme těch, co jsou kolem něj na dálku, tím míň nás jich potom ohrozí zblízka.“
Zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Je to tak barbarské. Omračovací kouzlo by...“
„Nemohli jsme použít omračovací kouzlo,“ přerušil ji. „V zájmu utajení jsme dokonce nepoužili ani záblesková kopí, i když jsou při sníženém výkonu jako omračující zbraň prostě nepřekonatelné, protože mají magicky posílené energetické krystaly. Ti zelení zmetci by je vycítili na hony daleko. Lidské zbraně jsou oproti tomu levné, anonymní a magicky naprosto pasivní.
Její pohled se stočil zpátky k troskám jurty. Sledovala, jak půlelfové k ní organizovaně postupují a kryjí se přitom palbou ze samopalů a ručnic. Bylo to jako sledovat dokonale fungující stroj, možná dokonce organismus. Útočná družstva se střídala v postupu a krytí a vše probíhalo v dokonalé souhře, jako by šlo o balet. To by ale nesměla jejich drtivě přesná palba kosit každého skřeta, který se z okolních ruin vyrojil.
Pak se z trosek zničené jurty vypotácely první postavy. Vypadaly otřeseně a soustředěná palba je okamžitě zkosila jako zralé obilí. Někteří ale evidentně nebyli příznivci zmateného pobíhání, protože palba byla být opětovaná.
Přiložila k očím dalekohled a zahleděla se do několikanásobného zvětšení zprostředkovaného binokulárním displejem. Hledala mezi obránci toho, kterého viděla ve svých vizích.
„Vidím ho!“ pronesla a mentálním přenosem zprostředkovala ten obraz i půlelfově mysli.
Přikývl. „Dobře. Jdeme si pro něj. Pošlete jeho podobiznu i mým mužům. Ať ho nějaký horlivec nesejme...“
-----XXXXX-----
„Útočí!“ zaječel Inkvizitor a v jeho rukou se objevila dvojice starých ale stále spolehlivých Coltů M1911 v ráži .45. V následujících vteřinách zahřměly v souzvuku a muže zahalil oblak šedého kouře.
„Přebíjená munice, stoprocentně požehnaná Svatým otcem,“ pronesl Damián vědoucně a na potvrzení jeho slov se jeden z útočících půlelfů rozprsknul na několik různě velkých, ale přesto stejně krvavých kusů.
„Musíme odtud zmizet,“ ozval se Radní Deveraux. „Nemáme šanci!“
„On odtud musí zmizet,“ opravil ho Popravčí a k mé nelibosti ukázal zrovna na mě. „Jeho chtějí, ne nás...“
„Já nikam nejdu,“ namítl jsem a namířil kalašnikova na útočníky. Bylo to jako v holohře. Jen mi vpravo dole chyběl indikátor stavu života. Zřejmě jsem měl jen jeden...
Výstřel mě kopnul do ramene silou zdivočelé muly. Teď jsem čerpal ze své návštěvy v holozoo. Dnes je problém na ulici potkat psa, co není na baterky, co teprve mulu...
Měl jsem nastavenou střelbu na jednotlivé rány, ale stejně mi to ošklivě zvedalo hlaveň. Dávkou na víc než dvacet metrů bych netrefil stodolu. Ledaže by měla alespoň pět štoků.
Půlelfa zasáhla kulka do stehna. Vykřikl a udělal v běhu kotrmelec. O trochu jsem zvedl hlaveň a sledoval, jak po dalším výstřelu kulka prošla druhému půlelfovi břichem.
Pak už to bylo jen o rychlém mačkání spouště. Jako střílet krysy v sudu...
Blbá poznámka – hned na to začala být půlelfská odvetná palba nepříjemně přesná. Několikrát mě bzučící kulka minula jen o pověstný vlas a několik dávek přede mnou pro změnu přeoralo zem a vrhlo mi tak do oči horký a spáleninou páchnoucí betonový prach.
Odkulil jsem se stranou a zapadl za hromadu šrotu, kterou si asi někdo nachystal k odnesení.
Přišel čas vyměnit zásobník. Vyrval jsem ho z kalacha a zprudka do něj vrazil nový. Teprve teď jsem zaregistroval, že rytiny na zbrani září zelenkavou září.
Nevěděl jsem, jestli je to dobře. V každém případě jsem ještě žil a to jediné se počítalo.
Vysypal jsem do půlelfské rojnice dvě desítky střel a od vyslání třetí desítky mě odradil jen stříbrný válec ozdobený pásem nezdravě červené barvy, který se mi přikutálel k nohám.
„Granát!“ zaječel v tu chvíli Damián.
Jako kdybych to nevěděl!
V následující chvíli jsem zlomil světový rekord ve skoku dalekém a sprintu divokém.
Granát explodoval za mými zády o dvě vteřiny poté. I tak se mnou exploze smýkla děsivou silou a než jsem skončil na zemi, jedna nebo dvě střepiny se mi stihly zarýt do zad.
Pálilo to jako čert. S křikem jsem se zhroutil k zemi.
Zavřel jsem oči a popustil uzdu proměně. Nechtěl jsem se změnit ve vraždící monstrum, i když by mi k tomu mohla bolest pomoci rychlostí blesku. Místo toho jsem se snažil využít zrychleného vlkodlačího metabolismu k vyloučení střepin. Ještě, že nebyly ze stříbra. S těmi bych měl problém...
Bolest pomalu ustupovala. Pulzovala a záda jsem měl jako v ohni, ale komentoval jsem to sotva hlubším vrčením. Mít posunutý práh bolesti taky není k zahození.
Udělal jsem na zemi několik sudovitých otoček a zapadl za hromadu betonu, ze kterého vyčnívalo rezavé armování. První střepina ze mě vypadla jen pár okamžiků poté. Druhá ji následovala s odstupem dvou vteřin. Na zacelení ran jsem nečekal. Stejně to nebude trvat dlouho...
„Dobrý mladej?“ houkl na mě Damián.
Zvedl jsem se ze země, oprášil se a přikývl. První o co z lidských schopností při proměně přijdu, je dar řeči. Za chlapa stejně mají mluvit činy a ne slova. Jenomže Kalašnikov ode mě ležel daleko tři metry a patnáct průstřelů k tomu. Kdybych ho nechal ležet na opačném konci galaxie, nemohl bych na to být hůř.
Jenomže Půlelfové už od nás stejně byli jen pár metrů. Tak jsem tasil meč. Bylo to lepší než nic, byť můj šermířský styl byl i přes snahy Damiána i Richarda stále zoufalý a šance, že bych přežil souboj s jediným elfským šermířem se pohybovala hluboko pod hranicí jediné promile, natož s celou, byť prořídlou setninou.
I přes nízký kurz tu ale byl někdo, kdo si moji situaci vysloveně užíval - meč se mi v ruce chvěl nadšením, jako by se těšil na krveprolévání. Byl horší, než Kotletův fanoušek*)
První sek, kterému jsem čelil, byl ještě horizontálnější, než v prastarých samurajských filmech, jež jsme zkoukávali s kámošema v pauzách mezi dávkami porna.
Vyhnul jsem se mu úkrokem, ale když jsem sám sekl, půlelf mi ránu zablokoval a s úsměvem ve tvář mi ještě stihnul do čepele meče i dvakrát rychle tnout, až to zazvonilo. Do prdele, ten byl rychlý.
Další sek byl jen stříbřitým průhledným půldiskem, který se mi snesl ke klíční kosti rychlostí jestřába. Představil jsem mu čepel, ale síla úderu mi z pravice vyrazila všechen cit. Zaklel jsem a zavrávoral. Na půlelfově tváři se objevil vítězoslavný úšklebek.
Otec mi předal vzpomínky na elfy z legrace přesekávající hlavně lidských pušek. Ještě štěstí, že Železo nebyl jen tak obyčejný meč. Jinak bych už byl na kusy.
Ten stín, který se kolem nás mihl, jsem já zahlédl jen koutkem oka. On asi ne, protože v jeho koutku oka se najednou zhmotnila štíhlá, mírně zahnutá čepel dýky, kterou v ruce držela křenící se Kyra.
„Vlček je pomalý,“ pronesla. „Jsou to jen míšenec... míšenci,“ dodala ještě a ukázala na můj meč. „Bij je rychle a krátce. Nic víc. Všechno ostatní jsou jen... ehm parádičky...“
Hned na to zmizela v řadách útočích půlefů a bylo to jako když přijde kuna na exkurzi do kurníku. Ta ženská snad neměla páteř. Neskutečným záklonem se vyhnula hvízdající čepeli elfské katany a hned na to stála zase rovně jako svíčka a její gnómské čepele se změnily ve stříbřité čáry. Naposledy jsem takhle viděl řádit šéfkuchaře v sushi baru.
První půlelf se prakticky rozpadl, když vyjčiny štíhlé, zahnuté čepele proťaly stříbřité lamely jeho brnění jako by byly z papíru.
Dalšího sekla přes ruku, ve níž držel mohutnou, obstarožní karabinu a zatímco zíral na krvácející pahýl a ječel, vrazila mu hrot druhé dýky do oka až po jílec.
Bezvládný půlelf se ještě pořád hroutil k zemi a ona už byla o tři metry dál v boji s jeho kolegou.
Připadalo mi, jako by tančila. V duchu jsem jí to počítal - raz, dva, tři á dva tři. Kryt, úder, úder, výpad. Otočka a sek.
Její protivník se s otevřenou stehenní tepnou a ječící hrůzou odpotácel pryč. Okamžitě se ale před ní objevili další dobrovolníci. Jenomže nadšení není všechno - shlukli se kolem ní tak těsně, že si navzájem překáželi.
Vetřela se mezi dva nejbližší. Jeden měl meč v horním střehu, druhý už tnul jejím směrem.
Přání je sice otcem myšlenky, rozhodně však nebylo dědečkem jejich činů. Kyra ve zlomku vteřiny jednomu zanořila hrot dýky do hrdla a druhého praštila jílcem do obličeje. Ani se nestihl zapotácet a už mu rychlým pohybem dýky otevřela obě krční tepny až z něj krev vytryskla v širokém gejzíru.
Pak se úkrokem vyhnula útoku třetího půlelfa a jeho nepřesnost potrestala dokonalým bodnutím do srdce. Zasažený muž se zmohl jen na překvapené vydechnutí.
Obrátila se na mě. Byla zalitá krví od hlavy až k patě a nepokrytě se na mě zubila.
-----XXXXX-----
Stál bych tam asi do soudného dne, kdyby se u mě najednou neobjevil Jednička. Ve svém antracitově černém a naprosto neposkvrněném obleku se na bojišti vyjímal jako pěst na oko.
„Problém?“ zeptal se mě s úšklebkem.
Přesně v ten samý moment se jeho zdánlivou neozbrojeností nechal nějaký bojem opojený půlelf.
Ve zlomku vteřiny mu Jednička vytrhl z rukou jeho ručnici i několika prsty a s nepěkným zapraštěním mu její hlaveň zarazil pod bradu tak zprudka, až mu skončila v mozku.
Pak, nejspíše pro efekt, stiskl spoušť a nechal půlelfovu hlavu se rozprsknout po okolí jako přezrálý meloun.
Hned na to se otočil k jeho šokovaným druhům a podíval se na ně přes své černé brýle, připomínající tunely do pekla. „Dalšímu z vás tu pušku vrazím do prdele,“ oznámil jim suše.
Dobrovolník se nenašel.
Jako by nic se k nim otočil zády, urovnal si mírně vychýlenou vázanku a přišel ke mně.
Půlelfímu komandu trvalo přesně pět vteřin, než se vzpamatovalo a zasypalo nás smrští žhavého olova.
To už jsem byl skulený za hromadou něčeho, co i za novoty muselo mít vlastní vysvětlující cedulku a měl tam udělané místo i pro Jedničku.
„Ten skřet Nogruz, říkal něco o zpečetění dohody,“ pronesl, když zalehl. „Možná by stálo za úvahu si plácnout. Znáte to herr Koutný - život, vítězství, všelijaké prebendy k tomu...“
„A co Štvanice?“
„Co je s ní?“
„Chci ji zastavit.“
Chvíli si mě tiše měřil. „Nic dalšího?“
Pokrčil jsem rameny. „Něco ještě vymyslím. Třeba byste mě mohli vymazat ze všech databází. Policie, sociálka, a tak... Rád bych si konečně užil trochu klidu.“
Beze slova mi podal ruku. Stačilo ji sevřít.
„Moment!“ ozvalo se v tu chvíli za námi.
Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy se do našeho úkrytu skokem plavmo vřítil Inkvizitor. „Lóže je Lóže, ale určitě by bylo vhodné si pro vaše další akce sjednat podporu i u Papežského stolce,“ sdělil mi udýchaně.
„Hodila by se mi pomoc i od těch tam nahoře,“ odtušil jsem a náš úkryt ometla další problémy zavánějící dávka olova. „Ale úplně mi bude stačit, když mi pomůže Inkvizice.“
„Pomůže,“ řekl a i on mi nabídl ruku.
Obrátil jsem se na agenta. „Pomůže mi Lóže?“
„Mluvím jen jménem Alberta Kruppa,“ opravil mě Jednička, „ale ano. Pokud nám dáte polohu té hrobky, budete mít k dispozici všechny jeho fondy a zdroje.“
Byly přede mnou dvě ruce. Stačilo si vybrat. Obě nabídky byly stejně lákavé...
Zavřel jsem oči. Teď bych si ze všeho nejraději dal šlofíka. Nikdo by mi asi teď neporadil lépe, než otec, ale spánek bylo to poslední, co teď přicházelo v úvahu...“
-----XXXXX-----
„On vám unikne!“ zaječela na něj, ve snaze přehlušit hluk kolemprobíhajícího boje.
Rufus Zegneris upřel na Annabell Lockwoodovou znechucený pohled. Jeho osobní hodnocení celé situace se ale od jejího příliš nelišilo. Kníže nebude nadšen, pokud se dozví, že jeho osobní setnina pro speciální operace si nedokázala poradit s pár smrtelníky a několika desítkami špinavých skřetů. Kníže nechával žít jen ty užitečné a viděl ho zabít i pro mnohem menší selhání.
Stovky čistokrevných elfů končilo na popravišti, kde byli setnuti, pověšeni nebo dokonce rozčtvrceni. Ti, kteří upadli do obzvláštní knížecí nemilosti, skončili ještě hůře. Oblíbenému minstrelovi, který pro nachlazení nepodal optimální výkon, bylo do hrdla nalito roztavené zlato. Jeho milenky trhaly psi, medvědi a nebo katovi pacholci, hořely; hnily v magickém víru a nebo byly házeny do trhlin nebytí.
Co by asi udělal jemu, nečistému, nejmenšímu z nejmenších...
Vytáhl z kapsy komunikátor a s povzdechem ho aktivoval. „Tady Zegneris, vzkaz pro Velkou pětku: Spusťte to.“
„Velká pětka? To má být nějaká zasraná hudební skupina?“
Ukázal pravicí na trojici terénních hybridních dodávek, stojících na okraji dávného parkoviště pro návštěvníky. Rojil se kolem nich tucet ošuntěle vyhlížejících pobudů v otrhaných pracovních kombinézách firem, které přestaly existovat už za první krize.
„Čekal jsem komplikace,“ pronesl zamyšleně. „Tak jsem najal žoldnéře. V Klajpedě seženeš kohokoliv. Dokonce i elfské dezertéry a tihle patří k těm nejdražším na trhu. Podařilo se jim totiž zdrhnout i s pěti zábleskovými kopími. Říkají si Velká pětka. Mají jednoho mága, který dokáže nabíjet krystaly, takže jsou zcela nezávislí. Nezávislí a velice účinní,“ dodal ještě dal ji pak možnost sledovat, jak během několika vteřin z korb dodávek vyndali masivní trojnožky a namontovali do nich široká kopí s masivními, rozeklanými hlavicemi.
„Zabijete ho!“ pronesla nesouhlasně.
Pokrčil rameny. „Nepotřebujeme ho živého. Dokonce ho nepotřebujeme ani celého. Magie stromových kněží je mocná. Stačí nám jen jeho hlava. Dokonce se spokojím i s kusem jeho mozku a kdyby bylo nejhůře i se shlukem neuronů. Mágové by jeho podstatu vyextrahovali i z jeho vnitřních orgánů, nejlépe srdce nebo jater, ale esence paměti se bohové ví proč uchovává nejlépe právě mozkové tkáni...“
„Takhle má dohoda s Knížetem nezněla,“ namítla.
„Takhle zní dohoda Knížete s Vámi,“ odsekl. „V jeho očích jste ještě méně, než já. Jsem míšenec, vy jen smrtelnice. Kolik let tu ještě budete, třicet, čtyřicet? Až ty roky uplynou, nepomůže vám ani nadstandard. Já žiju už tři sta let a dalších sedm set jich na mě ještě čeká a Kníže? Ten neumře nikdy...“
„Nikdy neříkejte nikdy,“ ucedila. Pak si ale všimla, že krystaly na kopích se rudě zableskly. Zbraně byly připraveny k palbě.
„Omluvte mě,“ hlesla a z kapsy vytáhla komunikátor. „Musím varovat mého člověka. Je právě uprostřed té vaší posrané palebné zóny.“
„Nikoho prosím nevarujte,“ namítl a namířil na ni pistoli.
Pohled do jejího temného ústí jí na moment vyvedl z rovnováhy. Pak se pokusila usebrat a stvořit to nejjednodušší psychokinetické kouzlo, které znala. Nemuselo být silné, stačilo, když by odklonilo zbraň jinam.
Pak ale temnota na dně nábojové komory ustoupila jasu zažehnuté kapsle a ona pochopila, že to nestihne...
-----XXXXX-----
Rozhodnutí, ke kterému jsem dospěl překvapilo i mě samotného. „Já...“ začal jsem, když tu se mi do zad opřela tvrdá a kovově chladná hlaveň pistole.
„Dohodu uzavřete se mnou,“ pronesl radní Deveraux a chladně se pousmál. „Tu hrobku hledám už víc než dvacet let. Ze všech tady mám největší právo vědět, kde se nachází. A ty mi to řekneš. Hned potom, co se mnou uzavřeš tu zasranou dohodu.“
„Děláte chybu,“ pronesl klidným hlasem Jednička.
„...velkou chybu,“ ucedil Inkvizitor hlasem, ze kterého by zmrzlo i samo peklo.
„... a já s vámi nic ne...“ začal jsem, ale v tu chvíli svět kolem nás zanikl v explozích jasnějších než supernova. Bylo jich pět.
Kus železa tvarem připomínajícím kolejnici ty výbuchy vymrštily do vzduchu a roztočily jako by to byl kus suchého listu. Vzduchem letělo spousta dalších věcí, ale tenhle profil byl ze všech nejdůležitější. Alespoň pro mě, protože jeho zprohýbaný konec se v následujícím okamžiku zabořil do lebky radního, na což reagovala šťavnatým lupnutím a proměnou v něco, co nejde popsat slovy. Lépe osobně shlédnout...
Z náhle zmrtvělých prstů mu vypadla pistole.
Podařilo se mi ji zachytit. Stejně jako konce prstů jeho ruky. Byla teplá a suchá. Říká se, že takovou ruku vám podají rovní a slušní lidé. Výjimky ale potvrzují pravidlo. Z toho dotyku mě polilo horko, jako bych sáhl na rozpálená kamna. Vlastně nepolilo, přesnější by bylo prošlehlo...
Jen silou vůle jsem se přiměl pronést to, co jsem si připravil: „Uzavírám dohodu s vámi oběma. Na Prolnutí, pok ud mi pomůžete zachránit matku.“
Doufám, že je platné uzavřít dohodu i podáním levačky, ale když ji uzavíráte se dvěma chlápkama najednou, nemůžete si vybírat.
Oba mi nabídnutou ruku stiskli a prostorem zazněl zvuk podobný úderu zvonu.
„Na Prolnutí...“ pronesené oběma, se v tom hluku téměř ztratilo.
-----XXXXX-----
Damián, krčící se za dvojicí mrtvol, které si naskládal před sebe do podoby předprsně improvizovaného krytu, se otřásl chladem a překvapeně pohlédl na páru, která mu najednou vyšla z úst.
„Co to, zatraceně...“ začal.
Poslední žijící skřetí šaman, krčící se hromadou trubek, na něj vycenil zažloutlé tesáky. Už se ani nesnažil maskovat. Byl přesně takový, jakým měl být - zelený, bradavičnatý a od hlavy až k patě pokrytý složitým tetováním, vedle kterého i nápadití Maorové vypadali jako čučkaři.
„Dohoda byla uzavřena! Mí předci jsou svědky a nyní mohou opět chránit svůj lid!“
Natáhl se, riskuje, že jeho třesoucí se ruku si vybere za cíl některý z příliš horlivých střelců a pak k sobě přitáhl jeden z rituálních bubnů potažený lidskou kůží. „Pokusím se jim v tom pomoci.“
Sotva se vzduchem začalo linout to temné dunění, pocit chladu se ještě znásobil.
Pak Damián pocítil, že něco prolétlo jeho hrudí. Otřásl se a na moment se mu zatajil dech.
Bylo to nehmotné, ale velice studené a přísahal by, že i naštvané.
-----XXXXX-----
Když se přes něj přelila vlna chladu, titulární desítník Corrus Hervelion se zajíknul. Tolik toužil proměnit svoji titulární hodnost ve skutečnou, smýt ze sebe pohanu nečistého původu, vypustit si ze žil tu špatnou polovinu krve, ale když jím otřásl v pořadí třetí poryv větru, který neexistoval a z úst mu spolu se zachroptěním unikl proud temně rudé krve, pochopil, že tu dnes nechá všechnu svoji krev, aniž by se tím pro ně cokoliv změnilo. Kromě toho, že bude mrtvý...
Ve chvíli, kdy mu to došlo, ho neznámá síla chytila za zátylek a zvedla do vzduchu, kde visel jako mokré kotě, dokud mu prudké škubnutí nezlomilo vaz.
Jeho tělo ochablo a chvíli viselo ve vzduchu jako nějaký reklamní poutač. Pak se ale se zapraštěním roztrhlo na dva kusy. Půlefova lebka se rozpadla na téměř ideální poloviny, hrudník ale jen šlendriánsky vyhřezl do prostoru, ježe se přitom polámanými žebry. Vnitřnosti vlhce pleskly o zem.
Jeho sousedovi neviditelná síla pro jistotu urvala celou hlavu. Na náhle osiřelém krku zůstala jen ochable visící spodní čelist.
Řada útočníků zakolísala. Pak je neviditelná síla rozhodila do všech stran jako kuželky.
S příšerným vytím se kolem nás přehnaly mlžné postavy. Byť mlžné, byly stále lehce zelené.
A okolní ruiny se začaly rojit tmavými siluetami blížících se skřetů. Někdo zabil jejich vůdce a to nebyl nejlepší vklad do diskuze.
A osamělý buben do toho všeho duněl svoji temnou výzvu, ze které mrazilo ještě více než ze smečky zdivočelých duchů.
-----XXXXX-----
„Zasypejte je ohněm!“ zaječel Rufus Zegneris vztekle do komunikátoru. „Je mi jedno, kolik to bude stát. Zaplatím vám každou salvu třebas v pravostříbře, když to bude nutné!“
Podíval se znechuceně na ležící radní Annabell Lockwoodovou, která na něj třeštila své doširoka otevřené oči. Už se z nich vytratil život, stejně jako jas. Za pár okamžiků budou zmatnělé jako oči loutky. Díra uprostřed jejího čela působila až nechutně vulgárně.
„Tohle se Knížeti nebude líbit,“ pronesl poté, co si odplivnul. „Nebude se mu to líbit...“ opakoval si s mumláním, když zpoza zadního sedadla svého auta vytahoval samopal MP-15 a natahoval jeho závěr.
„Jdou na nás skřeti!“ zařval do zad svých ustupujících mužů. „Když se dáme na ústup, dostanou nás všechny. Držte linii!“
Pak se otočil na zmateně se rozhlížejícího adepta magie. „Odežeň ty duchy. Kurva, na co tě tu mám? Vždyť ti připlácím za samostatné myšlení!“
Mág začal třesoucíma se rukama dolovat z kapes svého hábitu krystaly a rozhazovat je kolem sebe. Do toho mumlavě pronášel slova zaklínadla, jež v krystalech začalo rozsvěcet tlumený jas. S každým slovem ten jas sílil a sílil, až se stal nesnesitelný dokonce i pro odolné oči elfích míšenců.
Nebylo to ale nic proti zoufalému křiku skřetích předků, které ta stěna z bílého světla zastavila. S ječením se smečka duchů rozpadla v desítky mlžných chuchvalců a i ty se po pár okamžicích neochotně rozplynuly.
Namířil doprostřed nejhustšího chumlu skřetů a poslal do něj několik krátkých dávek. Samopal sebou poslušně škubl a zasažené postavy se hlasitým jekotem hroutily k zemi. Některé zůstaly ležet bez hnutí, jiné se zoufale snažily odplazit pryč. Jindy by je s gustem dorazil, ale dnes měl cílů více než dost a spousta z nich byla ještě tak zdravá, že by jim i řípy záviděly...
* ) F. Kotleta - subkulturní autor z počátku 21. století. Trvale na indexu z podnětu Ligy evropských matek a Komise pro občanskou morálku. Od vybombardování Bruntálu během Secese je místo jeho pobytu neznámé. Na černém trhu se cena prvního vydání jeho knih pohybuje v částkách, jež běžnému občanovi spolehlivě vyluxují celoživotní úspory z 2. pilíře penzijního systému.