Alex Drescher

Damián se odevzdaně protáhl. Nepotřeboval nikoho, kdo by mu řekl, že už je čas.  Znovu, vlastně čím dál častěji. Intervaly mezi bojem a odpočinkem se s úbytkem bojujících zkracovaly. Vlastně, spíše se zkracovaly intervaly odpočinku, na rozdíl od boje, jehož délka se neměnila.

Nevadilo mu to. Bylo lepší, když je tam vpředu on, než někdo, kdo ještě mlže mít budoucnost…

Otočil se na Jedničku, který se mu naprosto mechanicky a beze slova držel v patách. Ani v jeho případě se nezdálo, že by mu to vadilo. Vlastně mu nevadilo vůbec nic.

Beze slova udělal, co se po něm chtělo, šel v zástupu mezi prvními, odmítal se střídat a likvidoval nemrtvé s chladnou  a úspornou precizností za použití naostřené polní lopatky, kterou s jedním stařičkým vlkodlakem vyměnil za již nefungující černé brýle.

            Kdyby sám neměl plné ruce práce s tím, udržet se živý a při vědomí, zajímal by se o Jedničku víc. Byl zraněný, zcela jistě i nakažený a jako všichni kolem taky smrtelně unavený. Damián ale  viděl to, co jiní ne - už mu nefungoval žádný z těch jeho legendami opředených implantátů. Tatam byla jeho nadlidská síla i rychlost. Nedokázal už na tisíc kroků trefit zombii, natož  mouchu a při chůzi se stále zřetelněji potácel, jako by byl opilý. Ale bojoval. Možná dokonce i víc, než ostatní, protože ztratil potřebu přežít.

            Už to nebyl všemocný agent, jen člověk. Boj a nemoc ho ohlodaly až na kost a obnažily v něm to, co všechny ty implantáty, neuročipy a mentální programování potlačily.

            Vystřídal mladíka, který razil společně s dalšími dvěma  cestu chodbou. Předtím střídal nějakou upracovanou, macatou vlkodlačí hospodyni, která si evidentně vybíjela své celoživotní mindráky. Viděl ji i později. To, když ležela na podlaze s rozervaným hrdlem.

            Viděl umírající i již mrtvé i  jiné, které střídal a nebo, kteří předtím střídali jeho. Nejhorší ale bylo vidět takhle ty, se kterými  předtím prohodil pár slov, s nimiž se podělil o vodu v čutoře, nebo o chvatně ukroucenou machorku.

Vnímal jako fakt, že je jen otázkou času, kdy skončí jako oni. Když je štěstí opravdu unavené, už si nesedá. Odlétá pryč a nevrací se.

            „Je tu místo?“ prohodil k němu pan Trojka a zařadil se, aniž by čekal na odpověď, vedle něj. S Jedničkou a jím to bude rychlý postup. Do vystřídání udělají třikrát větší vzdálenost, než jiné trojice.

Tohle nebyl klasický boj. Lidští nebo jakýkoliv jiní  humanoidní nepřátelé by to už dávno vzdali. Dokonce i skřeti by už vzali do zaječích. Nemrtví ale neměli pod sebezáchovy – prostě útočili dokud nebyli definitivně zesmrtněni a nebo nedostali jiný rozkaz.

            „Už to nemůže být daleko, pomyslel si, když tu se náhle tunelem prohnala stěna rozvířeného prachu a kouře a podzemí se otřáslo hlasitou explozí.

Okamžitě otevřel ústa, aby uchránil ušní bubínky před poraněním.

Co se to ksakru, pomyslel si, když tu řady  zombií náhle zakolísaly. Několik jich dokonce  bezvládně padlo k zemi, kde zůstaly ležet otřesené, šokované, dezorientované a na prahu katatonie. Ze stovek se tím staly desítky a i ty, co se ještě udržely na nohou měly najednou svých starostí dost.

„Prokop!“ zaječel Damián v náhlém pochopení, zatímco zuřivě páčil čepel tesáku ze zombiího hrudníku. „To byl on! Určitě…“

Chroptící zombie po něm bez většího nadšení, jako by z povinnosti, hrábla prackou, ale nebyl problém se ji vyhnout.  Trhnul zbraní v ráně a ještě jednou. Teprve poslední pokus byl korunován úspěchem a zbraň se mu konečně podařilo vyprostit, Teď už nebyl  žádný problém  se zahnat a zarazil ji až po jílec do hlavy chlemtavě chrčícího nemrtvého.

„Kupředu!“ zaječel Urs. „Jeho síla kolísá. Musíme to využít.“

Damián chytil za rameno nejbližšího vlkodlaka. Ten na něj v zajetí bojového šílenství vycenil zuby. Zatřásl jím a počkal, dokud se  mu v očích neobjevil náznak příčetnosti.

„Dobijte ty hajzly, než se z toho otřepou,“ zakřičel mu do obličeje, než se s Ursem, Jedničkou a panem Trojkou ztratili v temnotě chodby.

„Chraňte královnu!“ zakřičel na vlkodlaka ještě z temnoty chodby Jedničkův hlas.

-----XXXXX-----

            Ani nevím, kdy jsem si uvědomil, že se na mě dívá. Nemrtvý olympionik říznutý Adonisem měl ale v očích něco nového. Jiného. Nelidského. Tak nelidského, že mě z toho šel mráz po zádech.

            Přistoupil ke mně.

            „Myslel sis, že mě zabiješ?“ zeptal se mě nepříjemným, skřípavým hlasem. „Nebo, že zabiješ Jádro?“

            Když jsem mu neodpověděl, pokračoval se stejnou vehemencí: „Četl jsi někdy pohádku O Snedronningen? Určitě ne, protože ji zakázali. Určitě ji museli zakázat, jsou v ní kouzla a není dost optimistická… Jednomu děcku, takovému hnusnému malému smradovi se tam do oka dostane ledový střípek a tím se dostane do moci zlé, sněhové královny. Víš kolik těch střípků jsi teď vyrobil ty?“

            Znovu se rozchechtal.

            „Jádro není zničené, jen rozptýlené. A víš, co je úplně nejlepší? Kdybyste ho nezničili tou primitivní hračkou, asi by mě ovládlo… Vlastně, určitě by mě ovládlo. Ale teď je všechno jinak  - jsem jeho největší střípek… střep. Je ve mně, stalo se mou součástí. Došlo k naprostému prolnutí myslí i hmoty. A teď, když se rozptýlilo po okolí, nemá už na mé ovládnutí dost sil. Možná bych ti měl být vděčný… měl bych, ale nejsem.“

            Než udělal další krok, zkontroloval jsem rychle Kyru. Ležela na zemi, zakrvácená a posetá stovkou drobných řezných ran. Výbuch krystalu ji zasáhl plnou silou a až se dostane do rukou nějakému felčarovi, bude z ní vyndávat střepy do Vánoc…

            Pak jsem uviděl meč. Kyra ho při explozi upustila. Takže teď ležel na podlaze mezi spoustou střepů.

Bylo by dobré mít ho zpátky. Rozhodně jsem ho ale neměl nadosah. Neměl jsem ho dokonce ani na doskok.  Když máte chlapa, co vám dýchá za límec, je jedno jestli máte nebližší zbraň od sebe daleko tři metry a nebo tři kilometry. Klidně mohl být i v sousední galaxii…

            Díval se na mě a v jeho tváři se objevil pobavený úšklebek. „Nejvyšší čas to skončit,“ pronesl a pak zaútočil.

            Bylo to pekelně rychlé. Vlastně, pekelníci by bledli závistí.   

Stihl jsem si v tu chvíli jen  pomyslet na to, že bych se měl zmorfovat. Ve skutečnosti jsem si nedokázal vypěstovat ani chlup na hrudníku.

Neurony sice vyslaly patřičný impulz, ale nikdy nedorazil. Odpovídající reakci zhasil  prudký direkt do brady. Být normální chlap, tak  po zbytek krátkého života kálím vlastní zuby.   Já se omezil na několik vlasových zlomenin dolní čelisti, které se mi stihly zahojit, než jsem dopadl na podlahu.

            Tím ale všechny dobré zprávy skončily. Sotva jsem zády narazil na až příliš tvrdou zem, vzduch z plic ze mě vyšel v podobě prudkého štěknutí. Další se do nich ale odmítl dostavit.

Začal jsem hýkavě  lapat po dechu. Nestihl jsem ho ale popadnout, protože mě Regnis uchopil pod krkem a zvedl do výšky. Držení pod krkem  mi do plic novou dávku kyslíku dle očekávání nedodalo.

            Jediné, co jsem mohl, bylo si trochu zachrčet. Tak jsem to udělal. Zřejmě ho to uspokojilo, protože mnou třísknul o zeď Tak, že jsem na ni okamžitě přilepil a dobré tři vteřiny odporoval fyzikálním zákonům. Když jsem opět začal rozlišovat, co jsou moje molekuly a které patří zdi,  zastavil moje sesouvání tím, že mnou hodil na protější zeď.

Když mě odlepoval z téhle, pokusil jsem se ho praštit do toho jeho vytlemeného ksichtu.  Ten úder nebyl nic moc. Ani silný, ani stylový. Hlava se mu v podstatě ani nepohnula. Co taky chtít od nadvakrát zlomené ruky…

Pobaveně mi úder vrátil. V ústech jsem měl najednou až příliš mnoho krve. 

Nechal mě konečně spadnout na zem. Čekal jsem, že mi dupne na krk. Svým způsobem by to bylo dobře. Všechno  by tím skončilo a nebylo by nic. Ani bolest…

Místo toho mi ale uštědřil několik dalších ran. Některé šly do obličeje, jiné do hrudi. Ani se moc nesnažil, ale i tak jsem si připadal jako boxovací pytel plný polámaných kostí.

„Je konec, Lovče,“ zašeptal mi pobaveně do ucha. „Už mě dokonce ani nebavíš. Nejsi jako tvůj otec. Ty pro mě nemáš  žádnou hodnotu. Než sem dorazí tví přátelé, stanou se dvě věci – já budu pryč a ty mrtvý…“

„Jdi… do… prdele…“

Udeřil mě tak, že se mi zatmělo před očima.

-----XXXXX-----

            Bylo to jako se vynořit z proklatě hluboké vody. Sípavě se nadechla a bolestí z roztažených plic se divže nerozkřičela. Pokusila se postavit, ale tělo se ji roztřáslo slabostí. Dva pokusy nezvládla a třetí raději vzdala.

            Najednou je uviděla. Lovce… Prokopa a vraha. Toho, který zničil vše, co znala. Držel Prokopa  jedinou rukou pod krkem jako ve svěráku kombinovaném s jeřábem, tiskl ho zády ke zdi a druhou rukou do něj mechanicky sázel jednu ránu za druhou. Chvílemi se jeho pravice rychlostí rozpíjela do  šmouhy.

            Prokop se chvěl pod záplavou úderů. Nohy bezmocně visící ve vzduchu se mu směšně pohupovaly a jeho tvář se zavřenýma očima byla prosta jakéhokoliv výrazu. Byl v bezvědomí, nebo hůř. Tak bledý, že jeho tělo potlačilo jakékoliv známky lykantropismu. Umíral a  už to nepotrvá dlouho…

            „Ku… rva,“ zachrčela a zúročila tak své snahy o   ovládnutí lidského jazyka.

            Natáhla před sebe ruku a přitáhla se k ní. Poslouchala ji, nohy také. Bolesat se nedostavila. Takže pokud měla něco zlomené, nebyly to nohy.  Zaměřila se na to, co ji trápí – bolelo ji dýchání a vlastně i jakýkoliv pohyb. Chtěla toho nechat, zavřít oči  a jít spát, nebo klidně i umřít. Jen prostě mít klid. Místo toho se ale posunula o kus dopředu a pak znovu a ještě jednou.

            Cestou její prsty narazily do něčeho kovově chladného. Bylo to důvěrně známé až uklidňující a přivítalo ji to  spokojenou rezonancí, jako když srdce udeří do těla zvonu.

            Pevně v ruce sevřela jílec trpasličího meče a přitáhla se o další půl metr blíž ke svému cíli.

            Prokop dostal další sadu ran. Hlava se mu přitom  bezvládně klátila od ramene k rameni.

            Umře… umře… umře… běželo ji hlavou a začala se plazit ještě rychleji.

-----XXXXX-----

            „Je to stejně dobré místo jako kterékoliv jiné,“ uslyšel jsem otce. 

            Pochopil jsem, kde jsem a otevřel oči. Alespoň jsem měl jistotu, že tady to půjde. Vždyť bezvědomí je jako spánek…

            „Nebo smrt,“ překvapila mě slova pronesená měkkým, sametovým altem. Přepadla mě  chuť zavřít znovu oči a už je neotevřít.

            „Musíš být tak sebestředná?“ oponoval otec otázkou a dal mi tak možnost se vzpamatovat a prohlédnout si nového hosta v mém vlastním snu.

            Byla to velmi pěkně stavěná platinová blondýnka s alabastrově bílou pletí. Na sobě měla  velmi vkusný a v podstatě i nadčasový kostýmek v barvě slonovinové kosti. Mohla v něm navštívit firemní brífink, stejně jako sbalit chlápka v hotelovém baru.

            Pomalu jsem se zvedl. Otec seděl na něčem, co se právě materializovalo v židli. Žena, možná dívka, věk šel určit dost špatně, prostě jen tak stála uprostřed pokoje tvořícího se z dýmu a mlhy. Nebyla krásná, ale bylo v ní něco, co člověku bránilo ji odporovat. Byla typem ženy, u které  bude dříve nebo později po jejím…

            „A vy jste?“ zeptal jsem se ji.

            „Smrt,“ odpověděla unisono s otcem.

            Mohlo mě to napadnout. 

            „Jsme staří známí, Prokope,“ řekla mi hlasem znějícím jako harfy na mém vlastním pohřbu. „Jenom to ještě nevíš. Nutíš mě se ohánět, jen co je pravda. Takový shon jsem nezažila od druhého Drang nach Osten…“

            „Přišla sis pro mě? Asi bych se měl cítit poctěný…“

            „Mám své zásady,“ připustila. „Jednou z nich je, že si pro Lovce chodím osobně. Pro kohokoliv jiného můžu poslat své pomocníky, víš? Nemoc, hladomor, katastrofa. Každý by tě bral všemi deseti, ale já jsem šéf a… No však víš, zásady jsou zásady… a taky vyšší bere…“

            Otec pokýval hlavou. „Přišla si pro mě. I pro Kosmu.“

            „… a Kosma?“

            Přikývl. „Má se dobře. V mezích možností. Beze zbraní a zakázek, samozřejmě…“

            „Chtěl svoje revolvery,“ přitakala Smrt a zdálo se v jejím hlase zaznělo pobavení.

            I na pohřbu může bát veselo…

            „A dostal je?“ zajímalo mě.

            Zavrtěla hlavou. „Dali mu jen šalmaje. Hrají tam na ně všichni,“ odvětila. „Bohužel  odmítá tradiční repertoár. První co se naučil hrát, byla Píseň práce. Ale mají s ním svatou trpělivost…“

            „Teď sis přišla pro mě?“

            „Možná,“ odvětila hlasem skřípavým, jako když se otvírá sarkofág.

            „Že bych v tom slově zaslechl i jinou možnost?“

            Usmála se. „Smrt není možnost. Jsem definitiva. A nemyslím tím sen každého úředníka... Jsi Lovec, tudíž si můžeš vybrat, jak umřeš, ale kdy, to  určím já. Takže si vyber - zastřelení, uhoření, otrava, vykrvácení…“ krátce se zamyslela. „Můžeš dostat i cizokrajnou infekci, edém mozku po fraktuře lebky a nebyla bych lidumil, kdybych ti nenabídla tolik oblíbený šok.“

            „Já měl kdysi podobný pohovor,“ prozradil mi otec. „Chtěl jsem se nechat ušukat k smrti.“

            „Tak to ti asi nevyšlo,“ odvětil jsem. „Pokud do toho nebudeme počítat, jak s tebou vyjebal Regnis…“

            Pokrčil rameny. „Všechna přání holt nevyjdou…“

            Otočil jsem se ke Smrti. „Je mi to jedno.“

            Zamyšleně si mě změřila. Pak pronesla: „Dobře, volbu jsi nechal na mě a protože jsi mi dal volné ruce, prozradím ti za to jedno tajemství. Udělej s ním, co uznáš za vhodné: Dnes jsem si sem přišla pro jednoho a jednoho si taky odnesu…“

            Někdy v té chvíli se mé tělo rozhodlo probrat.

-----XXXXX-----

            Na posledních dvou metrech Kyře došly síly.  Vyčerpaně se zastavila a snažila se popadnout dech.

            Pak se ji do úst nahrnula krev.

            Vyplivla ji a zatřásla hlavou, aby se ji pročistil zrak. Od mžitků ji to ale nepomohlo.

            Ztráta krve, napadlo ji. Zřejmě z vnitřních zranění.

            Lepší už to nebude, pomyslela si a přitáhla k sobě meč.

            Musí to dokázat. Musí… i kdyby…

            Čas k tomu určený se ji ale krátil. Kolik může člověk ztratit krve, než zemře? Litr, dva?  Nehodlala si počkat na výsledek…

-----XXXXX-----

            Poslední úder přilepil Lovce za praskotu jeho kostí ke zdi.

            Nejen jeho - pohlédl na svoji pravici. Necítil bolest, ale ani tak mu pohled na zdeformovanou dlaň se zplacatělými záprstními klouby  nebyl příjemný.

            Jeho hostitel byl požehnán Temnými bohy a v dosud nepoznaných zákoutích  mozku se mu nyní zabydlelo Jádro. Nemohl ho nyní vyměnit, i kdyby chtěl a možná, s ohledem na sebeoživení uměním Kyrila Ignatjeviče, ani nemohl. Musel jen doufat, že jeho tělo, s tou vší mocí, kterou má, si s rozdrcenými kostmi dokáže poradit.

            Regenerační schopnosti lykantropů by se mu teď hodily, ale  i přes všechna uběhlá staletí, pro něj byly záhadou. Dnes dokonce i výzvou. Možná jednou, až bude mít více času, bude se tím zabývat. Možnosti využití byly netušené, o komerčním potenciálu nemluvě…

            Čas!

            Z toho, co viděl očima služebníků, pochopil, že by měl zmizet.  Mohl  ještě vyhrát? Tady a teď nejspíše ne.  A příště? Možná…

            Vždycky bylo v jeho životě nějaké příště. Skrývání, přesun, nový život pod novou identitou. Jeho druh tím byl pověstný. Neomezován limity lidského života měl spoustu času k dosažení svého cíle. Zvykl si být trpělivý.  Se znalostmi Jádra nepotřeboval nic z toho, co se v podzemí ukrývalo. Své impérium bude mít, jen to nezabere rok, ale možná pět a nebo deset. Ten rozdíl byl pro něj nevýznamný,

             „Budeme se muset rozloučit,“ zavrkal Prokopovi do ucha. „Za jiných okolností bych si rád vyzkoušel, kolik toho vydržíš, ale dnešní svět, to je jen samý spěch…“

            Vytáhl z boty útočný nůž.  Pohlcený ataman ho měl rád a používal ho překvapivě často. Nemohl s ním nesouhlasit.

            „Pistole jsou tak nudné… ale nůž… Nůž, to je jiná,“ zkonstatoval se zaujetím. „Dává mi tolik možností. Můžu tě ubodat k smrti a nebo rozkrájet na kusy. Dokonce tě s ním můžu i vyvrhnout zaživa. Rychleji, než se stihneš zregenerovat…“

            „Vyser si oko…“ zachrčel Lovec a upřel na něj polootevřené, krví se podlévající oko.

            „Ne,“ zaoponoval sladce. „Udělám něco anatomicky možnějšího…“

            Rozmáchl se. 

-----XXXXX-----

            Zalykala se vlastní krví a balancovala na hranici bezvědomí. Už jen kousek, kousíček, běželo ji hlavou jako to jediné, na co se dokázala soustředit. Smečka, smečka… drží… co drží? Nevěděla, ale bylo jí to jedno. Ten chlap, co byl před ní – ten byl důležitý. Už nevěděla, kdo je, ani co ji udělal. Jen, že ho musí dostat. Pomstít se. Proč? Nevěděla.

Pak si všimla muže, kterého držel pod krkem. Toho poznala.

A  všimla si i nože v ruce… koho? Regnise! Vzpomněla si a s tím jménem se vrátila síla. Nebo šlo o vztek. Bylo jí jedno, co to bylo, jen když se dokázala znovu pohnout.

Musí to udělat. Dostat ho. Zachránit… Prokopa…

Ach, Prokop… člen smečky… rodina… partner…

Přisunula se k Regnisovi o dalšího půl metru. Najednou ji bylo jasné, že znovu to už nedokáže.

Viděla, jak se rozmáchl. Prokop ani ve chvíli, kdy se k němu blížilo blýskavé ostří, nezavřel oči.

Pocítila pýchu.

Nadzvedla se na jedné ruce a okamžik před tím, než se ji s konečnou platností zmocnilo bezvědomí, máchla mečem.

-----XXXXX-----

            Zahnal se. Nůž opsal blýskavý oblouk a zamířil mi přímo proti očím. V mrákotách jsem si uvědomil, že Regnis o něčem takovém mluvil. Kdybych si na to jen vzpomněl. To je ten problém, když toho někdo namluví příliš…

            Najednou ale Regnis vykřikl a začal se sesouvat k zemi. Nůž sice pokračoval v udané dráze, se změnou majitelovy polohy se mi jeho čepel dokázala zabořit  jen do ramene. I tak jsem si ale bolestí mále překousl jazyk.

Najednou jsme byli oba na zemi. On pode mnou a já obličejem těsně před Kyrou, která vypadala, jako by spala. Měla zavřené oči a ve tváři neuvěřitelný mír.

Najednou se mi vrátila slova pronesená Smrtí: „Přišla jsem si sem dnes pro jednoho a jednoho si taky osobně odnesu…“

Ne ji! Kurva, jenom ne ji! blesklo mi hlavou silou vybuchující supernovy.

Všiml jsem si meče, který držela v rukou i Regnisovy nohy, čistě uťaté v půli lýtka. Děvče moje černé, zlaté… černozlaté…

Regnisův divoký řev mě vrátil do reality.

„Ty už nikam nepůjdeš, gyzde!“ zachrčel jsem a udeřil ho loktem do hrudi a pak i do obličeje. Otřeseně se zhroutil zpět na zem.

Ty hodiny strávené údajně bezcílným hleděním na wrestling se konečně zůročily.

Než se mě pokusil ze sebe setřást, sebral jsem Kyře meč. Na sekání to nebylo a pozice tělo na tělo s Regnisem nesvědčila ani pro dokonalé touché.  Nikdy jsem ale neodešel od rozdělané práce. Tak jsem meč strčil mezi nás tak, aby se  hrotem opřel o pružící tělo. Já dotyk necítil, takže to nebylo moje tělo. To vědomí mi naprosto stačilo.

Zatlačil jsem. Kůže pod hrotem zapružila, ale nešlo nepostřehnout, když povolila. Kus meče se mi v tu chvíli jako by ztratil…

Regnis se rozječel, jako by ho na meč brali.

Pokračoval jsem v tlaku a meč mi záhy připadal zase o něco kratší a rozhodně to nebyl jen pocit.

„Ne… ne… ne…“ vykřikoval Regnis a se silou znásobenou touhou přežít  se mě ze sebe snažil shodit. S každým dalším centimetrem, o který meč pronikl hlouběji do jeho útrob, byly ale jeho údery slabší a snahy o vysvobození marnější.

„Pro… prosím… prosím,“ začal nakonec zoufale vřískat. „Mám peníze… zlato…  spoustu…“

            Jenomže mě bylo naprosto šumafuk, jestli si za svůj život něco nashromáždil. 

            „Víš,“ zašeptal jsem mu pro změnu do ucha já, „zvysoka seru na tvoje zlato. Úplně mi bude stačit, když si v Kodani vyberu všechny odměny, které na tebe byly vypsány. Bude to jako výhra v loterii…“

            Znovu jsem zatlačil. No, v podstatě jsem vší silou nalehnul na tu čepel a ještě se k tomu zapřel špičkami nohou o podlahu.

            Chtěl něco říct, nebo protestovat, ale jeho slova zanikla v bublavém zajíkání.

Nejprve se mu z úst vyřinula krev.  Byla hustá, černá a studená jako led. Vím to, protože při těch snahách mě na poslední chvíli ukecat, ji na mě plival po kubících.

            Pak mu z úst vyšlo to nejpodstatnější za několik posledních let – hrot mého meče. Po tomto zážitku skončil s chrčením a strnul způsobev dávajícím naději, že navěky...

            Skulil jsem se z něj. Konečně, kožoměnci byli parazité a rozhodně jsem si ho nechtěl nastěhovat do hlavy. Nebo kam to vlastně zalézají.

            Pak to udělal. Takový bezděčný pohyb mým směrem. Rychlý jako blesk, ale krátký. Špičkou boty jsem ho skopnul stranou.

            Hajzl jeden!

            Vytrhl jsem z něj meč a rozmáchl se, že by mi závidělo všech sedm samurajů najednou. Čepel černá od Regnisovy krve opsala ve vzduchu oblouk a s chladnou definitivností se mu zakousla do  krku, aby od něj čistě oddělila hlavu.

            Povedlo se. Ale to mě nezastavilo. Pro jistotu jsem do ní seknul ještě jednou. Poloviční hlava - poloviční problém. Jestli  je v ní ten parazit, bude i on poloviční a když ne, vždycky ho můžu začít hledat v hrudi či břišní dutině. Otcovy vzpomínky mi úslužně nabídly nejméně šest míst, kde se může  v lidském těle ukrývat  parazit magické povahy…

            Zasunul jsem meč do pochvy. Pak jsem si všimnul holsteru na Regnisově boku. V koženém pouzdře s skrývala otcova  ručnice. Kus kovu a dřeva, pro kterou tohle všechno začalo.

            Sebral jsem ji a zkusmo otevřel závěr.  Potěšeně jsem seznal, že v komoře je  náboj. Poslední Vatikánský…

            Byla škoda ho nepoužít, zejména, když se  středověcí mystici tolik přeli, kde se v hostitelově těle  kožoměnci  skutečnosti ukrývají. O mozek jsem se postaral…

            Tak jsem ho střelil do hrudníku. Masivní, magií vylepšený náboj  ho proměnil ve vlhké a cuckovité nic a tím spolehlivě zlikvidoval všech těch otcem zmíněných šest míst možného parazitova úkrytu.

Když jsem z podlahy zvedal bezvládnou Kyru, Regnisovo tělo, tedy to, co z něj zbylo, se ještě pořád nekontrolovatelně třáslo. Tyhle otřesy mě už ale nechávaly chladným.   Nebyl v nich už žádný život a pokud dnes měl někdo za asistence Smrti zesnout, už se tak stalo…

            Důležité bylo jen jedno – Kyra dýchala. Slabě, sotva postřehnutelně, ale dýchala.

-----XXXXX-----

            Když jsem odcházel, otřásla mnou zima. Lidé to komentují, že potkali smrt. Jednou se ji zeptám, jak se ji to líbilo, ale upřímně, na její odpověď nijak zvlášť nespěchám.