Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 69

7. 3. 2016

         Urs měl pravdu. To, co viděl, pro něj opravdu bylo překvapení. Ta místnost, do které ho zavedl, byla něco mezi dílnou a servisem. Alespoň si to myslel, protože tu byla spousta podivných strojů, kladkostrojů a zvedáků. Jinak by to místo ale bylo dokonale pusté - až na stovky lidí, kteří tam posedávali na podlaze a nebo polehávali  na provizorních lůžkách z dek a celt. Někteří se možná snažili  dohnat spánkový deficit, ale spousta jich byla zraněná.

             Starci, ženy, děti. Únavou a prožitým strádáním byli téměř neteční, ale jednu věc na nich nešlo nepoznat  – většina měla neklamné lykantropí znaky. Husté vlasy, ochlupení, nažloutlé duhovky, srostlé obočí, výrazné čelisti a zuby.

            „Přišli sem za královnou,“ dodal na vysvětlenou Urs. „Všichni, co zbyli... Celé město. Vlastně tábor. A teď tady čekají.“  

            „Na co?“

            Pokrčil rameny. „Až se k nim  vrátí? Třeba…“

            „Ty otřesy a deformace reality má na svědomí ona, že? Zlomila kouzlo…“ Na moment se odmlčel. „Předpokládám, že už nejsme v bezčasí…“

            Urs se ušklíbl. „Vítej v Mongolsku...“

            Damián si rezignovaně povzdechl. „Myslel jsem si to. Problém je, že ve Federaci jsem už několik desítek let persona non grata...“

            „Sibiř má své kouzlo...“ odtušil šaman.

            „Jo, ale záleží na tom, z které strany gulagu na ni hledíš,“ odvětil Damián. „Jenomže pro mě tenhle výlet chystat nebudou. Počítám spíše s kulkou do hlavy na apelplatzu uprostřed Lefertova.

            „Co chceš udělat?“

            Damián chtěl odpovědět, když tu se najednou sálem začal rozléhat poděšený křik.

            Takřka vzápětí se k němu přidalo, už naprosto jednoznačné  práskání pistolí a ostré staccato samopalů.

„Další útok,“ okomentoval to Urs. „Umrlci přicházejí v téměř pravidelných intervalech. Někdy jich je dvacet, jindy padesát. Je tu příliš živých lidí a oni jsou vyhladovělí a zdivočelí. Naštěstí nejsou ty útoky  bůh ví jak organizované. Jako by je jejich mistr loutkář nechal dělat, co chtějí.“

            „Možná se jich už nabažil...“ odtušil Damián.

            „A nebo má jinou zábavu,“ přidal se Urs.

            Damián vzduchem několikrát cvičně promáchnul tesákem a s povzdechem si promasíroval pravé rameno. „Už to rozhodně není, co to bývalo...“

            I když měl chvílemi pocit, že už nedokáže udělat ani krok, jediný další pohyb, dokonce i nádech.

            Přesto vyrazil za proměněným medvědodlakem do hloubi vlkodlačího tábora.  Tam, u  ústí dvou chodeb se Ursova předpověď splnila – skutečně šlo o útok.  Několik vlkodlaků zrovna  zuřivě  odráželo nejméně čtyři desítky zombií vyteklých z chodeb do prostoru. V tomhle boji se zajatci nebrali a zbraní bylo cokoliv, co bylo po ruce.  Rachot střelby se mísil s jekem bojujících a vytím raněných, stejně jako s praskotem tříštěných kostí a drcených lebek.

Připadalo mu to šílené. Vlkodlaci se ani v nejmenším nestarali o to, že krev a maso nemrtvých je pro ně toxické. Viděl vlkodlaka ověšeného hroznem nemrtvých. Sám pokousaný a podrápaný, v podstatě už odsouzený k pomalé a bolestivé smrti, je rval na kusy zuby i drápy, dokud ho ta masa neudolala a nestrhla k zemi. I tam ale bojoval a zabíjel, dokud sám nebyl roztrhán na kusy.  Jiní dva dalším zombiím okamžitě zastoupili cestu.

            Stačil mu ale jediný pohled na  skupinu mláďat choulící se ke zdi, aby pochopil.

            Chránili je! Obětovali se pro ně…

            Najednou pro něj bolest přestala být překážkou. Nebyla podstatná, stejně jako spousta dalších věcí.

            Přidal se k nim jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

Nejbližší nemrtvý se po něm ohnal odhnívající prackou. Patřil k těm starším, ale stále měl dost mentální kapacity na to, aby byl záludný. Sotva byl jeho první útok zablokován, vedl okamžitě druhý  na starcovy slabiny.              

            Odrazil ho více štěstím než schopnostmi a pak úsporným sekem odťal zombákovu dlaň v zápěstí tak čistě a hladce, jak to bylo jen možné. Ten to ale neocenil a místo toho se hlubokým vrčením znovu zaútočil.

            „Sereš mě!“ zavrčel a vrčení zastavil  dekapitací.  Šedivé a páchnoucí  tělo se konečně  skácelo k zemi.

Překročil je a rozseknul lebku dalšímu, který se skláněl nad zraněnou samicí s děsivě rozervaným břichem.

„U… bij… menja…“ zachrčela na něj.

Pomyslel si, že by v sobě měl najít dost vody na alespoň jednu slzu, ale nedokázal to. Prostě  k ní jen přiklekl a zatímco ji držel za ruku, vbodl ji tesák do podpaží tak hluboko, kam ho záštita jílce pustila.

            Urs řádil v podobě mohutného ryšavého medvěda uprostřed davu zombií jen pár metrů od něj. Rozhodně vypadal jako protivník, kterého jen tak k zemi nestrhnou. Rozdával děsivé rány tlapami, po který se jeho protivníci měnili v nevzhledné, poletující hromady rozdrceného svalstva a kostí. Pohazoval si s nimi jako s hadrovými panáky, drtit je stiskem svých tlap či vahou robustního těla.  Na každého, kterého dostal svým tesákem, připadli čtyři, jež Urs rozsápal. Byl vražednější než hurikán a nejméně tak rychlý. Uvědomil si, jak oproti němu starý je. Možná se dokonce cítil ještě starší. Jako by byl jen unavený stařec, který zapomněl umřít.            Najednou se do přese všechno stále postupujícího zástupu zombií opřel nečekaně prudký vichr žhavého olova.

V hluku probíhajícího boje neslyšel rachot kulometu  ani zuřivý křik jeho střelce. Příliš unavený  i na jen prosté překvapení  jen sledoval, jak soustředěný příval střel kosí jednu řadu nemrtvých za druhou. Viděl těla rozseklá v půli, jiná bez rukou či nohou. Viděl hlavy změněné v nevzhlednou změť tkání i ty nemrtvé, kterým z hlavy nezbyla ani ta.

            Najednou bylo po všem.

Urs se zastavil. Znělo by dobře, že nehnutě, ale ve skutečnosti se mu plece rychle zvedaly a zase klesaly, jak se snažil dodat tělu chybějící kyslík. Nespokojeně přitom mručel a potřásal mohutnou mordou.

            Damián se, zatímco vracel tesák do pochvy, nerozhodně ohlédl. To, co podvědomě vnímal, jako nepříjemný pocit cizí pozornost, se potvrdilo - stáli za ním a sledovali jej. Celý tábor.  Stáli  v mlčenlivém zástupu a dívali se na něj beze strachu z něj i z toho co se kolem nich dělo. Dokonce i z toho, co se jim mohlo stát.

            Všichni byli ozbrojení - od kalašnikovů, přes Makarovy, stařičké Walthery a Mausery, až po bajonety, nože a sekery. Pár mělo dokonce jen klacky a kusy železných trubek. Nezdálo se ale, že by to vnímali jako hendikep.

            Jeden ze starců, stojících v čele zástupu, se mu hluboko, po ruském způsobu uklonil. „Jste jedním z nich, že?“ zeptal se ho pak.

            „Momentálně jsem jen unavený stařec. Jako vy…“ odpověděl.

            Jak mléko šedivý vlkodlak na něj pobaveně vycenil prořídlý chrup. „To si nemyslím. Říká se, že jím jste a nebo by jste mohl být. Prosíme, vaše Blahorodí, teď není čas hrát si na to, kým jsme a kým nejsme. Všichni cítíme, že naše královna je v nebezpečí.  Nebo brzy bude. Pomozte nám… ji…“

Najednou jej zahltila stovka prosebných hlasů. 

            „Nikoho jiného nemáme, Blahorodí…“

            „Bez královny se smečky znovu rozpadnou…“

            „Pomoz nám, prosím…“

„Kde je naše paní?“

Stařec ho místo dalších slov uchopil za ruku. Jeho dlaň byla suchá, horká a drsná. Jako dlaň někoho, kdo celý život tvrdě pracoval.

Překvapilo ho to, ale ne tolik, jako to, co pocítil. Nebyla to skutečná telepatie, byť se jejich mysli na moment propojily, protože nedošlo k přenosu jediné myšlenky. Nešlo ani o sdílení obrazů či vjemů.  Přenášeny byly jen  pocity - starcova vazba na Světlanu Griškinovou. Silná, až bolestná a   jedinečná, jako by starci na ničem jiném nezáleželo…

            „Cítím ji,“ vydechl na konec Damián překvapeně.

            Stařec s úsměvem ve tváři přikývnul. „To je dar smečky. Cítíme se navzájem. Více méně, každý různě silně… Ona je ale naše královna, jí cítíme víc. My Starší ale máme mnohem silnější dar. Můžeme ji najít a také dokážeme  vycítit  chvění jsoucna. Je to něco jako předtucha.“

            „A zrovna teď cítíš, že se jsoucno kolem ní chvěje až příliš…“

            Přikývnul.

            „Dobře, půjdeme ji najít. Já, Urs a ostatní, co tu jsou s námi.“

            Pan Trojka sedící obklopený skupinkou naprosto konsternovaných vlkodlakovlčat  vzhlédl od své sekery, kterou právě s nebývalou láskou brousil. Nic neřekl, jen nepatrně pokynul hlavou.

            „Vezmeme sebou i nějaké vaše bojovníky,“ pokračoval Damián. „Pokud je můžete postrádat. Myslím si, že obrana tábora bude důležitější.  Všechny ty samice a mláďata…“

            Stařec se ušklíbl. „To chtějí jít nejvíce. Půjdeme s vámi všichni a nic s tím nenaděláte…“

-----XXXXX-----

            S překvapením zjistil, že i když znovu nabyl vědomí, už  mu  nepatřilo. Nebylo to přesné - pokud bylo jeho vědomí předtím jako  byt, který musel sdílet s několika podnájemníky, jež pohltil, pak nyní se změnilo v mnohapatrový činžák, možná dokonce mrakodrap, v němž nebyl jen s obvyklými podnájemníky, ale i s někým dalším. Někým mnohem důležitějším. Novým panem domácím...

            Jako by on sám byl degradován na dalšího podnájemníka.  Nepodstatného a  trpěného…

            Ano, rozhodně došlo k dokonalému splynutí, ale  ne k symbióze. Ve své mysli nebyl sám svým pánem.

            Tím byl někdo jiný. Někdo, nebo něco…

            Jádro…

            I když  ten hranatý kus skla stál pořád vedle něj, napůl zabořený do země, jeho vědomí cítil i ve své hlavě  jako by se mu do něj nahrálo.

            Jedno pozitivum to ale mělo – s tím, k čemu měl z vědomí Jádra přístup, mu pomohlo pochopit, co mu ukazovalo. Všechny  ty obrazy zkázy nebyly ničím jiným, než projevem paniky.

            Najednou věděl, že Jádro si samo pro sebe, jako počítač, vymodelovalo stovky, možná tisíce možných situací a že všechny skončily stejně. Stejně špatně.

            I tahle jediná by mohla, ale Jádro z nějakého důvodu věřilo, že právě on bude tou proměnnou, která to  dokáže změnit, která ho dokáže dostat do bezpečí…

            Souhlasím, pomyslel si, ale něco za něco…

            Ta otázka se mu v mysli téměř zhmotnila.

            Pomůžeme si navzájem…

            Na odpověď nemusel čekat dlouho.  V následující vteřině byly jeho mentální síly znásobeny Vůlí  nového spojence. Připoutat k sobě znovu všechny služebníky bylo najednou záležitostí několika sekund.

            Neubránil se spokojenému  úsměvu.  Možná, že skutečně ještě mají šanci se z toho dostat ve zdraví…

            Znovu měl k dispozici stovky očí svých  služebníků.

            Chvíli trvalo, než se zorientoval, ale pak ji zahlédl - černovlasou vlkodlačku doprovázenou několika osvobozenými  samci a… agentem.

            Pomyslel si, že to je hodně divní skupinka.

            Jádro najednou propadlo naprostému šílenství. Záchvat  děsivého vzteku a zuřivosti se podobal šílenství. Emoce byly tak silné, že jeho mysl díky propojení prožívala totéž. Zrádce! Zrádce! Zabít! Zabít! Bylo to tak intenzivní a opravdové, že nedokázal rozlišit vlastní myšlenky. To vše mu letělo hlavouMožná už žádné takové neexistují…

            Myšlenky i obrazy mu vířily  hlavou v děsivě rychlém víru. Tak rychlém, že je nedokázal nejen  pochopit a dokonce ani zahlédnout. Věděl jen, že tam jsou, že na něj útočí, nutí ho ne je pochopit, ale něco udělat.

            Ale co? pomyslel si nešťastně.

            Pak mu to konečně došlo.

            Dostaneme ji, oznámil rozhodně. A klidně i ty, co jsou s ní, když budeš chtít.

            Když přikázal rabům, aby se o to  postarali, vír šílenství v jeho mysli okamžitě polevil.

-----XXXXX-----

            Oni jdou po tobě!“ zaječel na ni Jednička, zatímco od Světlany odtrhával zuřivě se po ní sápající zombii.  Nic jiného mu stejně nezbývalo - pistole mu posměšně ukazovala stažený závěr, neboť poslední kulku poslal doprostřed čela její  předchůdkyně a když myslel poslední, pak byla skutečně úplně polední, protože další zásobník už prostě neměl.

            Považoval za ironii, že se mu po zničení posledního kamene vrátila schopnost zaměřovacího implantátu v jeho pravém oku.  Bez nábojů mu to bylo k ničemu.

            „Všimla jsem si,“ ucedila, když její přebíjela svůj Glock.

            Sotva nechala zaskočit závěr, pistole opět hlasitě třeskla a pak ještě jednou. Zombie ve vytahaném kaftanu se pokusila o piruetu a pak se toporně skácela.

            „Musí je ovládat Jádro a  to myslím můj odchod ještě pořád nerozdýchalo…“

            „Stáhneme se,“ řekl ji Jednička a ukázal rukou za sebe.

            Má pravdu. Je nejvyšší čas se odtud dostat,“ zakřičel na ně Ivan Goroděnko, zatímco jeho kalašnikov jednotlivými ranami držel útočníky v bezpečné vzdálenosti. 

            Ze sedmi osvobozených vlkodlaků už zbývali jen čtyři. Zbraně těch, co to nezvládli si mezi sebe rozdělili, stejně jako zásobníky. Dokonce jim obrátili i kapsy – každý náboj se počítal.

            Ale i tak to bylo málo.

            „Vot čort!“ zaklel jeden z nedávno osvobozených vlkodlaků, když  zjistil, že jeho sumky zejí prázdnotou.

            Na více se nezmohl, protože hned vzápětí  se na něj sesypalo klubko zombií. Rozdal kolem sebe sice ještě několik zoufalých ran, ale na výsledku to nic nezměnilo. Byl sražen k zemi a za  hrůzyplného křiku rozsápán.

            Jednička si nedokázal vzpomenout ani  na jeho jméno. Možná ho ani neznal…

            „Jsem na suchu, kurvamať!“ zakřičel Jurii Jakutin. Ivan Goroděnko se k němu otočil, plynulým pohybem vytáhl ze sumky zásobník a hodil mu jej. Aniž by se zastavil, pokračoval v pohybu, jeho vlastní kalašnikov odpálil dvě střely, které zasáhly určené cíle a prudce je strhly dozadu.

            Pak vypustil prázdný zásobník a prudce jím udeřil příliš dotěrného  zombáka přes rozšklebený a nahnilý obličej. Ten pukl v gejzíru tmavé krve, nahnilé břečky a úlomků kostí.  Pak  ze sumky vytáhl další zásobník.

            Poslední…

            Vrazil jej do zbraně. Její závěr suše cvaknul a první náboj zajel do komory připraven k akci.

            Stiskl spoušť a kulka rozervala dalšímu zombákovi hlavu na krvavé cáry. Pak už jeho ukazováček tiskl spoušť a zase ji povoloval, dokud v zásobníku nezbýval poslední náboj.  Nerozhodně se obrátil na Světlanu.

            „Poslední. Pro vás a nebo pro mě?“

            Jen se ušklíbla.

            Zombák cenící olámané zuby se po něm ohnal a pak se odrazil ke skoku.

            Zareagoval naprosto pudově a vpálil mu kulku  přímo do kořene nosu. Týl nemrtvého zmizel v gejzíru šedočervené barvy.

            Odhodil již nepotřebnou zbraň do davu zombií a vytrhl zpoza opasku nůž. „Zadržím je. Utíkejte!“ zakřičel a pak se s děsivým vytím rozběhl vstříc nemrtvým. Mohl se zmorfovat a bojovat s využitím všech svých darů, mohl se zkusit spasit útěkem, ale neudělal ani jedno.

            Jako by vycítili, že jde o snadnou kořist, nemrtví se na něj zaměřili, obklopili jej a nechali zmizet v přelévajících se šedivých vlnách svých těl.

            „Ne! …ne…“ slyšela samu sebe křičet.  Chtěla se rozběhnout za ním. Dokonce už jeho směrem rozhodně vykročila, ale strhly ji zpátky něčí pohotové ruce.

            „Dal nám svoji obětí šanci,“ zasyčel ji do ucha někdo naléhavě. „Teď se stáhneme a uctíme tak jeho oběť. Jinak to udělal zbytečně…“

            Jako v mrákotách přikývla.

            Teprve pak si všimla, že tím mluvčím byl Jednička…

-----XXXXX-----

            Ustoupili sotva padesát metrů, když se  temnou chodbou začala znovu ozývat ozvěna šourání bezpočtu nohou.

            „Dlouho jim nevydržel,“ zamumlal Ivan Goroděnko.

            „Musíme pokračovat,“ naléhal Jednička důrazně. „Naše jediná šance je dostat královnu do bezpečí …“

            Přikývnul. „Udělej to. My je zdržíme.“

            Ostatní přikývli. V obličejích přitom neměli stopu jakékoliv emoce, jako by se jich jeho rozhodnutí netýkalo…

            K šourání neúnavných nohou se už přidalo i temné mručení, jež sílilo každým okamžikem. Blížili se…

            „Běžte už!“

            Jednička jen přikývnul a vzal Světlanu za paži. „Musíme pokračovat!“

            A tak pokračovali… a když  k nim dolehly zvuky zápasu, ona si se vzlykáním  zacpala uši.

            On nepromluvil ani slovo…

-----XXXXX-----

            „Do prdele, do prdele a ještě jednou do prdele!“ ječel Damián, zatímco ho unášel dav ječících vlkodlaků.

            Spíše vlkodlaček a odrostlejších vlkodlačat, ale i tak měl co dělat, aby s nimi držel krk. Jejich ztráty byly děsivé a přesto postupovali zuřivě vpřed. Byli tak zdivočelí, že jim bylo všechno  jedno.  Zaplatit život, nebo i dva za každý získaný metr je nedokázalo odradit.

            On sám měl zatím štěstí. Věděl, že v tom peklem, kde se ocitl, v tom nic jiného není. Viděl příliš mnoho jiných, které zombie dostaly. Mrtví měli v podstatě štěstí - bylo až příliš těch, kteří byli pokousaní, nebo podrápaní. Těm druhým se nemrtvý jed do těla dostat nemusel, ti první  to ale měli spočítané. Možná proto patřili mezi bojovníky  k těm nejzuřivějším.

            V úzkém prostoru chodby se vedle sebe vešli s bídou tři. Pan Trojka se svoji sekerou, jeden vlkodlak, co si s vím velikostně nezadal a pak on. Místa mezi těmi dvěma mu moc nezbylo a tak opět přišel ke slovu jeho tesák.  Nechával řádit ty dva a sám se zaměřoval na dorážení  raněných. Tedy, těch, co byli pořád víc nemrtví než mrtví. Snažil si  nevšímat, že mu každý pohyb přináší neskutečnou bolest  unavených svalů,  ale i tak mu vháněla slzy do očí.

            Rezignoval na šermířské finesy a celou tu tolik slavnou českou školu boje s tesákem. Nejprve omezil všechny efektní seky.  Pak  zrušil i ty ostatní a přešel na obyčejné bodání. Srdce bylo bonus. Jinak mířil kam se dalo -  na hlavu, krk nebo nejčastěji doprostřed hrudi či břicha. Následovalo trhnutí tesákem v ráně a monomolekulární ostří se postaralo o zbytek. Důležité bylo jediné – udělat to jednoduše, rychle a pokud možno s co nejmenší námahou.

            I tak mu ale připadalo, že snad už uplynulo několik hodin, než  mu na rameno konečně dopadla dvakrát něčí dlaň a on mohl spokojeně vycouvat  přes zadní řady do bezpečí. Ani si nevšiml, kdo ho vystřídal, stejně jako, kdo mu podal skývu chleba s kusem něčeho, co s trochou štěstí mohl být obyčejný špek. Nezkoumal to a hladově se do něj zakousnul.        

            Někdo mu podal otlučenou čutoru. Doufal v samohonku a v to, že alkoholové opojení otupí hroty bolesti, ale  byla to jen voda. Tak alespoň zahnal žízeň. Taky dobře, pomyslel si. Ještě jednou si pořádně zavdal a pak čutoru vrátil.

            Teprve pak zvedl ze země tesák a zkontroloval jeho ostří. Jako vždy bylo zcela bez  kazu. Žádný vryp, žádný škrábanec. Dokonce nebylo ani trochu ztupené. Prostě vypadalo stejně jako v den, kdy jej poprvé držel v ruce a nepochyboval, že stejně, jako v den, kdy ho dokončil elfský mečíř…

            Unaveně si protáhl ramena. I krátká přestávka jim umožnila ztuhnout do podoby žulových valounů. Boj v podzemí s oživlými mrtvolami? Unaveně se uchechtl. Možná je už načase začít v důchodkách obíhat gigamarkety s nabídkovým letákem v ruce. Rozhodně to bude bezpečnější způsob trávení volného času…

            „Ztupili mi ji, zkurvenci,“ ucedil pan Trojka, zatímco mechanicky objížděl brouskem břit své širočiny. „Je jich jak much,“ dodal ještě a pak kývnul nazelenalou hlavou k  řadám vlkodlačích spolubojovníků.  „Tlačím je, ale pořád přicházejí další. Ještě, že jsou ty ženské jako dračice. Jako ta moje…“

            Rozpačitě si odkašlal a pak zatřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit nějaké  příliš bolestné vzpomínky.

            „Postup nás stojí tolik, že brzo nebude mít, kdo postupovat,“ ucedil  Tychvin snažící se převázat Pedeliovi stále trochu krvácející pahýl. „Musí to jít jinak…“

            „Obejdeme je!“ vyhrkl najednou Damián. „Musíme se vrátit na minulou křižovatku a najít cestu  bočními chodbami. Když jim vpadneme do zad, dostaneme je do kleští…“

            Pan Trojka se rozhlédl. „Jsou to dvě další chodby…“

            „Vezmi si pár lidí, já si vezmu taky a zkusíme, kam nás ty chodby dovedou…“

            Pan Trojka se ušklíbnul.

-----XXXXX-----

             Podařilo se ji zvednout se na nohy. Už to se dalo považovat za úspěch. Mě se zatím dařilo od ní držet zombáky v uctivém odstupu. Je sice pravda, že jednomu jsem musel utrhnout hlavu a druhého rozsekat drápy na mraky, ale v principu šlo o hodně klidných pár minut. To se ale mohlo během okamžiku změnit. Nesnáším, když na mě přijdou věštecké chvilky…

            Otočil jsem se a pohlédl na Regnise. Pořád tam stál jako socha přikovaná vlastní dlaní ke krystalu, jež slabě, rytmicky pulzoval.  Nevím jak dlouho bych dokázal takhle bez hnutí stát já, ale vypadalo to, že je naprosto mimo. Že žije  rozhodně nešlo poznat z toho, že by se mu hýbal hrudník. Regnis nedýchal a podle jeho barvy pokožky už nějakou dobu, ale hýbaly se mu pod zavřenými víčky oči. Jasně, vtipálek by řekl, že se pod nimi taky mohly hemžit červi, ale já měl v tu chvíli ke vtipkování daleko. 

            „Zabij toho hajzla,“ zavrčela krvelačně a pokusila se mě odstrčit jeho směrem. „O mě… se nestarej… jsem dobrý… dobré…“

            Jako by ta slova chtěla potvrdit činy, otočila se k jednomu z vysušenců a jediným direktem mu urazila  čelist.  Pak ho od sebe odstrčila a nedočkavě se vrhla na dalšího. V očích bsice ještě neměla ten svůj oheň, ale to ji nebránilo v tom, aby mu polámala ruce jako zápalky a pak mu sekem malíkovou hranou ruky rozdrtila krční obratle na prach.

            „Tohle není tvoje!“ zaječela najednou na mumiáka, který se k ní dral a natahoval k ní své vysušené prsty jako pařáty. Úplně přitom zapomněl na to, že má za pásem své outfitové bederní roušky zastrčený můj meč.

            Ona mu to připomněla víc než razantně, hned poté, co mu zasadila několik prudkých ran do hlavy, která tím získala zajímavě surrealistický vzhled a pak mu jediným trhnutím sebrala Železo. Rouška se pod pohybujícím ostřím rozpadla na kusy a ukázala světu jeho chloubu. Uplynulá staletí a způsob uskladnění ji rozhodně nesvědčil…

            Za okamžik to ale bylo jedno, protože Kyra zavířila Železem ve vzduchu a udělala ze zombáka dva. Do školky by je sice nepřijali, ale když se z něčeho stanou dva poloviční problémy, je to taky úspěch…

            Ona ale podobné filozoficko-etické problémy neřešila. Meč se v jejích rukách změnil ve stříbřitou šmouhu. Míhal se jako hadí jazyk, aby se hned vzápětí  proměnil v hvízdající disk. Klesal jako útočící sokol, aby hned zase mířil vzhůru jako stříbrný šíp.   

            Po některých vysušencích se zaprášilo, jiní se rozpadli na kusy. Pak začaly vzduchem létat jejich končetiny, části mozkoven i celé hlavy jejich kolegů.

             Nešlo se nepřidat...