Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 68

19. 2. 2016

„To je ono,“ pronesla a ukázala jim  nevzhlednou kamennou kostku, kterou po chvíli snažení vytáhla z díry v podlaze. Kameny posetá podlaha byla hrubá a naprosto nepodobná rovné a asepticky vyhlížející betonové podlaze lemuřanského skladiště. Tohle byla původní falešná hrobka. Místo, v němž to jediné cenné byl sarkofág s ostatky Naskara Teverese. Šidítko pro vylupovače hrobek…

            Díra v podlaze v ní vyvolala řadu vzpomínek,  o nichž si myslela, že je už dávno potlačila. Třeba vzpomínku na to, jak ji s Maxem kopali, jak se u toho  střídali a nakonec do ní ukryli Tevaresovo brnění. Zamyslela se, co by se asi stalo, kdyby ho tehdy odnesli a nebo, ještě lépe, vůbec nenašli…

            Bylo ale naprosto logické, že později tu díru použila pro poutací kámen. Proč by se měla vysilovat kopáním jiné...

            Tentokrát si už ale nedala takovou práci s jejím zamaskováním. Prostě ji zahrnula všudypřítomnou jemnou kamennou drtí a výsledek trochu udusala. Nečekala, že by sem přišel někdo další.

            Pletla se. Stejně jako ve spoustě jiných věcí...

            Jednička vzal ten kámen do ruky a zamyšleně pohlédl na runu, která do něj byla vyryta. Paměťový čip ve zlomku vteřiny prošel všechny dostupné soubory a hledal jakoukoliv shodu. Výsledek, jež se mu zobrazil na vnitřní straně tmavých brýlí, ho svým způsobem nepřekvapil.

            „Tuhle runu neznám,“ oznámil nakonec. „Není starogermánská, v žádném z furtharku jsem ji nenašel. Je etruská?“

            „Vlkodlaci tu byli dříve, než Etruskové. Je to naše runa Hagh. V překladu to znamená moc nebo síla. V kruhu jich bylo  nejvíc. Pokud si pamatuji, tak třicet šest. Alchymisti se mi to snažili vysvětlit, ale moc jsem je tehdy nevnímala. Zajímalo mě jen, kdy už konečně budou hotoví...“

            „Teď by se nám hodili,“ pronesl Jednička.

            Pokrčila rameny. „Zřejmě jsem je neměla nechat zlikvidovat... Paranoia je svinstvo...“

            Kámen potěžkal v ruce a pak ji ho nabídnul. „Co s ním uděláš?“

            „Zničím ho a tím vyřeším část problému. Pak už na nás zbude jen ta horší část...“

             „Až se vynoříme, nebude cesty zpátky.“

            „Cokoliv bude lepší, než zůstat tady…“

            Usmál se. „V Mongolsku jsem ještě nikdy nebyl.  Woznillo by to nikdy nepovolil. Co my víme, možná tahle naše nová životní etapa nebude nejdelší, ale rozhodně bude zajímavá. Takže proč to protahovat?“

            Položil kámen na zem a úslužně od něj poodstoupil. „Dáma první...“

            Pak třeskl výstřel.

-----XXXXX-----

             Roj osmi střel Scalp EG II. odpálených z mobilních odpalovacích plošin, které okamžitě poté změnily svoji pozici,  udržoval šípovitou formaci a jejich pokročilý systém umělé inteligence  je hnal ve vysoké rychlosti jen pár metrů nad zemí, jejíž povrch dokonale kopírovaly.

            Operátoři sedící v řídícím středisku  tisíce kilometrů daleko sice na jejich let dohlíželi, ale hlavní díl práce jako vždy odváděly mikropočítače ukryté v trupech střel za taktickými hlavicemi. 

            Před několika minutami střely  přeletěly vysoký plot označující konec evropské civilizace. Hlídky na něm si  ničeho nevšimly a automatické obranné systémy  na přelet nereagovaly. Nebyl důvod.  Střely letěly ze správného směru a počítače vojenských posádek byly pečlivě instruovány z centrály co mají registrovat, a co ne.

            Pak se před střelami objevil sloup kouře stoupající vysoko k nebi. Cíl byl na dohled a čas útoku se začal odměřovat na sekundy…

            Mikropočítače spustily finální rutiny pro úder. Byly vyloučeny vnější zásahy včetně rušení a zaměření PVO. Nebylo třeba měnit směr letu ani výšku. Let střel se ustálil. Změnu mohly přinést pouze přijaté deaktivační kódy.

            Žádné ale nepřišly. Místo toho mikropočítače pouze zaregistrovaly, že se z nicoty a kouře před nimi náhle vylouply bloky zničených domů, celé město. Mikropočítače přepočetly kurs a  elegantně se vyhnuly novým překážkám. Jejich výpočetní kapacita ale nestačila na úvahy, jak se ty domy mohly  před nimi tak najednou objevit.

            Sevřená formace střel se rozpadla. Software odpovídající za společnou obrannou strategii byl potlačen. Nyní to bylo jen o zasažení cíle. Výrobce udával  přesnost  na dva metry. Nemýlil se.

            Synchronizované exploze termobarických hlavic proměnily okolí elektrárny něco, co by jádro slunce považovalo za menšího příbuzného. Hořením  zmizel ze vzduchu všechen kyslík a  v místě exploze vzniklo krátkodobě vakuum. Pak se do jejího středu ve zlomku vteřiny nahrnulo vše, co dokázal podtlak ve snaze o své vyrovnání uchvátit.

            Že to budou i trosky již těžce poškozeného sarkofágu, se dalo čekat, dvaadvacet před lety ukradených jaderných hlavic bylo ale nečekaným bonusem. Děsivý žár jejich ochrany spálil ve zlomku vteřiny. Protavení plášťů trvalo jen o poznání déle.

-----XXXXX-----

            „Naše setkání mě už začínají nudit,“ ozval se nade mnou neznámý hlas, ale nemohl mě zmýlit. Jeho intonace, to pohrdání, jež z něj čišelo a konečně i  energie, kterou kolem sebe mluvčí bezděky šířil, jednoznačně odhalovaly jeho totožnost.

            Pořád jsem si nemohl zvyknout na polorodý původ a některé zvláštní schopnosti, které mi přinášel. Třeba čich.  I když Regnis  vyměnil nositele, jako by jeho podstata poskvrnila i to nové tělo tak, že z něj začal prosakovat téměř stejný pach.

            „Nemůžu říct, že mě to těší,“ pronesl jsem a pokusil se vyplivnout z úst zrníčka písku, které se mi do nich dostaly při surovém odhození na zem.

            Prach v puse bylo to nejmenší. Nebyl jsem svázaný, polámaný ani ochromený. Zombie mě dokonce ani nedržely. Jen stály kolem a tupě zíraly před sebe jako by je nic a nikdo nezajímalo.  Nedalo mi velkou práci si domyslet, kdo je pod kontrolou.

            Jako by mi četl myšlenky, Regnis se v tu chvíli samolibě pousmál.

            Pokusil jsem se postavit. Z lehu do kleku mi to zabralo minutu. Pak jsem se pokusil postavit. U tohohle manévru jsem čas po nějaké době přestal sledovat. Proč si hned zadělávat na depku...

            Regnis, v těle téměř dokonalého kulturisty intelektuála, mi věnoval shovívaný pohled. „Tolik jsem toužil najít tu lemuřanskou hrobku, ale měl jsem dost omezené ambice. Peníze... bohatství... Všechno to bylo naprosto nepodstatné.“

            Ukázal na temný krystal, který měl na dosah.

            „Tohle všechno mění...  Kdybys jen věděl, co všechno mi Jádro, ono se tak nazývá, ukázalo a co mi slíbilo...“

            Pak na ten  hnusný kus vesmírného smetí položil ruku. Připadalo mi,  jako by v okamžiku zkameněl. Zíral na mě náhle nevidoucíma očima a v obličeji byl ještě popelavější, než normálně.

            Řady mlčenlivých umrlců se jako v překvapení zavlnily, ale jinak se nepohnuly ani o píď.

            Mě osobně to vyhovovalo.

            Alespoň jsem měl možnost se pořádně rozhlédnout. V kaverně mohlo být tak stoo zombií. Možná o pár víc a nebo i míň. Ve skutečnosti to žádný význam nemělo, protože všechny moje zbraně zmizely.

            Po kalachu mi bude asi i smutno. Starý brach toho se mnou zažil hodně a za ty etno-skřetí malůvky na něm by mi a eBayi utrhli ruce i s kusy žeber.

            Oproti tomu meč jsem, když mě nesly, zahlédl v davu zombií. Jelikož je  ovládal největší sběratel artefaktů v dějinách, nebylo se čemu divit.

            Regnis zabil příliš mnoho lidí a spoustu dalších úmrtí sledoval v povzdáli. Zabil mého otce, zabil spoustu dalších lidí na téhle výpravě. Nenechám ho odejít ani náhodou.  A už vůbec ne s mým mečem!

            Zabiju ho. Se zbraní, bez ní, s armádou za zády a nebo sám, ale udělám to!

            Jako by mi četla myšlenky, zombie stojící vedle mě na mě vycenila zuby v parodii zubatého úsměvu. Její zuby rozhodně potřebovaly umýt solvinou a nabílit.

            „Eeeegrhh,“ pokusila se se mnou zapřít hovor, ale dál se nedostal.

            Nebyl jsem ten správný partner pro diskusi. Místo toho jsem ji vzal loktem do těch zubů a jednou pro vždy ji vyřešil problém s jejich čištěním. Rozprskly se všemi směry a zombík je vzápětí následoval. On ale jen jedním směrem – dozadu.  I tak tím  ale zdvojnásobil můj životní prostor, takže jsem mohl dalšího nemrtvého kopancem do hrudi složit jako kuželku. Společně s několika dalšími. 

            Zatímco se tápavě zvedali ze země, přeskočil jsem je.  Ruce jsem ještě v letu proměnil ve  spáry a obě se slevou nabídl zombíkovi, který držel bezvládnou Kyru. Vrazil jsem mu je do hrudi až po špičky prstů a prudce rozpažil. Nemrtvý vysušenec se  okamžitě rozpadl na kusy. Dalšího jsem zkrátil o nohy v kolenou a na zemi mu vrazil spáry pod bradu, až mu hroty vyjely čelem. Rázem vypadal jako zastydlý satanista.

            Využil jsem získaného času a zatřásl Kyrou. „Vstávej!“

            Ani se nepohnula. Je  pravdou, že ta rána na její hlavě nevypadala hezky. Možná to dokonce nebylo  bezvědomí, ale kóma. To by bylo horší. Taky by se z něho už nikdy nemusela probrat. V Unii takoví nešťastníci ale nevydrží déle než měsíc. Tedy, oni by i vydrželi, ale jejich zdravotní pojištění ne. A co jsem slyšel, ve Federaci je to ještě horší.  

            Když mi nemohla pomoci přímo, alespoň jsem ji  zběžně prošacoval. U holky s bederní rouškou to znamenalo sáhnout ji do podpaží, ale  přesně podle předpokladů, pouzdra na  dýky byla prázdná. Mimo prosinec  je o Vánoce holt nouze...

            Přestávka nemohla trvat dlouho. Nemrtví se nakonec rozhýbali a došlo jim, že chtějí pár věcí, které mám – mozek, srdce, játra…  celý pajšl…

            Kotrmelcem jsem se vyhnul trojicí nemrtvých, kteří mě chtěli strhnout k zemi. Co by následovalo bylo nabíledni - jeden nepokrytě slintal.

            Podařilo se mi ho seknout drápy přes hlavu a odervat mu obličej. Žádná krev, jen se zaprášilo, jako bych zničil prastarý muzeální exponát.

            Druhý mi sevřel rameno jako do svěráku. Ruka mi okamžitě zmrtvěla a dokonce se zvrátilo její morfování. Najednou z ní zase byla obyčejná, slabá a značně odkrvená lidská ruka bývalého učitele...

            Málem jsem zavyl bolestí, ale na to nebyl čas. Místo toho jsem mu ten jeho svěrák odseknul v zápěstí. Vypadalo to, že si toho snad ani nevšimnul. Když jsem mu rozerval hruď, prostě se jen prkenně složil k zemi. Bez pohybu, bez slova, bez zvuku...

            Ten třetí mi dal nejmenší práci. Prostě jsem mu jediným úderem rozerval to jeho práchnivé hrdlo.

            Pak jsem se opět sklonil ke Kyře. „Probuď se!“ zkusil jsem to ještě jednou po dobrém. Bez výsledku. Tak jsem přitvrdil. Nemám to ve zvyku, ale zoufalí chlapi dělají mnohem zoufalejší věci, než ženské – tak jsem ji  do tváří po chlapsku vehnal zdravíčko, ale byla pořád mimo. Její bezvědomí bylo evidentně  hlubší, než studna na Hukvaldech.

            Křičel jsem na ní. Znovu a znovu jsem s ní třásl, až ji hlava létala ze strany na stranu, ale jediné, co se stalo, bylo že se kruh nemrtvých kolem nás začal nebezpečně zužovat. Byli stále blíž a měřili si nás nevidoucíma očima.

            Sevřel jsem ji v náruči. „Smečka...“ šeptal jsem ji do ucha znovu a znovu. Pak jsem ji políbil.

            Otevřela oči a vydechla: „drží  pospolu...“

              -----XXXXX-----

            Svět kolem něj vířil v děsivě šmouhaté mozaice  obrazů a zvuků, příliš rychlé na to, aby je dokázal vnímat.  Snažil se, ale jediné, čeho dosáhl, byla nevolnost. Po ničem jiném  netoužil tolik, jako po tom, co mu slíbilo Jádro. Moc a vědění. To pro ně opustil své předchozí touhy po bohatství. Ani všechno zato světa nebude nic, pokud Jádro splní sliby, které mu vnuklo. Vlastně by stačilo i splnění jen zlomku z nich. Bylo mu ale jasné, že s mocí a vědomostmi dosáhne i na všechny své ostatní sny, byť by byly sebebizarnější.

            Čekám, pomyslel si. Jsem tady...

            Obrazy, barvy, zvuky a vůně, které se dosud   svištěly kolem něj, náhle změnily směr svého letu a s razancí, která ho přiměla křičet, začaly atakovat jeho vědomí. Ve zlomku vteřiny přestal existovat, stal se jen shlukem synapsí, jež byly bombardovány vjemy, jež do nich byly násilně a v miliardě situací najednou vpalovány. Nové znalosti a vzpomínky byly implementovány do jeho mysli  neskutečnou rychlostí. Každá setina vteřiny nyní vydala za celý lidský život a minuta obsáhla znalosti celé lidské rasy.  Byl učen a vychováván a jeho mysl se rozbila do tance fraktálů.

            Znalosti ale nepřicházejí bezbolestně a ani v tomto případě to nebylo jiné. Namáhaná mysl uvězněná v nekrotizujícím mozku reagovala bolestí tak šílenou, že si prokousnul jazyk. Několikrát…

            Nevnímal to. Ani to, že se mu z uší a očí spustily stružky husté a černé krve.

            Prostor i čas náhle ztratil smysl. Vše čím byl, co chtěl a kam směřoval, ztratilo smysl. Pozbaven vůle se stal jen nádobou. Bylo rozhodnuto, že jí bude... že se jí stane...

            On tak ale nerozhodl. Jsem spojenec, chtěl namítnout. Copak si to nepamatuješ? Co tvé sliby?  

            Jeho další námitky byly ale umlčeny.   

            Křičel,  i když  ho nikdo nemohl slyšet. Křičel nejprve, aby ho vyslyšelo Jádro, pak Temní Bohové a nakonec Všemohoucí, jehož zavrhnul už před celými staletími. Nevyslyšel ho ani on a tak mu v duchu spílal, dokud se nevysílil. Pak už jen křičel, aniž by vydal hlásku...

            „Můžeme být jeden,“ rezonovalo mu v lebce, až měl strach, že se mu rozskočí.  „Splyň se mnou. Přijmi mě, nevzdoruj... Buďme jedním...  Buď mnou...“

            V mysli mu defilovaly tváře lemuřanských velekněží, kteří svůj vnitřní zápas vyřešili. Jejich tváře změnila přijatá moc a poznání. Na kratičký okamžik zatoužil být jako oni…

            Najednou se ten vír pozastavil. Bouře v jeho mysli ztichla a svět kolem se zavlnil.  Ten zlomek vteřiny trvající ticho bylo rozpačité a jako by nepatřičné.

            „Co se děje?“ pomyslel si a vzápětí mu byla zjevena sada obrazů, na nichž poznal vlkodlačí děvku, o níž se mu v posledních deseti letech bezpočtukrát zdálo a muže v obleku a s tmavými brýlemi, jehož mu nikdo nemusel představovat. Jednička… Překvapení evidentně nebrala konce…

            Najednou se ty obrazy prolnuly s dalšími. Na jedněch viděl křídlaté střely letící jako blesk po světlém, téměř bezmračném nebi. Na druhých lámající se vlkodlačí kouzlo.

            Najednou pochopil, co se mu Jádro  snažilo ukázat. Svět se kolem něj začal ohýbat  a kroutit.  Prostor a čas se najednou staly tím samým, zmizely barvy i vůně. Svět se kolem něj rozpil do jediné šmouhy, jako když  nespokojený malíř  přejede přes obraz hadrem namočeným v ředidle. Najednou nevěděl, kde je nahoře  kde dole, ztratil pocit vlastní váhy a pak i sebe sama a zmocnila se ho nevolnost.

            Vnímal, jak ta změna zasahuje všechny vrstvy reality  a vření událostí i v samotném astrálu.  Něco podobného  ještě nezažil...

            Když se mu zrak opět projasnil, mohl díky dalších obrazů pohlédnout na město zničené prudkými boji. Ano, Pripjať se vrátila  na své místě, v předivu reality i času.  

            Další obrazy byl plné ohně. Překvapeně sledoval harmonicky souznělé exploze střel s plochou dráhou letu. S děsem v očích hleděl  do osmi pekelných chřtánů a přísahal, že se i jemu najednou nedostávalo dechu, stejně, jako jejich obětem...

            Pak se k těm explozím přidala další. Doprovázel ji takový jas, že se chvíli obával, že oslepl. Pak se kolem něj prohnala stěna ohně, dýmu a zvířeného prachu pomíchaného  s troskami. Čekal, že se tváří v tvář stěně ohně promění v popel, že shoří a nebo se vypaří, proměněn v atomy a molekuly.

            Chtělo se mu ječet hrůzou a utéct, jak nejdál to půjde. Odtržený od svého těla, ale nedokázal nic jiného než stát a vše sledovat.

            Nezemřel, ale svět kolem něj se náhle opět změnil. Mysl mu zaplavily další obrazy. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co ukazují. 

            Než stačil cokoliv namítnout, ztratil naprosto kontrolu nad svým tělem. Tentokrát se mu nezačala krev řinout jen  z úst, nosu a z očí. Ronil ji každičkým pórem svého těla tak, že zakrátko byl jako vykoupaný ve vlastní krvi.  

            Nedokázal křičet, ale to nevadilo, zvládla to za něj všechna vědomí, která v minulosti pohltil a jež  odkázal do nejhlubší temnoty své mysli...

            -----XXXXX-----

            „Půjdu sám,“ utrhl se na příliš aktivního agenta FSB, jež se ho snažil popohnat k většímu spěchu tažením za rukáv saka.

            Agent na jeho slova nijak nereagoval. Dál jej, jako by byl jen vetchým starcem, více táhl, než vedl chodbami výzdobou připomínající dávnou slávu ruského imperia. Obrazy imperátorů se střídaly s obrazy generálních tajemníků, které posléze nahradily portréty prezidentů. Věky se měnily, stejně jako móda, ale ty tváře si  byly v něčem podobné - ze všech na něj dýchal chlad, jež by jim záviděla i skutečná ruská zima.

            Když došli k vysokým, dokonale naleštěným dveřím z pravého dřeva, tah na jeho rukáv konečně ustal. Možná za to taky mohla dvojice nepříjemně se tvářících strážců, jimž obligátní mikrofony vetknuté do ucha nahradily o tři generace modernější implantáty. Že je mají šlo poznat z drobného stříbrného DATAjacku, který měli voperován za uchem.

            „Nemusel jste se mnou tak smýkat,“ pronesl konečně nasupeně, ale jeho výhrady sjely po agentovi jako voda po husím peří.  

            Ten, aniž by obličeji povolil jedinou emoci, odpověděl: „Chce vás vidět a řekl doslova, že otálení není na místě...“

            „Já ale,“ chtěl namítnout, ale to už agent otevřel jedno křídlo dveří a pokynul mu, ať vstoupí.

            Timotej Woznillo nebyl z těch, kteří by se třásli nervozitou pod silou okamžiku, ale sám sobě dokázal v záchvatu upřímnosti připustit, že se rozhodně necítí ve své kůži. Ačkoliv byl jedním z nejvýznamnějších členů Lóže a tudíž i jedním z nejmocnějších muž světa,  tady na prahu jeho pracovny se tak necítil. Tohle nebylo jeho hřiště a dobře to věděl... 

            Jeho pocitům navíc rozhodně neprospělo vědomí, že by nebyl ani první, ani poslední, kdo by tady zmizel beze stopy. O některých se to vědělo, o jiných jen šeptalo a o některých ani to  a to dokonce i po celých dekádách. Možná  by se po něm sháněla  sekretářka, nejspíše i šéf Agentury, ale tím by to  skončilo. Nikdo by si nedovolil zaútočit na toto místo, nebo někoho z něčeho obviňovat. Skončilo by to diplomatickou nótou některé z odvážnějších  východních rodin. Možná by Krupp či Radecki trochu zakalili vody a pak by se našel někdo jiný, koho by Lóže pověřila správou uprázdněného území. Raději to, než riskovat bratrovražedný boj mezi členy Lóže. Velcí psi se přece nekoušou. Na to mají smečky malých psů a dobře zaplacenou odchytovou službu...

            S nádechem, jako by byl plavec chystající se na skok do hluboké vody, překročil práh.

            K jeho překvapení na něj nečekal za svým obligátním psacím stolem ze sibiřského cedru, ale v pohodlném křesle u stolku s broušenou karafou, několika sklenicemi a něčím, co připomínalo poruštělou verzi tiramisu.

            Pokynem mu naznačil, ať se posadí do druhého křesla a nabídne si.

            Jeho ledově modré oči se do něj zabodly jako jehly  a bez jediného mrknutí, docela děsivě, se do něj vpíjely, dokud se neodhodlal prolomit hradbu mlčení: „Dobrý večer, Vladimíre Vladimíroviči...“

            „Povězte mi o těch hlavicích, Timoteji Pavloviči...“ přerušil ho bez jakéhokoliv úvodu prezident Ruskoasijské federace.

            Jen stěží se mu podařilo zklidnit galopující srdce a opatrně pronesl: „Ehm,  hlavicích?“¨ Když se nedočkal reakce, odkašlal si a pokračoval: „... jistě. Bylo to nečekané... Nemohl jsem předpokládat, že...“

            „Proč? Povězte mi, šlo o obchod, nebo o pojistku? Nebo jste snad plánoval vstup do politiky?“

            Zavrtěl hlavou. „Byla to investice, Vladimíre Vladimíroviči, věřte mi. Nic víc.“

            „Dobře,“ odvětil. „Vaše investice vyletěla obrazně řečeno komínem, ale oba dobře víme, že to, co se objevilo nad elektrárnou nebyl komín...“

            „Je mi to líto,“ pronesl a snažil se, aby v jeho hlase zazněla nefalšovaná upřímnost.

            „Možná vám to nedochází, ale vyřešil jste na několik příštích desetiletí problém se Zónami. Už je zase nikdo nebude chtít jejich zbývající obyvatelstvo už vůbec ne. Neziskovky, misionáři, vyzvědači, nájezdy zvědavých turistů - to vše skončilo. Nikomu se nebude chtít umírat na nemoc z ozáření.“

            „Já...já...“

            Přerušil ho mávnutím ruky. „Vím o tom, že jste se zbavil všech důkazů a svědků a oficiálně vás tudíž nebude s tím incidentem nic spojovat. Vím ale také, že jste v posledních dnech provedl několik investic, které se ve světle nedávných událostí jeví více než podezřele... nebo mám snad říkat vizionářsky?“

            Putin vstal z křesla a z karafy mu do skleničky nalil na palec průhledné tekutiny.

            „Je to  poctivá Beluga, jen si dejte... na posilněnou... budete to potřebovat...“

            Vděčně přijal sklenici a hltavě ji do sebe obrátil. Oproti zvyklostem ji ničím nezajedl, ale jeho hostitel se nad tím  nepozastavil.

            „Odmořovací technologie, léky na nemoc z ozáření, jodové tablety, prostředky individuální ochrany, dekontaminační prostředky. Skoupil jste veškeré uprázdněné  podíly zájmových společností, co byly na trhu k mání a uzavřel opční kontrakty na léky a zdravotnický materiál na dalších dvacet let dopředu. Bude z vás bohatý muž. Vlastně ztrátu těch dvaadvaceti hlavic ani nepocítíte, že?

            „Já... já...“       

            „Myslím si, že se shodneme na tom, že je ve vašem nejvýsostnějším zájmu, aby jste se o své bohatství podělil. Berte to jako charitu, nebo jako investici. Zóny potřebují každý rubl,  viďte?“

            Zmohl se sotva na přikývnutí.

            Vladimír Vladimírovič ho obdařil spokojeným úsměvem. „Já věděl, že se domluvíme. Se všemi se domluvím. Je to takový můj dar, věřte mi. A teď Timoteji Pavloviči přejdeme k těm zásadnějším věcem.  Viděl jsem satelitní snímky z doby exploze. Pripjať se vrátila na místo. Jelikož ji  vzápětí smetla tlaková vlna, je jen málo těch, co o tom ví.“

            Nahnul se ke spodní přihrádce servírovacího stolku a vytáhl odtud  na obyčejném kancelářském papíru zachycený snímek pořízený z letadla nebo vrtulníku.

            „Ještě méně lidí, ale ví že se něco děje na opačném konci federace – v Mongolsku a já si myslím, že mi k tomu něco můžete říct...“