Alex Drescher

            Ten útok přišel naprosto neočekávaně.  Zrovna jsem nahlížel do další chatrče, když mě někdo chytil za nohu. Bylo to, jako by byla na exkurzi ve svěráku.

            Spousta středověkých autorů tvrdilo, že vlkodlaci mají zvýšený práh bolesti… Vzal bych je jednoho po druhém a vyměnil si s nimi místo.

            Zavyl jsem, že by mi i duše v očistci záviděly.

            Přísahal bych, že jsem slyšel prasknout kost. Holenní kost není lehké zlomit. Tedy, pokud nejste z Ukrajinské nebo Kosovské mafie a nemáte v ruce baseballovou pálku.

            Ten někdo to ale udělal holýma rukama. Holýma a vysušenýma - podíval jsem se totiž na zdroj mé bolesti a zjistil, že to je vysušený stařík s hlavou úhledně proraženou nějakou palicí nebo válečným kladivem. Každý jiný by to měl navěky za sebou, ale tenhle byť starý, byl najednou až příliš neklidný.

            S mručením se po mě sápal  až mě strhl k sobě na zem. S jednou nohou se rovnováha udržuje fakt těžko.

            Pak se po mě začal plazit. Evidentně mi šel po mozku, ale nebylo mu přáno. Zmorfoval jsem levačku dost na to, abych mu mohl pětici spárů prohnat spánkovou kostí až do práchnivého mozku. Pak už stačilo jen rozevřít prsty a sledovat, jak je jeho mozkovna rozkrojena na kusy a stařík se vrací do stavu, v němž měl očekávat příchod věčnosti.

            Postavit se byl docela složitý výkon, ale s trochou akrobacie se mi to nakonec podařilo, pak jsem o jedné noze vyskákal z chatrče.

            Někdy mezi druhým a třetím skokem jsem tasil meč.

            Vcelku zbytečně. Na jedné noze se moc šermovat nedá a na zahojení zlomeniny se mi nedostávalo času. Malá zlomeninka, to je něco jiného a  když nedojde k posunu úlomků, tak o ní ani nemusím vědět, ale tohle bylo úplně jiné kafe.  Potřeboval bych pět minut, možná  deset, ale neměl jsem ani minutu - Kyra se zrovna rvala s nějakými deseti zombiomumiemi a dalších třicet čekalo, až na ně přijde řada. K tomu bylo třeba připočíst dalších pár set, co právě opouštěli přítmí svých pohřebních chýší.

            Pod jejími dýkami se zombie nedobrovolně podrobovaly traumatickým amputacím a dekapitacím. Rozpadaly se a měnily se v prach, ale nezdálo se, že by to k něčemu bylo, Šlo jen o oddalování nevyhnutelného.

            Nakonec ji  dav šedých těl pohltil jako vlna. Ještě pár vysušenců spadlo k zemi zbaveno života po životě, ale tím to taky skončilo.

            Rozběhl jsem se k ní. No, rozběhl… Udělal jsem jeden krok na zdravé noze, zapotácel se na té druhé a než jsem se nadál,  skončil jsem v polokleku. Meč jsem sice neupustil, ale tím také výčet mých příkladných úspěchů skončil.

            V podstatě okamžitě po mém pádu jsem dostal pěstí za ucho, až mi zuby cvaknuly jak železa na medvědy a  před očima se mi udělalo černo. Složil jsem se jako domeček z karet.

            Jen  šťastnou náhodou jsem neomdlel. Nebýt vlkodlak, mozek by mi asi vycákal ušima. I tak mi ale stejně do tance nebylo. Sotva jsem se dokázal pohnout.

            Čekal jsem, kdy mi někdo z hlavy vyloupne mozek a nebo  otevře hrudní koš či břicho a nakrmí se mými vnitřnostmi. Vlkodlačí droby, specialita dne…

            Nestalo se ani jedno. Místo toho jsem cítil, jak mě něčí, jako led studené ruce berou pod paží, zvedají a někam nesou. Chtěl jsem se jim vzepřít, ale nešlo to. I přes všechnu sílu, co mám, jsem si připadal jako malé dítě.

            Poslední věc, které jsem si všiml, bylo, že stejně bezvládnou ty zombie odnášejí i  Kyru. 

-----XXXXX-----

            Damián namířil lemuřanskou karabinu do největšího  chumlu útočníků a rozehnal ho posledním granátem. Pokračoval ve střelbě energokrystaly a sázel jeden modrý záblesk za druhým do těch, co ještě stáli. Přidali se k němu i ti, co se do té doby jen krčili za valem barikády.

            Brzy se k nim začal chodbou linout pach spáleného masa. Chvíli se dalo předstírat, že původcem je neškodné zahradní grilování, ale nikdo neměl náladu na černý humor. Tady nebyla zahrada a už celá desetiletí si normální lidé nemohli dovolit skutečné maso, dost velké, aby nepropadlo mřížkou grilu.

            Vyhodil ze zbraně šedivý a drolící se krystal a hmátl do bundy pro další. Nepamatoval si, kolikrát už to za poslední hodinu udělal. Byl to čistý automatismus. Střelba, přebíjení a zase střelba.  Činnost nevyžadující myšlení, možná ho dokonce vylučující.

            Možná právě proto ho překvapilo, když jeho prsty v kapse pilotky další krystal nenahmataly. „Kurva,“ ulevil si okamžitě a sklouzl z barikády. Vyrazil k místu, které bylo domluveno jako provizorní zbrojnice.  Sem  uložili veškerou munici odevzdanou lidmi i Prokopovu tornu se zbylými  lemuřanskými artefakty.

            Zjizvený a prošedivělý kozák s hlavou omotanou zakrváceným hadrem tam právě zuřivě mával rukama před  vlnící se skupinkou nespokojenců.

            „Nemám, kurvamať už ani patronu, bratcy. Nemám!“ křičel zoufale a ukazoval přitom své prázdné ruce. „Všechno jsem rozdal, věřte mi…“

            Lidé ho stejně odstrčili stranou a  znovu a znovu prohledávali místo, které zbytečně strážil, jako by mohly nové náboje vyrašit z kamenné podlahy jako houby po dešti.

            „Bohové,“ ulevil si kozák, když se potlučený zvedal ze země ale pak, jako by si uvědomil, koho oslovil, se opatrně a nezkušeně se pravoslavným způsobem přežehnal. „Možná nám teď pomůže Bohorodička,“ utrousil. „Teda doufám, že přehlídne všechny ty lidské oběti, černé mše a orgie… Ach, orgie,“ zasnil se na moment. „Přece se říká, že se nemá hledět na hříchy, ale na víru, že?“

            Damián mu poplácal po rameni. „Přesně tak, víra tvá tě uzdraví. Jsme na suchu?“

            Kozák přikývnul.

            „Tak to se bude hodit víra všem,“ odvětil Damián. „Brzy…“

            „Vezmem na ně polní lopatky jako v Kandaháru,“ zakřenil se Záporožec v odpověď. „Nemůžou být tvrdší než dušmani. Kdyby ty, co jsme pohřbili v horách, někdo oživil, byla by s nima větší potíž. To jsme tehdá…“

            Najednou ho přerušil vyděšený křik ze zadních chodeb. Z těch, ve kterých kromě raněných nikdo jiný nebyl. Nebo neměl být…

            Křik přešel v kvílení.

            Damián vytasil svůj tesák a rozběhl se směrem, odkud přicházel nejsilněji.

-----XXXXX-----

            „Kurvamať, co je?“ zaječel překvapeně Tychvin, když mu někdo nešetrně vrazil  do ramene.

            Kalašnikovem, kterým mířil do temnoty, ten náraz smýknul do strany a dlouhá dávka, jež z něj přitom vyšla, vysekala do zdi tunelu úhlednou, ale naprosto neužitečnou řadu dírek.

            „Dávej přece pozor, kurvapráce,“ zahromoval, ale narušitel jeho soustředění se vedle něj jen tiše složil na podlahu a  z rozervaného hrdla mu přitom tryskala jasně rudá krev.

            Mladý elf umíral a s ústy zalitými krví ze sebe nedokázal dostat jediné slovo, jeho oči ale byl mnohem výmluvnější. Ač z nich již pomalu vyprchával svit hvězd z prvního dne stvoření, přesto jimi, plnými hrůzy, zíral někam za Tychvinovo rameno.

            Zprudka se otočil. Zaklel, když uviděl nemrtvého, jež se nad ním tyčil. Kolébal se na svých vysušených, jak hůlky tenkých nohách a vystavoval přitom na odiv své stejně seschlé, rachitické tělo, oblečené jen do zteřelé bederní roušky, která pamatovala lepší časy před objevem mýdla. Díval se na něj nevidoucíma, dávno vyschlýma očima a přesto měl pocit, že ty oči ho vidí, že vidí jeho překvapení i rodící se strach.

            Odkud se tu mohl vzít?  Ani náhodou nevypadal jako nemrtví, se kterými tu bojovali. Tento byl starý, vlastně spíše starobylý. Někdo ho musel právě oživit a když oživil jeho, kolika dalším to ještě udělal… To zjištění v něm  pocit strachu ještě zesílilo.

            „Job tvaju…“ ucedil a z boty vytasil dýku, ukrytou tam pro případ, kdy  selžou všechny účinnější zbraně. Její oboustranná čepel mu při pohledu na nemrtvého připadala až komicky krátká.

            „Byl moc krátký, moc krátký…“ zazněla mu v hlavě slova písničky, kterou před lety zaslechl na výletě v Praze.

            Nemrtvý vykročil a rozmáchl se k finálnímu úderu.

            V bezprostřední blízkosti atamanovy hlavy náhle  třeskla dvojice výstřelů. Zaječel bolestí a okamžitě  ho postihla ztráta rovnováhy. Přes pískání a praskání v uších uslyšel jen zastřené: „Vstá… vej.“ 

            Překvapeně zamrkal a pokusil se hmátnout po ruce, která se mu nabídla. Teprve na druhý pokus se mu to podařilo. S její pomocí se pomalu a tápavě postavil.

            „Musíme odtud!“ zakřičel na něj Pedelius, co možná nejhlasitěji. „Nemrtví! Jsou všude a jsou jich tucty. Vyrojili se z chodeb za námi a zmasakrovali všechny naše raněné. Pak se pustili do záloh... Ti co přežili se rozprchli všemi směry. Bojím se, že jim to není nic platné. Všude byly ukryté hroby. Dokonce celé zazděné slepé tunely.  Musíme odtud.“

            „Ale kam?“

            Pedelius mávnul svoji jedinou rukou směrem, odkud původně přišli.

            „Tam to nebude lepší,“ odtušil Tychvin.

            „Zlo, které známe, je lepší, než to, které máme teprve poznat.“

            „Zbyl tu ještě někdo?“

            Elf se ušklíbl a vypálil to temné chodby  trojici výstřelů. V jejich jasu Tychvin zahlédl několik potácejících se postav. Dvě z nich sebou trhly a pak se prkenně složily k zemi.

            „A je jich tu hned o pár méně,“ okomentoval to Pedelius. „Jako by to něco znamenalo. Z našich jsme tu už jen my dva…“

            „Tak pojďme odtud,“ syknul Tychvin a sevřel v ruce dýku tak, až její dřevěná střenka zapraštěla.

-----XXXXX-----

            Vím, že mě nesli. Nevím, jak dlouho a se zpětným určením trasy jsem měl taky problém.

            Viděl jsem spousty filmů, kde hrdinu vezli se zavázanýma očima  a on si spokojeně počítal vzdálenosti mezi zatáčkami, poslouchal co se šustlo kolem a vše si ukládal  do paměti. Jenomže, pokud si to dobře pamatuji, toho hrdinu převáželi autem nějací více méně civilizovaní teroristi.

            Mě nesli vysušení zombíci. Jedni mě drželi za nohy, jiní za ruce.  Hlava se mi přitom houpala tam a zpátky a občas do něčeho narazila. Trochu se mě dotýkalo, že s dutým křápnutím, ale nejsem víc, než jen produkt unijního vzdělávacího systému.

            Chvílemi jsem byl při vědomí a chvílemi ne. Těžko se mi mezi těmi dvěma situacemi rozlišovalo. Po většinu času jsem byl jen vlečen událostmi a zombiemi a doufal, že se to zlepší.

            Někdo mě mohl přijít zachránit. Blbost, nadal jsem vzápětí sám sobě. Ze živých tu nebyl  nikdo kromě mě a Kyry a my už byli v týmu zajatců. S aspirací na krátkou karieru v týmu Svačinka…

            Taky by mě mohly ty zombie nechat jít. Jak dlouho můžou v těch svých nekrotizujících mozečcích udržet myšlenku? Možná je za chvíli omrzíme a pak nás někde nechají ležet… a nebo nás snědí… Napadlo mě jízlivě vzápětí.

            Možná by bylo pro nás nejlepší, kdyby tu svoji myšlenku nést nás, udrželi co možná nejdéle.

            Chodba, kterou nás nesli najednou skončila. Ona vlastně neskončila, jen se změnila. Už nebyla z betonu, pískovce. Dokonce už to nebyl ani  tunel  primitivními nástroji vykutaný do mateční horniny - šedivé skály  protkané nitkami bílé a černé barvy.  Byl to jen úzká prasklina. Těžko říci, jak vznikla, ale její přírodní původ byl nepochybný. Stejně, jako skutečnost, že ji pak něčí ruce  rozšířily a upravily pro lidské rozměry. Nedokázal jsem si představit kolik času to muselo těm lidem, vyzbrojeným jen  kladivy a dláty, zabrat.

            Pak jsem si uvědomil, že  zřejmě právě ti lidé, kteří tu pracovali, mě právě teď někam odnášejí. Ty zombie bývaly otroky – a těch tu mohly být stovky, klidně i tisíce. Kolik otroků stavělo egyptské pyramidy a kolik otroků stavělo Velkou čínskou zeď?

            Z představy, že se z té zatracené hrobky mohou vyrojit tisíce zombií, mě přešel mráz po zádech.

            Náhle mé myšlenky přehlušila záplava obrazů, vůní, chutí a barev. Bylo to tak intenzivní, že jsem měl co dělat, abych se udržel při vědomí. Připadalo mi to dokonce tak intenzivní, jako by šlo o emoce. Umělé, jako koláž splácaná ze spousty vjemů.  Nebylo pochyb, že patřily Jádru a o tom, že nebyly určeny  jen mě. Byly vysílány  pro kohokoliv, kdo je byl schopen vycítit. Jako signál radiomajáku, nebo vábení sirény.

            To mohlo znamenat jen jediné – byli jsme u cíle… 

-----XXXXX-----

            Když k němu přistoupil, to, co se dostavilo, mohl nazvat jedině šokem.

            Jádro, ten zdroj obrovského vědění, moci a inspirace, vůdce legendárního národa, jež zklamal jeho ambice a ten, který svoje naděje nyní vkládal do něho byl kámen. Krystal, pokrytý struskou. Černý kus skla žhnoucí mdlým světlem, které, jak se mu zdálo, dokonce poblikávalo.

            Mysl mu zaplavily obrazy plné pobavení.

            „Představoval sis mě jinak?“ zazněl mu v hlavě hlas, skřípající, jako by mluvčí přecházel po skleněných střepech.

            Otřásl se.

            Uvědomil si, že to, co slyší, není hlas. A že ho vlastně ani neslyší. To jen jeho mozek, neschopný komunikace na stejné úrovni, si přijaté informace převedl do pro něj pochopitelné formy. Pořád to bylo lepší než krvácení do mozku a nebo katatonie.

            „Služebník,“ proneslo Jádro v obrazech a doprovodilo své prohlášení pocity tak příjemnými, až zasténal. Měl co dělat, aby se udržel na nohou. Náhle mu na mysl vytanula vzpomínka, která nebyla jeho ani nikoho z těch, které v minulosti pohltil. Ani nemohla být – viděl celé zástupy dřívějších lemuřanských  velekněží válejících se po zemi v nekonečné extázi. Byla to vzpomínka samotného Jádra…

            Znovu pocítil ten obrovský příval moci a hlavou mu rezonovaly všechny ty nevyslovené přísliby.  

            „Jsem tady,“ pronesl  v odpověď.

            Do synapsí jeho mozku  se mu náhle  vypálilo plamenným písmem jediné slovo: „Vítězství.“  Měl co dělat, aby se nerozkřičel. Pak ale vše pominulo. Vše kolem něj bylo najednou křišťálově čisté, průzračné jako voda vysoko v horách.

            Nechápavě se rozhlédl.

            Byl zpátky v neupravené kaverně. Byla to více puklina ve skále než jeskyně, na jejímž dně spočíval zčásti zabořený krystal. Ta nevelká prostora měla jen jediný vchod a jím právě přicházeli další. Bez zájmu zíral na své nové služebníky. Dávno mrtví otroci i jejich strážní, ti všichni sem přišli na jeho pokyn.  Tak se mělo stát – nic, co by ho mělo zajímat.

            Pak si ale všimnul těch, které sem přivlekli.

-----XXXXX-----

            Vlkodlak se překvapeně otočil. Bylo dílem náhody a nebo štěstí, že se nepokusil varovat své druhy. Možná si myslel, že na ně stačí sám, nebo se nechtěl s nikým dělit o kořist a nebo to prostě nestihl.

            Jednička k němu přiskočil rychlostí znásobenou všemi myoposilovači, které měl  a hormony, jež jeho vylepšené tělo dokázalo vyprodukovat a zarazil mu čepel Solingenské dýky do spánku až po střenku.

            Ze skřípotu oceli pronikající kostí se jemu samotnému zježily vlasy na zátylku.

            Nepříjemná věc, pomyslel si, ale pak pohlédl na k zemi se skládajícího protivníka. Všechno je tak relativní…

            Od stroje nesoucího onu podivnou superzbraň je už nedělilo více než pět metrů. A osm vlkodlaků. Těch, kteří do robotího monstra už celé hodiny vkládali celé hrsti krystalů a munice.

            Z jeho útrob se už nějakou dobu linulo temné hučení a kolem žebrovitých chladičů na jeho zádech se tetelil vzduch, ale nezdálo se, že už stačí jen málo a ono monstrum se dá do pohybu.   

            „Znal jsem ho,“ pronesl Ivan Goroděnko dutě při pohledu na zabitého.

            „Měl brnění,“ odvětil Jednička. „Byl ovládán… Pomoz mi to z něj sundat…“

            „Proč?“ syknul vlkodlak. „Snad si to nechceš obléct?“

            „Ne, jen využít,“ zazněla agentova odpověď.

            „Jsou věci, které penězi nezaplatíš,“ ozvalo se najednou za ním a ke  krku se mu přitiskla čtveřice dlouhých a zahnutých spárů. Jeden možná až příliš důvěrně – pod jeho hrotem se mu na kůži objevila drobná krvavá krůpěj, jež si začala pomalu razit cestu dolů.

            Překvapeně se ohlédl. Za ním stála nevysoká černovlasá žena, jejíž oči žhnuly mocí potlačené proměny žlutě.  

            „Ani nevíš, kolika z tvých jsem chtěla rozervat hrdlo,“ zavrčela. „A teď tu mám tebe… Zabils mého člověka, agente.“  

            „Nebyl to člověk a nebyl tvůj,“ ucedil Jednička, ale slova pronesená se spáry na hrdle zákonitě postrádala břit.

            „Správně, ale mohl být zase mým… vlkodlakem. Stejně jako tenhle tady…“ odvětila.

            „Jmenuju se Ivan Goroděnko,“ pronesl osvobozený vlkodlak rozpačitě.

            Šlehla po něm nasupeným pohledem. „Já vím, kdo si, vlče. Cítila jsem tvůj pach už  kilometr odtud. Proč mu pomáháš?“

            „Osvobodil mě…“ odpověděl popravdě. „Z toho brnění…“

            Podívala se na Jedničku a rozhodným hlasem pronesla: „Jednoho jsi osvobodil, jednoho zabil. …“

            Zavřela oči a počkala, dokud se neuklidní. Pak přestala spáry mířit na jeho hrdlo. „Tím to končí. Nechám tě žít. Už žádné další vraždění. Až tohle všechno kolem skončí, budu potřebovat každého válečníka, abych si udržela naše území,“ pokračovala. „Přišlo za mnou několik stovek samic s mláďaty a starci. Teď čekají, co bude dál. Jsou vyděšení, protože nás před chvílí napadly oživlé mrtvoly. Opravdu, oživlé mrtvoly. K neuvěření...“

            „Ale ano…“ namítl Jednička tiše.

            Z  pohledu, který ji věnoval, pochopila i ti, co neřekl.

            „Nebylo to hezké, ale dostali jsme je všechny.“  Na moment se odmlčela, jako by ji dostihla nějaká obzvláště nechtěná vzpomínka.  „Musíme být silní. Jinak se na nás vrhnou ostatní smečky a s nimi každý, kdo si bude chtít přihřát polívčičku...“

            „Jestli chceš svoje lidi zachránit, musíš je odtud dostat,“ pronesl Jednička a pak se zachmuřil. Zamyšleně si začal oprašovat svůj antistatický oblek, který to vůbec nepotřeboval. „Jenomže, tam venku hoří elektrárna, jestli víš, co to znamená...“

            Povzdechla si.

            „Přesně tak,“ přitakal. „Tam je všechno zničené, ale  tady ne. Možná odtud půjde něco zachránit.“

            „Zachránit?“ uchechtla se. „Agent a filantrop? Nelži sobě ani nám. Jde ti jen o tu tvoji Agenturu. O Kruppa, Radeckého, nebo komu to vlastně sloužíš. Máš to zakódované v těch svých nanomrchách, co ti plavou v krvi. Cokoliv, co odtud odneseš, prodáte, nebo okopírujete a sami začnete vyrábět. Bude to super byznys...“

            Chytila ho za klopy  a zatřásla s ním využívajíc všechnu svoji sílu znásobenou vlkodlačí proměnou.

            „Přišla jsem skoro o celou smečku a už dávno bych odtud utekla, co nejdál by to šlo, ale k tomu musím zničit poslední kámen. Menhir, který propojil v bezčasí Mongolskou hrobku s Pripjatí...“

            „Hrobku s Pripjatí?“

            „Jo,“ odvětila nevrle. „Kameny byly uloženy do kruhu přesně kopírujícího střed města. Ten se celý ponořil do bezčasí, kde nejsou prostor ani čas svázány stejnými fyzikálními zákony jako v naší realitě.  Nebyl problém tu spojit i tak odlehlá místa jako byla Lemuřanská hrobka, ukrytá v poušti Gobi a Ukrajinské město duchů. Zničila jsem už celý kruh, kouzlo balancuje na hranici sebezničení, ale k tomu zbývalo, abych se vydala zničit ten poslední poutací kámen...“

            „A když ho zničíš, tak se Pripjať vrátí na své místo a tahle hrobka...“

            „Přikývla. „Ano, ta se vrátí do naprostého bezpečí tisíce kilometrů od téhle nesmyslné války a...“

            „... hořící elektrárny,“ dořekl za ní se stejně potměšilým úsměvem.

            „Radioaktivita mě neděsí,“ pronesla a pak si s povzdechem přetřela unavené oči. „Ani to, že se ocitneme uprostřed Federace. Děsí mě to tady. Nejvíce asi ty mrtvoly…“

            „Pomůžu ti,“ pronesl Jednička. „Dostaneš se odtud i se svými lidmi. Slibuji. A pokud cestou potkáme něco opravdu zajímavého, řekneš mi to. Ujednáno?“

            Přikývla.

            „Takže,“ dodal pak Ivan Goroděnko, „co kdybychom začali s tím osvobozováním?“

-----XXXXX-----

            Jurii Jakutin předal svůj náklad krystalů skupině, která se  snažila zprovoznit dalšího Zhunataka a otočil se na patě k návratu do skladiště pro další várku. Bylo štěstí, že po tom výbuchu našli další sklad. Bylo sice mnohem dál, ale to neřešil. Prostě jen šel o chvíli déle. Čas byl bez významu, prostě jen šel krok za krokem, minutu za minutou a plnil příkazy  Jádra, Cítil se vyvolený - byl pilot a navíc mu Jádro udílelo pokyny osobně.   

            Necítil se jen výjimečně, ale i všemocně. Najednou měl znalosti, kterých nemohl dosáhnout ani na Polytechnice v Pitěru a věděl věci, které nemohl znát nikdo ze žijících. Bylo to povznášející. Konečně přestal být nikým – synem opilce a vesnické kurvy. Tady nevadilo, že nevychodil víc, než sedm tříd a že nikdy neudělal řidičák. V armádě ho nechtěli, v kolchozu taky ne. Dokonce i na ulici měl problém. Tady ne.

            Tady byl někdo, měl řídit  jednoho z těch obrovských bojových robotů, podobného těm, ze hry na počítači  kamaráda Olega. Tehdy, kdysi v dávné historii zvané dětství.

            Už to nebude dlouho trvat. Jádro mu to neustále opakovalo. Stačilo jen probudit několik dalších Zhunataků a dozbrojit je. Už se nemohl dočkat, až vyrazí do boje…

            Jádro poznalo jeho rozpoložení a ukázalo mu stovky pobitých kozáků. Ten pohled ho naplnil divokou radostí. Ano, je nejvyšší čas vyrazit do boje. Už se nemohl dočkat.

            Uvědomil si, že stačí jen málo a ti zatracení milovníci temných božstev dostanou, co si zaslouží. Stovky let trvající nenávist konečně skončí tím, že jedna strana sporu bude vybita do posledního. Nenávist nejde ukončit jinak. Dohoda nepřichází v úvahu, jen totální zničení. Oni nebo my…

            Když konečně dorazil do skladiště, z bedny nabral další várku krystalů. Naplnil jimi kapsy i tornu a vydal se na cestu zpět. Minul trojici  nosičů krystalů, kteří stejně jako on  nechtěli marnit čas planými řečmi.

            Nečekaný úder do hlavy ho najednou srazil na kolena. Zuby mu třeskly o sebe a v ústech ucítil s ničím nezaměnitelnou chuť krve.  Pokusil se mátožně postavit, ale něčí  bota mu přistála na obličeji.

            Chtěl bojovat, křičet. Dokázal ale jen sledovat, jak mu něčí ruce z těla strhávají lemuřanskou zbroj. V tu chvíli se rozječel bolestí, ale ty samé ruce jeho křik okamžitě zdusily v téměř neznatelné mumlání.

            Obrazy  vysílané Jádrem  nahradila bolestná prázdnota. Na pokraji katatonie tomu nedokázal zabránit a ten neznámý útočník nemilosrdně pokračoval, dokud se nepřerušila spojení všech symbiotických vláken. Pak svět  kolem něj definitivně zčernal.

            Myslel si, že je mrtvý. Necítil vlastní tělo, necítil dokonce ani bolest, ani že žije. Nedokázal se pohnout ani  otevřít oči. Jen se bez vědomí vlastní tělesnosti vznášel v prostorem, který neexistoval.

            Mohl jsem dopadnouti hůř, pomyslel si, když tu jeho hlavou prudce smýknul políček vzápětí následovaný dalším, ještě silnějším.

            „Vstávej, durak!“ zasyčel mu poté do ucha ženský hlas. Připadalo mu, že zní naštvaně a že patří někomu známému… nebo známé. Už ho slyšel a ne tak dávno.

            Další políček mu smýknul hlavou tak, že mu před očima vybuchl ohňostroj jasných jisker.

            Oči!  Uvědomil si, že zase vidí. Pohlédl na Světlanu Griškinovou, která se nad ním skláněla a se sveřepým výrazem se napřahovala k další ráně.

            „Krá…“ zachrčel a  její ruka klesla.

            „Vstávej,“ přikázala mu a ukázala na samopal AK – 74 ležící na podlaze. „Vem ho. Máme práci. Smečka tě potřebuje.“

            „Jaká smečka?“ pokusil se ji roztřeseným hlasem oponovat. „Žádná už není…“

            Zavrtěla hlavou. „Smečka žije, vlastně přežívá, ale chybí ji válečníci. Zůstali jsme jen já, ty a on,“ dodala ukazujíc na Ivana Goroděnka. Pak  pokračovala: „Závisí na nás všichni, co zbyli v táboře. Opakuj si to. Pořád si to opakuj!“

            Ztěžka si povzdechnul. Sebral ze země svoji  zbraň a mechanicky natáhl její závěr.

            „Po mně šli do skladiště ještě další tři. Můžeme si na ně počkat… Teď už se nosí jen krystaly. Tam a zase zpátky do naprostého zblbnutí. Jádro dalo před několika hodinami všem naprosto jasné pokyny. Čeká se na příchod nového spojence a jeho armády. Prý s jeho příchodem  bude  odstraněno veškeré nebezpečí a až se to stane, vyrazíme... oni vyrazí na pochod. Nevím, jestli na Moskvu nebo Brusel, to určí  Jádro a ostatní prostě půjdou... Se všemi těmi Zhunataky, co jsme oživili a se zbraněmi. Celé dny jsme nosili jen munici a zase munici. A taky krystaly do energetických zbraní a rakety nebo něco jim podobného.“

            Najednou se zarazil.   „Před pár dny jsme museli jít pro takové ocelové disky. Byly  v něčem, co připomínalo trezor. Byly v něm jen tři a Jádro bylo s jejich transportem děsně opatrné. Přitom nebyly větší než flaška samohonky, spíše menší...“  

            „Takové zabezpečení kvůli něčemu tak malému. To nevypadá na běžnou zbraň,“ zareagoval Jednička hbitě. „Kde jsou ty disky teď?“

            Vlkodlak ukázal na nedalekého robota. „Jeden je zrovna tady. Je to ta kulatá věc na jeho hrudi.“

            Mohutný stroj měl otevřený kokpit a agregáty na jeho zádech rudě žhnuly. Kolem něj se rojilo nejméně pět vlkodlaků, kteří se ho usilovně snažili zprovoznit. Na jeho hrudi, vedle svazků mohutných  kanónových hlavní byl skutečně  připevněný kovově lesklý sféroid. Kdyby nevěděli, co mají hledat, jistě by ho přehlédli.  

            „Víš, co to dělá?“

            Vlkodlak zavrtěl hlavou. „Měl jsem to jen připevnit.“

            „ A ty další dva?“

            „Nevím, kde jsou. Nejspíš tady, někde…“

            Světlana Griškinová pohlédla na Jurije a pak i na Ivana Goroděnka. „Musíme tu věc získat. Jestli se ji Jádro bojí, tak je to přesně tom, co hledáme.“

            „Souhlasím. Rozhodně bychom si pro tu věcičku mohli zajít,“ odtušil Jednička souhlasně a vytáhl z pouzdra ukrytého v podšívce saka svoji dýku. „Rychle, tiše a čistě.

            „A co ti...“ začal Goroděnko rozpačitě.

            Podíval se na něj. „Ať chceš nebo nechceš, tvoji bývalí kámoši mu slouží...“

            Vlkodlakův pohled se ani na moment nezměnil.

            „Musíš přece pochopit, že...“ začal Jednička, ale pak si rezignovaně povzdechl, když zjistil, že se k němu nikdo nepřidal. „No dobře, zkusíme to sebrat  bez zabíjení...“

            Vlkodlak rozzářeně přikývnul.