Alex Drescher

            V hlavě si přehrávala vzpomínku na Velké schéma, složitý nákres vyhotovený mágy a alchymisty, které pověřila realizací svého plánu. Velkého plánu... pomyslela si hořce. Všechna její očekávání se minula účinkem, možná je dokonce ještě v tom nejnegativnějším smyslu i předčila.

            Její lid, pronásledovaný kýmkoliv, kdo měl v Evropě moc a odpovídající prostředky, hledal u jejího otce ochranu  a ona jeho vizi zničila. Našla svého syna v té nejnečekanější chvíli a opět ho ztratila a to s naprostou jistotou, že tentokrát definitivně.  

            Stála před posledním kamenem magického kruhu.  Poslední okurka má jít z láhve nejlehčeji.  Stačí na něj namířit a stisknout spoušť. Energie, která spojila Pripjať s bezčasím se vyčerpá  a nebude nic, co by generovalo novou. Centrum města se vrátí zpět do lidské reality. Vlastně, spíše se vynoří, jako korek potopený ke dnu sudu. 

            Namířila na poslední kámen, zdobený jednoduchou starogermánskou runou. Šedivý a nevýrazný kus kamene. Hrubě otesaný a nevzhledný a přesto se v něm spočívala všechna moc poutacího kouzla. Úhelný kámen. Alfa a omega všech kamenů.

            Usmála se a stiskla spoušť. Třeskl výstřel a kulka zasáhla stěnu kamene přesně uprostřed runy. Odštěpky se rozlétly do všech stran. Runa zmizela v oslnivém záblesku náhle uvolněné energie. Po kameni se rozběhla síť prasklin a pak se rozpadl na kusy.

            Bylo to jako by při bungee jumpingu skončila  v nejnižším bodě svého pádu  a pak pocítila, že se lano někde vysoko nad ní začalo zkracovat. Ještě se nic nedělo, ale změna už byla cítit ve vzduchu.

            Pak se ji zhoupla země pod nohama a ji zaplavil pocit náhlé nevolnosti. Reality se prolnuly. Vykřikla.

            Pokusila se udržel v žaludku jeho obsah, ale nepodařilo se ji to. Divoká křeč ji sevřela vnitřnosti, klesla k zemi a začala zajíkavě zvracet.

            Když už nebylo co, pomalu a potácivě se zase zvedla. Otřela si hřbetem ruky potřísněná ústa.

            Najednou se zarazila. Svět byl tam, kde měl být, ale ona v něm nebyla. Nic z toho, co ji  obklopovalo, v něm nebylo.

            Kouzlo přece  pominulo a reality měly splynout. Splynuly, ale jinak, než  čekala. Svět kolem ní byl bojem zničenou Pripjatí, městem obklopeným sytě zelenými lesy jejichž růst byl způsoben dílem okolní živnou půdou a dílem radioaktivitou, která za ty roky prosákla úplně do všeho, stejně jako vyprahlou pustinou, kterou se bezustání proháněl mrazivý vichr.  To prolnutí světů bylo téměř dokonalé a děsivé...

             Rozhlížela se kolem fascinovaná tím pohledem.  Nezaměřila se na pustinu, ale na  hořící město a  mrtvé válející se v ulicích. Připadala si díky tomu jako by vstoupila do Předpeklí. Něco bylo ale jinak, viděla toho mnohem víc, než by měla. Jako by se její vědomí rozšířilo, přestalo být omezováno slabostmi jejího těla a obsáhlo vše kolem. Hořelo toho mnohem více, než viděla svýma očima. Pak to uviděla – Černobylská elektrárna byla zahalena chuchvalci temného kouře. Něco, nebo někdo ji zapálil. Jenomže ona v tom ohni cítila  něco víc a z toho pocitu se ji hrůzou zježily vlasy...

            Když se konečně vzpamatovala, zaklela šťavnatě po kozácku, protože vlkodlačí nadávky ji připadal pro takovou situaci naprosto nedostatečné.

            Kouzlo mělo skončit, mělo se rozplynout ve vzduchu, astrálu, nebo kdekoliv by si přálo. Světy se měly rozdělit, ale tady se stalo něco úplně jiného. To lano z bungee jumpingu při návratu něco zachytilo a natáhlo ho někam do strany.

            „Drží, něco nás tu pořád drží,“ pronesla nakonec zamyšleně.

            Zalitovala, že nemá eidetickou paměť ani podobně naprogramovaný implantát. Přesto se pokusila si vzpomenout na ten nákres magického kruhu, na kameny, které mágům pomáhala pokládat.

            Najednou šokovaně vydechla. Poslední kámen nebyl ten důležitý. Tím byl ten první.  Zapomněla na první kámen! Nakonec, uvědomila si, vždyť vlastně nebyl ani součástí  magického kruhu, ale jeho středem. Zapomněla na něj, protože nebyl součástí kruhu. Byl to kámen, který umístila v hrobce při poslední návštěvě Mongolska. Kámen, který měl v bezčasí k Pripjati přitáhnout hrobku. Kámen ke kameni, runa k runě.

            Ještě není po všem.

            Vypustila z glocku prázdný zásobník a vrazila do něj nový. Poslední. 

            Věděla, kam musí jít a věděla, že jestli to udělá,  do cesty se ji postaví  její vlastní vlkodlaci ovládaní Jádrem.

            Možná to bylo vyhroceností situace, jejím vyčerpáním a nebo tím, že konečně přestala myslet jen na sebe - najednou  něco ucítila. Byla to jemná, sotva tušená přítomnost cizí mysli v její vlastní. Taková výstražná vlaječka zapíchnutá na opačném okraji mapy - vlkodlak, který nebyl ovládaný Jádrem. A pokud nebyl... pak patřil do její smečky...

            Smečka má společné vědomí, říkával její otec. On toho ale napovídal... Byla královnou celé roky, ale nikdy nic takového nepoznala. Považovala to jen za jeden z dalších vlkodlačích mýtů.

            Až doteď...

            Zvedla hlavu k nebesům a zavyla svoji výzvu.

            Pak vyrazila pro poslední kámen a doufala, že se u něj setká s posledním členem své smečky.

-----XXXXX-----

            „Jsou tu další...“ syknul Ivan Goroděnko naléhavě. „... jako já.“

            Jednička strpěl jeho ruku na svém rameni a nechal se zatáhnout do stínu mohutné nohy robotího monstra.

            Když ho Goroděnko dovedl do toho sálu, v první chvíli divže neslyšel všechny chóry andělské. Ovšem až poté, co přestal slyšet své vlastní, divoce bušící srdce.

            Jeho přání se splnilo – chtěl pro Agenturu zbraně, které by ji zajistily výhodu před všemi protivníky a ony tady byly – stovky bojových robotů, vysokých jako třípatrový dům, ježících se tolika konvenčními i futuristickými zbraněmi, že by z nich na každoročním Mnichovském veletrhu zbraní všichni dostali amok. Od nadšeného jásání ho ale rychle odradila přítomnost dalších vlkodlaků Byly jich desítky a všichni se točili kolem robotů. Jedni je zprovozňovali, jiní k nim dováželi munici a energetické krystaly. Na všech ale bylo něco stejného – jejich brnění. Stejná, jaké právě držel v ruce. To vylučovalo, aby je jen tak zabil. Rozhodně by přitom nechtěl poškodit něco, co mělo hodnotu několikanásobně převyšující hrubý národní produkt Řecka.    

            „Kolik jich tu je?“ zašeptal.

            Goroděnko pokrčil rameny. „Desítky, možná stovky. Nedošel jsem na konec toho sálu a takových tu klidně může být víc,“ dodal ještě omluvně.

            „Víc?“ pronesl Jednička zamyšleně. „To nezní vůbec špatně.“

            Vlkodlak se zaškaredil. „Ne, když je musíš všechny zprovoznit. Nahodili jsme jich už padesát a čekáme na povel. Naše královna ale... no, já vlastně ani nevím, kde teď je a co chce udělat. Jádro ji od nás odřízlo...“

            „Co se stalo?“

            Pokrčil rameny. „Nevím. Jednu chvíli jsme se chystali na útok na ty proklaté molodce a pak se najednou všichni vrhli na královnu a začali ji pronásledovat. Všichni jme naprosto jasně věděli,  že Jádro chce její smrt. Měli jsme toho plnou hlavu a nešlo se toho zbavit...“

            Odmlčel se a třesoucí se rukou vytáhl z náprsní kapsy zmačkaný balíček cigaret. Jednu si strčil mezi rty. Teprve napotřetí se mu ji podařilo zapálit otlučeným benzínovým zapalovačem vyrobeným ze staré nábojnice.   

            „Na tohle bych opravdu rád zapomněl,“ pronesl, když k nebi vyfoukl šedomodrý dým.  Zřejmě chtěl ještě něco dodat, ale najednou ztuhnul s vytřeštěnými zraky uprostřed pohybu.

            Jednička  ho chytil za rameno a nešetrně jím zatřásl. „Jádro? Chce tě znovu dostat pod kontrolu? Je to Jádro?“

            „Královna,“ vydechl vlkodlak konsternovaně. „Cítím ji. Ona žije!“

            Pak se podíval na Jedničku a udiveně dodal: „... a jde sem!“

-----XXXXX-----

            Nečekal, že boj bude tak zuřivý. Vlastně spíše předpokládal, že jeho služebníci se proženou chodbami jako příval a smetou  všechny, co se jim rozhodnou postavit. Trocha střelby, pár mrtvých nemrtvých a hodně živých, kteří měli skončit jako potrava.  

            Mělo to být rychlé a drtivě jednoznačné vítězství. Jenomže nebylo. Útočné vlny, které vysílal chodbami zmasakrovaly nálože. Šrapnely ze železného šrotu je roztrhaly na kusy a proměnily v mlhu z krve  a kusů tkání dost malých i na mlýnek na maso. Ti šťastnější, i když o významu toho slova v jejich případě šlo pochybovat, se potom ještě mohli hýbat, někdy dokonce i  chodit, ale většinou to byly jen trosky nad kterými by ohrnul nos i zapřisáhlý mrchožrout.

            Svoje naděje tedy naprosto logicky začal vkládat do druhé vlny. Byla silnější, než ta první. Jejich  řady sice také prořídly explozemi nastražených výbušnin, ale bylo jich jen pár. Další nepřišly. Okamžitě ho napadlo, že došly. Pak služebníci dorazili k prvním barikádám.  Tyhle byly opravdové, ne  jen předsunuté body pro první kontakt, které se jim podařilo hladce překonat. Měly valy navršené z kamenných bloků, kusů obložení a čehokoliv jiného, co se dalo urvat, utrhnout a nebo demontovat a za nimi se krčili lidé i elfové.

            Pak začalo peklo.

            Kulomety, kalašnikovy, elfské karabiny a do toho granáty. Očima svých služebníků sledoval pokračování předešlého masakru a ani tentokrát mu nedokázal  zabránit. Nedokázal?

            Možná to bylo o tom, že je neovládal tak, jak by mohl. Usmál se. Bylo načase vyrovnat účty. Kulky nebyly šrapnely. Měly svoji rychlost a sílu, ale ty nebyly souměřitelné. Neprošly vším, třeba několika těly za sebou.

            Služebníci začali na jeho pokyn zvedat ze země své padlé soukmenovce a zaštiťovali se jimi.

            Pomohlo to – nemrtvým se podařilo zkrátit vzdálenost, jež je dělila od barikády se zlomkem předešlých ztrát.

            Obránci mezi ně vrhli granáty.  Na ty byly dříve nemrtvé štíty krátké, protože účinky explozí v uzavřeném prostoru se znásobily.  Nebylo jich ale dost na to, aby zabránily prvním služebníkům dojít k barikádě.

            „Vemte si je!“ zavelel a pak se rozchechtal. Od jeho cíle už ho dělilo jen pár mužů. Sice odhodlaných, ale nemnohých…  

-----XXXXX-----

            „Držte se. Neustupujte ani o píď!“ zaječel Pedelius a mečem ťal po zombii, které se podařilo vyšplhat na vrchol barikády. Suť pod jejíma bosýma nohama skřípěla a sesouvala se.  Umírajícím nervům dělalo problém tu překážku překonat, ale vypadalo to, jako by ji někdo pomáhal.

            První sek byl  uspěchaný. Na druhém si už dal záležet. Tisíckrát překovávaná čepel se zakousla do dávno mrtvého těla, jež se ocitlo v jejím dosahu  a  rozťala je vedví.

            Pak ale val překonali další nemrtví. Zahnal se proti nim mečem, ale jeden z nich se hvízdající čepeli vyhnul tím, že se sklouzl po vnitřní straně barikády  až k jeho nohám, na které se okamžitě pověsil a strhnul jej k zemi.

            „Jdeš od něj!“ zařval v tu chvíli Tychvin a vysypal do úspěšně se profilujícího umrlce celý zásobník svého kalašnikova. Magií oživené tělo se rozcukalo pod přívalem poloplášťových kulek a  pak se, už bez života, sesulo k zemi.

            Podal mu ruku a počkal, dokud se nepostaví na nohy. „Nu čto, bratku. Nada nam vajevať!“ zakřičel mu téměř do ucha. „Chceš vystřídat?“

            Pedelius zavrtěl hlavou a sebral ze země svůj meč.

            Ataman zavrtěl hlavou. „Na to se vyser, šikmé ucho. Věř technice,“ dodal ještě a podal mu otlučený, prehistorický škorpion, zřejmě už před celými desetiletími zašantročený z vojenských skladů Unie. 

            „Tohle je na ty čubčí syny lepší. Deset ran a udržíš ho jen jednou rukou. Ber a neděkuj mi. Tenhle svět je ještě víc divný než zkurvený a zkurvený je víc než dost. Kozák pomáhá elfovi a oba spolu cedí krev kvůli vlkodlakovi…“

            „Polovičnímu,“ namítl Damián a z omláceného kalašnikova, který sebral někomu kdo ho už nepotřeboval, vychrlil šest ran magicky posílené munice, která rozcupovala dvě  zombie s mručením překonávající vrchol barikády. „Přestaňte se tady bratříčkovat a začněte zabíjet ty nemrtvé zkurvysyny!“

            „Děda je dneska nějak ukecanej,“ okomentoval to Tychvin kousavě, ale jako první se otočil k barikádě, přebil  kalašnikova a zahájil střelbu do siluet potácejících se v temnotě chodby.

            „Jo,“ přitakal Pedelius a potěžkal v ruce novou zbraň. „Ukecaný, ale pravdomluvný,“ dodal ještě a pak zkusmo vystřelil do chodby.   „Kope méně, než naše karabiny,“ dodal. Pak k výstřelu naslepo  přidal další dva cílené. Zombie v čele další vlny se zhroutila s prostřelenou hlavou.  

            „Cokoliv kope méně než naše karabiny,“ poznamenal hořce pak.

            „Jdou sem další!“ zaječel Damián.

            O chvíli později už všichni křičeli.

            „Job tvaju mat!“

            „O, Elbereth Gilthoniel…“

            A ten křik se mísil s rachotem střelby. Exploze se už nekonaly. Granáty došly…

            „Jedeš!“ zařval Damián varovně a vrazil nemrtvému, balancujícímu na hraně barikády, tesák do hrdla tak prudce, až mu hrot zbraně vyjel zátylkem. Kopnutím ho poslal  zpátky, ale byla to sisyfovská práce - v tunelu, kam ho fyzika dokutálela, se už řadily desítky dalších útočníků.

            Kalašnikov byl bez nábojů k nepotřebě, a tak ho zahodil.  Naposledy posloužil, když jím trefil  jednu ze zombií. Pak vytáhl zpod bundy čezetu a vyprázdnil do potácejících se postav předposlední  zásobník.

            Zombie kuželky.  Nebyl ale nikdo, kdo by ten strike ocenil.

            Na několik vteřin tím uvolnil tlak na barikádu, ale vstali noví bojovníci. Znovu a znovu do nich bodal a sekal tesákem. Pokud to nešlo jinak, těm opravdu dotěrným vpálil kulku doprostřed čela, do popelavě šedé, nekrózou zachvácené,  kůže. Teď už ale náboji šetřil a nebyl jediný. Postupně v řadách obránců utichala jedna zbraň za druhou. Jako  první lehké kulomety, pak utichly i kalašnikovy. 

            Když se to stalo, na barikádě se rozhořel boj muže proti muži. Až na to, že jeden byl nemrtvý a druhý brzy mrtvý.  Proti prstům a zubům přišly ke slovu  nože a meče. I přes všechnu snahu a bojové zkušenosti, obránci  s každou minutou padali k zemi. Když měli štěstí, mrtví…           „Průlom!“ ozvalo se najednou ze sousední chodby.

            „Průlom!“ zopakoval to slovo i Damián, zatímco pozpátku ustupoval před tlakem postupujících umrlců. „Stahujeme se! Všichni zpátky, prolomili sousední barikádu. Odříznou nás!“

            „Ustoupíme na třetí linii a tam je zadržíme,“ pronesl udýchaně Pedelius.

            „Optimista i po všech těch staletích,“ utrousil na to Tychvin. „Nemám už munici…“

            „Neboj, na poslední barikádě bude víc zbraní, než lidí…“ odvětil na to Damián zatímco oba spolubojovníky nekompromisně táhnul chodbou do bezpečí.

-----XXXXX-----

            Ustoupili. I když jich tolik zabil a i když spoustu z nich jeho služebníci před zraky jejich přátel roztrhali na kusy a někteří z nich se  dokonce i proměnili. Možná je porazil, ale  nestačilo to k tomu, aby je rozdrtil.

            Zanechali své mrtvé na barikádách. A s nimi vše, co nedokázali odnést a zmizeli v temných chodbách.

            Jen z posledních sil se mu podařilo zastavit služebníky, kteří se chtěli nažrat až k prasknutí horkým, krvavým masem a  upadnout do letargie. Cítil, jak jsou vyhladovělí a zdivočelí prolitou krví. Jenomže on po nich požadoval další boj a umírání. Byli nespokojení a dávali to najevo.

            Krotil je a uklidňoval. Sliboval jim, co vše se stane, až bude po všem. Vykreslil jim to tak lákavě, že většinu skutečně zastavil. Pak upřel svoji vůli na ty ostatní. Postupně je všechny znovu ovládl. Jen třem musel odebrat jejich kouzlo, utlumit jejich životní funkce. Nebylo to pro výstrahu ostatním, ti by to nepochopili. Prostě jen přestali být zvladatelní…

            Ostatní se nechali přesvědčit obrazy mnohem větší hostiny, až to skončí. Do té doby ale budou muset bojovat a prolévat krev. Pokud z nich ovšem nějaká poteče.

            Podíval se do černi chodby, ve které se spasili útěkem. Mohli tam mít další výbušniny nebo jiné pasti. Vlastně ani nevěřil, že by tomu mohlo bát jinak.  Ale zcela jistě tam na ně čekaly další barikády a na nich další obránci s těmi jejich kulomety a samopaly.

            Mohlo tam být všechno z toho a nebo taky nic. A nebo jen něco. Měl plnou hlavu otázek i pochybností.

            Najednou se mu ale v mysli objevily obrazy, které ty nevyslovené pochybnosti odsunuly nekompromisně stranou. Jádro je střídalo tak rychle, že to připomínalo kinematograf. Poznal, že je mu ukazováno podzemí. Nebyly to ale pozice obránců ani jejich trumfy a pasti. Ukazovalo mu hroby. Hroby a mrtvé. Staré, seschlé, s kůží jako starý pergamen. Mumifikované suchem v podzemí. Byly jich stovky. Některé ležely v troskách chýší, jiné byly uloženy ve výklencích zazděných chodeb.

            Pro něj  nemělo význam řešit, o koho jde. Nezajímalo ho, kdo byli ani, proč a jak zemřeli. Jádro mu nabídlo jejich těla a možnost rozšířit kouzlo i na ně. Byl středem vlastního kouzla - nebylo nic snazšího. Začal zvučným hlasem deklamovat slova zaklínadla, jež vydoloval z paměti pohlceného nekromanta.

-----XXXXX-----

            Konečně dorazila ke vstupu do hrobky. Celá udýchaná se zastavila a v předklonu se snažila popadnout dech. Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy o úplňku běžela s větrem o závod.  Běh?  Nedej bože lov, třeba na vysokou?  Nezvládla by ani jedno.

            S dlaněmi zapřenými o kolena se konečně rozdýchala. Pak se zase narovnala a vykročila k temnému obdélníku vchodu do hrobky. Kamenná budova byla pořád stejně tichá, jako, když tu byla naposledy. I ti mrtví, co byli všude kolem rozeseti, byli pořád na svém místě. Skřeti i vlkodlaci. Někteří proměnění, jiní nikoliv. Leželi tu přes sebe a jejich krev se pomalu vpíjela do písku. V tomhle boji se nebrali zajatci. Bojovalo se zbraněmi i bez nich  a ranění se dobíjeli, kdykoli k tomu byla možnost.

            Dívala se na ně a měla neblahý pocit, že jejich nevidoucí oči ji žalují, že jsou plné nevyslovených výčitek a zloby, možná lítosti. Zemřeli tady kvůli ní, z její viny…

            Divže v tu chvíli nezalitovala, že se ji vrátilo vědomí. Otroctví bylo svou nevědomostí tak sladké…

            S povzdechem se od nich odvrátila.

            Najednou ji znovu zasáhlo vědomí cizí přítomnosti. Bylo to nečekané a současně nečekaně silné. Rozhodně nešlo o jednu mysl, spíše o několik. Možná dokonce o několik desítek.

            Byla to nová a nepříliš vyzkoušená schopnost. Možná dokonce nešlo ani o schopnost, ale o něco jiného a možná jen podlehla starým legendám a babským povídačkám a nebo se u ní znovu rozvinulo šílenství, byť v jiné formě, než to předešlé…

            „Kde jste?“ zakřičela ze všech sil a nervózně se rozhlížela. Oči ji těkaly z místa na místo, ale kromě skal obklopujících hrobku a  písku hnaného nemilosrdným, ledovým větrem, nic neviděla.

            A přece – najednou mezi balvany zahlédla pohyb.

            Syčivě vydechla a připravila se na útok. Žádný nepřišel.  Překvapeně zírala na první mátožně se pohybující postavu, následovanou vzápětí další a další. Za krátký moment jich bylo tolik, že je přestala počítat.

            První z nich, ten nejbližší, konečně vystoupil ze stínu a hluboce se před ní uklonil.  

            „Maťuško, přišli jsme. Prasti i pamagi…“

            Zaraženě zůstala stát a zírala na onoho starce, jak se před ní koří a na další muže, šedovlasé a šedovousé, některé poloproměněné s stříbřitě šedou srstí  a  vykotlanými tesáky. Pak mezi příchozími uviděla ženy. Ty byly všeho věku, od mladých až do stařeny v šatech jak vypadlých z holofilmu o předminulém století a s nimi přicházely děti. Některé byly malé, že je jiní museli vést za ruku, jiné už odrostlejší ale ne tolik, aby mohly nosit zbraň a nebo založit rodinu.

            Tohle byli lidé z jejího tábora. Ti nepotřební - starci, ženy  a mláďata.

            Sama před sebou se zastyděla. Smečka, její smečka…

            Cítila je všechny a připadalo ji to neskutečné. Rozpažila ruce. Stejně jako to v bezpočtu případech předtím viděla dělat svého otce a pronesla: „Děti moje…“

            Odpovědí jí bylo mnohohlasé kňučení. Jinak to ani nazvat nemohla. Bylo to tiché, téměř intimní potvrzení pravdy.  Ona byla jejich matkou, alfou celé smečky...

            Přicházeli k ní a v gestu podřízenosti a odevzdání ji nabízeli svá hrdla. Dotýkala se jich a oni. Míjeli se a přitom jejich vzájemný kontakt přetrvával. Nikdy by nevěřila, že něco takového vůbec je možné.

            Najednou se mezi lidmi začal ozývat vyděšený křik.

            Kouzlo okamžiku zmizelo. Zástup se vlnil a rozestupoval, jako mořská hladina a ona do něj vstoupila jako prorok do Rudého moře.  Pak uviděla zdroj onoho neklidu. Bylo to tělo. Obyčejný, na první pohled mrtvý skřet, více šedý než zelený, s ošklivě rozšklebenými ranami od vlkodlačích spárů, které ho otevřely od klíční kosti až po podbřišek se právě s mručením zvedal ze země.