Alex Drescher

            Že šli, mě nějak zvlášť nepřekvapilo. Jedna vyjčí fena a otlučený polovlkodlak je prostě nemohli vyděsit. Nebo mohli, ale úspěšně to před námi skrývali...

            Zhluboka jsem se nadechl.

            Jestli mám tady umřít, tak dobře.  Umřu a půjdu nahoru nebo dolů a nebo někam jinam, kam chodí poloviční vlkodlaci. Takový je holt život.

            Vlkodlaci nejsou uzpůsobení na dlouhé řeči. Když máte protaženou mordu celý den a ne jen o výplatě a navíc ji máte i plnou zubů, moc to nejde. Jsou prostě mnohem fyzičtěji zaměření.  Rvačky, páření, lov a ve hře je pouze střídání priorit.  Kromě říje. To je na pořadu dne jen to páření.

            Nic, co bych si pamatoval osobně. Já bydlel na sociální ubytovně. Kromě tuzemských zkrachovanců tu byli ještě ti přespolní - Ukrajinci, Eritrejci, Syřani a pár Afgánců, co vsadili na špatného eurokoně. Všichni měli dvě stě euro na měsíc, ze kterých za střechu nad hlavou dali sto dvacet a o dalších třicet je zkásnuli šéfové jejich národní zločinecké buňky. Hromadné páření by tam nečekal ani totálně frustrovaný sexuální abstinent.

            Mé soukmenovce ale dopředu nehnala touha se pářit. Tihle měli v  očích jen šílenství. Bylo ale usměrněné a zaměřené jen na nás dva.  Možná dokonce víc na mě, než na Kyru. Ne, že bych jim to vyčítal... nebo své matce...

             Vlkodlačí boj na spáry. Vlkodlak proti vlkodlakovi, to pro mě byla novinka. Dokonce i pro mého otce. Nepomohla mi jeho jediná dobrá rada nebo vzpomínka. Místo toho se mi jen zježila srst a já na ně začal vrčet.  Má mysl si dala volno a ke slovu se dostalo tělo. Nic víc, jen svaly, instinkty a pudy.

            Teď u mě převážil pud teritoriality.

            „Moje!“ zaječel jsem a skočil na ně. Vlastně jsem nemířil na nikoho speciálního, jen jsem mezi ně vpadl a začal rozdávat rány nalevo a napravo. Jednomu jsem strhnul vlasy- srst z hlavy  a druhou ranou urazil spodní čelist. Vypadal naprosto šokovaně, když se hroutil k zemi s jazykem na vestě.

            Pak jsem se natlačil doslova jako milenec na jeho kolegu. Jenomže milenci nekopnou toho druhého do rozkroku. Já to udělal a z plné síly. Oči mu vylezly z důlků a z úst se mu vydralo bolestné zavytí. Prudký sek malíkovou hranou přes hrdlo to vytí uťal ve vteřině.  Bezvědomý vlkodlak se zhroutil k zemi.

            Třetímu jsem  vrazil prsty do očí. Žlutá se okamžitě změnila na červenou. Oslepený se začal zmateně motat a překážet ostatním.

            To se mi hodilo, nechal jsem ho být a věnoval se dalšímu cíli.  Jeho úder mi mířil na hlavu a nebylo těžké ho blokovat. Pak jsem ho seknul spáry přes obličej. Bylo to  účinnější, než direkt od Klonoklička. Jeho morda se v podstatě rozpadla. Dokonce mi připadalo, že po mě hodil i okem. Bulvou.

            Jeho krev mi přitom potřísnila brnění. Moc ne. Jen pár kapek, ale i tak to bylo, jak bych si do žíly stříknul dvojitou dávku sněhu kombinovanou s raketovým palivem.  

            Kopnul jsem dalšího do hrudi a povalil ho k zemi. Vzal tam sebou ještě tři kolegy.  Než se vzpamatovali, tasil jsem meč a jednoho seknul do krku. Čistá dekapitace to nebyla, ale já se neucházel o práci kata.

            Druhého jsem vzal jílcem přes obličej a třetího přibodnul k zemi jako obrovského motýla.

            Pak jsem si máchnutím meče zjednal prostor od ostatních. Nic moc, jen nějaký metr dvacet, ale aspoň se už  na mě tak netlačili.

            Pak to konečně někoho napadlo. Upřímně, moc dlouho mi to štěstí  vydržet nemohlo. I vlkodlaci, byť si hodně zakládají na hrdosti, mají svůj rozum. A taky pistole.

            Jedna z nich, nic bych za to nedal, že to byl stařičký Makarov, unaveně práskla a do paže se mi zakousla ledově palčivá kulka. Vlastně nevím, jestli byla ledová, nebo horká, mé tělo to  v tu chvíli nedokázalo rozlišit, ale na tom nezáleželo.

            Překvapeně jsem se podíval na díru v rukávu a krvavou skvrnu, která ji začala stále intenzivněji lemovat.

            Zavrávoral jsem. Nejspíš překvapením, slabostí těžko, ale i to stačilo k tomu, aby nejméně dva vlkodlaci narušili nejprve můj intimní prostor a pak i kruhy. Než mi došlo, co se děje, dostal jsem dva rychlé háky za slechy a pažbou  kalašnikova mezi oči.

            Po tomhle jsem se už normálně sesul k zemi.

            A začal dostávat jeden kopanec za druhým. Břicho, záda, břicho, záda, břicho, záda. Hlava, hlava, hlava – fajn, alespoň nějaká změna...

            „Zdechneš!“ ozvalo se v tu chvíli nade mnou.

            „Seru na...“ pokusil jsem se jim odpovědět, ale než jsem měl tu možnost, najednou svět kolem mě ztěžkl prolétávajícím olovem.

            Bylo to překvapení pro všechny. Vlkodlaci tyčící se kolem mě a doufající v mé zesmrtnění, se najednou divoce roztančili a jejich uměleckou produkci doprovázely výtrysky krvavých gejzírů a gejzírků od střel, jež je zuřivě cupovaly...

            K rachotu útočných pušek a lehkých kulometů se přidal třesk elfských  velkorážních karabin. Jejich projektily možná neměly rychlost lidských kulek, ale když něco zasáhly, nebylo už co léčit a zachraňovat...

            Tu smršť olova, co se přes ně přehnala, neustál ji ani jeden. Teprve, když všichni skončili na zemi, jsem si své zachránce mohl pořádně prohlédnout.

            Byla to ta nejpodivnější sebranka, jakou jsem kdy viděl. Kozáci se samopaly a kulomety RPK. Většina měla v koutku úst ubalenou machorku, několikadenní strniště a v očích všechnu bolest světa. A vodku. Té tam měli tam tak tři promile. Možná i čtyři.  Pak tam byli elfové. Podle otce měli mít v očích světlo prvních hvězd při stvoření světa. Byli špinaví, zakrvácení a jejich zbroje vypadaly jako veteš z LARPu pro bezdomovce.

            V očích neměli nic, než naprosté vyčerpání. Jako někdo, komu ukázali Síně Mandosu a pak ho svrhli na dno pekla.

            „Víš mladej, že je docela fuška tě najít?“ ozval se v tu chvíli potměšile se šklebící Damián. Vypadal jako naprosto neškodný dědula, až a to, že si zrovna otíral čepel tesáku o rubašku jednoho z mrtvých vlkodlaků.  

            „Jsme tady, jak bylo dohodnuto,“ přidal se Jednička.

            „Vy jo, ale kde je otec Inkvizitor?“

            Všichni se zachmuřili. „Nezvládl to,“ odtušil Jednička. „Prostě smůla...“

            „Taky plním dohodu,“ odvětil jsem a hodil mu Korattu.

            Překvapený chytil karabinu v letu a zvědavě si ji prohlédl. Pak rozzářenost dětských vánočních očí nahradilo rozčarování. „Hm, beznábojnicová munice, nic nového pod sluncem,“ pronesl zamyšleně, „granátomet, a hm,“ pokračoval, „nějaký energetický vrhač. Docela to připomíná technologii zábleskového kopí.“

            Opatrně odklopil předpažbí a syknul: „No jasně. Nic nového. Jen nevím, kdo koho kopíroval. Celkově žádná sláva. Mají tady i něco jiného?“

            Hlavou mi proletěly obrazy zbraněmi napěchovaných skladišť, titánů ježících se zbraněmi a  nekonečných řad stojanů se symbiotickými zbrojemi.

            Pokrčil jsem  rameny. „Ani ne. Pár drobností, možná,“ dodal jsem a ukázal na naditou tornu s kořistí. „Něco se mi podařilo zkonfiskovat. Rozdělíme to. Později...“

            Jednička, lačně zírající na lemuřenskou tornu, konsternovaně přikývnul.

            „Máme na starosti jiné věci, než jsou suvenýry,“ namítl Damián a dočkal se přikývnutí ryšavého chlapa, možná o dvě hlavy vyšší a o padesát kilo čisté svaloviny těžší.

            Znal jsem ho. Teda já ne, otec.  Já znal jeho syna...

            „Urs?“ oslovil jsem ho.

            Se zavrčením přikývnul. „Jdou sem,“ dodal. „Regnis a jeho stvůry. Nemrtví...“

            Najednou jsem to pochopil.   „Jádro je povolalo!“ Ukázal jsem na vlkodlaky posetou podlahu. „Stejně jako je. Mají mě zastavit a nebo ochránit Jádro. A nebo obojí...“

            „Co je to to Jádro?“ zeptal se mě Damián.

            Na některé otázky neexistují spolehlivé odpovědi. „Sám nevím, nikdy jsem to neviděl. Může ale za všechen tenhle bordel. Nejprve přivedlo vlkodlaky k šílenství a pak je ovládlo. Jako moji matku...  Se mnou to taky zkusilo,“ pokrčil jsem rameny. „Nedokázalo to...“

            „Poplácal jsem brnění,“ není to žádná super ochrana. Spíše kryt pro symbionta.“

            „Co to dělá?“ zeptal se se zájmem Jednička.

            „Kromě spojení s Jádrem, se tím dá propojit s lemuřanskou technologií.“

            „Interface?“ zareagoval Jednička. „Zajímalo by mě, k čemu se to dá napojit. Tady bych viděl  jisté možnosti...“

            „Je to způsob, jak člověka ovládat,“ namítl jsem. „Bombardovalo mi to mozek. Byla to horší masáž než schůze Svazu evropské mládeže.“

            Jednička se zaškaredil. „Prosím, nehanit výdobytky sociálního inženýrství. Stálo nás to  roky práce, úplatků a přesvědčování...“

            „Bere si to krev,“ dodal jsem opatrně. „To, kdybyste nějaké našli. Ať už na vlkodlakovi, nebo v některém ze skladišť. A je jedno, jestli je to vaše krev a nebo někoho jiného. Ta druhá varianta je samozřejmě lepší. Na nějakou dobu to člověku zlepší schopnosti. Síla, rychlost, a  tak podobně...“

            „To zní taky moc hezky,“ zamumlal  si pro sebe Jednička. „Možná bych mohl považovat naši malou dohodu za splněnou, když dostanu taky jedno takové brněníčko...“

            „Určitě jich bude k mání víc než dost.“

            Jednička zhnuseně odstrčil mrtvolu vlkodlačího piloty, jehož brnění  roztříštila k nepoznání pětice  až příliš snaživých kulek ráže 7,62 mm.  „Mohly by ale být v lepším stavu. Tihle tady to na můj vkus schytali až příliš...“

            „Když ti jde někdo po krku, příliš není nikdy dost příliš,“ odvětila Kyra a vysloužila si tím  spoustu překvapených pohledů.

            „Mluvíš stále lépe a lépe,“ okomentoval to Damián.

            „Jo, jen co to tady skončíme, postaví se za mě do fronty na sociální dávky,“ pronesl jsem. „Jenomže to tady nejprve musíme skončit. A nevím, jestli znáte můj názor na šťastné konce.“

            „Přicházejí!“ zaječel najednou Urs. Navenek vystavoval na odiv svoji emocí prostou medvědí tvář, ale jeho oči přitom nervózně těkaly zleva doprava jako feťákovi  v absťáku. „Cítím je. Ta ohavnost  páchne v astrálu jako vřed. Jsou jich... stovky...“  

            „Musíme se na ně připravit,“ odtušil Damián.

            „A nebo zmizet,“ navrhl variantu číslo dvě Jednička.

            „To nepomůže. Přijdou sem. Za mnou.“

            „Proč?“

            Ani nevím, kdo se mě zeptal. „Jdu zničit Jádro.“

            „Jdeme,“ opravila mě Kyra.

Damián mi věnoval dlouhý hodnotící pohled. „Co po nás potřebuješ, chlapče?“ zeptal se mě nakonec.

            Přistrčil jsem k němu nohou tornu plnou lemuřanských  zázraků. „Potřebuju čas.  Není to daleko. Dejte mi tak hodinu, možná hodinu a půl.“

            Sebral jsem ze země Korattu a do kapsy strčil pár krystalů a nábojohrudek. Nejsem kdovíjaký milovník zbraní, ale myslím si, že starý poctivý zásobník ze čtvrt kila zauralské oceli má své nepopiratelné kouzlo. Sebral jsem i jeden válcovitý Utlach a dvě vazké kuličky experimentálního ektopancíře.

            Měli jsme běžet nalehko. Víc jsme tudíž nepotřebovali. Vstal jsem a oprášil si kolena. Nebylo to víc, než jen gesto. Něco jsem právě opouštěl a očistil se od zbytečností.

            Špičkou boty jsem ťuknul do torny. „Použijte to a nebo si to odneste. Jsou v tom stovky milionů eur. Stačí to na  dlouhý a šťastný život pro všechny...“

-----XXXXX-----

            Děti, služebníci, rabové... Slova i jejich význam se mu pletly. Byli nemrtví a sloužili mu. Měli to tedy být služebníci. Přesto mu ale pohlcená mysl Kyrila Ignatjeviče říkala, že jde o raby - otroky a stejně tak mu mysli pohlcených řeholníků tvrdily, že jde o Boží děti.

            Se vzteklým zaječením všechny ty myšlenky vytěsnil. Tohle není on. Patřily myslím, které pohltil a využil. Udělal to, jako už ve sto jiných případech, ale tentokrát to bylo o tolik jiné. Nikdy ještě nepohltil tolik myslí najednou. Bez odpočinku, hibernace trvající několik let, během kterých by se mu nově nabyté znalosti a vzpomínky mohly začlenit mezi své vlastní.

            Setřel hustou černou krev, která mu zase začala pomalu vytékat z nosu. Bez bušícího srdce ten proud nikdy nezesílí, ale i tak neustával. Necítil bolest, ani postup té kletby, ale tušil, že jen jeho  nemrtvé převtělení ho chrání před smrtelným selháním vnitřních orgánů. Co je mrtvé, to už nezemře...

            Neubránil se pousmání.

            Hrobka nesla stopy bojů. Před vstupem leželo několik desítek těl a v chodbách, do kterých se dostal z falešné pohřební komory to pokračovalo. Mrtvoly, krev, stěny poškozené kulkami a výbuchy, část podzemí  dokonce zavalená mohutnou explozí.

            Jádro mu neustále vysílalo další a další obrazy. Nešlo jen o plán jeho cesty k němu, ale i o informace o všem, co se tu nacházelo a tady se toho nacházelo opravdu hodně. Byly tu poklady nevyčíslitelné hodnoty. Ne jen peněžní, ale zejména strategické a politické. S tím, co tady je, by mohl ovládnout celý svět. Mohl by uzavřít alianci s kteroukoliv ze světových mocností a nebo si vytvořit vlastní velmoc.

            Příslib se stal skutečností. Jádro mu neřeklo, co tu je, ono mu to ukázalo. Mysl mu zaplnily obrazy, bylo to jako by se před ním otevřel katalog gigamarketu snů...

            Pospěš, zhmotnilo se mu pak v hlavě. Slovo, kterému nedokázal vzdorovat. Jádro ho volalo, mělo strach. Strach? Čeho by se někdo  tak mocný mohl bát?

            Pospěš! Pospěš! Pospěš! Pospěš! Pospěš! Pospěš! Pospěš! Pospěš! Pospěš!

            Mentálním příkazem plným příslibů čerstvého masa  a krve vybudil své služebníky téměř až k běhu. Potáceli z nohy na nohu, ale hýbali se. Mručeli, cvakali zuby. I oni měli hlad. Velký. Přesně tak velký, že ho byla škoda nevyužít...

-----XXXXX-----

            „Je to jisté?“ pronesl Albert Krupp a unaveně si přetřel oči. Připadalo mu, že naposledy spal před stovkou let. Kdyby teď zavřel oči, upadl by nejspíše do stavu, který by hraničil s bezvědomím. Ačkoliv před ním už nějakou dobu stydnul šálek kávy, nevšímal si ho. Nešlo to.  Všichni tady ztratili pocit hladu nebo žízně.  Nejcennější byl čas a jen toho se nikomu tady nedostávalo.

            Centrála se jen ztěžka vzpamatovávala z útoku. Počítačový systém znovu a znovu vypadával, stejně jako spojení s centrálním úložištěm dat.  Nevěděl, jestli se má zlobit a nebo

si zoufat. Jeho Agentura patřila vždy k těm nejvýkonnějším, ale nyní byla skoro vydána napospas komukoliv, kdo by si ji chtěl vzít. Utrhnout jako zralé jablko. Spíše přezrálé...

            Teď ale nebyl čas počítat ztráty. Týmy, které měl v terénu, se snažily hasit ty nejhorší požáry a přivádět k rozumu jejich původce. Bylo až s podivem, kolika politikům najednou narostl hřebínek a kolika ředitelům spřízněných a ovládaných  firem se zachtělo samostatnosti a finanční nezávislosti. 

            Agent, sotva pár dnů si zvykající na své nové místo v týmu centrály a nové jméno, přikývnul. „Bohužel ano. Za tím výbuchem elektrárny je něco více. Federace přijala jen rámcová opatření, ale firmy spojené s Woznillem začaly realizovat podezřelé obchody. Evidujeme masivní nákupy medikamentů na nemoci z ozáření. Skoupili kompletní produkci jódových tablet. Na druhou stranu se zbavili několika firem, které měly vazby na starou Ukrajinu, tedy vlastně na Zóny. 

            Dvě z těch  firem kdysi vyšetřovala FSB. Podařilo se mi  hacknout jejich servery. Ty případy byly odloženy - v určité chvíli se tím prostě FSB rozhodla nezabývat. Ty firmy měly něco společného - obchodovaly v Kazachstánu. Kromě uzavřených kontraktů tu ale proběhly i  úplatky, ovlivňování politiků i úředníků. A taky vojáků. Stálo to hodně peněz a v jednom momentu to skončilo. Firmy se ze země najednou stáhly.“

            „Jako by dostaly, co chtěly...“ pronesl zamyšleně Krupp.

            „Ano, pane,“ přitakal agent. „Asi za měsíc potom se začalo vyšetřování ztráty těch hlavic.“

            „Hlavic?“

            „Jaderných. Bylo jich dvacet dva.“

            Albert Krupp se beze slova díval na snímek hořící elektrárny. „Kam bys je schoval, aby je neprozradilo vyzařování?“ zeptal se agenta a aniž by čekal na odpověď, dodal: „Jestli jsou tam, kde si myslím, můžeme se jen modlit...“

-----XXXXX-----

              „Musíme se připravit,“ pronesl Damián snad už po sté a procházel přitom mezi činícími se kozáky a elfy. „Přijdou a my je odrazíme!“

            „Rozdáme ty lemuřanské hračky,“ navrhnul Urs. „Bude lepší, když poslouží něčemu dobrému, než aby shnily ve sbírce nějakého potentáta.“

            Jednička posmutněle pohlédl na chvatně rozebíranou sbírku lemuřanských zbraní. Co z toho, že ji tu Lovec nechal až na dvě Koratty, které si s vyjkou odnesli. I tak toho bylo málo - tohle měla být akce, ze které by bledli všichni conquistadoři a kondotiéři světa.

            Sláva nebyla na pořadu dne, ale moc ano. S magickým vybavením účinným i v lidském světě techniky, by Agentura získala  převahu nad ostatními. Albert Krupp by  sta veličinou i v rámci Lóže, která v posledních desetiletích netoužila po ničem tak, jako po ovládnutí Prolnutí.

            Urs využil svoji sílu a pomáhal ostatním posílit chvatně budovaná obranná postavení z čehokoliv, co šlo utrhnout, ulomit a  přinést.

            Během hodiny vznikly ve spleti chodeb, výklencích a některých vhodných  místnostech  a sálech barikády. Na zdech byly vyryty značky pro únikové trasy s čísly oznamujícími vzdálenost k dalšímu bezpečnému úkrytu.

            Jiné ukazovaly umístění náloží i směr exploze. Kozácká shánčlivost zase jednou slavila úspěch. V kapsách svých gymnasťorek našli kromě granátů i  víc než tucet válečků semtexu - dokonalé výbušniny, kterou po Secesi v Ćechách zakázali vyrábět,  a  tak ho začali patent nepatent vyrábět úplně všichni. Tahle na sobě měla nápisy v azbuce a Bulhaři by nevyrobili bez svolení Bruselu ani kancelářskou svorku...

            Nápadití elfové zase nasekali na kousky lamely svých zbrojí a naplnili jimi váčky ušité z vlastních plášťů.

            „I primitivní šrapnel je pořád šrapnel,“ okomentoval to setník Kartenna  s úšklebkem a s jedinou rukou se při jejich instalaci  omezil jen na odborný dozor.

            Náhle podzemní prostorou otřásla kakofonie výstřelů. Byly vzdálené, deformované mnohonásobnými odrazy, avšak nebylo pochyb o tom, co slyší.

            „Začalo to,“ odtušil Damián. „Všichni na svá místa. Znáte svůj úkol.  Zastavíme je a dáme Prokopovi šanci splnit jeho úkol. Pak to všechno skončí...“

-----XXXXX-----

            Skončí? pomyslel si Jednička hořce. Jak by to mohlo skončit.  Tolik plánů a tolik snů, to nemůže jen tak skončit. Nikdy to jen tak neskončí. Budou padat hlavy a v Agentuře nešlo o úsloví. To byla realita. Věděl, co se stalo jeho předchůdcům a  několik rychlých soudů zažil i osobně. Účastnit se decimace vlastního  neúspěšného týmu je dostatečně osobní.

            Jak asi dopadne posouzení  účasti na této akci? Bude to ještě akce, nebo se z toho stane eskapáda? Nevěděl a bál se to dozvědět. Bál...

            I přes všechna svá vylepšení se opravdu bál. Měl  neurální čip implantovaný do mozku a spousty dalších po celém těle. Myoposilovače dělaly jeho svaly schopnými výkonů zapovězených běžným smrtelníkům. Měl přes paměťový čip přístup ke znalostem celé civilizace a přesto se bál.

            Jen přiznat si to, ho stálo neuvěřitelné množství sil.

            Paměťový čip? Málem mu z úst unikla nadávka. Jak jen mohl zapomenout na  paměťový čip. Nebyl to jen přístup k databázím Agentury, ale i eidetická paměť, co díky němu měl.

            Přehrál si část jedné z posledních vzpomínek. Byl to on, kdo se ptal: „Mají tady i něco jiného?“

            A on tehdy odpověděl: „Ani ne. Pár drobností, možná.“

             Lhal.  Jeho tělo, jeho oči, dokonce i feromony, které se během těch slov odpařovaly do vzduchu společně se svým odpařujícím se potem – to všechno ho usvědčovalo ze lži.

            Něco tady bylo. Něco mnohem cennějšího, než to harampádí, které jim tady Prokop nechal. V kapse měl  ten divný granát, který se mu podařilo uzmout z torny, než se na ni ostatní vrhli jako kobylky! Jen jeden granát, nic víc na něj nezbylo...

            Věci v hodnotě milionů euro mezi nimi zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.  Tu rychlost by jim dokonce záviděli i obyvatelé ghetta.

            Dobře ale věděl, že existují věci, za něž je třeba bojovat a věci, u kterých je to zhola zbytečné. Tohle byla jedna z nich. Tyhle artefakty byly prostě jen nezbytnou ztrátou. Bylo načase je oželet a jít dál – hledat jiné...

            Ušklíbl se.  Ne, nemohl tady teď zůstat. Stejně tu na obranu bylo lidí víc než dost. Lidí i elfů. Moc času mu ale už nezbývalo. Střelba dokazovala, že útočníci jsou už blízko. Pokud to chtěl udělat, musel to udělat teď...

            Proskočil mezi kozáky, kteří se lopotili s kameny vylámanými z obložení a vršili je do barikády.

            „Čto ty...“ utrhl se na něj Molodec, ale on tomu nevěnoval žádnou pozornost. Prostě jen běžel chodbami  a nechal paměťový čip, aby ho dovedl zpátky, k těm zavaleným chodbám, které cestou sem minuli. Jestli se někde ukrývají ty lemuřanské zbraně, pak to bude tam!