Alex Drescher

            „Jak to, že data ze satelitů nemají správnou vypovídací hodnotu?“ vyštěkl  generál von Clausen ještě v průběhu jeho úderné prezentace, zatímco hejno generálů a štábních důstojníků zíralo na neostré snímky hořícího města.

            „Dáváme miliardy ročně na obranné zpravodajství. Platíme i soukromým konsorciím a když to opravdu potřebujeme, dostaneme jen pár rozmazaných fotek?“

            Eugen Rasmussen se pokusil si udržet chladnou tvář. Hlavně nevybuchnout. Vrchní velitel má vždycky pravdu...  vrchní velitel má vždycky pravdu... vrchní velitel má vždycky pravdu, opakoval si, dokud se neuklidnil.

            Kdyby mu ale řekl tu skutečnou pravdu, stejně by ji neuvěřil. Anomálové, obdarovaní, magicky aktivní. Spousta slov, která by mu nic neříkala. Magie – tomu by se vysmál a toho, kdo by to směšné slovo v jeho přítomnosti pronesl, by se vysmál taky.  Nebo ho poslal velet té nejzapadlejší posádce na hranicích Unie, nejlépe někde za polárním kruhem.

            „Nejspíše jde o velice sofistikovanou formu rušení,“ pronesl nakonec.

            „Rušení?“ vyštěkl von Clausen. „Kým? Stojí za tím Rusové? Euroskeptici, zelení, liberálové, nebo nějaká jiná pacifistická chamraď?“

            „Těžko říci,“ odvětil Eugen.

            „Určitě za tím stojí Rusové,“ pokračoval generál von Clausen a v očích mu zaplála  hořící Euroasie. „Jsou to proradní zmetci. Odmítli naše demokratické hodnoty, dokonce i naše dobře míněné ekonomické rady a návrhy na privatizaci jejich majetku zahraničním kapitálem. Sabotovali naše snahy o koupi základen v Černém moři a dokonce s námi bojovali o tu prokletou Ukrajinu. Kolikrát vlastně? Už můj opapa říkal, že když bojoval o Kyjev s bolše..., eh, to je vlastně jedno. Co ale chci říct, je, že jim nemůžeme věřit jediné slovo. Co ta jednotka, kterou tam poslali?

            „Podle zpravodajců šlo o dvě federální výsadkové divize včetně těžkých zbraní,“ odvětil Eugen, „ale domnívám se, že to je přehnané tvrzení...“

            „Copak, nevěříte zpravodajskému oddělení generálního štábu?“

            „Výsadek o takové síle by musel schválit vrchní velitel federace a žádný z našich Kremelských informátorů to nepotvrdil. Nejspíše tam seskočil tak pluk, možná dva.“

            „Určitě jste školenější než naši specialisté, že? A co se tam s nimi stalo, podle vás, vy chytráku?“

            Pokrčil rameny. „Ještě hodinu po přistání zachycovaly naše předsunuté odposlechové posty poměrně hustou komunikaci na úrovni štábu, velení praporů, rot a dokonce i čet. Do tří hodin od výsadku veškerý rádiový provoz federálních sil utichl. Analytici vyloučili, že šlo jen o značkáře  a nebo dokonce, jen o hi-tech diverzanty předstírající výsadek.“

            „Tak co se s nimi stalo? Přece mi nechcete tvrdit, že je pobili hrdinní Ukrajinci... Tady nejsme v Europarlamentu. Chci fakta a čísla!“ 

            Eugen zobrazil na hlavním monitoru satelitní snímek  ve vysokém rozlišení a rychlými tahy prsty ukrytými v senzorických rukavicích  z ní pořizoval stále detailnější a detailnější výřezy.

            Pak se zastavil a ukázal prstem postupně na několik jasnějších bodů. „Tady, tady a tady. Vidíte to? To jsou výbuchy. A tady tohle to černé, bude tělo. Určitě. V těchto částech je obraz čistý a jasný. Jen kousek vedle je už ale zrnitý a rozmazaný. Neznám rušící software, který by něco takového dokázal.“

            „Rusové jsou primitivové,“ pronesl generál von Clausen zamyšleně. „ale co třeba Číňani nebo Japonci? Ti jsou opravdu proradní...

            Potřebujeme více informací. Nemůžeme přece poslat vojáky do naprostého neznáma. Obraťte se na naše rezidenty v  Pekingu a Tokiu. Sežeňte lepší snímky, lepší software, lepší cokoliv. Najděte informátory, kontaktujte spřátelené zpravodajské agentury. Jestli tam federálové bojují, chci vědět kdo s  kým. Ti druzí mohou být našimi přáteli...“

-----XXXXX-----

            Umrlcova lebka se rozstříkla po okolí. Zapáchající mozková hmota ohodila i jeho samotného. Do nosu ho udeřil odpudivý pach rozkladu.

            Zavrčel nevolí, ale posílený čich byl jen nepatrným negativem jeho medvědí osobnosti. Odstrčil od sebe bezvládné tělo a rukou zmorfovanou zčásti v medvědí tlapu udeřil do další zombie. Tu prudký úder srazil za praskotu lámaných obratlů k zemi v děsivé parodii dřepu bez pokrčení nohou.

            Nepočítal už případy, kdy se jej taktak vyhnul nebezpečnému pokousání, kdy ho zachránila jen duchapřítomnost, nebo dokonce jen hustá srst, jež ho po proměně pokrývala. Zatím měl štěstí, stejně jako ostatní, ale to nemohlo trvat věčně.

            Třetí vlna byla nejhorší. Byla zdaleka nejpočetnější a poprvé se jim nemrtví dostali na dosah. Když vypukl boj muže proti muži, ustala střelba a to umožnilo dalším protivníkům  se přiblížit.

            Srazili se k sobě zády ve snaze se vzájemně krýt. On sám měl pro takovou formu boje přirozené dispozice, ale ostatní na tom tak dobře nebyli. Damián dal přednost tesáku, jehož monomolekulární ostří protínalo stejně snadno svaly jako kosti. Pan Trojka se kolem sebe oháněl sekerou. Šermířské finesy u něj nahradila hrubá síla, ale vypadalo to, jako by ta zbraň nic nevážila a nepřipadal mu vlastně ani moc unavený. Jen jako by ještě více zezelenal. Nejhorší to ale bylo pro Jedničku.  Jeho útočný nůž ani všechna bojová umění, která uměl, či se naučil díky hypnostudiu nebo neurálním implantátům mu nemohly zajistit dostatečnou ochranu před nákazou.

            „Jdou... sem... další,“ sípěl Damián udýchaně. Pak se opřel o strom a v předklonu se pokusil popadnout dech. „Začínám už na to být fakt starý...“

            Urs pohlédl udaným směrem a uviděl  další skupinku umrlců, která se zřejmě zdržela za poslední vlnou obcházením stromů povalených  nedávno proběhlými boji. Pak uviděl několik dalších, přicházejících z dalších stran přilákané bojem a omamným pachem živých těl.

            Pan Trojka sebral ze země svoji odstřelovací pušku a po marném stažení závěru ji zase s klením odložil. „Jsem bez nábojů,“ oznámil ostatním.

            „Já taky,“ pronesl Damián a hned po něm i Jednička.

            „Je jich dost...“ ucedil Damián a s povzdechem se odpoutal od stromu. Jako by ho viděl poprvé, podíval se na svůj tesák, ušpiněný šmouhami téměř černé krve. „Až moc.“

            „Měl jsem zmizet,“ povzdechl si Jednička. „Ještě předtím, než mě zlanařili do Agentury...“

            Dav mrtvých se k nim s temným mručením pomalu a klátivě přibližoval. Jako by je smrt oprostil od původní nenávisti, nyní se  bok po boku vedle sebe klátili ruští výsadkáři i zabití kozáci, pobití temní popové i jejich oběti s otevřeným hrudníkem a vytrženým srdcem. Někteří vypadali, jako by se jich smrt vlastně ani netýkala. Ve tváři měli sotva jen trochu bledosti, jiní byli už ale jen děsivou karikaturou  ztracené lidskosti. Nejhorší ale byli ti, jejichž vědomí ještě nebylo zastřeno mrtvolným rozkladem. Vypadalo to, že si uvědomují svůj stav a střídavě podléhají pocitům děsu,  zhnusení a touze po krvi.

            Pan Trojka potěžkal v rukou sekeru a nespokojeným mlaskáním okomentoval několik zubů na čepeli, které vytvořilo opakované přesekávání překvapivě tvrdých obratlů.  „Měl jsem rodinu...“ začal pomalu a na moment zavřel oči, jako by si přehrával příslušné vzpomínky. „Ženu... dceru... Už jsem je dlouho neviděl. Chtěl jsem je navštívit, i po tom všem, co mi udělali... Chtěl...“

            „Jestli to přežijeme, zařídím to. Agentura najde kohokoliv,“ pronesl Jednička.

            „Jo jo, nikdo ti nedá tolik, co ti my můžeme slíbit...“ okomentoval to Damián jízlivě. „Tohle je konečná, pánové. Jsme obklíčení, bez munice a na pokraji sil...“

            „Pesimisto...“ syknul Jednička.

            Náhle lesíkem štíhlých náletových dřevin zaburácela salva z pušek a jednu skupinu nemrtvých smetla smršť ohně a olova.

            „Eli lach naii!“ ozvalo se vzápětí zpěvavým hlasem v  nejčistší elfštině, jakou lze slyšet jen za hradbami Knížectví.

            Vzápětí se mezi stromy prohnala další salva. tentokrát šlo v kouři zahlédnout záblesky jednotlivých výstřelů.

            „Job tvaju mať!“ křičeli pro změnu kozáci, kteří shromáždění pod několika atamanskými bunčuky kráčeli s elfy v jedné roztáhlé řadě.

            Vývojem událostí zaskočené zombie se obrátily za novým hlukem, ale než stačily jinak zareagovat, skosila je další smršť olova. Žádná se nepokusila uprchnout, nebo ustoupit.   Jako bezduché stroje se dokázaly jen dál potácet  vstříc zkáze, dokud je kulky nerozcupovaly na kusy.

            Elfští gardisté smíchaní z bronzové a stříbrné korouhve a kozáci stejně pomíchaní z různých otrjadů se zastavili jen pár kroků před nimi.

            „Kdo tu velí?“ zeptal se jich Damián a pro jistotu otázku zopakoval i v elfštině.

            „Já,“ odpověděl jednoruký elf, s pahýlem zaškrceným a omotaným kusem zkrvavělého pláště. Jeho zbroj měla daleko do obvyklé zářivosti, s poničenými a téměř odervanými důstojnickými epoletami a šňůrami.  „Jsem Pedelius Kartenna, velící důstojník Knížecí gardy.“

            „Molodcům nevelíš, špičaté ucho,“ ozval se v tu chvíli chraplavý hlas a v muži, který se vymanil z davu kozáků poznali atamana Tychvina. Tatam byla ale jeho malomyslnost a opilecká melancholie. Nyní měl v očích jas a i když se už na něm podepsala únava, nedával ji na sobě nijak znát. I přes svá slova poplácal elfského velitele po rameni a dodal: „Jsme ti co přežili a teď bijeme Fedčukovy zrůdy společně. Myslím, že bude lepší, když se k nám přidáte. Živí patří k živým...“

-----XXXXX-----

            Náhle se rozvibroval telefon, který nechal ležet na stole. Nepřekvapilo ho, že se na displeji nezobrazilo číslo volajícího.

„Omlouvám se,“ zamumlal směrem k dohadujícím se generálům, ale nezdálo se, že by to někdo zaregistroval. Sebral chvějící se přístroj a kvapně opustil zasedací místnost. Nečekal, že by ho v následujících minutách někdo postrádal.

Chodba ani předsálí nebyly tím nejvhodnějším místem. Rozhlédl se a pak zašel do úzké kuchyňky. Dvě překvapené sekretářky se v první vteřině pokusily ukrýt za zády kouřící cigaretu, ale pak raději  s mumláním plným omluv utekly pryč.

Zavřel za nimi dveře a zhluboka se nadechl.

„Ano?“ pronesl, když hovor přijal.

„Máme nové informace,“ ozvalo se z přístroje.

„O co jde?“

„Naše počítače vyhodnotily data z průřezu satelitních snímků  za posledních pět dnů. Uvidíte sám, že se naše prognózy potvrzují. Bohužel.... Vím, že máte nejnovější snímky. Porovnejte je se staršími a zjistíte, že oblasti narušené neschopností techniky zachytit anomály se rozrostly. My k tomu máme data o kontaminaci třídy čtyři. V hustěji obydlených oblastech by to byla čistá pětka - přímé ohrožení lidstva.“

Polkl mnohem hlasitěji, než chtěl, ale s hrdlem náhle suchým jako struhadlo to ani jinak nešlo.

„Moji lidé právě zpracovávají nové simulace k růstu zamoření. Čerstvá data vám pošlu, jakmile budou k dispozici.“

„Co... co mám udělat?“

„Potřebujeme zásah. Letadla, rakety, východoevropský kanónenfutr. Cokoliv, co půjde… a čím dříve, tím lépe.“

„A co Rusové?“

„Ti jsou momentálně vyděšeni ztrátou svých vojáků a řeší, co dál a kdo za to může. Jak se říká, musíme dostat míč na unijní půlku hřiště...“

Eugen se na moment zamyslel a pak se na jeho tváři objevil  mírný náznak úsměvu. „Možná bych věděl, jak na to. Dokážete k nám dostat jednu zprávu? A nebo možná ještě lépe, můžete tu zprávu dostat na úřad pro kolonizaci a zajistit ji patřičnou publicitu?“

„A co ta zpráva má obsahovat?“

Usmál se. „Nejde ani tak o to, co má obsahovat, jako spíše, odkud přijde...“

-----XXXXX-----

Joachim Gruber, šéfredaktor Euroobčana, vzhlédl od monitoru, prastaře působícímu přístroji s LCD obrazovkou, jehož údržba vyšla dráž než pořízení moderních monitorů v sousední open space kanceláři jeho podřízených. Jenomže nic z toho ho nezajímalo, byl staromilec a mohl si podobnou extravaganci dovolit.  Trojnásobný držitel evropské novinářské ceny a blízký přítel předchozího prezidenta určité věci prostě řešit nemusel. Pořád ještě disponoval zdroji, které mu přinášely témata, jimiž dokázal překvapit, a  které pak ostatní deníky i agentury přejímaly, byť jejich vlastní šéfredaktorové přitom skřípěli zuby.

Usmál se. Ano, dobrý zdroj to je polovina úspěchu.  Gunter, jeho drahý přítel a prezident Gunter von Machowski byl až neskutečně neopatrný při jejich společných rozhovorech. Od letitého politika, který přežil na půdě Bruselského europarlamentu nejedno personální i politické zemětřesení, by čekal mnohem větší obezřetnost, ale nestěžoval si. Místo toho si v paměti ukládal každé jméno, každý blábol, byť by byl sebeopilejší, který ze sebe exprezident kdy vyklopil a pak ty informace zužitkoval. Gunter mu otevřel spoustu dveří a seznámil jej s další spoustou lidí.

Brusel nebyl jen o politice. Byl i o kontaktech, službách a protislužbách, obchodech a darech a taky o nožích v temných uličkách a všemožných jedech. Naštěstí moderní civilizace ony nože a jedy přetavila do mnohem sofistikovanější podoby, jak zničit svého protivníka. Diskreditace, pošpinění cizího jména, vytvoření atmosféry nejistoty, nebo alespoň podpoření šuškandy, která se šíří stejně neřízeně jako pravá lavina.

  Dokázal ale i mnohem více – to když někdo jiný vynesl na světlo světa informace, které se tam nikdy neměly objevit. Věděl, že zájem médií  je přelétavější než srdce ženy a mnohdy toho dokázal využít.

Zneužití školačky při návštěvě ministra školství v Hamburské reálce? Každý na něco tak neuvěřitelného rád zapomene, když se mu až pod nos naservíruje ještě šťavnatější sousto, jako je milenka premiéra, nebo jeho tajné konto ve Švýcarsku vedené, ach hrůzo, v nových rublech.

Brusel byl o kontaktech... a o vděčnosti...

Město za oknem kypělo svým všedním životem. Na autostrádě se jedno za druhým míhala nablýskaná auta  europoslanců, komisařů nebo prostě jen nějakého euroněco. Pak svůj pohled stočil zpět k monitoru. Uzávěrka čísla byla otázkou nejbližších minut. Návrh první strany se nelišili v žádné z jazykových mutací, změny byly jen v regionálních rubrikách, ale i tak byly spíše marginální.  Dával si pozor jen na správnou sazbu podaných inzerátů, protože ty s příjmy z reklamy bylo to, co deník pohánělo jako palivo. Prodej řeckých ostrovů čtenáře určitě přitáhne, stejně jako loňský prodej Akropole a privatizace řecké armády.

Minulý měsíc stopnul článek o řeckém stroji na peníze těsně před tím, než se objevil na datových fóliích, i když s ním z celé duše souhlasil. Musel, protože se nehodil na venek prezentovaného záběru deníku.... a taky protože výměnou získal několik nových štědrých sponzorů a také přístup k sice méně explozivním, ale přesto zajímavým informacím z unijního ministerstva financí. 

Na stole se mu rozblikalo červené světýlko na tlačítkovém telefonu z pravého, ftaláty  prosáklého a nebezpečného plastu. Další archaismus, který si mohl dovolit.

„Ano?“

„Máte návštěvu,“ odvětila jeho sekretářka. Dívka, která nebyla dost dobrá na psaní sloupku a příliš mladá, aby z ní udělal smysluplnou milenku. O čem by se spolu bavili? On věděl, kdo byl Justin Bieber, ale ona?

„Nikoho nečekám,“ zavrčel. „Zjistěte, co chtějí.“

Po chvíli mlčení mikrofon přístroje opět  ožil: „Ten pán říká, něco o nějaké smlouvě. Sponzorské smlouvě. Mám vám připomenout Varšavu. Říká vám to něco?“

Strnul a posledními silami zvládl nával paniky, která hrozila, že vyskočí z křesla a vrhne se proti sklu ve snaze zjistit, jestli je skutečně bezpečnostní a nebo i na něm investor náležitě ušetřil.

„Ať... ať jde dál,“ zachrčel nakonec a třesoucí se rukou sáhl do zásuvky psacího stolu, odkud vytáhl malou láhev pašované irské whiskey. Nalil si do sklenice  centimetr zlatavé tekutiny a zprudka ji do sebe obrátil.

Se zavřenýma očima pak vydechl ve snaze vyhnat ze sebe stres i pálivost nezákonně silného alkoholu.

Muže, který vzápětí vstoupil do jeho kanceláře, neznal. A přece věděl, o koho jde, protože jsou všichni stejní. Kvalitní černé jednořadé obleky a sluneční brýle stejné barvy, které nesundávali ani v té nejtemnější noci...

„Dobrý den... agente...“ pozdravil jej, ale ze svého křesla se přitom nezvedl. Mohl se vymlouvat na věk, ale pravdou bylo, že měl obavy, že by jej třesoucí se kolena neunesla.

„Jen Dvojka, Herr Gruber, to stačí. Mám vám vyřídit pozdravy od pana Kruppa.“ 

„Dvojka? To jsem v očích pana Kruppa tolik stoupnul, že posílá číslo dvě? Už žádné šestky a sedmičky? Až přijde jednička, budu se cítil opravdu výjimečně...“

„Až za vámi přijde Jednička,“ zkonstatoval Dvojka suše. „, můžete začít panikařit a k vaší předchozí otázce, nestoupnul jste, jen jste můj úkol. Nic jiného v tom nehledejte.“

„... o co jde?“

Dvojka se beze slova výzvy či nabídky usadil do protějšího křesla a pohlédl na šéfredaktora. „Víte, co se děje v Zónách?“

„Nějaké nepokoje, nic bližšího ale nevím. Není to zajímavé. Tedy pro nás.“

Dvojka sáhl do náprsní kapsy saka a pak na stůl položil drobný paměťový disk. Naprosto přesně ho odcvrnknul ke Gunterově dlani.

„Máme tam ohrožené investice. Vložili jsme značné prostředky do kolonizace Ukrajiny. Našli jsme dobrovolníky, zaplatili jim vybavení, GMO plodiny odolné proti vojenským herbicidům i radiaci. Ti vzbouřenci, nebo co, tam ale vraždí naše kolonisty a vláda to nechává být, stejně jako Úřad pro kolonizaci.  Mám rady pro vás nějaké fotografie a rozhovory se svědky. Nebo pojedete na Ukrajinu osobně?“

Šéfredaktor se chtivě zmocnil disku a ušklíbl se. „Nikam nejedu. Kábul ve dvacátém druhém mi stačil.  Mohli bychom to dát na hlavní stránku a rozhovory do zahraniční rubriky.“

„Za jak dlouho to může vyjít?“

Šéfredaktor pokrčil rameny. „Po zlomení sazby? Poslední číslo bude  na síti za nějakých pět hodin a za další hodinu už půjde stáhnout na datovou fólii od Baltu až po Ibizu.“

Agent přikývnul. „To nám vyhovuje... Platbu poukážeme jako obvykle, souhlasíte?“

Joachim Gruber se po agentově odchodu neubránil úsměvu. Ten disk byl naprosto dokonalý sólokapr a až vyjde, konkurence pukne závistí. Jestli z toho nebude další cena, pak už si nedokázal představit, z čeho by  mohla být.

-----XXXXX-----

„A kdy byste si to jako představoval?“ pronesl Witold Dąmbrowski, juniorní manager PR agentury Wohnenn und Stein.

Při té otázce se podvědomě ve svém vysokém a designovém křesle  v nyní tolik moderním stylu severské neosecese zaklonil. Přitom se protáhnul s rukama zvednutýma nad hlavou. Při jejich zpětném pohybu k opěradlům využil energie pohybu a zprudka se vymrštil do stoje.

Ukázal laserovým ukazovátkem na obraz promítnutý holoboardem. Mapa Evropy se okamžitě, možná i trochu úslužně, pootočila.

„Hovoříme tady totiž o podstatné části Unie. Vlastně o té části, která má ještě nějaký vliv a význam.  Jde o miliony ehm, konzumentů, které musíme oslovit ve stejném okamžiku. To bude chtít kombinovat informační zdroje. Nemůžeme se spolehnout na jeden druh, spíše bych doporučoval jejich kombinace. Sociální sítě budou laciné a efektivní zejména u mladší části populace. Gesichtbuch je už sice na ústupu, ale můžeme využít šedou zónu.  Stejně se právě v ní rekrutují ti nejvíce problémoví, promiňte, samozřejmě jsem chtěl říci radikální. A právě ty potřebujeme, že?

„Jde nám o rychlost a nebývalou míru diskrétnosti,“ odvětil host, zatímco blahosklonně sledoval Witoldovo hyperaktivní počínání před holoboardem.  „Máte dobré reference, mladíku,“ pokračoval. „Mluvil jsem s Kurtem Steinem a ten na vás pěje jenom samou chválu. Jste po létech nejmladší společník  a předpokládá se, že za dva roky budete v rámci agentury zaštiťovat PR aktivity při prezidentské kampani. Mám tím na mysli  tu negativní část kampaně, samozřejmě... Pro  naše potřeby jste tudíž odpovídající.  Najměte si koho chcete. Dostanete volnou ruku a velice štědré fondy. Jediné, co potřebujeme je, aby se v momentě zveřejnění těchto informací Evropa zbláznila. Demonstrace, hořící auta, rabování, překřikující se strany i sdružení. Vox populi, vox dei...“

„A kdy dojde k tomu zveřejnění?“

„Asi za tři hodiny, plus mínus hodinu...

Witold Dąmbrowski hlasitě vydechl.  Po chvíli zareagoval otázkou:  „Říkal jste štědré fondy?“

Host zavrtěl hlavou. „Musím vás opravit. Řekl jsem  velice štědré fondy a na tom si trvám.“

„No ja, richtig,“ pronesl Witold Dąmbrowski zamyšleně, „aber v tom případě je každá minuta drahá. A nejde o eufemismus. Budu se muset omluvit. Já... tedy... vy... cestu ven zřejmě... najdete... sám, že?“

Albert Krupp se nemohl ubránit úsměvu. Vybral si dobře.