Světla v temnotách 47
23. 10. 2014
Kurva!“ zaklel Hubert Schneider, když vylezl velitelským poklopem ze samohybného děla. „Je tam jeden jediný posraný náboj. A co v těch ostatních?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ve dvou jsou jen prázdné hilzny a ve třetím dva tříštivotrhavé.“
„Takže máme víc strojů než nábojů?“ vyslovil Hubert Schneider otázku, na kterou nečekal odpověď. „Takže tím nám odpadá plán, že to tam přeoráme deštěm střepin… Má někdo nějaký další, stejně hodnotný plán?“
Ticho na naší malé, improvizované štábní poradě šlo krájet.
Podíval jsem se na Huberta Schneidera, Kyru a pak na Toltyga. Nakonec se můj pohled zastavil na panu Trojkovi. „Pojedou?“ zeptal jsem se ho.
Přikývnul. „Bez problémů. Na cestu do civilizace nám sice palivo stačit nebude, ale pár kilometrů zvládnou. Stačí k nim sehnat šoféry.“
„Máš mezi svými muži nějaké?“ obrátil jsem se na Huberta. Ten pokrčil rameny. „Zeptám se. Jsou to moji muži asi tak dlouho, že by klidně mohli být i tvoji. Stejně jste příbuzní...“
„Poptej se.“
„Co s nimi?“ zeptal se mě Pan Trojka. „Jestli chceš odtud, lepší by byly náklaďáky.“
„Spíše jsem přemýšlel,“ pronesl jsem pomalu. „že by nám ty samohybky mohly posloužit i bez munice.“
„Jako klín?“ zeptal se mě Hubert Schneider s náhlým pochopením.
V hlavě se mi najednou otevřelo osmdesát knih a rukopisů. Mohl jsem ten útok naplánovat do puntíku podle dvou tuctů všemožných vojevůdců a generálů. V jediném okamžiku jsem je všechny měl v hlavě a to i s kritickými komentáři všelijakých vojenských historiků.
Přikývl jsem.
„Toltygu, udrží se tví muži na korbě, když jím dáme všechny kulomety, automaty a granáty, co máme? Byla by to taková variace na Běží liška k táboru...“
Když jsem skončil a výkladem, skřetí aga hladově vycenil tesáky a zkonstatoval: „O tomhle se bude zpívat u táborových ohňů ještě za stovky let!“
„Proti Táboráku plápolej to bude vítaná změna,“ ucedil Hubert Schneider. „I když in memoriam nám to může býtputna...“
-----XXXXX-----
„Kurva chlapi! Kolikrát vám to budu říkat? Do řady,“ ječel zavalitý esaul a jílcem šavle mlátil každého, kdo se ocitl v jeho dosahu. Kozáci se s křikem rozbíhali do všech stran a chvatně se snažili posbírat ze země svůj skromný majetek. Žádný z nich neměl víc než deku, pod kterou spal a tornu s pár osobními věcmi a narabovanými cennostmi.
„Vstávejte, vy ožralá hovada!“ nadával, těm, kteří se nedokázali po celonoční pitce ani postavit na nohy. „Kdo se nezvedne, toho pošlu temným popům pod nůž, slyšíte mě?“
Odpovědí mu bylo mnohohlasé mumlání. Nahlas se mu však nikdo odporovat nedokázal.
„Jdem do tý trhliny,“ oznámil jim pak, když se před ním konečně seřadili do jakž takž ucházejícího tvaru. „Košový nám dal rozkaz. Jsme první chlapi!“
„Hurá,“ ozvalo se z řad kozáků tlumeně a sarkasticky.
„Zkontrolujte si zbraně. Nechci na druhé straně žádné problémy, jasné?“
Esaul vytrhl z úst nejbližšího Záporožce machorku a lačně z ní potáhl. „Máme toho hodně na práci a ještě se to všechno může pořádně zkurvit. Tak mějte oči na stopkách a žádné řeči. Všichni vlkouši se nestáhli za trhlinu. Dva jejich opevněné domy se nám pořád nepodařilo obsadit a nikdo neví, kolik se jich tam vlastně ukrývá. A pak je tu ten tajemný zabiják. Zelený démon...“
Mezi kozáky to zašumělo. Nebyl jediný, kdo by o tom nepolapitelném zabijákovi neslyšel. Každý druhý sice tvrdil, že ho viděl, ale ostatní věděli, že to je lež, protože setkání s tím tajuplným zabijákem nikdo nepřežil. Až na jednoho, který než ho dostala sněť, ještě v lazaretu rozšířit pověst o vysokém a mohutném muži se zelenou kůží a neuvěřitelnými reflexy.
„Náš košový,“ pokračoval esaul, „očekává, že budete lepší než Petrovičovi molodci. Ten kozlí pojebanec se holedbá, že jeho otrjad dostal nejvíc vlkoušů. Chci, abyste ho trumfli. Máme jen tuhle jedinou šanci, abychom se na druhé straně uchytili. Jestli se nám to povede, dostaneme dvojnásobný podíl na kořisti. Atamani slibují zlato i otrokyně.“
„Kdo půjde s námi?“
„Nižinský a molodci od Tatarčuka.“
„Job tvaju mať,“ ulevil si jeden ze Záporožců. „Vždyť to jsou burlaci od čajek. Blbí a bez výzbroje… Jsme v prdeli.“
Esaul kývnul na vypaseného kuchaře, kterému zpod jeho vytahaného námořnického trička dírami vyčuhovaly chomáče světlých chlupů.
Ten se okamžitě otočil na patě a odspěchal k vozu se zásobami, z něhož vytáhl proutím opletený demižón.
„Dva stakany vodky pro každého! A k tomu chleba a uzená ryba na zajezení,“ zakřičel esaul do kozáckého mumraje, jež vypukl okamžitě po odhalení identity spolubojovníků. „Seřaďte se, na každého se dostane a nebojte se, jí...“
Náhle ho přerušilo několikeré hučení motorů.
„Čekáme někoho?“ obrátil se s dotazem na staršinu. „Myslel jsem, že už dorazily všechny odřady...“
Po chvíli se k hučení motorů přidalo klapání a cinkání pásů drtících na kámen ztvrdlou zem.
„To je divné, kdo by tady mohl..." Pak se zarazil. „No jasně, to jsou naše samohybná děla...“ Na moment se zarazil. „Ale jejich kamandir, ten Petrenko... ten přece...“
Než dokončil myšlenku, na stezce mezi stromy se objevila příď řvoucího stroje připomínajícího tank s mohutnou, hranatou věží, z níž k nebi čněla dlouhá hlaveň. Hned za ním se objevil další stroj a ještě jeden.
„...padl...“ dodal esaul ještě, ale v tu chvíli to už nebylo podstatné. Poznal, že ty zelené fleky na pancíři stroje nejsou maskirovka, ale pasažéři – do půl pasu svlečení skřeti.
Pak hluk motoru přehlušil jejich divoký křik, ze kterého šel mráz po zádech.
„Poplááách!“ zaječel, ale to se už rozštěkaly zbraně samopalníků rozesazených na korbách samohybek. Najednou se od nich vznesla do vzduchu desítka malých oválných předmětů a dopadla mezi překvapené kozáky.
„Pozor! Graná...“ stačil ještě zařvat esaul, než se ztratil v ohnivé explozi jednoho z nich. Oslepený nepřirozeným jasem, ohlušený a vystavený dech beroucímu žáru, letěl vzduchem stejně bezmocný jako hadrová panenka a když dopadl na trávu, povalil přitom staršinu. Ten se s klením pokusil ze sebe shodit bezvládné tělo. Teprve, pak se mu na ně podařilo se podívat.
S očima vytřeštěnýma odporem se rozječel a s křikem se dal na útěk.
Jeho počínáním překvapený esaul se chtěl se postavit a začít řídit obranu, ale zjistil, že se nedokáže se pohnout. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že kromě bolesti necítí vůbec nic. Pohlédl na své nohy a zjistil, že mu z rozervaného trupu ční zkrvavělé cáry masa a úlomky kostí.
Pak začal ječet i on...
-----XXXXX-----
Mág pokynul strážím a ty se poslušně zastavily a okamžitě začaly pátravým pohledem přecházet po okolí ve snaze odhalit jakékoliv nebezpečí, které by hrozilo jejich chráněnci.
Nevšímal si jich a pomalu pokračoval dál. Stopy, jež sledoval, ho zavedly k nízké kamenné stavbě utopené mezi rozeklanými skalisky. Nepřekvapilo ho jediné, že stopy Světlany Griškinové vedou zrovna k ní, ale že k ní dorazila bez bloudění a s neochvějnou jistotou.
Stavba byla jen nepatrně vyšší, než dospělý muž, navršená z černých, hrubě opracovaných kamenů a se vstupem vylepšeným o masivní překlad vytesaný z čedičové stély. Uvnitř jej čekaly úzké schody. Půltucet stupňů končících v malé místnosti, ve které nebylo téměř nic k vidění. Jen královna, díra v podlaze a u ní dřevěná bedna špinavá od hlíny.
Mág se zarazil. Od hlíny? Jak na ní mohly být tmavě hnědé šmouhy, když hlína všude kolem byla šedá jako popel?
„Co chceš?“ vyštěkla na něj a v očích se ji přitom žlutě zablesklo.
Ve smířlivém gestu rozhodil ruce. „Poslali mě za tebou. Musíš se vrátit.“
Zavrtěla hlavou.
„Potřebujeme tě.“
Přitiskla si pěsti ke spánkům. „To oni říkají taky...“
„Má paní?“ hlesl překvapeně. „Kdo...“
„Ty hlasy.“ Nespokojeně zavrčela. „Mám jich plnou hlavu už několik dní. Neumlknou, ani když spím. Mluví a mluví, někdy jim nerozumím, jindy po mě chtějí...“ odmlčela se, „... strašné věci,“ dodala po chvíli šeptem.
„Ničí nás všechny,“ odvětil, „ale pod ochranou Starších jim můžeme vzdorovat...“
„To víš nebo tomu věříš?“ zeptala se ho.
Neodpověděl.
„Hledáš záchranu?“ zeptala se ho a pak z bedny vyndala kovový plát hustě posetý rytinami a ukázala mu ho. „Pak se podívej na toto…“
Udělal to a otřásl se.
„Lemuřany bys tím asi popudil,“ komentovala to jízlivě. „Byli hrdí a měli proč. Jejich výtvory přeběhly dobu o celá tisíciletí. Magie a technika byly v jejich podání jedním. Žádné rozdíly, stejný cíl, jen rozdílné cesty. A jejich výtvory fungovaly ve všech vrstvách Prolnutí, což je i dnes věc nevídaná...“
Zamyšleně pohlédla na artefakt, který držela v rukou. „Když jsem opustila smečku, živila jsem se, jak to šlo. Brala jsem všelijaké zakázky. Kdo platí, mě nezajímalo, hlavně že platil. Kdysi dávno jsem našla tenhle pancíř. V hrobce, abych byla přesná. Při jejím nalezení zemřelo příliš mnoho dobrých lidí.
Našli jsme to brnění na jedné mumii. Já a ještě… jeden, ale nikomu jsme o tom neřekli Domluvili jsme se. Já nemohla a jemu… jemu to bylo jedno. Tak jsem to schovala a vrátila se pro něj až teď. Po všech těch letech… Je cenné. Velice cenné.“
Potěžkala ho v ruce. „Počítám, že bys za něj mohl koupit menší stát.“
„To nás má zachránit jedno brnění proti tisícovkám Záporožců?“ pronesl a nevěřícně přitom kroutil hlavou. „Oblečeš si ho a povedeš nás jako Johanka z Arcu? Nebo ho prodáš a koupíš za něj tanky?“
„Ty hlasy mi pořád říkají, co mám udělat. Muži, ženy, děti. Mluví, radí a když je odmítám poslouchat, spílají mi a vyhrožují. Mluví a mluví a mluví...“ začala opřekot drmolit. „Už se nedivím, že ostatní utíkají do temnoty... I já jsem o tom přemýšlela, ale...“ rozchechtala se.
Počkal, dokud se neuklidnila.
„... tehdy jsem to nedokázala. Měli jsme je poslechnout, víš?“
„Poslechnout? Vždyť musíme porazit Záporožce...“
Mávla energicky rukou. „Záporožci už nejsou podstatní!“ vyštěkla pak. „Problémem je tohle místo, tohle naše útočiště... Pche! Je to past, nic jiného.“
Zarazila další záchvat hihňání v jeho zárodku a zatřepala hlavou, jako by z ní chtěla vypudit nějakou obtížnou myšlenku.
„Tahle věc nám pomůže i v tom.“ Zvedla pancíř nad hlavu. „Vítězství bude naše!“ zaječela.
Nedokázal potlačit další tlumené zavrčení.
Jen pohled na tu věc ho nesnesitelně bolel. Jako by se o něj pokoušela nevolnost a mdloby dohromady. Magie, nic jiného a do toho ty hlasy. Jako by v její přítomnosti snad ještě zesílily…
Náhle v jeho očích zaplálo poznání. „Ty hlasy... Pocházejí od té věci!“ vykřikl šokovaně. „My... my ji musíme... zničit!“
„Od té věci?“ napodobila posměšně jeho tón. „Nikdy nešlo o jednu věc...“ dodala šeptem. Její pravice se ve zlomku vteřiny proměnila ve spár, který prudce zanořila do mágova hrdla. Sprška kouřící krve zasáhla pancíř, jež držela v ruce.
Otřásla se, jako by ji zasáhl proud a když to pominulo, extaticky vydechla. „ Zničit?“ pronesla pak nechápavě. „A proč?“
Pomalu, vychutnávajíc si každý pohyb, si pancíř nasadila a pečlivě dotáhla jeho řemení. Zavřela oči. K propojení došlo během okamžiku.
Bylo to tak silné, tak úchvatné, že se nedokázala přimět nekřičet.
Nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale když pak konečně přišla k sobě, zjistila, že k ní začali přicházet. Po jednom, po dvou. Už se nesnažili připravit se navzájem o život. Jejich šílenství ale nepominulo. Jen se změnilo, stejně jako to volání, jež ho způsobilo.
S úsměvem jim šla naproti. Stála před hrobkou a čekala, až se kolem ní shromáždí. Byli tu všichni. Všichni, které hlasy vyhnaly do temnoty a kteří přežili nápor šílenství. Byly jich desítky a pořád přicházeli a další.
Nepřicházejí, pomyslela si. Oni se vrací.
Nejprve to zahlédla v jejich očích a pak to i sama ucítila.
Otřásla se. To, co s nimi přišlo, byla temnota. A čekala.
S překvapením si uvědomila, že hlasy tak dlouho obývající její mysl, náhle zmizely.
„Pojďte za mnou,“ vyzvala je a oni ji následovali...