Světla v temnotách 42
22. 5. 2014
Souzvuk několika blízkých explozí přiměl všechny přítomné rychle otevřít ústa. Někteří si zkušeně přitlačili dlaně k obolavělým uším, poloproměnění vlkodlaci udělali to samé se svými slechy. I tak ale už spoustě z nich krvácely protržené ušní bubínky a každý hovor museli začít hlasitým: „Co?“
Sklepní prostory bývalého hotelu Polesí byly pro štáb vybrány zcela záměrně. Zchátralá budova hotelu se sice po dopadu prvních dělostřeleckých granátů sesula do sebe, měně se v nesourodou změť trosek, ale podzemí hotelu bylo festivalem betonového plýtvání, kterému pár granátů střední ráže nemohlo konkurovat.
Bývalé garáže, kam zajížděla vozidla hotelové obsluhy i auta hostí, se proměnily v lazaret, který po dnech bojů praskal ve švech. Zprvu se snažili raněné třídit a umísťovat podle povahy a závažnosti jejich poranění. Teď si s tím nikdo hlavu nelámal. Ranění se dávali tam, kde bylo zrovna místo a u umírajícího už čekal na nosítkách někdo, kdo ho vystřídá na lůžku jen, co vypustí duši. Mrtví se vynášeli ven. Když se ale boje přiblížily, nikomu se nechtělo zbytečně riskovat a tak se odnášeli do starých chladících místností. Už sice nefungovaly, ale jejich masivní dveře byly spolehlivou překážkou pro zápach, jež se z nich už začínal linout.
Její štáb nepotřeboval více než jednu místnost a každým dalším bojem v ní bylo více a více místa, jak její velitelé a kurýři umírali. Jen ona tu stále byla. Neměnná a bledá. A s ní poslední Starší. Jejich úkolem bylo radit ji. Měli být hlasem moudrosti, ale už o nich pochybovala. Byli staří a opotřebovaní. Moderní válka jim v tom lepším případě nic neříkala a v tom horším je děsila.
Světlana Griškinová si unaveně povzdechla a toho dne snad už po tisící se naklonila nad stůl, nad zprohýbanou mapu města. Situace se za poslední minutu nijak nezměnila. Přesto mechanicky, jako by potřebovala zabavit svoji mysl a ruce, kouskem tužky obtáhla dříve nakreslenou čáru. Od té z minulého dne byla zase o něco blíž centru. O něco blíž k místu, kde byla ona, Starší, ranění a samice s mladými.
„Takže ztrácíme Leninův prospekt,“ pronesla po chvíli rezignovaně.
Kurýr s tváří skrytou za vrstvou krve a prachu rozhodil bezradně rukama. „Ztratili jsme šest domů, ale obrana ještě drží dva. Nepustíme je dál. Chlapi se drží co to jde. Jefimov chce počkat na noc a s pár chlapy dobýt nejaké domy zpátky...“
„Šuro,“ houkla na něj. „Byl jsi v ruské armádě. Já taky. Opravdu si tady nemusíme nic nalhávat. Jak špatné to je, ztrácíme Leninův prospekt?“
„Už jsme ho v podstatě ztratili. Dostali jsme pár jejich tanků, ale další už nemáme čím. Dostat do první linie molotovovy koktejly je holá sebevražda. Včera strigy dostaly šest spojek. Další už nikdo nepošle. Domovní pevnosti jsou v podstatě obklíčené. Jefremov na východní části přikázal vyhodit do vzduchu kanalizační stoky, ale už není nikdo, kdo by jeho rozkaz splnil.“
„Pak tedy ztratíme Leninův prospekt a Záporožci rozdělí město na dvě části. A pak nás oloupou jako cibuli...“
„ To loupání už začalo - Záporožci se vklínili do obrany v sektoru bulváru Družby národů a vytláčejí nás i z pozic na Lesy Ukrainky...“
„Jaké jsou ztráty?“
„Naše nebo jejich?“ pronesl s úšklebkem. „Díky erestunům a jejich otroků jsme na padesáti šedesáti procentech stavů a to naše jednotky nebyly nikdy na maximu. Přečíslují nás...“
„Musíme spustit akci Val,“ rozhodla a počkala dokud její rozhodnutí neschválí přítomní Starší. Ti jen pokývli šedivými hlavami.
„Přišel čas udělat, co jsme tak dlouho připravovali...“
„Co jednotky z první linie?“ ozval se jeden ze Starších. „Pokud je včas nestáhneme, Val je od nás odřízne...“
Zavrtěla hlavou. „Nedokážeme to.“ Ukázala prstem na nejnovější zákresy v mapě. „Záporožci se vklínili do naší obrany do hloubky dvou bloků a naši v první linii jsou už dávno obklíčeni.“
Zaťukala netrpělivě prsty o desku stolu a pak na mapě obkroužila ukazováčkem centrum města.
„Val začíná za druhou linií. Měli jsme jen sedmašedesát menhirů, větší ochranný kruh jsme nedokázali udělat. Budeme rádi, když se nám podaří stáhnou alespoň lidi z druhého obranného pásma. Kdo tam zůstane, až spustíme Val, má smůlu – bude se muset postarat sám o sebe. Bohužel. Zachránit je nedokážeme...“
Kurýr se zachmuřil. „Mám syna v Avramově jednotce, paní. Je. Prosím o svolení se k ní připojit. Je poslední z vrhu...“
Podívala se na něj a pak řekla jen: „Šuro...“ Pak ji zradil hlas, a tak jen přikývla. „Máš několik hodin, aby ses k němu připojil. Pak to spustíme.“
Zasalutoval a vyrazil z místnosti.
-----XXXXX-----
„Nic... nic... NIC!“ vyštěkl Neverlus Kayi. „U všech duchů podsvětí! Přece nemohli jen tak zmizet!“
Udeřil pěstí do stolu. Vyjekl nečekanou bolestí a začal si mnout naraženou dlaň. Pak zkontroloval své pěstěné nehty. Naštěstí ten projev barbarské agresivity přestály bez úhony.
Znechucen sám sebou zavrtěl hlavou. Nechápal, co se to s ním děje. Nikdy se neuchyloval k hněvu ani k násilí. Naopak, vždy byl pověstný svým sebeovládáním, silou mysli jak to nazývali elfští mystikové z dob, kdy byl svět jednodušší. Nikdy neměl pro svůj původ sebemenší šanci získat v této disciplíně mistrovský titul, ale jemu stačilo to, co se o něm povídalo. Mohl být mistrem a všichni to věděli. Až dodnes, kdy poprvé zapomněl na vše, co se naučil a čím se tolik pyšnil. Vyděsilo ho, že se jeho lidská, tolik potlačovaná, část přihlásila o svá práva.
Nenáviděl se za to a ještě více nenáviděl toho, kdo byl příčinou jeho selhání. Kníže... jeho pán...
„Zkurvený psychopat,“ ulevil si tiše a ostražitě se rozhlédl. Pak hmátl pod desku psacího stolu, kde v přihrádce uchovával lýčím opletenou láhev. Odlil z ní do sklenice dva palce opalizující tekutiny a na jediný zátah je vyklopil do hrdla. Dobře věděl, že udělat něco takového s šest set let starým syr´haadem je čiré barbarství, ale bylo mu to jedno.
„Do prdele, do prdele... do prdele!“ zaječel pak, protože se po vypití toho starobylého alkoholu nedočkal vytoužené úlevy.
Zavřel oči, ale to mu v paměti jen znovu vyvolalo obraz umírajícího Zegenrise. Kolik let jen knížeti věrně a bez odmlouvání sloužil? V jediném okamžiku to vše ale bylo zapomenuto a on se stal jen nečistým půlelfem...
Hořce se zasmál. Jako by si takový osud vybral. Jako by mohl zastavit otce, jež se spouštěl raději s lidskou otrokyní než se zákonnou manželkou.
„Zkurvený psychopat,“ zopakoval znovu a pomalu, vychutnávaje si ta slova. Celé roky je chtěl vyslovit a nedokázal to. Bál se jich. Kdo si chce uvědomit, že pracuje pro blázna?
Jenomže to všechno skončilo smrtí Rufa Zegnerise. Strach zmizel a nyní už ta správná slova dokázal použít. Už se nebál ani toho, co by mu mohl udělat sám kníže.
„Zkurvený, zkurvený, nastotisíckrát zkurvený psychopat!“ řekl ještě jednou a pak se hystericky rozesmál. Najednou se cítil svobodný...
Vibrující komunikátor v náprsní kapse saka ho vrátil do reality. „Psychop...“ zkusil znovu vyslovit svoji novou mantru, ale kouzlo okamžiku už bylo zlomeno a on to opět nedokázal. „Ano?“ pronesl do mikrofonu svým pověstným, nevzrušeným hlasem. „Máte pro mě ty informace. Cena není problém. Pokud se ovšem dozvím, co chci vědět. Co takhle Schůzka? Už dnes. Můžeme se sejít u mě. Nechcete? U vás to také není nejlepší nápad. A co tak neutrální půda?“
-----XXXXX-----
„Kurvafix!“ zaječel Roch Kowalski a hodil útočící strize do mordy zaseklý samopal.
Zasažené bestii podjely běhy a s vytím se zhroutila na podlahu. Než se stačila znovu postavit, bleskurychle ji zaklekl a vrazil ji útočný nůž hluboko do rozevřeného chřtánu. Štíhlá čepel zaskřípěla o spodinu lebeční a pak s dutým křupnutím pokračovala dál, až do jejího magií oživeného mozku.
Na otálení ani oslavy ale nebyl čas. Okamžitě se postavil.
Přízemí domu, který měl bránit, tonulo v chuchvalcích dýmu, v křiku a záblescích explozí. Jen kousek od něj, v sousední místnosti se zrovna tři jeho muži rvali se kozáky, když je smetly strigy, jež se náhle vynořily z hlubších vrstev Prolnutí. Mladí a nezkušení vlkodlaci proti nim neměli žádnou šanci.
Trvalo to jen okamžik, než cáry jejich těl s nechutným chlístáním ozdobily okolní zdi.
„Doprdele!“ zaječel a s trhnutím vysvobodil poslední granát z jeho úchytu na taktické vestě. Závlačka s cinknutím dopadla na podlahu a od vejčitého a zvrásněného granátu odskočil i pružný list prstové páky. Odjištěný granát začal pronikavě pištět. Ale jen v interkomu - pro něj a pro ostatní na teamové frekvenci. Pro nepřátele byl pořád stejně tichý jako smrtící.
„Třiadvacet, čtyřiadvacet, pětadvacet...“ odpočítával si v duchu, aby granát neodhodil předčasně. Kolikrát zažil, jak obratný protivník vrátil zbrklému vojákovi jeho vlastní granát. Lepší proto bylo, aby vržený granát explodoval ještě před dopadem. Ve vzduchu, ve výši hrudi. Granát se pak proměnil ve smrtící disk půlmilimetrových střepin, schopných kohokoliv v okruhu pěti metrů rozříznout stejně čistě jako laserový paprsek.
„Šestadvacet!“ zaječel nakonec, hodil ho mezi hodující bestie a půlkrokem se vrátil zpět do bezpečí betonové stěny. Zablesklo se a exploze neurvale zacloumalo zdí, za kterou se ukrýval.
Na scénu za zdí se už nepodíval. Dobře věděl, co by tam našel a vidět to nepotřeboval. Vždycky to bylo stejné...
Místo toho sáhl do zásobníkové sumky a vyndal z ní poslední zásobník. To poznání ho přimělo zaklít, ale přesto nemarnil čas a zásobník vyměnil ve své zbrani za ten předchozí, který už stihnul vyprázdnit do několika nezvaných hostí.
„Náboje!“ zakřičel, doufaje přitom, že ho zaslechne některý ze šesti hochů, které jeho jednotka dostala jako kurýry a nosiče munice. Když je viděl naposledy, každý měl batoh až po vrch naplněný náboji. To ale bylo před posledním útokem. Nebo snad předposledním?
Zakřičel ještě jednou, ale nikdo nedorazil. Pochopil, že nedorazí už nikdy...
Vyběhl z místnosti a protáhl se spojovací chodbou na schodiště. Jen náhodou nezakopl o těla ležící všude kolem. Až příliš mnoho jich patřilo mužům z jeho jednotky. Byli mrtví. Postřílení, posekaní, roztrhaní. Někteří byli v lidské podobě, jiní popustili uzdu své proměně a nyní na něj zírali matnýma očima, více monstra než lidé...
Nezdržoval se kontrolou jejich životních funkcí. Těm zachovalejším si dovolil prohledat sumky a kapsy. Našel dva zásobníky do Kalašnikova a jeden granát. Nešlo o žádné hi-tech udělátko z výzbroje agentury, ovládané hlasem, nebo mikropočítačem agenta. Tohle bylo stařičké obranné monstrum F1. Zastaralé, ale pravidelně zaplavující černý trh, vždycky, když se některý z ruských velitelů rozhodne si vylepšit rodinný rozpočet.
Bez dlouhého přemýšlení si jeho tyčkovou rukojeť zastrčil za opasek. Zásobníky se pokusil zastrčit do své sumky. Byly ale delší, takže sumka nešla zavřít, ale na to zvysoka kašlal.
Teď už jen stačilo k nim najít funkčního kalašnikova. To mu trvalo přesně pět vteřin. Měl sice hluboký vryp v pažbě, ale jinak vypadal v pořádku. Přehodil si ho přes rameno a pokračoval v běhu. Dům měl čtyři vchody a pět podlaží. Kdysi to byl normální panelák, jakých byly všude tisíce. Teď se ale proměnil na pevnost. Okna se změnily ve střílny a vchody nechal zazdít, nebo zaházet sutí. Projít z jednoho vchodu do druhého se dalo i suterenem, ale tušil, že právě tam se stáhly strigy, které zdecimovaly jeho muže.
Proto z chodby zamířil do nejbližšího bytu. Z jeho dveří už zbyly jen zrezavělé zárubně s několika smutně nasazenými panty, ale jemu šlo o otvor ve zdi, který nechal prorazit do sousedního bytu. Stejné průchody nechal udělat i v třetím patře a pod střechou.
Vrhl se na podlahu a v rychlosti projel otvorem na druhou stranu. Když se s klením zase postavil, zjistil, že přišel pozdě. Za valem z pytlů naplněných pískem našel dvě těla. Než začal útok ještě s nimi hovořil a vyslechl si od střelce nepříliš zdařilý vtip o rabínovi a mladé vdově. Teď měl měl odervané čelo i se zátylkem a na jeho centru humoru si někdo před nedávnem pochutnal. Stejně jako na zbylých částech mozku. Jeho nabíječe pro změnu probodly střiží spáry tak, že vypadal jako velký, zarostlý a hodně překvapený špíz...
Na moment se zastavil u kulometu, který měli obsluhovat. Znechuceně si odplivl. Někdo jeho masivní závěr vytrhl z uložení, jako by byl z papíru.
Opatrně vyhlédl z okna do půli krytého pytli s pískem. Kolem domu proudily oddíly Záporožců jako hustá černá řeka.
Prošel ještě čtyři další místnosti a dva vchody, než mu došlo, že je opravdu sám. Poslední, kdo přežil.
Vytáhl z kapsy machorku, našel na schodišti malou, nezakrvácenou plochu a s unaveným povzdechem se na ni posadil. Kolem bylo podezřelé ticho. Až to bolelo, jako by mu z něj zaléhalo v uších. Poslední cigareta, poslední sirka. Zapálil ji o podrážku boty a plamenem olízl konec ručně balené cigarety. První nádech kouře mu zatočil hlavu. Druhý ho rozkašlal.
Dým hořících bylin přilákal na schodiště první strigu asi za minutu. Přicházela pomalu, váhavě, možná dokonce ostýchavě. V těsném odstupu ji následovala druhá.
Ani se nepohnul. Jen si je v klidu prohlížel. Už nebylo kam spěchat.
Někde za nimi, byl jejich pán. Díky drogou posílených smyslů do cítil jako by stál hned vedle. Páchnul hlínou a rozkladem, jako by právě vylezl z hrobu. Erestun!
Potáhl z cigarety a ucedil: „Moji krev nedostaneš. zkurduple jeden!“ Nechal machorku v koutku úst a ukazováček vsunul do kroužku granátové závlačky.
Přicházeli k němu a na tváři nemrtvého kouzelníka se zrcadlil pohrdavý úšklebek.
Odhodil nedopalek na podlahu a vytrhl závlačku.
Úsměv z černokněžníkovy tváře zmizel jako odvátý větrem.
Zavřel oči. Za tři vteřiny mu přes zavřená víčka pronikl oslepující jas.
-----XXXXX-----
„Držte pozice! Kurva! Držte ty zasrané pozice!“ ječel Hubert Schneider do ochraptění, jako by bylo možné překřičet všechny ty výstřely, exploze a křik raněných a umírajících.
Jemu ale bylo jedno, jestli ho jeho muži slyší nebo ne. Ten křik patřil jemu samému, protože každou vteřinou v něm sílil pocit, že má odhodit pušku a utéct do bezpečí. Jenomže to neudělal. Z chuchvalců dýmu se vynořovaly další a další postavy, které musel nejprve zabít.
Odejde, až to tady skončí.
Ochranné pantakly chránící vstup do sklepa byly už rozžhavené doběla, jak odrážely snahy o průniky z hlubších vrstev Prolnutí. Od jejich nakreslení posvěcenou křídou ze sklepa nevylezla jediná bestie a stejně nechal ochránit i všechny ostatní vchody do domu.
Na lidi sice kousek křídy vylepšené knězem nestačil, ale naštěstí na ně pořád platilo olovo...
Krátkou dávkou ometl roh sousedního domu, za nímž se už nějakou dobu krčil kozák navádějící palbu minometů. To díky němu byla stále přesnější.
Vyhlédl právě ve chvíli, kdy stisknul spoušť. Trojice kulek proměnila jeho hlavu v krvavý chlístanec. Záporožcův dlouhý a pěstěný pramen vlasů se snášel k zemi s nostalgií podzimního listí.
Reakcí bylo zuřivé vytí jeho soukmenovců, kteří okamžitě vyrazili ze svých úkrytů vykonat spravedlivou pomstu. Minomety, jejichž návodčího právě odpravil, ale mlčely.
„Palte!“ křikl na obsluhy posledních dvou kulometů, které vzápětí krátkými a úspornými dávkami útočníky zchladily. Většinu dokonce na teplotu okolí.
Když se ti zbylí začali otřeseně stahovat, unaveně si přetřel oči podrážděné všudypřítomným kouřem. „Palbu stav!“ zavelel a z opasku sundal čutoru.
Vody v ní bylo na dva hlty. Dopřál si jediný.
„Avrame, žiješ?“ zaskřehotal pak a když se dočkal staršinovy odpovědi z vedlejší místnosti, pokračoval: „Potřebujeme vodu. A taky proviant. Jinak nás dostanou bez práce jen samotným obklíčením.“
Popelavě šedý staršina pomalým a rozvážným krokem přišel až k němu a s úlevným povzdechem se vedle něj svalil na podlahu. „Podařilo se mi opravit radiostanici. Chlapi to neví a bude lepší, když to tak i zůstane,“ zašeptal.
„Co se děje?“
„Velení spouští Plán Val.“
„O co jde?“ utrhl se na něj a pak, podle varovného starcova pohledu a naléhavosti v jeho žlutých očích, pokračoval mnohem tišeji: „Co je to za plán?“
„Promění střed města v pevnost. Neznám podrobnosti, ale prý má jít o kompletní magickou ochranu celého města. Prý ho přesunou.“
„Do Prolnutí?“
Zavrtěl hlavou. „Do bezčasí.“
„A my?“
„No, my budeme v prdeli, jak jinak...“
„Kdy to spustí?“
„Za tři...“
„Co za tři? Za tři hodiny?“
„Dva... jedna...“
Městem náhle otřásla hlasitá exploze, která jako by přicházela odevšad a dům se roztřásl jako v zimnici.
„Do prdele!“ zaklel Hubert Schneider a skokem se přesunul k oknům vedoucím do týla. Domy v sousedství byly pryč.
„Takže se to povedlo...“ okomentoval to Avram a otřel si okoralé rty. „Dal bych si stakan, nebo dva a hezky postaru je zajedl okurčičkou, jak se sluší a patří. A pelmeně. Ty bych si dal určitě taky...“
Zamyšleně se plácnul přes stehna. „No, asi mě honí mlsná,“ řekl pak. „Tak, co kdybychom šli zkontrolovat proviant?“
„Pelmeně?“
Avram kopnutím otevřel jednu z desítek plastocelových beden naskládaných pod schodištěm a vytáhl z ní igelitový, pečlivě zatavený a ještě pečlivěji vakuovaný balíček. „Náhodou jich tu pár máme. Díky bohu za Bajkonur. Vesmírný program má tradičně plné sklady a mizerné účetní. Báječná kombinace...“
„A ta vodka?“
Ušklíbl se. „Máme pár beden dehydrované Stoličné a v baráku je čerpadlo, který sem přivádí vodu z artézského vrtu. Něco ti řeknu, můj německý veliteli, než nás zabijou, čeká nás hodně dlouhý mejdan...“
Zrovna ředili vodkový dehydrát na sedmdesáti procentní kapalinu, když se kolem domu rozštěkaly Kalašnikovy a RPK.
Začal další útok, ale to nebylo nic nového...
-----XXXXX-----
„Tohle je Kroxx,“ sdělil mi Kalač, při další návštěvě. Ani mrknutím oka nedal najevo překvapení nad dokonalou idylou, která panovala v mé jurtě. Asi čekal, že budu mít s Toltygem hodně práce, nebo on se mnou, ale místo toho jsem si spokojeně hověl na polštářích, obklopen přičinlivými sloužícími a Toltyg mi poslušně klečel u nohou v očekávání rozkazů. Zaregistroval jsem jen záblesk v jeho očích, jeho tvář ale připomínala posmrtnou masku.
„Trollí průzkumník, žoldnéř,“ dodal ještě a pokynul vysoké a ramenaté stvůře, která stála za ním. Převyšoval ho dobře o metr, v ramenou měl víc než skřet a jeho končetiny byly delší a mnohem mohutnější. Jeho kůže měla barvu kamene a bylo na ní o poznání méně bradavic. Podle otcových vzpomínek to byl typický představitel trollí rasy. Po světě jich už moc nechodilo a v těchto zeměpisných šířkách ještě méně. Bylo tu na ně příliš teplo. Ubíralo jim na síle i vytrvalosti, ale stále to byli nebezpeční protivníci, kteří své handicapy vynahrazovali zvláštními schopnostmi a odolností.
Otcova vzpomínka mi zprostředkovala ještě něco. On Kroxxe znal. To ale byl jedna z těch věcí, které bylo lepší si nechat pro sebe a nesdílet je s někým tak nespolehlivým jako byl Kalač.
„Zdravím,“ řekl jsem mu a dočkal se mírné úklony.
„Dostaneš nás do Pripjati?“
„Já a mí bratranci,“ pronesl chraplavým hlasem nezvyklým na samohlásky, „ odvedeme tebe a tvé muže kam potřebuješ. Půjdeme cestou kamene, podsvětím. Když budete dodržovat mé pokyny, přežijete.“
„Jak dlouho nám ta cesta zabere?“
„Čas plyne v kameni jinak, ale když omezíme zastávky v jeskyních a puklinách, dorazíme do cíle za dva dny. Možná tři.“
„Kdy můžeme vyrazit?“
„Třeba hned,“ odvětil troll.
„Nás tady taky nic nedrží, že?“ obrátil jsem se na Toltyga, který jen udeřil hlavou o zem. Kdybych mu řekl, že má jít celou cestu nahý, už by si z těla rval spoďáry...
„Vyrazíme nalehko. Ať si muži vezmou jen zbraně, zásoby munice a jídla kolik unesou.“
Troll se ušklíbl a klesl do podřepu. Položil ruku na zem a zavřel oči.
„Podloží je tu dobré. Kámen začíná už po pár metrech Kdo půjde za mnou jako první?“
„Já,“ ozval jsem se okamžitě.
„A pak já,“ přidala se Kyra.
Troll počkal, až se tucet jeho bratranců vmísí mezi tři stovky skřetů a pak řekl: „Držte se za ruce a mějte zavřené oči. Není to nutné, ale lidé cestu podsvětím dost špatně snáší. Za žádnou cenu se nesmíte pustit. Když ztratíte spojení s trollem, zůstanete tam navěky,“ dodal ještě, aby nám vlil do žil trochu toho optimismu.
Povedlo se mu to, protože, když se jako první začal nořit do země, jako by to bylo řídké bahno, následovali jsme ho držíce se za ruce tak křečovitě, že by nám záviděly i děti z mateřské školky.
-----XXXXX-----
Žhnoucí vrchol hranice navršené z mohutných klád se pomalu zhroutil do sebe vynášeje přitom k nebi hustý snop jisker. Přihlížející ozbrojenci se nerozhodně podívali na sebe a pak na statného rezavě hnědého medvěda, jež se pomalu a houpavě šinul kolem ohně.
Začal tančit už před několika hodinami a za tu dobu několikrát prošel proměnou z člověka v medvěda a v jeho podobě vždy odezpíval všechny medvědí hity, které znal.
Všichni věděli, že je šamanem a že jeho totemovým zvířetem je právě medvěd, ale jen málokterému docházelo, že právě on je skutečným vládcem Sibiře.
Strážcům bylo zakázáno do jeho tance zasahovat a měli se jen držet v vpovzdálí.
Byli sice ubezpečení, že jim od medvěda žádné nebezpečí nehrozí, ale jednou věcí jsou slova a druhou realita. Nikdo se tedy nedivil, že si někteří z nich pohrávali s představou, že pod dlouhými podšitými plášti ukrývají velkorážní pistole s trhavou municí.
Náhle se medvěd zastavil a s hlasitým chrčením se začal proměňovat. Vzduch se kolem mohutného medvědího těla tetelil, jako by z něj vzlínalo horko. Pak se rozmlžil a na moment v sobě skryl bestii, aby za pár okamžiků strážcům dal pohlédnout na vyčerpaného, zpoceného a únavou se chvějícího šamana. Jeho mohutné plece, pokryté hustým porostem chlupů pokrývala téměř souvislá vrstva potu.
Urs se po chvíli pomalu vztyčil.
Jeden ze strážců přispěchal s jeho kabátem a druhý s rohem až po okraj naplněným medovinou.
Šaman si nechal kabát přehodit přes ramena a beze slova do sebe obrátil nabízený roh na sotva více než tři hlty. Pak si hřbetem ruky otřel ústa a hlasitě si odříhnul.
Teprve pak vzal na vědomí přihlížející agenty. Ušklíbl se.
„Chci mluvit s Timotejem Woznillo. A to okamžitě. Je to mnohem horší, než jsme si mysleli.“