Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 40

23. 3. 2014

 

           Ivan Sergejevič Petrenko se Záporožcem nenarodil, ale stal. Před válkou byl Petrohraďanem až do morku kostí a na svůj milovaný Piter nenechal dopustit, ale komu by se chtělo vracet do toho, co zbylo kolem širokého, radioaktivitou stále zářícího kráteru. Válka o Ukrajinu byla krátká, ale slovy vojenských historiků i intenzivní. Unie a Federace si hned v úvodu vyměnily pár atomových pozdravů o síle pár stovek kilotun a vymazaly si z mapy pár měst. Pak už vedly válku mnohem konvenčněji. Bohužel ke škodě Ukrajiny, Běloruska a pobaltských zemí...
            Když narukoval do federální armády, netušil, že je anomál, ale boje v běloruských bažinách byly tak děsivé, že se stejně jako spoustu jiných, spontánně inicioval.
            Bylo to v prvním roce po válce, kdy se rozhodl vyrazit na Krym. Tehdy, naprosto nečekaně, objevil Temné Záporoží, rozhodl se v něm zůstat. Moc jiných možností stejně neměl. Celý zbytek světa se potýkal s nezaměstnaností a o utečence z válkou postižených oblastí neměl zájem. V Záporoží místo toho jako bývalý kapitán dělostřelectva dostal beze slova hodnost esaula, nárok na půdu a třicet rabů, kteří se mu o ní starali. Mohl si vybrat něco jiného? Ne, když viděl, lidi umírají hlady, ty proudy uprchlíků táhnoucí bídačenou Evropou bez střechy nad hlavou a bez naděje na její nalezení. První tisíce ještě Unie i Federace přijaly. Charitativní organizace se praly o to, která se bude více bít v prsa. Skončilo to ale rychleji, než kdokoliv čekal. Nejprve skončil přísun peněz a pak i zájem o řešení cizinecké otázky. Cizinci byli od slova cizí...
            Další kolony uprchlíků už narazily na vojenské zátarasy. Po letech se zátarasy změnily v betonové zdi a vojáky nahradily plně automatické kulomety, kanóny a raketomety. Nikdo nevěděl, kam všichni ti uprchlíci zmizeli, ale hodně to tušilo. Mlčeli o tom, ale všichni...
            Jeho se však podobné problémy netýkaly. Dělal svoji starou práci a za to získal domov a dokonce i dost jídla a píce na to, aby si mohl založit rodinu a postavit malý statek. Ostatní neřešil...
            Jenomže po všech těch letech si ho znovu našla válka a tak z jeho statku nezbylo víc, než pár lopat popela. Nikoho ale vinit nemohl – udělal to sám, protože věřil, že po téhle válce bude mít dost peněz, aby si kdekoliv jinde postavil další, mnohem větší.
            Nyní díky svému technickému vzdělání velel dvěma bateriím samohybných děl, které se před lety podařilo koupit od překupníků. Možná, že patřily Federaci, nebo si je kdysi koupili mudžící, kterým je zabavily unijní jednotky snažící se v Afghu o pacifikaci nepacifikovatelného. Hlavní bylo, že fungovaly a byly ve stavu odpovídajícím jejich stáří. Na jejich funkčnosti si kapitán Petrenko zakládal jako na málo čem jiném.
            Původní samohybné dělo 2S19 mělo dělo ráže 152 mm a bylo sestrojeno na podvozku tanku T-80. To mu umožňovalo snadno získávat náhradní díly z Federálních skladů. Záporožci ale na strojích provedli řadu úprav, které se projevily na jejich bojové hodnotě jen tím, že se v přítomnosti magie nekazily tak často. A když se pokazily, košoví atamani poslali své spolehlivé lidi za intendanty federální armády, aby sjednali nápravu. Pak už to mělo standardní průběh, protože výstrojní důstojníci pořád chtěli kaviár, zlato, sibiřské diamanty, středověké ikony a ti méně vybíraví dokonce i Nové rubly. 
            Podíval se na hodinky, jejichž displej podsvětlovalo tlumené, jako matně zelené světlo. Za poslední hodinu to udělal snad už po tisící. Tolik očekávaný moment už ale konečně byl na dosah. Zbývalo posledních pět vteřin.
            Pět... čtyři... tři... dvě... jedna... odpočítával si v duchu pro sebe. 
            „Davaj!“ pronesl pak do mikrofonu vestavěného do jeho velitelské kukly, látkového, cupaninou vycpaného monstra starého nejméně padesát let.
            Z hlavní samohybných děl k nebi vyšlehly dlouhé a přejasné plamenné jazyky. Souzvuk čtyř výstřelů se prohnal do té doby tichou krajinou a bylo to, jako by se otřásla sama nebesa.
            Trvalo mu několik let, než obsluhy děl vycvičil, aby se z nich stal dokonale fungující   organismus ale nyní v tom okamžiku lámání chleba, mohl být své mužstvo hrdý. 
             Další salva následovala tu první po méně než deseti vteřinách. To dokazovalo jeho velitelské kvality - všichni konečně dokázali dočíst manuál k obsluze automatického nabíjecího systému až do konce.
            Zavěšený pažemi do okraje velitelského průlezu si odplivl a sledoval, jak jeho plivanec míří obloukem, ne nepodobným balistické křivce, k zemi. 
            S touhle rychlostí by vystříleli zásoby munice za méně šest minut, ale to se nestane, ať už udělá cokoliv. Ať se snažil sebevíce, samohybky měly jen něco přes polovinu předepsané munice a až ji vystřílejí, budou se muset přesunout do záložních postavení a čekat, až si k nim najdou cestu zásobovací kamiony. Mohl jen doufat, že až se tak stane, najde na jejich korbách munici...
-----XXXXX-----
            Nad hlavou mu s hlasitým hvizdáním přelétla další salva dělostřeleckých granátů a okraj města zmizel v dalších ohnivých explozích. Kostra jednoho ze zchátralých panelových domů dostala přímý zásah a složila se do sebe jako by ji postavili z karet a nikoliv z tunových panelových bloků.
             Ve skrytu duše, byť pochyboval že ji ještě má, byl rád, že si vybral pozici   před první obrannou linií, chráněnou řídkým minovým polem, jež se vlkodlaci snažili ve chvatu položit.
            Přitiskl tvář k chladné lícnici a pohlédl do noktovizoru. Jeho nazelenalé světlo proměnilo krajinu v přízračnou zemi plnou duchů. Viděl je mezi tmavými siluetami stromů. Zářící postavy, které v něm stejnou měrou vzbuzovaly strach jako i nadšení. Kdysi si zabíjení ošklivil. Nyní v něm to samé vyvolávalo jen mírné mrazení v zádech. Jen doufal, že nejde o vzrušení...
            Stejné jako zažíval při sledování hororu.
            Zarazil se. Zase jedna vzpomínka - pod oknem v obývacím pokoji měl uvolněné parkety z pseudodřeva, pod kterými ukrýval svoji sbírku. Měl tam holodisky s filmy, které byly na indexu pro překročení meze snesitelného násilí, pro vulgarismy nebo explicitní sexuální scény. A zřejmě proto také byly stokrát přepálené a stotisíckrát ojeté téměř dohladka...
            Měl tam ale i knihy. Ohmataný polorozpadlý výtisk s obálkou tak sežvýkanou, že autora mohl jen hádat. V každém případě se o tom Ulhánkovi mezi lidmi moc nemluvilo. Upíři, lovci - kdysi mu to téma připadalo zajímavé. Dokud se nestalo jeho denním chlebem...
            Pýchou jeho sbírky ale byla kniha o vědci, který cestoval do druhohor a lovil dinosaury. Co slyšel od fanoušků, jejího autora pustili z korekce po více než deseti letech. Vydal další knihu a jako nepoučitelný opět zmizel v převýchovném táboře. První vydání jeho knih stály víc než kráva z biochovu...
            Zamrkal, aby zaostřil své vidění a pak znovu pohlédl do elektronikou vylepšeného puškohledu.
            Zaklel a vypnul funkci nočního vidění. Bude lepší se spolehnout na vlastní oči. Ušklíbl se, protože nebyly tak úplně jeho. Šlo o implantáty nejnovější generace s tolika vylepšenými funkcemi, že je na trhu komerční zákazníci neuvidí ještě několik desítek let, ale on za vlastní považoval všechna svá voperovaná a bolestí posvěcená vylepšení...
            Znovu záměrným křížem prošel celou oblast porostlou nízkými náletovými stromy a křovinami.
            Cílů se mu nabízelo habaděj, ale bylo mu líto odhalit svoji pozici pro jen tak někoho. Přemýšlel, na co se vlastně dívá. Mohlo to být depo, možná mobilní opravna. Nebyl jistý. Viděl ale řadu připravených, pracně vyhloubených stání a tucet kozáků, kteří k nim nakulovali objemné barely označené symboly varujícími před manipulací s otevřeným ohněm.
            Spokojeně se ušklíbl. Takové symboly jsou radost pro každého záškodníka...
            Ze zamyšlení ho vytrhlo hlasité burácení motorů. Pak se na rozmlácené a podemleté asfaltce, hadovitě obtáčející jeho pozici, objevila samohybná děla. Jejich široké pásy vířily jemný prach pokrývající kraj silnice, zatímco hlučné a neekologické dieselové motory chrlily do vzduchu oblaka hustého a čpavého dýmu.
             Stroje jeden po druhém zajížděly do připravených okopů a skrývaly se za předprsně ze sypané hlíny. Jejich motory ztichly téměř v jeden okamžik.
            Chvíli se ni nedělo. pak se ale zvedl poklop na prvním stroji a z něj se začal soukat muž ve skvrnité a záplatované blůze s černou polstrovanou a látkovou helmou ze které vedly do útrob stroje tlusté kabely. Jakmile se ocitl na zemi, okamžitě začal okolostojícím kozákům udílet rozkazy.
            Ani na okamžik nepochyboval, že má před sebou velitele.
            Přitiskl k líci prořezávanou pažbu Dragunova a zachytil muže v nitkovém kříži optického zaměřovače. Ve čtyřnásobném zvětšení mohl snadno poznat barvu jeho očí. Bylo to snadnější, než střílet krysy v sudu.
            Stisknul spoušť a kopnutí zbraně při výstřelu zachytily myoposilovače v jeho pažích, takže ho skoro necítil.
            Ty oči byly modré...
-----XXXXX-----
            Byl v pokušení vysypat zbytek zásobníku do kozáků zmateně pobíhajících kolem vozidel, ale vzpomněl si na hypnovýcvik a radu virtuinstruktora, aby dalšími výstřely neprozrazoval svoji pozici. Opak by mohl být poslední chybou v jeho životě, protože by se pak už nemusel bezpečně stáhnout.
             Ušklíbl se. On se ale přece nechce nikam stahovat...
            Znovu si prošel kozácké pozice a jeho posílený zrak odhalil esauly, kteří se snažili mezi svými muži   znovu obnovit pořádek.
            Prvnímu ustřelil kus hlavy i s   jeho dlouhým pramenem vlasů. 
            Druhý se snažil zahnat párek kozáků za pytle s pískem, jimiž bylo obloženo improvizované kulometné hnízdo. Už by ho i poslechli, ale v jediném krátkém okamžiku celou trojici srazil k zemi rychlým trojvýstřelem.
            Pan Trojka se neubránil úsměvu. Pak si uvědomil, že naposledy se usmál, když...
            Před očima se mu objevila její tvář. Manželka... Prázdný pojem, ke kterému dokázal zařadit jen tu tvář. Usmívala se na něj a pak ho pohladila po nahém rameni.
            Další vzpomínka mu tu samou tvář promítla z jiného úhlu. Ve tmě z ní viděl jen kolik mu tehdy dovolily jeho nedokonalé lidské oči. Tentokrát byla změněna prožívanou vášní a přicházejícím orgasmem. Byla větší a zase menší, jak se k přibližoval a zase oddaloval. Pak se mu zatmělo před očima a obraz zmizel.
            Zbyl mu po něm jen sladkobolný pocit ve slabinách. A jméno, které už skoro zapomněl - Lumír Poklasný. Pak si uvědomil, že to je jediné jméno, které si pamatuje. Měl sice manželku a dceru, ale jejich jména si vybavit nedokázal.
            Ještě nikdy v sobě necítil tolik vzteku jako nyní.
            Rozhodl se rychle - nebude stahovat. Ne tady a ne teď a rozhodně nebude už nikoho střílet ze zálohy.
            Pomalu vstal, očistil si kolena, na něž se mu přilepily kousky trávy a kousky uschlých větviček. Opustil úkryt, ve kterém nechal ležet Dragunova. Místo něj nyní v pravici třímal sekeru.
            Jak primitivní... leč jak účinné, vytanula mu mysl neznámá holofilmová hláška
            Už v táboře vlkodlaků přemýšlel, jak by se mu s ní asi bojovalo. Jeho hypnovýcvik zahrnoval i boj chladnými zbraněmi, ale teorie praxe jen zřídka jsou to samé. Nezbude mu nic jiného, než to vyzkoušet. Zkusmo sekernou několikrát promáchl vzduchem.
            Pak si ho všiml první Záporožec.
-----XXXXX-----
            Dělostřelecká palba bila do sousedních domů jako trhavinou naplněný perlík. Vzduch byl plý kouře, čpavého korditu a prachu z drceného a trhaného betonu. Země se pod dopady granátů třásla a třaskavé exploze ohlušovaly každého i ty, co si ruce tiskli k bolestí trpícím uším.
            Panelový dům, se kterým sdíleli stejný dvorek, se náhle za ohlušujícího rachotu složil do sebe. Několikametrové desky se na sebe zaklesly jako obří karty, drtíce pod sebou zubem čase rozhlodané zbytky vybavení dávno opuštěných bytů.
            Hubert Schneider ve chvíli, kdy k němu dorazily chuchvalce dusivého cementového prachu, instinktivně zatajil dech a pak si přes ústa přehrnul špinavý a vlastním dechem navlhlý šátek.
            Tak rád by zavřel unavené a krví podlité oči, ale nechtěl ani na moment ztratit přehled o svěřeném úseku.    
            Kozáckého dělostřelectva sice moc, ale i tak ho překvapilo, že vůbec nějaké mají. Zatím se věnovalo okraji města, které přeorávalo s rychlostí blesku. Svým způsobem to bylo štěstí, ale sám dobře věděl, že něco tak nejistého nemůže vydržet dlouho.
            „Zkurvené čekání,“ odtušil Avram skrývající v dlani čpavě dýmící machorku. „Pořád si na to nezvyknu...“
            I přes pronesené staršina vypadal jako ztělesnění klidu. Žádný z jeho mužů by na něm nepoznal sebemenší stopu emocí. I když jeden z dělostřeleckých granátů explodoval jen patnáct metrů od nich a všem razance výbuchu na dlouhé vteřiny vyrazila dech, on se hned poté postavil, čepicí ze sebe oprášil nános cementového prachu a šel si od nejvzdálenějšího vojáka vyžádat trochu tabáku na cigaretu. Schválně, jako by čekal, že ho všichni sledují, šel co nejpomaleji a ještě si u toho švihácky pohvizdoval. Musely vybuchnout ještě další tři granáty, než se zase svalil na své místo.
            „To nejhorší nás teprve čeká,“ pronesl Hubert Schneider tiše. „Brzy přenesou palbu dál. Pak to začne padat na nás a pak... si pro nás přijdou...“
            „Řeknu chlapům, ať se drží při zemi. Poslal bych je do sklepa, ale kdybychom to schytali naplno, nikdo by nás odtamtud nedostal. Lepší, když to budou mít odbyté rychle...“
             V tu chvíli se svět kolem nich otřásl v několikanásobné detonaci. Země se jim pod nohama zakymácela a vše utonulo v oslnivém jasu. Ten vzápětí vystřídaly chuchvalce čpavého dýmu a záplava zvířeného prachu.
            „Kurva!“ zavrčel Avram. „Schytali jsme to!“
            „Nikdo ani hnout!“ zařval Hubert z plných plic. „Držte pozice!“
            Tlaková vlna další salvy jimi smýkla, jako by nic nevážili. Několik vlkodlaků si zpřeráželo kosti nárazem o zdi a sloupy a teď vylo bolestí.  
            Kolik ještě, běželo jim všem hlavou, když si tiskli ruce k uším a kryli se za každým trochu větším kusem armovaného betonu. Nemohli vstát, nemohli se pohnout. Dokonce nemohli ani jen hmátnout k vlastnímu opasku pro čutoru a svlažit si okoralé a prachem vysušené rty. Jen se krčili k zemi, snažili se zavrtat do betonové podlahy, být menší, neviditelní, zatímco kolem nich bouřilo samo peklo a trosky kolem nich létaly rychlostí projektilů. Žár explozí jim spalovaly plíce a samy exploze otřásaly nejen jejich těly, ale i jejich prazákladní touhou přežít...
            Pak to najednou skončilo.
            Hubert Schneider se pomalu, otřeseně postavil na nohy a pak po chvíli otupělého uvažování zvedl ze země i svoji zbraň. Vše kolem bylo pokryto jemným prachem, i ona. Zamyšleně se ji pokusil otřít. Bylo to zbytečné. Nakonec toho nechal a raději se začal oplácávat v typickém kuřáckém gestu. Nic ale nenašel. 
            „Já... já...“
            „Tady veliteli,“ ozval se v tu chvíli staršina Avram a podal mu otlučenou tabatěrku. Nacvičeným pohybem ji otevřel a dal mu na výběr z trojice tlustých machorek. Byly ubalené z novinového papíru. Na jedné bylo torzo článku o blížícím se úspěchu bilaterálních jednání Unie a Federace, z druhé se dal odtušit náborový leták pro vstup do armády. Na třetí byl inzerát na prodej zánovní motorky.
            Politiky měl plné zuby a armády také. Tak si vybral motorku a nechal si ji od staršiny připálit.
            „Teď si pro nás příjdou,“ odtušil, když vyfukoval kouř ke stropu.
            Avram si povzdechl. „Vot čort. Nu čto... Přišli jsme o dva kulomety a máme dva mrtvé a šestnáct raněných. Polovina spojovacích zákopů je fuč. Ta dělostřelba je úplně rozorala. Jestli k nám pošlou posily, pod palbou z nich nezbude ani živáček.“
            Tentokrát zavrtěl hlavou Hubert Schneider. „Nevěř všemu co se povídá. Žádné posily nebudou.“
            „Takže se stáhneme?“
            Hubert zavrtěl hlavou. „Zůstaneme tady. Jak si řekl, zákopy jsou pryč. Pod palbou by z nás nezbyl ani živáček...“     
            „Takže budeme bránit tenhle dům... No, myslel jsem, že už to nebudu muset zažít podruhé.“ Avram si povzdechl. Když zjistil, že mu Hubert Schneider věnuje nechápavý pohled, pokračoval: „Byl jsem s generálem Čujkovem ve Stalingradu. Šedesátá druhá armáda...“
            „Jestli tě to uklidní,“ pronesl Hubert, „můj praděda byl taky u Stalingradu.“
            „Taky s Čujkovem?“
            „Ne, s Paulusem.“
            Náhle se mezi domy rozezněly bubny. Nejprve jich slyšeli desítky a pak stovky. Z jejich dunění byla cítit netrpělivost, očekávání a touha.        Údery přicházely rytmicky jeden za druhým, v přesných intervalech, jako by šlo o kroky nějakého gigantického monstra.
            „Přicházejí!“ zakřičel Hubert Schneider. „Nestřílet! Opakuji nestřílet, dokud neřeknu!“
            Obzor byl díky sousedním domům a navazující hradbě lesa nepříjemně blízko. Když se mezi stromy začali objevovat první kozáci, nebyli dál než dvě stě metrů.
            „Tak je to tady, pánové. Víte, co máte dělat. Nechte je přijít blíž,“ pronesl k ostatním Hubert Schneider. „Nečekáte, až uvidíte bělmo jejich očí. Čekáte, až ucítíte smrad z jejich podpaží!“
            Hluk bubnů dokázal na moment zakrýt hluk dieselových motorů, ale pak se za kozáky objevila čtveřice tanků doprovázená šesti transportéry, které zastavily jen tak dlouho, aby se svých útrob dokázaly vyvrhnout další družstva samopalníků.
            Poznal v nich BMP 2 a BTR 80 a ty tanky po chvíli usilovného přemýšlení určil také. Byly to obstarožní T-72, omlácené, se stopami po kdysi instalovaném aktivním pancíři a s úpravami pohonné jednotky, jež proběhly u všech armád světa v důsledku druhé ropné krize. Byla to monstra sice obstarožní, ale přesto stále působivě mohutné a jejich prostředky téměř nezranitelné.
            Pohled na ně mu otevřel některá temná místa v mysli. Místa, na která by nejraději až do posledních okamžiků vlastního života zapomněl. Byly okamžiky na které byl hrdý a jiné, na které nebyl hrdý ani náhodou.
            Jeho vzpomínka na poslední setkání s těmito stroji patřila právě k takovým. Bylo to v samém závěru potlačení secese států Vysegrádských. Policejní akce, vybavil si s hořkostí, jak se posléze pojmenovalo. Ve skutečnosti to ale byla válka a to navíc už po pár týdnech válka vyhraná. Jen to někteří ještě odmítali vzít na vědomí. 
            Prvními byli jeho vlastní velitelé a druhými osádky polských T-72 Twardy, které za cenu vlastního zničení kryly ústup zbytku polských vojsk do podhůří Beskyd. Šlo o zbytečné gesto, protože je nakonec všechny - jak ty tanky, tak i jejich ustupující druhy, zmasakrovala německé a britské Eurofightery.
            Na některé věci se nedá zapomenout. Zejména, když ty letadla pomáhal navádět...
            Otřásl se.
            „Erpégéčka!“ zaječel na vlkodlaky, kteří se pro ten úkol přihlásili dobrovolně. Nebylo jich moc, ale to ani těch raketometů. Na každého z těch šesti zbylo jen jedno a jejich šance na přežití byla sotva víc než jen jedna velká nula. Nemuseli to ale přežít. Jejich jediným úkolem bylo zničit své cíle. Použije je, stejně jednorázově jako ty jejich raketomety.
            Když se kolem něj vytvořil půlkruh ze šesti zasmušilých, vlasatých a do vaťáků navlečených vlkodlaků, kromě raketometů vyzbrojených jen pistolemi, pronesl: „Pamatujte, co jsem vám říkal. Kašlete na pěchotu. Jste tu kvůli tankům. Neútočte dříve, než my přibijeme pěšáky k zemi a tanky projedou kolem. Bijte z boku a nebo ještě lépe zezadu. Čelní pancíř mají příliš silný a máte jen jeden pokus. Jasné?“
            Přikývli a v následujícím okamžiku se prostě rozplynuli v prostoru.
            Zamrkal. Pohled na vstup do hlubších vrstev Prolnutí byl pro něj i po všech těch letech pořád neskutečný...
            Pak kývl na ostatní. „Nikdo nezahájí palbu dříve, než se Záporožci dostanou do proluk mezi domy. Kdo prozradí naše pozice, toho osobně zastřelím. Sektory A a B pokryjí těžké kulomety s podporou prvního a druhého družstva. Třetí družstvo má na starost sektor C. Čtvrté družstvo je taktická záloha a kryje nám týl pro případ obchvatu. Jestli nás obejdou, pak jsou vaší starostí sektory D a E. Do té doby se postaráte o každého, kdo pro nám pronikne bez pozvání do baráku...“
            Odpovědí mu bylo několikeré ledabylé zasalutování. Těch pár s válečnými zkušenostmi se nepřestávalo tvářit skepticky.
            Nedivil se jim...
            „Tohle bys měl vidět, kamandir,“ pronesl po chvíli Avram tak tiše, jak to jen šlo.
            Uslyšel v jeho hlase něco, po čem mu proběhl mráz po zádech. Pomalu, jako by o nic nešlo, se přiloudal až k němu a opatrně vyhlédl mezerou mezi pytly s pískem.
            Mezi oddíly kozáků se míhaly šedivé, mihotající stíny. Při pohledu na ně se mu na moment zatočila hlava a zmocnila se ho nevolnost.
            „Do prdele,“ bylo jediné, na co se zmohl.   „Doufám, že ti vaši šamani odvedli poctivou práci..“
            „To brzo zjistíme,“ odtušil Avram klidně.
-----XXXXX-----
            Jsem od přírody samotář a programově vyhýbám se větším shromážděním lidí. Můj vegetariánský kamarád říkává, že se vyhýbá masovým akcím. Vystát frontu na sociální dávky byl pro mě neskutečný problém. Ne proto, že ty dávky vlastně nestály za řeč, ale proto, že jsem je dostal až pod čtyřhodinovém postávání ve frontě podobně zkrachovalých jedinců. Nejhorší byly ty tlaky zepředu, zezadu od těl sousedů. Už po hodině jsem se cítil jako bukvice o narozeninách...
            Teď jsem měl v jurtě ebenově snědou vyjku a kolem ní (myslím jurtu) tři stovky skřetů, kteří dorazili o východu slunce a od té doby tam stáli nehnutě a beze slova jako mlčenlivá, do oceli zakutá hradba.
            Dívat se na ně mi připadalo zajímavé asi tak dvě minuty. Když se ani po nich neměli k odchodu ani k útoku na moji maličkost, zalezl jsem zpátky do jurty, kde po mně okamžitě skočila Kyra a dala mi další upocenou a udýchanou lekci o tom, jak má smečka držet při sobě. Nechal jsem ji dokončit přednášku a pak si ji odvyprávět ještě jednou.
            Když do jurty dorazil Kalač, slunce už bylo vysoko na nebi. Ve tváři mu ubylo přátelskosti, ale zato byla zdravě zelená a bradavičnatá, jak se na chána skřetů sluší a patří. Zřejmě se rozhodl signalizovat, že mezi námi už nebudou žádné překážky.
            Už jsem byl oblečený a Kyra taky, i když s tou její bederní rouškou a něco provázky, ze kterých by byl zoufalý i vynálezce bikin, nebyla o oblečení vlastně ani řeč.
            „Adepte,“ oslovil mě a celou dobu se ostražitě vyhýbal pohledu mých očí. Stařena mu asi něco vysvětlila. Já taky nezahálel a trochu si o tom adeptství početl. Schopnost otevřít si v hlavě jakoukoliv knihu, která kdy byla na Zemi napsána a dokonce ji umět přečíst ať už je v jakémkoliv jazyce, jsem shledal užitečnou.
            Jsem adept – iniciovaný anomál se schopnostmi nezvoleného radního. Rada prolnutí byl zvláštní orgán hlídající rovnováhu v Prolnutí. Rovnováhu mezi světem vědy a světem magie a její členové disponovali všelijakými a docela užitečnými schopnostmi. Většinou byli do ní povýšeni Knihovníci, Popravčí a nebo schopní mágové, ale nebylo to pravidlem. Dočetl jsem se i o jiných předchůdcích, kteří byli vyzdviženi z prostých lidí samotným Prolnutím. Většinou jejich radování netrvalo příliš dlouho – někdy je otrávili jejich kolegové, oponenti, jindy je dostali ti, kteří na rovnováhu nevěřili. Moc optimismu mi ty informace nedodaly...
            Četl jsem si o jiných adeptech a jejich schopnostech a děkoval Bohu, že mi dal v dětství průpravu zkoukáváním sci-fi filmů. Nahrávání informací přímo do mozku mi díky nim připadalo jednoduché jako facka. Trochu závistivě jsem ale četl o schopnostech jiných adeptů. Proti nim bylo občasné počtení nějaké knížečky jen čajíčkem. Kdysi tu byli adepti, kteří vynikali ve válečnických dovednostech. Jakékoliv bojové umění, strategie a taktika, to vše měli v malíčku. Stačilo, aby na kus klacku pověsili svoje trenky až už se za nimi začala sbírat armáda. Jiní vládli magií. Další excelovali ve vědách, i když alchymii by za vědu považoval jen málokdo.
            Možná na mě čeká ještě nějaká další, efektnější schopnost...
            Jenomže v magii tak úplně nevěřím a moje válečnické schopnosti jsou jedním slovem začátečnické. Těch pár lekcí ze mě žádného superbojovníka udělat nestihly a jediné, v co jsem mohl doufat, byla praxe. Ta prý dělá mistry, když se toho ovšem dožijete...
            Poflakovat se a číst přitom knížky mi ale šlo už od dětství...
            „Ano?“ zareagoval jsem dotazem.
            „Rada se usnesla. Porušil jsem smlouvu s klientem a proto ti musím nyní pomoci. Jako adept máš navíc právo žádat Hordu o pomoc. O příštím úplňku se sejdou kmeny Hordy, když se před ně postavíš, vyslyší tvoji žádost. Přísahám na Prolnutí.“
            „A ti tam venku?“
            „Jsou tvoji. Ber je jako odškodné. Jako jasyr...“
            „Moji?“
            Přikývl. „Jsou to tvoji rabové. Pocházejí z mého kmene a přísahám, že tě budou poslouchat na slovo. Jejich velitelem je aga Toltyg, syn šesté manželky bratra mého otce. Půjdou kam řekneš a bojovat budou s kým řekneš a kdy řekneš...“
            „Víš, jak nás dostaneš do Pripjati?“
            „Ano, zaplatil jsem trollům. Provedou tě podsvětím. Aktuálně to je nejbezpečnější způsob cestování. V podstatě nejbezpečnější...“ dodal ještě opatrně. „Dorazí zítra. Do té doby se můžeš seznámit se svými muži, ehm skřety.“
            Sotva se za ním zavřel kožešinový průlez do jurty, Kyra na mě upřela tázavý pohled.
            No jasně, smečka...