Světla v temnotách 37
20. 12. 2013
„Bude to o fous,“ zaječel Hubert Schneider na Vojtka Krzyczka, vztekle zápolícím s řízením UAZu, jež se skřípěním a sténáním poskakoval po cestě, na níž by se rozumný pasák bál poslat i kozy.
„O fous, kurva?“ zaječel Krzyczek vztekle. „Jsme v prdeli jak Baťa s dřevákama!“
„ A támhle jsou další!“ zaječel v tu chvíli Roch Kowalski na týmové frekvenci a jeho kulomet se rozštěkal se zběsilou naléhavostí.
Hubert Schneider se znepokojením pohlédl na svůj kulomet umístěný na druhém boku obstarožního terénního vozidla. Neustálé otřesy a snahy o zacílení na další a další cíle už téměř zničily narychlo zbastlený závěs, kterým nějaký kutil zbraň připevnil k postranici. který obsluhoval. Hlaveň už dávno potřebovala zchladit nebo ještě lépe vyměnit a bylo mu jasné, že pokud to brzy neudělá, riskuje její ohnutí s následnými nepříjemnými efekty jako je její roztržení, se současným vytržením závěru a zaražením do vlastního mozku.
Poslední dvě hodiny nedělali nic jiného, než že odráželi další a další skupiny Záporožců, jež se jim připletly do cesty. Nejhorší na tom ale bylo, že všechny mířily k Pripjati...
Musíme projet, pomyslel si ještě, zatímco se chápal pistolové rukojeti Minimi a do mířidel dostával další sbírku individuí navlečených do zbytků všemožné kořistní vojenské výstroje doplněné o kožešiny, hedvábí, lebky a koňské žíně povlávající z čehokoliv, co bylo dostatečně dlouhé nebo vysoké.
Stiskl spoušť a zbraň začala v krátkých dávkách chrlit svůj smrtonosný obsah. Prostor kolem auta se v okamžiku vyprázdnil.
Řvoucí vůz bezohledně srazil trojici kozáků, kteří nedokázali uhnout dost rychle.
Do boků terénního automobilu v odpověď udeřilo několik kulek a s chechtavým vytím se odrazily pryč do lesa. Než se Záporožci vzpamatovali, byli pryč.
Poděkoval Bohu za nápad obložit vůz ocelovými plechy. Možná se tím snížila jeho rychlost, ale tady na konci světa nebyla rychlost tím nejsmysluplnějším kriteriem.
„Nejsou to čelní odřady,“ pronesl pan Trojka zamyšleně. „spíše jen boční zabezpečení. Hlavní voj podle mě táhne severněji. Možná ještě natrefíme na zvědy nebo netrpělivé harcovníky, ale měli bychom už být z nejhoršího venku.“
Hubert Schneider se ušklíbnul. „Z nejhoršího budu venku, až mi přijdou první prachy z mý starobní penze.“
Vůz se skřípěním zabočil na omlácenou asfaltku a jeho jízda získala na rychlosti.
„Ta rachotina děsně skřípe,“ ozval se Hubert Schneider, „i když už jedem po silnici. Bojím se, že se ti rozpadne pod rukama a nám pod nohama.“
Vojtek Krzyczek se ušklíbnul. „Tak to jsme dva. Posledních padesát kilometrů jedeme naprosto děsnou rychlostí naprosto děsným terénem. To auto na to není stavěné. Navíc je příšerně přetížené. Pokud s ním dojedu do cíle, dám ho do muzea... ale jen proto, že se už nebude hodit ani na náhradní díly...“
„Bude tam ta Světlana Gryškinová mít pevnost, nebo alespoň hrad?“
„Ne. Nic takového. Pripjať je jen útočiště. Prázdné město, se squatty proměněnými na pelechy. Jsou tam jen základní obranná postavení. Ve starých panelácích jsou střílny, sehnali jsme nějaké protipěchotní i protitankové miny. Hlavní jsou magické ochrany našich Starších. Díky nim je město neviditelné pro většinu našich nepřátel...“
„Udrží se ale město proti Záporožcům?“
Vlkodlak jen pokrčil rameny. „Nevsadil bych na to ani kopejku. Kozáci a vlkodlaci berou svůj letitý spor osobně. Bude to dlouhé, krvavé a až na dřeň. Rozum půjde stranou; ustupovat se nebude...“
„Támhle je!“ zakřičel náhle Roch Kowalski a ukázal před sebe. Na horizontu se mezi bujnou vegetací složenou z náletových dřevin enormní velikosti, ukázaly hranaté šedočerné siluety panelových domů.
„Dokázali jsme to,“ hlesl Hubert Schneider nevěřícně.
„Ještě nás čekají Starší,“ odtušil Krzyczek ponuře. „Pokud nám uvěří, dostanete se ke Gryškinové, jinak skončíte na talíři jejích podřízených...“
-----XXXXX-----
Na první hlídku zakopanou u cesty v postavení sestávajícího k pytlů písku, dvou lehkých kulometů a tří RPG- 7, narazil za necelých třicet minut.
Poslušně zastavili přes zarostlým a roky nemytým mužem v obnošené výsadkářské uniformě, ze které mu na hrudi a předloktích vyrážely husté chomáče černých chlupů.
„Kampak kampak, lidičkové?“
Vojtek Krzyczek se na strážného vyzývavě zahleděl.
„Takže našinec a v doprovodu smrtelníků,“ zkonstatoval lykantropický výsadkář. „Copak, vezeš nám menáž do kantýny?“
„Musíme mluvit s královnou,“ odvětil Krzyczek. „Jde o Záporožce. Město je v ohrožení.“
„Myslíš ty kozácké drbany, co krouží kolem jako prašivé lišky?“ pronesl strážný posměšně a zhnuseně se odplivnul. „Potulují se tu už nějakou dobu. Chtějí naše kůže. V Saraji za ně platí zlatem...“
„Musím okamžitě mluvit s královnou. Je to mnohem, mnohem horší!“
Na Krzyczkově rameni spočinula dlaň Huberta Schneidera. Ten ho pomalu a mírně odsunul stranou a sám se postavil před vlkodlaka. „Jsem Hubert Schneider, člen sanačního komanda Agentury. Patřím k Lóži a podléhám přímo Albertu Krupovi. Slyšel si o něm? Ne? A o Lóži jsi už slyšel, ne?“
Na moment mezi přítomnými zavládlo mlčení. „Takže jsi o ní už slyšel. Jsme tady, protože máme zprávy pro vaši královnu a ta je musí dostat co nejdříve. Za den, možná dva budete až po krk ve sračkách. Pak se možná Gryškinová začne ptát, kdo byl ten idiot, co k ní nepustil posly od šéfa celé Unie...“
Vlkodlak se zamyšleně poškrábal ve vlasech. „Dobře, vezmu vás ke Starším,“ pronesl pak pomalu. „Oni rozhodnou...“
-----XXXXX-----
Schůzka byla svolána chvatně a tak diskrétně, jak jen mohla být. Poslední patro hotelu Pankrác Silver Tower bylo zamluveno jenom pro ně. Aktuálně přihlášení hosté byli s omluvami a štědrými kompenzacemi přemístěni do jiných hotelů. Okolí vysoké, skleněné věže, přilehlé ulice dokonce i blízké obytné sektory habitatu byly neprodyšně uzavřeny a podrobeny nepřetržitému dohledu veškerých policejních složek.
Nebyla nejmenší šance, že by někdo mohl průběh téhle schůzky narušit. Islámští radikálové měli dost svých starostí na Středním východě, zelení a euroskeptikové nedisponovali dostatkem financí ani zbraní, aby mohli ohrozit cokoliv jiného kromě nich samých. Těch pár teroristických buněk, co zbývalo ve hře, dostalo možnost zaútočit na jiné, méně chráněné cíle a některé se kvůli tomu přestaly chránit úplně...
Albert Krupp mohl být spokojený, ale nebyl. Nebyl to totiž on, kdo na této schůzce trval. On ji musel pouze uspořádat, objednat a zaplatit. Zájemci o její svolání pouze těsně před jejím začátkem přiletěli soukromým nadzvukovým letadlem, doprovázení dvěmi letkami stíhaček. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nešlo o stíhačky Ruskoasijské federace a schůzka se nekonala na území Unie.
S Timotejem Woznillem se pozdravili úklonou. Mírnou tak akorát, aby ji nešlo považovat za urážku. Měli mezi sebou příliš mnoho nevyřešených záležitostí a zapíraných konfliktů, ale byli natolik profesionály, aby to nebrali za překážku případného setkání.
„Tohle je generál Kravčenko. Zástupce generálního štábu a stávajícího velitel moskevského vojenského okruhu,“ představil Timotej Woznillo oprýmkovaného a medailemi ověšeného mužíka s pleší neuměle překrytou zbytkem vlasů honěným napříč hlavou, od jednoho ucha k druhému, zvaným přehazovačka. Proti ostatním, včetně smečky servilních důstojníků vlastního štábu, byl o hlavu menší, ale nedostatek výšky si nahrazoval zavalitostí obvodu svého pasu.
„Zdrástvujte,“ pozdravil ho představený generál a Albert Krupp přikývnul. Ruce si nepodali. V době nanobotů a kontaktních jedů se zpožděným účinkem, to nebylo v módě.
Pak se rozsadili kolem stolu. Ten nebyl kulatý, protože tady nikdo nevěřil, že stůl bez rohů zajistí rovnost zasedajících. Rokující strany prostě seděly proti sobě. Naproti Albertu Kruppovi se ale neposadil Timotej Woznilo. K jeho překvapení to byl generál Kravčenko.
Upřel na Timoteje Woznila tázavý pohled, ale ten ho odvrátil naprosto netečným výrazem člověka, kterého se to netýká.
„Přejděme rovnou k věci,“ začal tedy Albert Krupp věcně. „Sešli jsme se zde na vaši žádost. O co jde?“
Generál kývnul na své asistenty a ti před Kruppa položili několik černobílých satelitních fotografií.
„Porušujete Bonnskou dohodu. Zóny jsou považovány za demilitarizované pásmo. Přesto v nich nyní probíhají vojenské akce a to dokonce v nebývalém rozsahu. Máme pochybnost jen o jediném - zda jde o provokaci, nebo akt čiré agrese. Záporoží lehlo popelem a jeho obyvatelstvo nyní míří do Běloruské radiační zóny. Kolik jste jim zaplatili?“
„Zaplatili?“ zopakoval Albert Krupp závěr položené otázky nevěřícně. „Jsou to Temní Záporožci. Těm nikdo platit nemusí. Jsou to fanatici toho nejhoršího ražení. Anomálové, které bychom na území unie nikdy netrpěli...“
„Záporoží je součástí Zóny, ale nevím o jakých anomálech hovoříte. Znám asociály i pacifisty, ale anomálové mi nic neříkají. Pro mě je ale podstatné, kolik jste těm, jak jim to říkáte...“
„Temní Záporožci,“ napověděl mu Timotej Woznillo.
„... ano, Temní Záporožci, kolik jste jim zaplatili?“
„Za co?“ zeptal se ho Albert Krupp překvapeně.
„Za zničení našich osad a zabití kolonistů. Za zničení našich snů o opětovném připojení Ukrajiny k Velké Rusi...“
„Nejste poněkud patetický?“ zeptal se ho Krupp trpce. „Sny o Velkém čemkoliv nejsou nic pro mě.“
„To mě nepřekvapuje,“ odvětil generál temně. „Vám jde přece jen o zisk, ne? Ty zločinecké bandy ale míří k Černobylské jaderné elektrárně. To nemůže být z jejich hlavy. Co by tam asi tak mohli chtít? Nic tam není! Takže, co máte v plánu, odstřelit sarkofág a poslat Zóny do doby kamenné? Nebo ještě lépe naši Federaci?“
„Proč bychom to měli chtít udělat? A jak vás proboha napadlo, že za tím stojíme zrovna my?“
Generál se vítězoslavně ušklíbl a vytáhl z nabídnutého pořadače osamocený list papíru a udeřil jím o stůl. „Toto je hlášení naší rozvědky. Poslali jsme do Záporoží naše komisaře a behaviorální korektory, ale ani jeden se nám už neozval. Je jasné, že byli zabiti a kdo by to udělal? Byli to cvičení specialisté. Takže je jasné, že v Zónách operuje někdo jiný – vy!“
Zamyšleně se podíval na Timoteje Woznilla, ale ten jen pokrčil rameny. Ten letmý pohyb jeho očí byl ale výmluvný. Mířil ven z místnosti...
Albert Krupp si netrpělivě přetřel dlaněmi stehna a pak se nejistě usmál na generála. „Omluvte starého prostatika. Musím si odskakovat častěji, než mi je milé, to mi věřte. Hned jsem... zpátky...“ dodal ještě, když se zvedal z křesla.
Toaleta byla hned vedle konferenční místnosti. Zapadl do ní a pečlivě za sebou zamknul. Ocitl v malé předsíňce s umyvadly, ze které vedly další dveře k toaletám. Tam, u zdi s pisoáry stál malý a už od pohledu nevýrazný muž s tak tuctovou tváří, že to nemohl být někdo jiný, než agent.
„Jsem Gumilov, ředitel FSB,“ představil se Kruppovi klidným a melodickým hlasem. „Pan Woznillo mě požádal, abych vám vysvětlil jistá specifika, jež nyní ovlivňují jeho konání.“
„Co je to za panáka?“
„Myslíte generála Kravčenka? Je to šéf kliky, která je nyní v Kremlu u moci. Neoficiálně, samozřejmě, ale pan prezident občas nechá frakce, jež se ve federaci derou k moci, provádět své malé špinavosti, aby uvolnil tlak, který by náš stát jinak roztrhal na kusy. Máme v Dumě konzervativce, liberály, separatisty, unionisty, islamisty, pravoslavné, teokraty, byrokraty, elitáře, rovnostáře. Prostě na koho si vzpomenete. Snad už jen ti satanisti nám tam chybí ke štěstí...
Kravčenko se dokázal zalíbit příliš velké spoustě lidí. Duma mu zobe z ruky, stejně jako generalita. Stačí jeden jeho pokyn a na Moskvu vyrazí tři tankové divize. Získal prostě příliš mnoho moci a co je nejhorší, jeho štáb ve dne v noci hlídá výsadková divize Černomořské flotily. Moc se o tom nemluví, ale její příslušníci jsou lepší než hoši ze Specnazu. Proto se nám ho nedaří odstranit konvenčními metodami jako je jed, garotta nebo řízená diskreditace. Ten chlap nešoustá, nechlastá, nekrade a zřejmě ani nekleje. Jeho jedinou necností je, že baží po moci jako můra po světle...“
„A prezident?“
„Ten odmítá hovořit s panem Woznillem a cokoliv panu Woznillovi vadí, je automaticky považováno za dobré. Ta animozita bude zřejmě na buněčném základu, protože ani předchozí Putin ho neměl zrovna v lásce.“
„Klonování je sice hezká věc,“ podotkl Krupp, „ale mezitělní přenos vědomí má evidentně své stinné stránky.“
Ředitel tajné služby přikývnul.
„Takže tu máme chlápka, který strká nos do příliš mnoha věcí a starý brach Timotej má teď svázané ruce.“
„Přesně tak. Nemůže si dovolit reagovat přímo a jednoznačně. Problém je, že Kravčenko a jeho suita nemají prověření B+ a tudíž nemají ani potuchy o anomálech, Prolnutí, a tak podobně.“
„A co Kravčenkovci plánují?“
Ředitel se zachmuřil. „Domníváme se, že ráznou akci. Zóny přímo vybízejí k vojenskému řešení situace a ještě žijící občané Federace, kteří se vydali tamní divočinu kolonizovat, volají po ochraně. Záporoží sice formálně není součástí Federace, ale po posledním hladomoru se území mezi Donem a levými přítoky Dněpru považuje za liduprázdné a to je velice lákavé pro dobrodruhy z našich přeplněných habitatů. Vypadá to tak lákavě a najednou se tam objeví skupina lidí nerespektující orgány federace a ani nedotknutelnost Zón. Co si mohli asi tak pomyslet? Myslím si, že nalézt viníka jim netrvalo dlouho...“
„Záporožci s námi ale nemají nic společného. Chceme je zničit stejně jako vy. Jsou to anomálové toho nejhoršího ražení a vede je člověk, nebo raději řeknu bytost, která se dopustila nepřátelského aktu vůči Lóži...“
„Tak to byl Regnis, kdo vyhodil do vzduchu vaši centrálu?“ zavýskl ředitel překvapeně a neubránil radostnému udeření pěstí do dlaně druhé ruky. „Omlouvám se, ale já našim analytikům odmítl uvěřit.“
„Máte u nás dobré informátory,“ odtušil Albert Krupp nevzrušeně.
„Vy u nás taky,“ odvětil ředitel.
„Možná bychom mohli naši informační výměnu posunout na vyšší, jak se říká, level.“
„A přijít tak o všechnu legraci?“ namítl ředitel.
Oba si vyměnili pobavené úšklebky.
„Myslím, že už mě budou shánět,“ pronesl Krupp. „I výmluva na prostatu má své meze.“
„Máte pravdu. Snad se rozhodnete správně,“ dodal ještě ředitel Gumilov. „Mám na příští týden plánovanou dovolenou...“
Když se vrátil do zasedací místnosti, přivítalo ho nepřátelské mlčení panující mezi přítomnými.
Posadil se na své místo a pohlédl na členy své výpravy. Zalitoval, že mezi nimi není Jednička, který musel řešit jiné záležitosti a poslal proto za sebe jako náhradu Dvojku. Muže sice zkušeného, ale ne v podobných záležitostech.
Urovnal si vázanku a pohlédl na generála. „Nechceme odstřelit Černobylský sarkofág ani nic podobného. Nechceme ohrozit Federaci ani ovládnout Zóny a už vůbec nemáme nic společného s akcemi asociálních anomálů v oblasti demilitarizované zóny.“
„Nevěříme vám,“ odtušil oprýmkovaný generál.
„To je váš problém, ne můj.“
Nadechoval se k další větě, ale přerušilo ho diskrétní zavrnění komunikátoru.
„Promiňte,“ pronesl a přijal hovor.
„Ano... Rozumím... To je nemilé... Samozřejmě je dobře, že jste tu dohodu uzavřel. Pokusíme se ji splnit... I s Inkvizicí? Hm... Nevím, jestli je to výhra, ale co se dá dělat...“
Ukončil hovor a pohlédl na generála. Pak pomalu přešel pohledem po jeho suitě a pak se vrátil zpět k onomu ometálovanému mužíkovi, který proti němu seděl jako by spolkl pravítko.
„Právě jsem dostal informace o zničení unijních kolonií, jež měly padnout v plen stejné skupině živlů, která stojí za zničením kolonií federace,“ pronesl ledově chladným hlasem. „Situace se tudíž změnila. Lóže ctí své závazky, které ji nutí nyní vstoupit na území Zón a provádět zde vojensky zaměřené akce. Chceme zničit ty zatracené zločinecké bandy, ale jestli se nám postavíte do cesty, pustíme se i do vás.“
„Hovoříte i za generální štáb v Bruselu?“
Pohled Alberta Kruppa nabyl na tvrdosti. Jestli se předtím do generála Kravčenka vpíjel, nyní se do něj vbíjel.
„Gaspadin generál, u nás v Evropě není zvykem ptát se generality, co si přeje udělat. My dáváme rozkazy a ona je plní...“
Kravčenko sebou trhnul jako by mu uštědřil políček. „Jak se opova...“
„Mlčte,“ uťal ho Albert Krupp hlasem, který měl vyčleněný pro vzpurné poslance Europarlamentu. „V Zónách se bojuje a my se k tomu přidáme. Co uděláte vy, záleží jen na vás. Pokud se k nám přidáte, budeme spojenci. Pokud se nám postavíte, budeme bojovat se Záporožci i s vámi!
Unie to ještě nezapomněla a náš prezident mi dluží za spoustu dobrodiní, jež potkalo jeho rodinu. S radostí pošle do Zón jednotky, které považuje za konónenfutr – Čechy, Slováky, Poláky nebo Maďary. Jejich armády mám k dispozici pokud lusknu prsty a když budu chtít Němce, Francouze nebo Angličany, prostě pošlu do Bruselu pár milionů a lusknu dvakrát...“
Generál Kravčenko otřeseně pohlédl na členy svého štábu a pak, když se od nich nedočkal pomoci, na Timoteje Woznilla.
Ten se ušklíbl a pronesl: „Když jsme se posledně rvali o Ukrajinu, vy jste ještě po dvorku tahal gumového kačera, generále. Pan Krupp v té době ze svých zdrojů vypravil jednu divizi a když Unie dobyla Kyjev, osobně velel druhé. Není to úředník, ani oligarcha, jaké známe z Matičky federace. Dám vám jedinou radu - pokud řekne, že něco udělá, pak mu věřte.“
„Já... já...“ začal generál, ale pak, jako by ze sebe shodil nějakou tíži, se narovnal, „si přesto myslím, že nám tu lžete... Pokud vpadnete do Zón, odpovíme na sílu silou!“
Albert Krupp se postavil a ukázal na dveře vedoucí ze zasedací místnosti. „Myslím si, pane generále, že co mělo být řečeno, bylo řečeno a nyní je načase, abych vás jako hostitel vyzval k odchodu. Tento hotel jsem si pronajal na příliš krátkou dobu na to, abych ji ztrácel s někým, jako jste vy...“
„Pánové,“ řekl pak ke členům svého doprovodu, „doprovoďte pány z Federace k východu a ať se nám tady něco neztratí...“
Generál už neřekl ani slovo a během pár okamžiků Albert Krupp v zasedací místnosti osaměl. Natáhl se k broušené křišťálové karafě, ve které vrhala odlesky dvacet let stará irská whiskey, jeho oblíbená. Nalil si do sklenice na dva palce té zlatavé a po rašelině vonící tekutiny a na jeden zátah ji do sebe obrátil.
Pak se podíval z okna na nic netušící, osvícené, noční město. Měl rád Bonn, Berlín a dokonce i Brusel. Dobře se cítil i v Ženevě, byť místní považoval za studené čumáky. Prag ale byl nejen na periferii Unie i na periferii jeho vlastních zájmů. To město mělo svůj půvab, ale zatím se s ním pojilo příliš mnoho problémů a dnešní den na tom nic nezměnil.
Zadíval se na osvícenou siluetu sídla eurokomisaře a chrám, který k němu přiléhal a zavřel oči.
„Kurvafix,“ bylo jediné, co mu uniklo přes sevřené rty.
-----XXXXX-----
„Říkám vám, ty Záporožce sem vede Regnis. To on stojí za vším. Zradil nás. Přišli jsme vás varovat.“
Muž v tmavě hnědé říze, o kterém Krzyczek prohlásil, že je to jeden ze Starších, odvětil: „Víme o Záporožcích. A víme už i o tom, že míří na Pripjať. Nepřinášíte nám žádné novinky. Přišli sem plenit. Až seberou dost jídla, píce a otroků, zase odtáhnou.“
Hubert Schneider se nenechal odradit: „Tohle není obyčejný nájezd. Tentokrát sem míří celé Záporoží. Oni se už nemají kam vrátit a jsou jich tisíce.“
„Tak tisíce?“ pronesl muž posměšně. „Něco takového není myslitelné. Atamani by se nikdy nespojili a to jejich slavné Bratrstvo by se po jediném společně stráveném dni mezi sebou povraždilo.“
„Nejde o ně, ale o Světlanu Griškinovou. A Regnis udělá cokoliv, aby ji dostal.“
„Tak on je to dokonce lovec trofejí? Rozhodl se, že mu ve sbírce chybí vycpaná královna vlkodlaků a tak zašel za Záporožci a domluvil se s nimi na válce? Nebuďte směšný...“
Hubert Schneider rozhodl rezignovaně ruce. „Když to podáte takhle, zní to dost divně. Jenomže není důležité, co chce udělat, ale proč.“
„Proč?“
„Světlana Griškinová má informace, které chce. Před lety se účastnila jedné expedice a Regnis nyní...“
„Tady ne!“ přerušilo ho náhle ostré vyštěknutí.
Hubert Schneider se zarazil. Pak pohlédl na vysokou a štíhlou černovlásku, v jejíž tváři se zrcadlily první stopy přicházejícího stáří. Měla na sobě odrbané vojenské kalhoty a olivově zelenou parku. Na opasku měla holster s ohmataným a otlučeným megarevolverem značky Casull.
Někomu může připadat zbytečně velký, ale jde o zbraň, se kterou naučíte slona udělat kotrmelec a to se počítá...
Starší se hluboce uklonil. „Paní, já...“
Mávla rukou. „Nech nás!“ řekla jen a sledovala, jak vlkodlak kvapně opouští místnost.
Hubert Schneider pohlédl na své společníky. Pan Trojka si ženu prohlížel jako si biolog prohlíží exemplář uloveného plcha, Roch Kowalski na ni zíral šokovaně. Zamyslel se, jaký dojem udělala na něj. Dobře věděl, koho má před sebou. Světlanu Griškinovou mu nikdo nemusel představovat.
Vojtek Krzyczek neřekl ani slovo, dokonce se na ni ani nepodíval, prostě jen klesl na kolena a hlavou udeřil do prachem pokryté podlahy.
„Patříš k mé smečce?“ zeptala se ho.
„Ano, má paní,“ odvětil.
„Víš o tom, co mi ti unijní vyslanci chtějí sdělit?“
Odpovědí ji bylo jen zavrtění hlavou.
„Pak tedy i ty počkej venku,“ řekla mu a pak, když sebrala starou židli, obkročmo se na ni posadila, ruce položila na opěradlo a pak znovu pohlédla na Huberta Schneidera. „Proč jste přišli?“
„Ehm, Vaše Veličenstvo...“ začal.
Mávla znechuceně rukou. „Nech toho, jsem Světlana. Pokračuj.“
Přikývl. „Regnis tě chce zajmout. Zjistil, že znáš místo, kde se nachází ta Lemurijská hrobka. Chce artefakty, co jsou v ní a udělá proto cokoliv. Třeba i zahájí novou válku mezi Unií a Federací.“
Zamyšleně přivřela své tmavé, mandlově vykrojené oči. „Vždycky jsem tušila, že minulosti neuteču. Jet do téhle zkurvené pustiny byl nejhorší omyl mého života...“
„Pořád ještě můžeš zmizet. Falešná totožnost je za babku a za den či dva jsi na opačné straně světa,“ pokusil se ji poradit.
„Jiní možná ano, já ne,“ odvětila. „Už dvacet let mě hledají všechny tajné služby světa. A kromě nich i policie, různé milice a polovojenské organizace, ke kterým dorazila nabídka štědré odměny za mé dopadení vypsaná anonymním štědrým dárcem. K tomu si připočti své vlastní chlebodárce a taky elfy, trolly a teď i Záporožce. Utíkat už není kam. Schovala jsem se tady a celé roky mi trvalo, než jsem ovládla smečku mého otce. Pokud je pravda, že si pro mě přišlo celé Temné Záporoží, pak nezbývá nic jiného, než se mu postavit.“
„Jsme sanační tým Agentury,“ pronesl po chvíli mlčení Hubert Schneider. „Regnis zabil naše přátele a zaútočil i na naši centrálu. Nevím, co by s tím udělal Albert Krupp, kterému podléhám, ale vím, co s tím chci udělat já...“
„Chceme...“ odtušil pan Trojka.
„Ano, chceme,“ přitakal Roch Kowalski.
„... vím, co s tím chceme udělat my,“ opravil se Hubert Schneider. „Chtěli jsme tě varovat a teď bychom se k tobě rádi přidali. Naše zbraně jsou tvé...“
„A vaše životy?“ zeptala se jich tichým hlasem. „Slibuji vám, že těm zkurvysynům nedarujeme ani píď tohoto města a že Regnis zaplatí za vše, čeho se dopustil.“
„A co kdyby tě zajal?“ zeptal se ji Hubert Schneider.
„Nikdy mě živou nedostane,“ odvětila a pak zprudka plácla na pouzdro s revolverem. „Mohu vám dokonce slíbit, že ze mě nedostane ani dost mozku na to, aby si tu informaci, kterou potřebuje, vyextrahoval.“
Náhle ji přerušilo hlasité dusání vojenských bot na schodech a příchod zarostlého muže v chlupatě vyhlížejícím hejkalovi. Proužky látky byly v sytě zelených barvách radioaktivitou dopovaného lesa a přes rameno nesl letitou, ale stále spolehlivou odstřelovačskou pušku Dragunov s nočním viděním.
„Co je Sergeji?“
„Narazil jsem na kozáky dvacet kiláků od města. Pěší, motorizovaní. Viděl jsem bunčuky atamanů Kirponose, Siemazska, Tychvina, Dolgorukova a asi dalších dvaceti atamanů, co nám už roky pouštějí žilou...“
„Vyřiď Petrenkovi, že chci do deseti minut hovořit se všemi Staršími. Jestli jsou dvacet kilometrů od nás, máme je tu nejpozději zítra. Nech vyhlásit poplach. Chci tady všechny válečníky ze všech kmenů...“
Hubert Schneider pohlédl na maskovaného odstřelovače a pak na jeho vládkyni. „Kolik vás je?
„Válečníků asi dvanáct set, fen s mladými další tisícovka.“
„A jich?“
„Deset až dvacet tisíc molodců, odhadem. Doteď jsme pořádně nevěděli, kolik se jich na Síči schovává. A pak tu jsou ještě jejich spojenci. Záporožci se sice hned tak s někým nesnesou, ale ti, se kterými ano, stojí za to. Přitahují všechny temné bytosti jako magnet. Říká se, že jim slouží i kolduni a dokonce erestuni. Vy jim říkáte revenanti, nebo upíři, i když to asi není přesné. Jaké jsou počty, Sergeji?“
Ten spustil jako by podával hlášení: „Než jsem se stáhl, napočítal jsem jich dvanáct tisíc. Měli asi dvě čety tanků a nějaké transportéry. Vesměs BMP 2 a BTR 80. Omlácené a všelijak zbastlené. Viděl jsem i pekelné psy a pár stovek nemrtvých bestií, ode všeho trochu a všechno zotročené. Velí jim Erestuni. Tři tucty, možná čtyři.“
„Dobře,“ pronesl Hubert Schneider. „To byly špatné zprávy a teď ty dobré. Kolik vlkodlaků má za sebou vojenskou službu nebo alespoň nějakou vojenskou zkušenost?“
„Pár desítek, maximálně stovka,“ odvětila Světlana Griškinová. „Stoupáme v hierarchii podle smeček a rodin, ne hodností. Veteráni většinou nejsou ani ve velení. Nejsou čistokrevní - prostě se jen kdysi nakazili...“
„Pokud jsou místní vlkodlaci stejní jako ti evropští, pak kozáci mají reálnou převahu tak čtyři ku jedné. Takže dobré zprávy škrtám - tenhle poměr stačí na vítězství víc než spolehlivě. Jejich, ne naše, aby bylo jasné.“
„Pokud se ovšem nevyskytnou výjimečné okolnosti,“ pronesl nečekaně pan Trojka.
„Jaké výjimečné okolnosti?“ zeptala se ho udiveně.
„My,“ odvětil a na jeho nazelenalé a kosmaté tváři se usídlil úšklebek.