Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 36

29. 11. 2013

 

-----XXXXX-----
            Když se do našeho úkrytu skulil ještě i mohutně stavěný skřet v ocvočkované motorkářské bundě, začalo být v našem úkrytu povážlivě těsno.
            Zvědavě jsem si ho změřil. Byl o dobrou hlavu vyšší, než jeho soukmenovci a pletence svalů mu nadouvaly oblečení, lépe než kradené zboží bezdomovci. Bylo vidět, že to není jen tak nějaké ořezávátko. Levou tvář mu zdobilo složité tetování. Trochu mi připomínalo mandalu, ale tu by jen těžko mohly tvořit lebky prorůstající břečťanem. Podobně anatomicky přesné lebčičky, tentokrát z čistého stříbra, mu visely z obou dlouhých a vytahaných slechů. Tak vytahaných, že mu při každém prudším pohybu zuřivě tloukly do jeho zelené a bradavičnaté tváře.
            Odplivl si a pak sytě zeleným jazykem objel své mohutné a zažloutlé tesáky. 
            „Snažíme se je vytlačit,“ zavrčel, „ale mají palebnou převahu. Ta zatracená kopí...“
            Podíval se na mě a pak mě neurvale chytil za paži. „Máme k dobru jen pár minut a dokud tu budeš, budou mí lidé umírat. Musíš jít. Když zmizíš, oni také odejdou. Zavedu tě k únikovému tunelu. Neměj obavy, je bezpečný...“
            „Jdeme s ním,“ prohlásil Jednička rezolutně a Inkvizitor zuřivě přitakal.
            Skřet zavrtěl hlavou.
            „Víš, kdo já jsem, zelenáči?“ utrhl se na něj Jednička.
            Bradavičnatý motorkář se udeřil do hrudi pěstí, která velikostí hravě překonávala moji hlavu. „Jsem Kalač, syn Nogruze, nový chán Temných přízraků. Ať jsi, kdo jsi, za mnou stojí celá horda.“
            „My jdeme s ním a až ti řeknu, kdo stojí za mnou, poděláš se strachy, zelenáči,“ pronesl Inkvizitor ledovým hlasem.
            „On je klient. Ne vy!“ odsekl na to skřet.
            „Bez ostatních nikam nejdu,“ řekl jsem tak rezolutně, jak to jen šlo. „Kde je Damián, když ho potřebuju?“
            Svět kolem nás na několik okamžiků zanikl v rachotu a jasu půltuctu explozí. Pokusil jsem se vpít do země. Konečně jsem pochopil, co měl básník na mysli tím, že chce být ještě menší a ještě menší...“
            „Musí odtud!“ zaječel do toho rachotu Jednička s naléhavostí v hlase. Chytil mě za paži a smýknul mnou ke Kalačovi.
            „Vem ho pryč. Nesmí ho dostat, rozumíš?“
            „A co vy?“ zmohl jsem se jen na otázku.
            Ušklíbl se. „Někdo tu musí zůstat. Nic se neboj, najdeme si tě. Uzavřeli jsme dohodu. O tvé společníky se postaráme. Máme přece příměří, pamatuješ?“
            „Já jdu s ním,“ ozvalo se najednou a vyjská vražedkyně k dala skřetovi herdu do mohutného svalového pletence, který měl tam, kde my normální lidé máme rameno. „Co žabák, máš problém?“
            Kalač, syn Nogruzův si ji změřil zamyšleným pohledem. Nevím, jestli ho přesvědčil její výraz, dvojice gnómských nožů, které držela v rukou a nebo to, že byla od hlavy až k patě od krve, jako vandal v transfúzní stanici.
            „Ty můžeš jít s námi,“ pronesl nakonec. „Viděl jsem tě bojovat. Až skončíš s tím smrtelníkem, budeš vítána u mého lidu na Divokých polích. Má jurta bude tvá. Udělám z tebe třetí manželku a ty mi dáš spoustu silných synů,“ dodal ještě.
            Kyra se uchechtla. „Já a třetí, pcha!“
            Než stihl chán cokoliv odvětit, zakrvácený skřetí válečník vyzbrojený mohutným kompozitním kladkovým lukem se před Kalačem svalil na zem a udeřil hlavou o zem. „Mocný cháne, je čas,“ vyhekl udýchaně. „Vstup do podzemí už držíme jen silou vůle...“
            „Musíme jít,“ zavelel novopečený chán a smýkl mnou, jako bych nic nevážil.
            Ještě jsem se stihl otočit k Jedničkovi: „Řekněte to Damiánovi. Uvidíme se...“
            Skřetí pravice mě zvedla ze země a začala táhnout od obou mých obchodních partnerů. Zůstali v mém úkrytu a já se, doprovázen Kyrou, vydal otevřeným prostorem plným explozí pryč.
            „Kde se uvidíme?“ vykřikli na mě dvojhlasně.
            „... v Pripjati!“ 
            „Do prdele, já to tušil,“ byla poslední Jedničkova slova, která jsem zaslechl.
-----XXXXX-----
            Za eskortu, kterou nám přidělili, by se nestyděl ani prezident Unie. Vepředu šli tři skřeti vyzbrojení brokovnicemi, pak Kalač a za námi další tři. Všichni byli mohutně stavění, o hlavu větší než já. Prostě garda jako cumel...
            Jenomže ten tunel, byl kdysi jen obyčejnou odpadní šachticí pro odvod bůhvíjakého průmyslového svinstva a byl úzký sotva pro člověka. Mohutně stavění skřeti v něm ale měli problém. Neuvízli, ale i když se hrbili, pořád drhli hlavou o strop a chvílemi k tomu s klením přidávali i odírání ramen o betonové stěny.
             Světla tu bylo pomálu. Elektrické lampy v ochranných drátěných koších, které byly na zdech tunelu občas pověšeny, už dávno nesvítily. Nedalo se jinak - museli jsme si vystačit s obstarožní lucernou, kterou nesl první gardista. Předpokládal jsem, že v ní hořelo něco hodně fosilního...
            Netrvalo to dlouho a dorazili jsme k ručně proraženému otvoru do kanalizace. Na rozdíl od šachtice, ona byla stále používaná. Bohužel. Po kolena ve sračkách jsme pomalu pokračovali dál. Občas jsme minuli nějakou odbočku, nebo narazili na křižovatku, ale pořád jsme udržovali přímý směr. Doufal jsem, že alespoň někdo z nás ví, kam jít.
             „Spěchejte!“ pronesl Kalač. „Určitě už našli vchod do tunelu.“
            Jako by to byla odpověď na jeho slova, temnotu tunelu náhle rozehnal jas výstřelu. Jen vteřinu poté ho následoval další a pak ještě jeden. Teprve pak nás dohnal odrazy znásobený hluk střelby. 
            Nejsem na to pyšný, ale ohlušen a oslepen jsem zakopl a zprudka se zřítil na podlahu. Kyra běžící za mnou, skončila na zemi stejně neslavně.
            Místy, kde jsme ještě před pár okamžiky stáli, se v tu samou chvíli prohnala smršť kulek vypálených našimi pronásledovateli. Některé letěly přímo, jiné se odrážely od zdí a získaly tím nepříjemnou rotaci. Jedna taková kulka zasáhla skřeta jdoucího na konci naší skupiny. Jeho ruka najednou končila kousek nad loktem, proměněná v cáry zelené hmoty. Asi bych ječel bolestí jako šílený, ale on ani nemukl. Teprve po pár okamžicích jsem si všiml, že ani nemohl - jiná kulka mu odervala obličej, včetně podstatné části mozku. Tělo jedoucí na volnoběh ještě chvíli bezradně postávalo a pak se pomalu sesulo podél zdi na zem.
            Hned na to další dva skřety rozcupovala salva elfských karabin na rudozelenou mlhu a přehršel tkáňových vzorků. 
            Pak se zhroutil k zemi i gardista nesoucí lucernu a tunel se pohroužil do naprosté tmy.
            „Musíme dál,“ sykla mi do ucha Kyra.
            „Zavřete oči,“ pronesl jsem ke všem, kteří ještě žili a vysypal do našich pronásledovatelů celý obsah zásobníku pistole, kterou jsem sebral radnímu. Já se dívat musel, ale pro jistotu jen jedním okem. Když jsem pak znovu otvíral to druhé, v oslněném oku mi to bolestivě tepalo a míhaly se mi v něm rudozlatá kola nápadně podobná zábleskům výstřelů.
            Zvedl jsem se nejprve na kolena a pak ztěžka i do stoje. Nahmatal jsem rameno Kyry. Jako slepec jsem na něj položil dlaň a nechal se jí vést.
            Po dvou krocích jsme zakopli o Kalače. Žil. Byl zraněný – přes tvář se mu táhl dlouhý šrám. Stačilo málo a kulka, co mu to udělala, by mu pronikla okem až do mozku. Podařilo se nám ho zvednout na nohy a začlenit zpátky do stále kratšího průvodu.
            Potáceli jsme se dál chodbou, která klesala a zase stoupala. Chvílemi jsme museli brodilt vodou, jež zalila níže položené úseky, ale ta nám nikdy nesahala výš než do půli stehen.
            Únavou jsem už skoro upadal do bezvědomí, když jsme se konečně dostali k omšelému ocelovému žebříku, který vedl někam nahoru.
            „Jdi první,“ vybídl jsem Kalače a sledoval, jak čerň jeho mohutné postavy mizí v kolmo stoupající šachtici na jejímž konci byl kruh ze světla. 
            „Teď ty,“ řekl jsem Kyře a postrčil ji k příčkám žebříku. Podívala se na mě s němou otázkou v očích.
            Jen jsem přikývl. „Půjdu hned za tebou...“
            Začala šplhat nahoru s kočičí hbitostí, když tu ke mně chodbou dolehla sílící ozvěna kroků. Naši pronásledovatelé byli příliš blízko na to, abych mohl bezpečně vyšplhat nahoru. Byl bych bezbrannější než asfaltový holub na střelnici. 
            Rozhodně jsem jim nemohl upřít vytrvalost s jakou po nás šli. Buď to bylo osobní a nebo byli na mém polapení zainteresováni finančně.
            Rozhodně jsem jim to ale nehodlal ulehčovat, byť byly mé možnosti značně omezené. Bez nábojů byla pistole zesnulého radního stala jen zbytečnou přítěží a pokud šlo o meč, mí pronásledovatelé měli celá desetiletí na poctivý trénink a cvičné souboje.
            Já byl hrdý absolvent dvou lekcí a měl jsem k dispozici jen zdravou naštvanost a třicet let zkušeností se životem v Ostravě.
            Vytasil jsem Železo a popustil uzdu proměně. Ne moc, jen jsem trochu nabyl na muskulatuře, lehce se zachlupatil a hlavně získal vlkodlačí schopností, jež dělají život krvežíznivého mostra příjemnějším a delším. V olympijské hantýrce řečeno - výš, dál, rychleji a k tomu ještě odolněji.
            Do nosu mě udeřil pach zatuchliny, spáleného korditu a ještě něčeho. Opatrně jsem do sebe nasál další dávku vzduchu a soustředil se na ten pach. Zbývalo ho ve vzduchu už jen pár posledních molekul. Chvíli trvalo, než jsem ho poznal.
            Byl to pach mého otce. Stál jsem na místě, kde můj otec zemřel...
            Bylo v něm ale i něco jiného, jako by cizího. Otřásl mnou chlad. Jiný, než ten, který mnou pronikl při setkání se skřetími duchy. V tomhle byla jistá definitivnost. Konec všeho a prázdnota nebytí.
            Uvědomil jsem si, že lidé o takových situacích prohlašují, že se jich dotkla smrt.
            Smrt! Divoce jsem se začal rozhlížet, ale neviděl jsem ji. Pro Lovce si prý chodí osobně. Otec to říkal a i Damián. Pro Kosmu si podle jeho slov také přišla. Byl jsem tedy další na řadě?
            V tunelu se objevily první siluety pronásledovatelů. Dupání jejich okovaných bot i jejich únavou zastřený dech jsem slyšel už nějakou dobu.
            Když si pro mě přišla, tak ji nemůžu zklamat, pomyslel jsem si uštěpačně a ucítil u srdce ledový stisk, jako by se ji můj sarkasmus dotknul.
            Na nějaké dlouhé a oduševnělé vnitřní monology ale nebyl čas. Půlelfové byli ode mě jen pár metrů a nejpozději za vteřinu – dvě si mě všimnou. Temnota, netemnota.
            Klečel jsem s hlavou skloněnou, aby mě neprozradila bělma mých očí a děkoval jsem bohu, že po svých smíšených rodičích nezdědili schopnost nočního vidění.
            První už byli ode mě na dvě délky meče. Stále příliš moc daleko...
            Silou vůle jsem se přiměl prodloužit čekání o ještě jedno nadechnutí. Pak jsem se s křikem, kterému půlelfové nemohli rozumět, vztyčil. 
            „Tak si mě vem!“ zařval jsem zubaté navzdory a prudce ťal mečem.       
            Elfské meče jsou pro podobně stísněné prostory k nepotřebě. Zato Železo byl při své poloviční délce ve svém živlu.
            Chlad, který mi tiskl srdce, zmizel. Holka s kosou měla evidentně víc práce s mými protivníky. Ten první ani nevěděl, co ho zabilo. Dalšího jsem po řeznicku sekl přes tvář a poslední pídí čepele mu přesekl klíční kost a pár žeber.
            Chroptící půlelf se zhroutil k zemi, vytvářeje tak překážku pro své druhy. Marně jsem doufal, že by z něj mohl být takový mrtvý plot. Jeden půlelf o něj sice zakopnul, ale ti další ho už ladně přeskočili. Takže s bídou plůtek...
            No nic, přidám další vrstvu, pomyslel jsem si a vrazil vstávajícímu půlelfovi hrot meče do žaludku. Lamely jeho brnění neměly proti poctivému trpasličímu výkovku šanci. Možná se rozestoupily, možná praskly. V každém případě měl ten nešťastník najednou v břiše třicet čísel oceli a to šťastný život člověku neudělá. Ani půlelfovi...
            Vytrhl jsem z něj Železo a kopnutím ho poslal vstříc kamarádům.
            Meč, kterým mě jeden z nich hned na to bodnul, jsem spíše vycítil, než uviděl. V každém případě jsem jeho majitele udeřil levačkou do obličeje. Úplně jsem zapomněl, že jsem ji proměnil v tlapu. Sada dlouhých spárů, která od minula nic neztratila na své ostrosti, mu servala obličej i s většinou kostí.    Další ranou jsem mu pak spáry vrazil přes spánkovou kost až do mozku.
            Vzpomněl jsem si na jednu komiksovou postavu z dětství. Taky měla na rukou dlouhé spáry. Zatahovací. Co bych dal za zrovna takové, adamantiové...
            Vteřina, která mezi tím uběhla, mi připadala dlouhá jako celý život.
            Přirazil jsem ho ke zdi a podél jeho těla prudce bodl do temnoty před sebou. Náraz a zpomalení dalšího průniku čepele mi dali na vědomí, že jsem někoho zasáhl.
            Místo křiku jsem ale slyšel jen tiché bublavé zvuky. Stejné vyjdou z člověka, kterému se plíce plní krví. Ustoupil jsem za hradbu těl a čekal několik vteřin na další útok. Nepřišel.
            S úlevou jsem se narovnal a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo. Z úst mi vyšel úlevný povzdech. Přežil jsem.
            V tu samou chvíli mi došlo, že jsem udělal chybu. Možná za to mohl ten obnovený pocit mrazivé přítomnosti.
            Vrhnul jsem se vpřed a skryl se za tělem ležícím na zemi. V pádu přede mnou zarachotila dávka ze samopalu a prostor tunelu ozářily plameny tryskající z tlumiče zášlehů namontovaného na konci hlavně. Půltucet žhavých střel mi hvízdlo nad hlavou (mordou) a olízlo mi vlasy (srst). Evidentně prožívám krizi identity.
            V pádu jsem mohl udělat jen dvě věci – dát si ruku pod sebe a nepřijít tak o zuby, nebo riskovat zrušení karty u zubaře a bodnout před sebe. Rozhodl jsem se pro druhou možnost.
            Měl jsem víc štěstí než rozumu – zasáhl jsem ho. Můj tajemný protivník zavřískl a do tváře mě zasáhla horká, po železe chutnající sprška. 
            Zhroutil se hned vedle mě. Chrčel a ztěžka dýchal, ale jen do té chvíle, než jsem se zorientoval, kde má hlavu a kde nohy a pak mu přejel mečem přes hrdlo.
            Pak jsem pomalu vstal, otřel si o jeho tělo meč a zasunul ho do pochvy. Nechal jsem tělo, aby se vrátilo do lidské podoby a vrátil se k žebříku.
            Smrt jsem u něj už necítil. Možná byla z vývoje událostí zklamaná, já ne.
            Tady zemřel můj otec, já přežil. Jsem tedy lepší než on? Těžko. On se jen ocitl na tomto místě ve špatném čase.  
            Stoupnul jsem na první příčku a pak na další. „Dočkáš se,“ zašeptal jsem do temnoty pode mnou.
            Odpovědí mi bylo souhlasné mlčení.
-----XXXXX-----
            Jednička pohlédl na Inkvizitora a pak se plivnutím pokusil zbavit nechutného cementového prachu v ústech.
            „Omlouvám se,“ zamumlal pak. „ To ten prach. Není v tom nic osobního.“
            „Rozumím,“ odtušil Inkvizitor a chrchlavě si odkašlal. „Jsem na tom podobně.“
            Další dávka očesala hromadu suti, za kterou se ukrývali.
            „Jestli se zvedneme, je po nás. Měli jsme zmizet s tím mladým Lovcem dokud to šlo.“
            Věnoval znechucený pohled skřetímu šamanovi, který neúnavně bušil do svého bubnu.
            „Únikový tunel je stokrát lepší, než nějaké skřetí hokus pokusy. Kdyby ty jejich bubínky byly aspoň trochu hlasitější, mohly by odvést pozornost...“
            „Nevěříte na šamanskou magii?“ zeptal se ho Jednička zvědavě.
            Inkvizitor pokrčil rameny. „Profesionální deformace.“
            „Vy přece taky používáte magické rituály a artefakty...“
            „Posvěcené předměty, modlitby a exorcismy. Nic víc vám oficiálně nepotvrdím,“ odtušil Inkvizitor.
            Koutky Jedničkových úst se maličko zacukaly. Pak se oba rozesmáli.
            „Musíme odtud. Magie nemagie,“ pronesl pak Jednička a sáhl do kapsy saka pro komunikátor. „Všem sanačním týmům, opakuji všem sanačním týmům: Spusťte to!“
            „Raději se také spojím s mými lidmi,“ odtušil Inkvizitor a do komunikátoru implantovaného pod kůži na předloktí zavelel: „Zahajte očistu. Pro všechny služebníky Boží, nepřáteli našeho Pána jsou půlelfové. Opakuji - půlelfové. Skřety nechte jít. Spolupracujte s agenty a sanačními týmy. Jsou to spojenci!“
            Jednička spokojeně pokýval hlavou. „Jsem rád, že jste se k požadavku přijďte sám a neozbrojený, zařídil stejně jako já.“
            Pak sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní dva sáčky. „Dehydrovaná zmrzlina. Po zrušení evropského vesmírného programu jí máme plné sklady. Znáte to - umělá vanilka, umělé barvivo a umělá chuť. Je ale překvapivě dobrá.“
            „Děkuji,“ odvětil Inkvizitor a přijal jeden z nabízených balíčků. „Dobrá zmrzlina je dnes opravdová vzácnost.“
            Za valem sutě, kde si udělali svůj vlastní, malý gurmánský svět, vybuchlo několik minigranátů a pak se rozrachotily dávky z desítek samopalů a útočných pušek.
            „Naši,“ odtušil zamyšleně, zatímco pocucával obsah zmrzlinového sáčku. „Slyším empé patnáctky a útočné pušky Hekler-Koch. A teď, teď slyšel jste to, přidaly se i naše Minimi. Já ty holky uštěkaný fakt miluju. Ty divné třaskavé zvuky, to jsou vaši?“
            Inkvizitor se zaposlouchal a pak přikývl. „To je útočná puška Rozhřešitel. Nový model Mk. 5 v ráži jedenáct milimetrů se speciální, posvěcenou, beznábojnicovou municí. Při výměně hlavně je z ní obstojný lehký kulomet.“
            „Použili jste do nábojů i výluh ze jmelí a koloidní stříbro?“
            „Primárně jsme sice proti jakémukoliv esoteričnu, ale když to funguje...“
            „I my jsme pragmatičtí, to byste nevěřil,“ odvětil Jednička chápavě.
            „Myslíte, že už je to vyřízeno?“ ozval se po nějaké době prodchnuté srkáním a mlaskáním, Inkvizitor.
            „Už po nás nikdo nestřílí. To bych bral jako důkaz...“
            „A co plánujete teď? Ten Lovec je bůh ví kde a ta dohoda... Upřímně, mám určité pochybnosti...“
            „Souhlasím,“ přitakal Jednička. „Pripjať je a nebo v nejbližších pár dnech bude pěkně horké místo. Asi to celé byla chyba...“
            „Navrhuji vyčkat, jak se události vyvinou.“
            „A co ta dohoda? Nebude to problém? Jako že astrální, karmický a tak podobně...“ zamyšleně pronesl Jednička a chytil za lem řízy skřetího šamana, který nepřestával na moment bušit do bubnu a přitáhl si ho k sobě.
            „Poslouchej dobrý muži. Ta dohoda uzavřená před vašimi předky, jaké to má účinky?“
            Skřetí šaman se ošil. „To záleží, jak se k ní postavíte. Jestli se jí budete snažit dodržet, žádné. V opačném případě to může být špatné.“
            „Jak moc špatné?“
            „Hodně moc špatné,“ odtušil skřet. „Vystavíte se hněvu předků a to se pak může stát opravdu cokoliv. Pamatujete si na požár Frankfurtské burzy v třiadvacátém?“
            Oba váhavě přikývli.
            Skřet se plácnul přes stehno. „Tak to byl jeden z těch případů, kdy došlo k porušení dohody...“
            „Jak vám mám věřit, že je tam nějaká spojitost,“ namítl Jednička pochybovačně.
            Skřet se ušklíbl. „Dobře a co třeba požár Národního divadla v Pragu? A co požár Reichstagu, co pak hodili na komunisty?“
            „Vaši předci se nějak vyžívají v ohni, co?“    
            Skřet pokrčil rameny. „Je to účinné, ale mohl bych poukázat i na pár případů překvapivých závalů, či sesuvů půdy. Pár neochotných smluvních stran se také utopilo nebo zmrzlo. Raději ale poukazujeme na ty efektnější případy, je to výchovnější...“
            Jednička pohlédl na svého společníka. „U nás už hořelo. Jak jste na tom ve Vatikánu s pojištěním proti živlům?“
            -----XXXXX-----                        
            Muž s heknutím narazil do zdi. Vápenný prach z prasklé sádrokartonové desky mu v okamžiku zešedivěl vlasy. Nezdálo se ale, že by ho to vyvedlo z rovnováhy. Dokonce se ani nezměnil jeho nesouhlasný výraz ve tváři.
            „Nět!“ pronesl znovu a sundal si elegantní sluneční brýle, jejichž nožičky se mu po nárazu svezly z uší. 
            Další úder jím smýkl přes celou místnost. Stranou odletěl malý plastocelový stolek, překotil i obě židle a rozházel po podlaze listy spisu, kterým předtím listoval.
            Ani tentokrát se nenechal vyprovokoval a očima připomínajícíma dva kusy ledu se vpíjel do tváře zuřícího medvědího šamana.
            Nikdo mu už celá léta neřekl jinak než Urs. Dokonce ani jeho syn neznal jeho dřívější jméno. Jméno, které dostal v dobách, kdy byl ještě člověkem.
            Znovu si tím připomněl, že jeho jediný syn je mrtvý. Jediným skokem překonal vzdálenost, která ho od muže dělila a s výhružným vrčením ho chytil za límec a přirazil ke zdi.
            „Já chci to vízum! Mám dohodu s Woznillem.“
            Oslovený muž si poopravil vázanku a zkontroloval, že mu oblek dokonale sedí v ramenou. Teprve pak odpověděl: „Pan Woznillo si cení spolupráce s vámi, ale obává se, že se chcete pomstít a protože vašeho syna zabili agenti pana Kruppa, považuje za evidentní, že půjdete po něm. Poslední, co teď potřebujeme, je diplomatický incident.“
            „Na to vám seru!“
            „Nět!“ zazněla nekompromisní odpověď. „Mám své rozkazy.“
            „A na tebe taky seru, agente!“ zařval medvědí šaman a povolil uzdu proměně.
            „Dost!“ zazněl v tu chvíli ze dveří rezolutní hlas.
            Oba se zastavili uprostřed pohybu a překvapeně se otočili k příchozímu.
            Šedovlasý mohutný muž v jednořadém, dokonale padnoucím obleku z prvotřídní anglické střižní vlny s jemným, takřka neznatelným proužkem, stál zapřený v zárubních dveří a nespokojeně na ně hleděl.  
            „Odejděte, hned!“
            Agent se prudce vypjal v pozoru. „Ano, pane,“ řekl pak jen a kvapně opustil výslechovou místnost.
            Medvědí šaman si příchozího znechuceně změřil. „Timoteji, je to už let, co?“
            Blahobytně vyhlížející muž přikývl. „Máš pravdu, Ursi. Jsou to už celé věky. Kdy jsi vlastně odešel?“
            „Po bojích o Ukrajinu. Pamatuješ, když se začaly používat defolianty a bakteriologické zbraně? Duchové země tehdy křičeli tak strašně, že jsem nemohl zůstat.“
            „Dezertoval jsi,“ zkonstatoval Timotej Woznillo s unaveným povzdechem. „A my tě tehdy tolik potřebovali.“
            Šaman pokrčil rameny. „Země mě potřebovala taky. Strávil jsem deset let v Zónách a mám pro tebe jedinou informaci – země je tam mrtvá. Bez magie, živloví elementálové byli zabiti tou vaší chemií a atomem a nebo zmizeli. Půda tam bude planá do konce světa...“
            „To je užitečná informace. Chystal jsem se totiž investovat do Federálního úřadu pro kolonizaci. Asi to neudělám. Pokud v následujících deseti letech Ukrajinští kolonisté nepošlou do Moskvy alespoň sto tisíc tun obilí, je mi taková investice k ničemu...“
            „Na všem se vydělat nedá, starý příteli.“
            „Chránil jsem tě,“ zareagoval muž výčitkou.
            „Já vím, Timoteji. Život s námi zahrál divnou hru. Přátelé a nyní... nyní... nemohu přijít na to správné slovo.“
            „Co třeba nepřátelé?“
            „Možná... Nevím... Svět se tolik změnil. Už se v něm nevyznám. V tajze je život mnohem jednodušší...“
            „Je mi líto, co se stalo tvému synovi. Když jsem zjistil, že emigroval, dal jsem jeho složku utajit. Myslel jsem si, že je zbytečné, aby pykal za hříchy svého otce...“
            „Chci ho pomstít!“
            Timotej Woznillo, nekorunovaný vládce Ruskoasijské federace přikývl. „Rozumím ti, ale nevím, komu se chceš pomstít.“
            Medvědí šaman pohodil rezavou křívou a zasmušile si zatahal za vousy.
            „Žijeme v divné době, Ursi. Co bych dal za ty dávné, ehm nepřehledné asimetrické konflikty. Dnes jsou naši nepřátelé mnohem záludnější.
            Agentura Alberta Kruppa mlčí. Mí informátoři mi posílají jen své hypotézy a odposlechnuté klepy, ale něco se z nich dá vytušit – centrála agentury v Ženevě je v troskách a muž, který za to může je pryč. Jmenuje se Regnis. Poměrně známé jméno, abych byl přesný. Máme ho v archivech i my a domnívám se, že pokud je to ten, o kom si myslím, že je, pak stojí i za současnou eskalací násilí v Záporoží.“
            „Slyšel jsem.“
            „Nevím, kolik jsi toho slyšel, ale v mé centrále se mi v počítači hromadí asi stovka zpráv, rešerší, hlášení a analýz. Poslední dva dny nedělám nic jiného, než, že krotím moskevskou generalitu, aby nevyskočila na koně a nezavelela ke šturmu.“         
            „A co Putin?“
            „Hm, jeho poslední klon se mnou nechce hovořit. Vzkazoval mi přes tajemníka něco o zasahování do státní moci, suverenitě, a tak podobně. Moc jsem mu nerozuměl. Naštěstí mám na výplatní listině tři čtvrtiny kremelského úřednictva, takže mi výhrady opakovaně doživotního prezidenta nevadí.“
            „Pošleš mě do Unie?“
             Timotej Woznillo zavrtěl hlavou. „Ne, protože Kruppa právě teď potřebujeme. Pokud bys ho zabil, evropská část Lóže se rozpadne. Radecki umírá na kletbu a mocenské vakuum by okamžitě využili další členové Lóže. Bojím se čínské rodiny, ale Daneziové z Tangeru jsou stejně nebezpeční a to ani nehovořím o Janovanech. Jednou je přestane bavit dělat ty jejich kšeftíky s Vatikánskou bankou...“
            „Já ale chci svoji pomstu!“ zavrčel Urs hrdelním hlasem, kterého by člověk neměl být nikdy schopen.
            „Nejprve splň svoji povinnost. Až se tak stane, vyvážu tě z tvých závazků. Teď ale potřebuji, aby ses zaměřil na Temné Záporožce...“ 
            „Nevěřím ti,“ vyštěkl Urs.
            „Klidně mohu přísahat na Prolnutí, jestli chceš. Až to celé skončí, pošlu tě za zeď třeba s diplomatickým pasem, jestli to bude nutné...  Teď ale pojď se mnou. Mám daču v Krasnom Selju a u ní je kruh. Poslední v celé centrální Rusi. Nikdo se jeho kromlechů nesměl ani dotknout. Chtěl bych, abys v něm provedl Velký obřad a ocením, když se pak se mnou podělíš o své vize.“
            „Pane?“ ozval se v té chvíli hlas asistenta vyhlížejícího ze dveří. „Máme problém... v Moskvě.“
            „Jde o prezidenta?“ zeptal se ho Woznillo.
            „Ne, o Záporoží. Vzbouřili se generálové...“