Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 32

22. 7. 2013

 

           
            Starožitnictví utopené v úzké uličce vypadalo na první pohled jako dávno opuštěné. Špinavé sklo jeho malé výlohy bylo polepené vybledlými letáky a inzeráty a starobyle vyhlížející dřevěné dveře zdobily zbytky široké červenobílé pásky. Stejné, jakou před lety užívala policie pro vymezení místa činu. Místní si už nedokázali vzpomenout, kdy naposledy viděli jeho majitele, nebo kohokoliv, kdo by tam vstoupil. Za ty roky tu bylo tolik krachujících nebo více či méně potichu a beze sOtp mizejících firem, že už nikoho ani nenapadlo se pozastavovat se nad osudem toho maličkého a bezvýznamného krámku.
             Pro Annabell Lockwoodovou byly podobné úvahy bezpředmětné. Dobře věděla, že není nic klamnějšího, než první dojem, zejména když je vše kolem stavěno právě na jeho důležitosti.
            Zkontrolovala čas na svém komunikátoru. Podle jejího informátora budou dveře vedoucí dovnitř otevřené jedinou hodinu každý týden.
            Ta hodina právě začala.
            Stiskla kliku. Zámek dveří se poddal její vůli a tiše cvaknul. Když otevřela dveře, její vstup ohlásil zvuk zvonku pověšeného na zárubních. Bylo to staromilecké, ale u starožitnictví ani u jeho majitele ani nic jiného nečekala.
            Drobné zavlnění prostoru ji napovědělo, že se právě přesunula ve vrstvách Prolnutí do míst zapovězených normálním smrtelníkům.
            Starožitnictví tím prodělalo radikální změnu svého vzhledu. Prodejna získala zpět svůj lesk a čistotu. Světla se rozsvítila a regály se naplnily zbožím.
            Ze sousedního kumbálu vyhlédl distingovaný muž v nadčasovém vlněném jednořadém obleku s nevtíravým proužkem. Beze slova si ji změřil pohledem a pak se mu   oči zúžily nevolí.
            „Nejste ohlášená,“ pronesl nesouhlasně, „a myslím si, že mé zboží bude nad vaše finanční možnosti...“
            Pokrčila rameny. „Nezdržím vás dlouho. Jste Neverlus Kayi, půlelf a rezident knížete Tervellia?
            „Jsem starožitník. A jméno Neverlus Kayi jsem nikdy neslyšel.“
            Pobaveně se pousmála. „Medově zlaté oči, lehce špičaté uši. Jste vysoký, štíhlý a ani náhodou nejde odhadnout váš věk. Opravdu nejste půlelf?“
            „A vy jste kdo, slečno chytrá?“
            „Jsem Radní Annabell Lockwoodová.“
            „Ta Lockwoodová?“ zeptal se ji a se zájmem si ji znovu prohlédl. „Slyšel jsem o vás. Čekal bych, že budete starší.“
            Usmála se. „Já mám vize, mistře půlelfe, ne vrásky...“
            „Dobrá tedy,“ pronesl on. „Takže ano, jsem Neverlus Kayi, jaké překvapení, že? Stále ještě ale nevím, proč jste přišla.“
            „Kontaktoval vás Popravčí?“
            „Promiňte?“ zareagoval překvapeně. „Proč by mě měl kontaktovat? Naše vztahy nejsou poslední roky zrovna...“
            Mávnula odmítavě rukou. „To jsem si myslela. Je tady jedna záležitost, která vyžaduje značnou míru diskrétnosti a ještě značnější míru solventnosti. Pokud se mi dostane obojího, mám pro Tervellia nabídku, kterou nebude moci odmítnout.“
            „Jeho knížecí Jasnost Tervellia,“ opravil ji elfský rezident bezmyšlenkovitě.
            „Jak si přejete,“ mávla netrpělivě rukou. „Popravčí obchází Prolnutí s nabídkou pro ty, kteří si mohou dovolit vydat malé jmění. Knížete, ale evidentně neoslovil, i když podle mých vizí se za nějakými elfy chystá.“
            „Vaše vize jsou jistě komplexnější. Viděla jste, kde ta, ehm návštěva proběhne?“
            „Mediolanum. Město módy a úchylů. Kromě New Yorku neexistuje lepší místo, kde se mohou excentričtí elfové nerušeně promenádovat za bílého dne...“
            Jeho medově zlaté oči s odlesky svitu hvězd z prvního dne stvoření světa se stáhly nefalšovanou záští.
            „Tuláci,“ zasyčel.
            Plácla ho po rameni. „Správně. V mé vizi kat mluvil s knížetem tuláckého klanu Nerdaa. “
            Půlelf nezvyklý na dotek se od ní překvapeně odtáhnul. „Co.. co.. je za nabídka, s níž jste za mnou přišla?“
            „Je stejná, jakou učiní kat Tulákům.“
            „Vy ji znáte?“
            „Zavrtěla hlavou. „Vidím věci. Některé se staly, jiné se teprve stanou. Je těžké se v tom zorientovat. Nevidím ale všechno a jen málokdy jsou mé vize tak podrobné. Z dalších vizí o možné budoucnosti se ta nabídka ale dá vytušit.“
            „Ano?“
            „Kdo dá nejvíce, tomu bude prozrazeno tajemství.“
            „Můj pán má rád dobrá tajemství... Je to jedno z těch dobrých?“
            „Určitě je lukrativní. Víc než cokoliv. Říká vám něco Lemurie?“
            „Ano,“ odpověděl prostě.
            „Artefakty, starobylé zbraně, poklady nedozírné hodnoty... To všechno bude toho, kdo zaplatí nejvíce.“
            „Vy víte, kde ty věci jsou?“
            Zavrtěla hlavou. „Já ne, ale popravčí jedná z pověření někoho, kdo to ví. A právě ta informace bude na prodej.“
            „Proč jste přišla za mnou?“
            „Věnovala jsem hledání těch artefaktů více než třicet let a zaplatila za to cenu, kterou by byl ochoten zaplatit jen málokdo.“
            „Démoni?“
            Přikývla. „Mimo jiné. Byla jsem jen krůček od zjištění, kde se ty věci nalézají, ale jako členka rady jsem se nemohla osobně účastnit té expedice a ti, kteří se z ní dokázali vrátit, zmizeli tak dokonale, že jsem je nedokázala najít ani ve svých vizích...“
            „A nyní?“
            „Můj sen se mi opět vzdaluje, protože Rada nikdy nepřeplatí Lóži nebo tuláky.“
            „Nabízíš Jeho Knížecí Jasnosti dohodu?“
            Přikývla.
            Sáhl pod prodejní pult a položil na něj omšelý, prehistorický telefonní přístroj. „Podrobnosti bude asi lepší dohodnout přímo s Jeho Jasností, nemyslíte?“
            Usmála se. „Jednou budeme vzpomínat na tento začátek dlouhé a úspěšné spolupráce...“
-----XXXXX-----
            Radomský checkpoint rozhodně nekypěl životem. Nebylo to jen ospalé polské hraniční město, byla to i poslední výspa Unie a vlastně i civilizace. Válka o Ukrajinu udělala z Radomi poslední město na východ od Zón. Jenomže po letech živoření na periferii Unie se už v jejím případě ani o městě nedalo mluvit. Ti z jeho obyvatel, kteří neměli co do činění s vojenskou posádkou, hotelem, nevěstincem nebo několika obchody se zbožím pro lovce a dobrodruhy, odešli pryč. Problém byl, že takových byla většina.
            Město se tak scvrklo jen na pár budov jeho centru. Všechno ostatní čas buď pohřbil, nebo proměnil v ruiny. Tím pádem se všechen život i ruch směstnal na desítku hektarů, těsně sousedících s pět mEtrů vysokou betonovou zdí, doplněnou o palposty s vyhledávacími reflektory, automatickými rychlopalnými kanóny a nebo raketomety.
            Za zdí už nebylo nic. Jen divočina.
            Hubert Schneider se naklonil přes zábradlí ochozu a pohlédl na pustinu rozkládající se za zdí. První stromy začínaly až po kilometru pravidelně vypalované a defolianty ošetřené krajiny.
            „Občas tu máme nějakej ten nájezd,“ osvětlil mu voják obsluhující kulometné dvojče, kterému Hubert před pár okamžiky strčil do kapsy srolovanou padesátieurovou bankovku.    „Čístíme perimetr každej měsíc a co jsem slyšel, rusáci na druhý straně dělaj to samý. Kdyby to bylo po mým, tak mezi ty zdi naházím atomovky a jdu vocaď...“
            „A jak to vypadá dál od zdi?“
            Voják pokrčil rameny. „Na poslední harc jsme vyrazili před půl rokem. Starý silnice byly tehdy pro naše osmikolky průjezdný asi na dvacet kilometrů. Pak na nich začali lupiči dělat záseky. Řádí tady organizovaný bandy složený z dezertérů i uprchlejch zločinců a rok od roku je to horší. Už se nám dokonce vrátily dva kontingenty německejch kolonistů. Prej na to neměli žaludek. Co čekali, habitaty, teplou vodu a snídani do postele?“
            „Potřebujeme se dostat k Pripjati,“ pronesl Hubert a nabídl vojákovi cigaretu.
            Ten s poděkováním třesoucími se prsty vytáhl za filtr z krabičky tu vyklepnutou a hladově ji vtiskl mezi rty. Pak, když mu ji Hubert připálil, slastně vdechl namodralý dým.
            „Francouzský, že jo?“ řekl pak. „To se pozná kvalita. Ne jak ty naše fasované Made in India, co se vyráběj z trusu posvátnejch krav.“ Na moment se odmlčel. „Občas tím směrem jezdí misionáři s humanitárníma karavanama. Projížděj tudma i obchodníci s kožešinama, ale těch je poslední dobou jako šafránu. Chce to buď ozbrojený doprovod a nebo se nechat vzít pod křídla někým fakt zkušeným. Pokud můžu poradit, zaplaťte si cestovku. Pořádaj tam tůry pro šílený pracháče, co nevěděj co s prachama a roupama a co jsem slyšel, nezařval jim tam jediný klient...“
            „Cestovku?“
            „Jo, říkaj si CK Adrenalin. Jednou za čas vodvezou na prohlídku města duchů nějakýho šílenýho pracháče, co si od nich nechá navlíct atombordel. Stojí to nekřesťanský prachy, ale svýmu řemeslu ti chlapi rozuměj jako málokdo...“
            „Kde je najdu?“
            „Maj dílny jen kousek odsud. Jděte jak je hotel Piast a tam se doptáte. Šéfuje jim nějaký Vojtek Krzyczek.“
            Hubert Schneider pomalým krokem sešel po plaStocelovém schodišti z ochozu a vydal se udaným směrem, následován Panem Trojkou a Rochem Kowalskim, kteří se usilovně snažili předstírat, že k sobě vůbec nepatří...
-----XXXXX-----
            Policejní stanice v Tomsku byla jako každý den plná lidí. Policisté časně zrána posbírali z ulic města opilce a jiné nekalé živly a nyní všechno co mělo ruce vyplňovalo formuláře a protokoly. Když vstoupil předsálí s recepcí, kterou zavedl bůhví který ministr v představě, že tím něčemu pomůže, v první chvíli si ho nikdo nevšímal.       
            Bylo to překvapivé, protože při jeho rozměrech dalece přesahoval všechny ostatní v místnosti. Navíc jeho dlouhý rezavý vous po měsících strávených v tajze připomínal chumáč zplstnatělé srsti, do které nějaký bizarní ekoumělec vetkal listí a větvičky.
            Hustý kožich, který měl na sobě, nosívali sibiřští lovci před více než půlstoletím, stejně jako kulovnici, kterou měl na řemenu přes rameno. V podstatě ji nepotřeboval, ubránil by se hravě i bez ni, ale jako tradicionalista předpokládal, že jako lovEc přicházející z tajgy by bez kulovnice byl podezřelý.
            Opak byl ale pravdou. V momentu, kdy recepční zahlédla hlaveň jeho Mosin vz. 1891, rozkvílela se stanicí poplašná siréna.
            Okamžitě byl obstoupen tuctem policistů, kteří na něj mířili pistolemi a něco křičeli.
            Kdyby se proměnil, zabil by je všechny. Jenomže on se sem netrmácel přes celou tajgu, aby podlehl své vražedné zuřivosti.
            Místo toho nechal spadnout pušku na podlahu a promluvil k policistovi, na jehož výložkách bylo nejvíce hvězd. „Jsem Urs. Medvědí šaman. Chci mluvit s Timotejem Woznillem a pokud nevíte kdo to je, pak zavolejte na ústředí FSB, ti ho budou znát...“
-----XXXXX-----
            Vyhnul jsem se úderu, který by mi rozdrtil hrtan a blokoval obloukový kop, jímž se mě vzápětí pokusila srazit k zemi. Minule se ji to povedlo, ale tentokrát jsem byl připravený. Podmet byl jediným logickým řešením. Jako člověk bych to nestihl, ale s půlkou vlkodlačí genetické výbavy to byla hračka. Na tu byly i její superreflexy krátké...
            Se vzteklým vytím se zřítila na zem, ale rozhodně nebyla poražená. Během okamžiku zase vyskočila jako srnka. Temná, svalnatá a odredovaná srnka...
            Jestli se ji něco muselo nechat, byla to ta její kočičí elegance. Mohla mít pusu zabořenou hluboko v blátě a nebo i zvracet po úderu na solar a přesto pořád vypadala dobře. Ať už ji vyrobil kdokoliv, dal si na ni opravdu záležet...
            „Dostanu tě!“ zasyčela. Ještě ráno by řekla: Já tě dostat,“ ale učila se za pochodu a dělala to zatraceně rychle.
            „Na mě nemáš,“ odvětil jsem a hned na to inkasoval čtveřici rychlých direktů. 
            Když mi konečně přestaly cvakat zuby o sebe, pokusil jsem napodobit Impérium a vrátit ji úder. Nechápu, jak mi mohl na mysl přijít ten stokrát přepalovaný poklad mého dětství, ale přirovnání sedělo, protože jsem využil situace a ranou na solar ji poslal o nějaké tři kroky zpátky. Normálního člověka by to složilo jako domeček z karet. Ona jen hlasitěji vydechla.
            Bylo až s podivem, jak rychle se ji vracely síly. Sice to stálo kopu jídla, ale den ode dne byla silnější. Přes den byla divoká jako kočka křížená s rosomákem, ale v noci křičela ze sna hrůzou a bolestí. Nemluvili jsme o tom. Ani já, ani Damián. Dokonce ani Richard, který byl jediný, ke komu se chovala opravdu uctivě. Možná za to mohl ten jeho katovský meč a nebo to, co viděla v jeho očích. Predátor prý pozná jiného predátora už od pohledu... 
            V hlavě se mi náhle zatmělo. To mám z toho, že přemýšlím ve špatnou chvíli a na ještě špatnějším místě.
            Další dva údery jsem vykryl předloktími a následujícímu se vyhnul prudkým půlobratem. Přitom se mi podařilo ji chytit za ruku a přehodit si ji přes záda jako pytel mouky. Vyjekla a práskla sebou o zem. Rychle jsem ji zaklekl a ještě rychleji napočítal do deseti.
            Teprve pak jsem z ní vstal. „Čtyři ku třem. Prokop Koutný se ujímá vedení.“
            Okamžitě poté mě zasáhla nártem tam, kam by nikdo neměl. Zhroutil jsem se s kňučením do trávy. 
            S neuvěřitelnou rychlostí se vymrštila na nohy a věnovala mi pobavený úšklebek, který ji obnažil lehce špičaté zuby.
            „Čtyři čtyři. Vlček... kňučí moc hezky...“
            „Nikdy nikomu nevěř,“ pronesl do toho Damián a zhluboka si zavdal z oroseného lahváče, který mu přinesl mlčenlivý hospodář Andrzej ze sklepa. „Hřbitovy jsou plné pitomců, kteří se holedbali svými vítězstvími.“
            Pak vstal a přistoupil ke Kyře. Její hruď se ještě dmula po vysilujícím zápase, ale jinak vypadala vcelku v pohodě. Opatrně ji zkontroloval. „Jsi už v naprostém pořádku,“ řekl pak a v hlase se mu zračila spokojenost. „Když z tebe ten žrec vytáhl to černé svinstvo, okamžitě se nastartovala tvoje schopnost regenerace.“
            Sebral jsem ze země osušky. Jednou jsem si otřel tvář a druhou podal Kyře. Bez řečí ji přijala. I to byl pokrok.
            Přistoupil jsem k Popravčímu, který se právě o něčem dohadoval s Kovářem.
            „Jak jsme na tom?“ zeptal jsem se jich.
            „Děje se něco divného,“ oznámil mi a zamyšleně si přitom mnul bradu. „Hodně divného...“
            „Co se stalo?“
            „Rezident knížete Tervellia odmítnul schůzku. Měl jsem v plánu ho pozvat na tu naši akci. Je to sice prvotřídní hajzl, ale je lepší mít ho na očích, než v zádech a navíc v jeho případě je pojem solventnost krutým žertíkem...“
            „Co to pro nás znamená?“
            „Tervellius je pomstychtivá svině a má se mnou nevyřízené účty. Je tu riziko, že se o něco pokusí...“
            „Tak pozvat... pozvi jiné elfy. Třeba... Nerdaa...“ pronesla Kyra. Zaťukala si špičkou ukazováčku na spánek. „Učila se... jsem se... přes amulety. Oni se... nemít... nemají rádi. Bude sranda,“ dodala ještě s úšklebkem, který Richard opětoval.
            „Jsi hodně nebezpečná osůbka, vyjko,“ ohodnotil ji. „Kdo tě stvořil?“
            „Říkali mu Chovatel,“ pronesla klidně, ale přes tvář ji prokmitl stín bolesti. „Je mrtvý. Regnis ho najal a pak... zabil...“
            „Slyšel jsem o něm,“ pronesl kat zamyšleně. „Byl špička. Než skončil v exilu, jeho vyjce odebíraly všechny rody Knížectví. Podle mě máš v sobě o hodně více elfské krve, než povolují knížecí regule a kromě dlačí v sobě budeš mít i nějakou dalšího. Možná stryží, když jsi tak dobře přijala srdce té nemrtvé čarodějky...“
            Kyra si bezmyšlenkovitě sáhla na dlouhou a neuměle sešitou jizvu, jež ji protínala v celé délce prsní kost. 
            Jako by chtěl opustit to nepříjemné téma, obrátil se na mě: „Našel jsem vhodné místo pro tu schůzku. Bude to risk, ale pokud přijmeme dostatečná bezpečnostní opatření...“
            „Co máš na mysli?“
            Ušklíbl se. Jsou bytosti, které si netroufnou naštvat ani elfové a já je požádal o zajištění bezpečnostní celé schůzky. Dělají to už léta a tak souhlasili. Samozřejmě za odměnu, ale dneska už zadarmo nehrabe ani geneticky modifikované kuře. A to místo tě nadchne.“
            Když po minutě zjistil, že na něho mlčky a nechápavě hledím, pokusil se mi napovědět: „Vítkovice.“
            „Co Vítkovice?“ zareagoval jsem, protože mi opravdu v hlavě nic nesepnulo. Konečně, co bychom měli pohledávat v tom urbanistickém ghettu, které se kdysi pár zoufalců snažilo proměnit na muzeum. Normální lidé tam už dávno nebydleli. Odstěhovali se a nebo vymřeli. Podle toho, co stihli dříve. Všude jinde měli policajti služebny, tady měli bunkry a požáry tu zásadně hasil jenom déšť. Bylo to odepsané místo, po kterém by neštěkl pes ani kdyby ho to mělo stát život.
            „Co tam? Jsou to jen ruiny.“
            Richard Svátek se pousmál. „Možná to jsou jen ruiny, ale bydlí v nich skřeti a právě za nimi půjdeme.“
            „Skřeti v Ostravě?“
            Popravčí pokrčil rameny. „Jsou na spoustě míst. Většinou o nich ani nevíš. Pokud se ale někde opravu usadí, musíš věci přišroubovat, přivařit nebo alespoň přidrátovat, jinak ti je odnesou. Jejich šamani zajistí, že dohody, které tam uzavřeme, nebudou porušeny...“
            Při těch slovech mi, nevím proč, přeběhl mráz po zádech...
-----XXXXX-----
            „Hledáme Vojtka Krzyczka. To jste vy?“ oslovil Hubert Schneider muže půlkou těla ztracenou v otevřeném motorovém prostoru automobilu UAZ, kterého oproti jeho chudším příbuzným zdobily přivařené ocelové plechy podél korby a lafetované kulomety Minimi.
            „Kdo se ptá?“
            „Zákazníci. Chceme na výlet do Pripjati.“
            Oslovený muž si otřel do staré hadry ruce špinavé až po lokty od šmíru a upřel na ně tázavý pohled. „Nevypadáte na turistu,“ pronesl a pak jeho pohled zabloudil k Panu Trojkovi a Rochu Kowalskému. „Ani oni dva. Spíše vás tipuju na žoldáky. Jste žoldáci?“
            Hubert Schneider zavrtěl hlavou.
            Mužův pohled se na moment jako by rozostřil.
            On používá vhled, blesklo Hubertovi hlavou.
            „Jste divný,“ pronesl Krzyczek. „Nic proti, ale já ani mí společníci už nikam nejedem. Je to moc nebezpečný. Pro vás...“
            „Zaplatíme vám, co si řeknete.“
            „Vy mi asi nerozumíte,“ zavrčel Krzyczek. „Říkal jsem, že s váma nikam nepojedeme...“
            „Vy jste taky divný,“ ucedil Hubert Schneider. „Anomál, evidentně schopný proměny. Takže jste... Vlkodlak!“ vyštěkl a ruka mu instinktivně sjela k pouzdru s pistolí.
            „Ty... zkurvený...“ vyšlo z popuzeného Krzyczka a okamžitě se proti Hubertovi zahnal pravicí připomínající velikostí hlavici bucharu.
            „Můj!“ zavrčel Trojka a jeho mohutné a svaly opletené tělo se rozpilo do různobarevné šmouhy.
            Náraz mužova těla do kapoty vozidla hravě překonal silou úderu beranidlo. Hubert Schneider pasovaný do pozice pasivního diváka čekal, že se tím promění v snůšku rozdrcených tkání a kostí, ale Krzyczek jen vyhekl, otřepal se a zasadil panu Trojkovi v rychlém sledu tři údery do hlavy.
            „Zatracený vlkodlak!“ ucedil otřesený pan Trojka, když se mu podařilo vyhnout hvízdajícím spárům, jež jeho protivníkovi najednou vyrostly z pravice. Pak ho zasáhl pěstí do morfující se mordy. Vlkodlakovy    zuby o sebe cvakly jako čelisti želez na medvěda.
            Zpola proměnému vlkodlakovi podklesla kolena a s hlasitým povzdechem se skácel na zem.
            „Co... to...“ ozvalo se z nitra dílny a ven vyšli dva ramenatí a svalnatí chlápci, jejichž srostlé a husté obočí, hojné ochlupení na hrudi a rudozlaté odlesky v očích, prozrazovaly jejich skutečný původ.
            Hubert Schneider na ně namířil pistoli. „Už ani krok! Mám nabito kulkama s wolframovým jádrem. Když ji dostanete mezi oči, udělá to stejnou službu, jako by byla ze stříbra...“ pronesl k nim. „Nechceme dělat problémy, ale potřebujeme se dostat do Pripjati!“
            „Étovo nělzja!“ vyštěkl jeden z vlkodlaků popuzeně a jen silou vůle zastavil začínající proměnu.  
            „Proč?“
            „Vajna iďjot... Válka...“
            „Právě proto tam musíme,“ odvětil Hubert Schneider.
            Oba vlkodlaci mu věnovali nechápavý pohledl.
            „Pracujeme pro Agenturu a musíme mluvit se Světlanou Griškinovou.“
            „Vot čort,“ ulevil si jeden z vlkodlaků a odplivl si. Pak se podíval na kolegu. „Što s nimi?“
            „Chtějí za královnou, zavezem je za královnou...“ odvětil ten druhý fatalisticky.
            Pan Trojka uchopil pod paží zemdlelého vlkodlaka a jediným trhnutím ho postavil na nohy. Pak ho popleskal po tváři. „Vstávej cestovkáři, pojedeme na výlet...“
-----XXXXX-----
            „Ne, opravdu nemusíš dělat sborku a rozborku poslepu,“ pronesl Damián, zatímco jeho prsty hbitě sestavovaly jeho nablýskanou čezetu. V jedné vteřině to byla kupa kovových dílů a v druhé funkční zbraň, což mi dokázal natažením závěru a vypuštěním bicího kohoutu.
            „Stačí, když ji budeš dělat alespoň pečlivě.“
            Položil jsem před sebe svého trofejního kalašnikova a opatrně z něho vyndal zásobník. Pak jsem se přesvědčil, že v komoře nezůstalo nic ostrého a poloplášťového.
            „Musíš ji pravidelně čistit,“ trousil ze sebe Damián rady, zatímco jsem se snažil té vysloužilé armádní herce dostat ke střevům.
            „Ať už proto, že jsi z ní střílel, nebo jen proto, že jsi ji protáhl nějakým marasmem,“ pokračoval a chvílemi mi s nějakým tím úkonem i pomohl. „Stačí trocha bláta v hlavni a skončíš se závěrem zaraženým v mozku. A už to máme...“
            Hromada dílů vyskládaných přede mnou, mě naplnila defétismem. Nebýt Damiánovy skryté, ale očividné pomoci bych kalacha do tohoto stavu nikdy nedostal.
            „Teď je čas to všechno hezky vyčistit,“ pronesl Damián a já s povzdechem vzal do ruky vratnou pružinu, když se ve vzduchu jen pár metrů od nás zhmotnil oslňující energetický ovál.
            Ten chlápek, co mi z něj vypadl k nohám, vypadal jako topmanager, ale jeho značkový, kovově šedý jednořadý oblek z nejkvalitnější střižní vlny vypadal, jako by prošel bojištěm. Tam a zase zpátky...
            „Budou problémy.“ odtušil Damián na adresu nečekané návštěvy a vrhnul zvědavý pohled na popravčího, který okamžitě vstal z lavice, na níž spokojeně podřimoval.
            Chlap se ale otřepal, vstal a zvědavě se rozhlédl. Pak uviděl Popravčího a křepce k němu vyrazil.  
            „Mistře Svátku,“ oslovil ho.
            Ten reagoval mírnou úklonou hlavy. „Radní Deveraux, vidím, že jste měl vzrušující cestu.“
            Muž se podíval na svůj pomačkaný a špinavý oblek a přikývl. „Dostali jsme vaši zprávu. Ale zřejmě nejsme jediní - agenti jsou jako rozzuření sršni a Evropa už zase připomíná pevnost... Státní policie i armády mají manévry. Nejhorší ale je, že právě probíhá nová vlna razií a hromadných zatýkání. Veřejná datová síť je zahlcena informacemi o teroristech, pedofilech, secesionistech. Začalo to krátce poté, co na veřejnost prosákly informace o explozi v budově Ženevské centrály...“
            Podíval se po nás.
            „Možná to souvisí s tím, že se jejich nový spojenec před pár dny udělal pro sebe,“ pronesl jsem zamyšleně.
            „Spojenec?“
            „Kožoměnec Regnis,“ odvětil za mě Popravčí. „Třiatřicet půhonů a šest vykonatelných hrdelních reverzů. Rada po něm pase už několik století...“
            „Vzpomínám si na to jméno,“ pronesl radní a pokýval hlavou. „A on se spojil s Lóží?“
            „Přinejmenším s některými jejími členy,“ připustil Damián. „Když jsme ho ale viděli naposledy, utíkal magickým portálem s Temným záporožcem. “
            „„Záporoží vyrazilo na pochod,“ zašeptal radní, když mu vytanula na mysl vzpomínka na nedávný rozhovor. „To on stojí za tím, co se děje v Záporoží,“ vydechl pak. „Nebo bude stát...“
            Popravčí přikývl. „Víme kam míří a Rada s tím musí něco udělat, Ukrajina už toho zažila příliš mnoho... Těch pár měst a osad, co tam ještě zbývá, brzy padne do kozáckých rukou a trhy s otroky od Hedeby až po Konstantinopol budou opět praskat ve švech....“
            „A co ta schůzka?“
            Richard Svátek se pousmál. „Všichni až na vás už potvrdili účast.“
            „Já ji vlastně také potvrzuji, ale měl jsem docela problém vás najít. Měl jsem jen poslední lokace vámi otevřených portálových bran. Za dnešek to bylo dvanáct skoků.“
            „Dvanáct?“ podivil se Popravčí. „To je na hranici lidské výdrže.“
            „Myslíte?“ pronesl Radní Deveraux zamyšleně a pak se v bezvědomí skácel na zem.
-----XXXXX-----
             Dimitrij Višinskij zaklel a zprudka se překulil přes sotva metr vysoký zbytek obvodové zdi domu, který vyhořel už před více než deseti lety. Možná dvaceti pomyslel ještě, když se natahoval pro AK-94, která mu při tom krkolomném výkonu vypadla z ruky.
            Zaklel, když se mu teprve napodruhé podařilo zachytit do třesoucích se prstů její promáčený řemen.
            Otřel vodu z obličeje a pokusil se ji vytřepat i z očí. Déšť byl už ale několik hodin silnější, než aby se mu to mohlo podařit.
            Kouřil by. Právě teď by se chtěl odkulit někam do ústraní a ukroutit si machorku. Považoval za ironii osudu a vlastně celého svého života, že se zrovna včera povíéce než roce dostal k tabáku, který s ním směnil německý kolonista za bobří kožky. Než si ale z té cennosti stihl ukroutit jedinou machorku, starší vyhlásili poplach a pak začalo pršet a jemu zvlhnuly zápalky. Zákaz kouření u okopech pak už jen podtrhnul celou tu mizerii.
            Risknul by i porušení toho nesmyslného zákazu a vyptal by si sirky od chlapů ze sousedního okopu, ale ani oni na tom nebyli lépe a navíc jich bylo málo. Byli prostě jen malá kolonie. V Zónách už viděl i větší loupeživé bandy, ale tohle bylo sto padesát lidí, se kterými se rozhodl spojit svůj osud. Byli směskou nahodile sebranou a dotvořenou časem, ne skupinou sestavenou Úřadem pro kolonizaci někde v teple Bruselských kanceláří. Někteří se sem sice přišli s oficiální výpravou, ale poté, co jejich sousedy dostaly podivné nemoci, radiace a nebo loupežníci, se rozhodli pro změnu. Pak se k nim přidali další – nejčastěji uprchlíci. Unie i Federace měly spoustu nechtěných občanů, na které nečekalo nic než dlouhá léta v korekci či gulagu. Ročně do Zón prchly tisíce politických i kriminálních delikventů, stejně jako dlužníků, volnomyšlenkářů a dobrodruhů. A pak tu byla i třetí kategorie, do které patřil i on. Dezertéři. Všechny armády je mají a všechny se přitom tváří jako by neexistovali. Možná proto jsou při dopadení rychle a bez soudu popraveni.
            Utekl před osmi lety a nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Měl tady ženu a děti. Všechny mu je vzaly neštovice, ale brzy si pořídil novu ženu a nové děti. Nikdy ničeho nelitoval.
            Vytáhl ze stehenní kapsy maskáčů zásobník a s klením ho vrazil do zbraně. Byl poslední. Měl sice ještě asi sto nábojů různě po kapsách a někde na dně svého batohu, ale to nebylo nic, s čím by se dalo pracovat. K tomu, aby je nabil do prázdných zásobníků by potřeboval čas a toho se mu zoufale nedostávalo.
            Natáhl závěr a opatrně vyhlédl zpoza zdi.
            I když byl déšť nepříjemně hustý, na obzoru se objevila jasná záře. Tím směrem byla vesnice Baranoviče. Obývalo ji dvacet možná třicet polských rodin. Podle velikosti ohně musela hořet celá... 
            Situace byla mnohem horší, než jim včera tvrdili starší. Tohle nebyl obyčejný nájezd lupičů. Ti nepřijíždějí v opancéřovaných náklaďácích vyzbrojených kulomety a granátomety. Navíc nikdy neslyšel o takhle velké loupeživé bandě. Odhadem došel pěti stovkám ozbrojenců a na stráni nad vesnicí viděl další pohybující se vozidla a rozvíjející se rojnice z jejich osádek. Tisíc bude možná přesnější.
            Proti tomu byla jejich narychlo svolaná domobrana výsměchem všem šťastným koncům. Zákop, ve kterém se ukrýval soused Semjon náhle dostal přímý zásah minometným granátem. Nešťastný lovec kožešin se rozprsknul po okolí v jediném krvavě mlhavém oblaku. Jediné, co po něm zbylo, byla jeho kulovnice. Měla ale přelomenou pažbu a střepinami poškozenou hlaveň.
            Znechuceně i odplivnul.
            Další salva minometných granátů mu s vytím přelétla nad hlavou a rozmetala nedávno opravený rathaus i s okolními domy. Těmi, ve kterých se ukrývali ženy a děti.
            Přes zeď se přenesl stín. Instinktivně po něm vypálil a ten se s křikem zhroutil k zemi. Teprve pak v něm poznal muže v obnošené vojenské uniformě. Jeho vyholenou hlavu zdobil jediný, dlouhý pramen vlasů, který si furiantsky omotával kolem pravého ucha, ve kterém měl navíc vetknutu masivní zlatou náušnici. Nyní si ji neměl o co omotávat. Jedna z kulek mu odervala pravou líc i s uchem. Nešokovalo ho to. Mrtvých už za svůj život viděl víc než dost. Zaujalo ho ale jeho tetování. Mrtvému začínalo na líci a šířilo se po krku až pod límec. Bylo černočerné a složené z obrazců, které nedokázal rozluštit. Díval se na ně a měl pocit, jako by se mu před očima telelily jako vzduch nad rozpáleným povrchem silnice. Nakrátko ho ovládl pocit závratě.
            Zatřepal hlavou a pokusil se z ní ten obraz vypudit. Na něco takového teď přece nemám čas, pomyslel si ještě, když se nad ním s vytím prohnala další salva z minometů.
            Miny vybuchly sotva padesát metrů za jeho zády, vytvářejíc tak hradbu z ohně, oceli a kouře.
            Baráž! pomyslel si ještě, když tu se do jeho obranného postavení podařilo vklouznout dalším dvěma stínovým postavám. Krátká zahnutá dýka s nepříjemně špičatou čepelí se mihla vzduchem mnohem rychleji než šaška druhého z útočníků.
             Jeho výkřik se proměnil v bublavý nesouhlas a pak se zhroutil v tratolišti vlastní krve. Hasnoucím pohledem sledoval další a další postavy, kterým se podařilo zdolat předprseň jeho okopu a pokračovat do hloubi vsi, kterou měl bránit.
            „Bystro bratcy!“ bylo poslední, co zaslechl...