Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 31

21. 6. 2013

 

            Předvolání k zasedání Rady, ho překvapilo. To minulé proběhlo před necelým měsícem a nikdy se nescházeli více než dvakrát do roka. Spíše méně, alespoň co začala Štvanice.
            Když mu nenápadný kurýr předal tu starobyle vyhlížející obálku z ručního papíru, na které se skvěla karmínová pečeť se znakem Rady Prolnutí, okamžitě se připojil k veřejné datové síti a hledal, co mohlo být příčinou takového spěchu. Procházel jednu po druhé zprávy renomovaných agentur i blogy anonymních přispěvatelů. Zabrousil na obskurní stránky tolerované na okraji sítě nebo za ním. Hledal jakékoliv zprávy o krizi, anomálii či konfliktu, Cokoliv, co mu připadalo divné zanášel do své databáze a podroboval dalšímu zkoumání. Nakonec, v době, kdy si objednával letenky, se na displeji jeho komunikátoru objevily první výsledky. Nepotěšily ho. 
            Po všem tom shonu spojeném se zařizováním letenek a vyřizováním volna v zaměstnání si pořádně vydechnul vlastně až v letadle. V economy class se sice podávala jen filtrovaná voda a před vzletem cucavý bonbón, ale to mu nevadilo. Palubní vstupenka a místo k sezení byly dvě odlišné věci. Stačilo prostě jen říci to správné slovo a ovládnutá letuška ho s úsměvem a nepřítomným pohledem odvedla do   první třídy a zásobila bourbonem i svojí pozorností tak, že rozhodně nestrádal.
            Podle run, které si vyložil před odletem na pánských toaletách, jeho letadlu nic nehrozilo, takže si, na rozdíl od medii zmasírované většiny, užíval letu a pokusil se relaxovat.
            Jakmile kapitán letadla ohlásil ukončení vzletové procedury a povolil pohyb po letadle, aktivoval svůj komunikátor a na displeji si vyvolal přehled přijatých zpráv.
            Obdržel jen jedinou, ke které byly připojeny širokoformátové fotografie s vysokým rozlišením. Procházel je a chvíli mu trvalo, než pochopil, že se dívá na Zóny. Z bývalé Ukrajiny tak, jak si ji pamatoval z hodin zeměpisu, toho už moc nezbývalo. Naštěstí mu odesílatel chvatně zakroužkoval, na co se má dívat. Kyjev poznal jako první. Po dopadu kinetického projektilu z něj byl jen kráter. Ten největší na Ukrajině. Možná v něm živořil nějaký ten prvok, ale on sám nedával šanci ani nukleotickému řetězci. Pro turisty nic moc, ale jako identifikační bod mu to stačilo. Kousek pod ním přepečlivý bratr z Rady vyznačil i Jekatěrinoslav a pak tlustou červenou čarou obkroužil celé Záporoží.
            Jméno, které se nepříjemně shodovalo s jeho vlastním rozborem příčin možné krize.
            Znepokojeně si poposedl. Při poslední krizi v Záporoží hlídali kozáky celé týdny. To už na manželku nezabraly výmluvy ani speciální prémie, kterou mu lítostiví kolegové přiklepli z garančního fondu rady. Musel se uchýlit k mazání paměti a překlenutí vzniklé mezery ve vzpomínkách mentálním roubem o naprosto neškodném rutinním obsahu. Jak nám ty dny jenom splývají, slyšel si pak povzdechnout manželku. Neubránil se pousmání.
            Komunikátor diskrétně zavibroval a na virtuploše vizoru se objevila netrpělivě blikající ikona příchozího hovoru. Místo obvyklých údajů o volajícím tam bylo jen jméno: Annabell. Odesílatelka zprávy zřejmě nevydržela čekat, až se ji on sám ozve... A nebo byla situace mnohem kritičtější, než si myslel.
             Ze všech možností to byla ta nejméně vhodná. Annabell Lockwoodová nebyla jen čarodějkou, ale i jasnovidkou, která žila v zajetí několika časových rovin. Jí osobně to možná nevadilo, ale každému, kdo s ní mluvil, ano. Není zrovna normální zapříst hovor s někým, kdo si ho pamatuje jako dávno proběhlý.
            Přijal hovor a v horním rohu displeje jeho vizoru se otevřelo okno s tváří volající.   „Radní Filipe,“ pronesla a mírně přitom pokynula hlavou.
            Vrátil ji úklonu. „Radní Annabell, rád tě vidím.“
            „Já tebe taky. Letíš domů nebo teprve na jednání?“
            „Na jednání,“ odpověděl zaraženě.
            „To znamená, že je dvanáctého. To je nemilé. Dostal jsi ty soubory?“
            „Ano,“ odvětil.
            „I ty druhé?“
            „Ty ještě ne.“
            „Hm, to taky není dobré. Mám evidentně velmi silné vize. Musíme objednat ještě jeden průlet bezpilotního letounu nad Zónami. Ta krize bude eskalovat a hrozí, že si kvůli ní půjdou Unie a Federace po krku. Musíme počítat s možností použití nukleárních zbraní. A touhle dobou vane vítr od východu...“
            Uzel na kravatě ho najednou začal škrtit. Rychle ho uvolnil a pak se sípavě nadechl.
            „Eskalovat to bude kvůli nám, nebo když nic neuděláme?“
            „To zatím nevím. Volám ti ale z jiného důvodu,“ pokračovala. „Na letišti jsou agenti. Nemyslím si , že se nějak dozvěděli o setkání Rady. Jde o něco jiného. Doporučuji ti návštěvu toalety v bezcelní zóně. V nádržce třetí kabinky je ukrytý portálový amulet.“
            „Rozumím.“
            Náhle se zachvěla a oči se ji zvrátily dovnitř očnice. „Záporoží vyrazilo na pochod,“ zachrčela. „Už slyším jejich bubny. Válka! Všechno je v pohybu...“
            Ještě jednou se otřásla a pak se jí do tváře opět vrátila barva. „Bože, rozhodně máme mnohem méně času, než jsme si mysleli.
            Bratra Reginharda včera kontaktoval Popravčí se žádostí o slyšení. Podle něj chce Radě objasnit pozadí těch nepokojů. Reginhard se ale plete. Z mých vizí vyplývá, že jde o něco důležitějšího a než ale dojde ke slyšení, bude pozdě. Vlastně ke slyšení nesmí dojít...“
            „Nesmí?“
            Přikývla. „Popravčí má informace o Lemurijských artefaktech. Slyšíš mě? Po všech těch letech se na nás konečně usmálo štěstí. Na zasedání Rady s tím ale nesmí přijít!“
            „Ví o tom i Ducký?“ bylo jediné co ho zajímalo poté, co se mu vrátil zatajený dech.
            „Zatím ne a pokud to jenom trochu půjde, tak se to ani nedozví. Představa, že konečně po tolika letech získáme ty artefakty mě přiměla přehodnotit míru Duckého zásluh. Čím by si to měl zasloužit právě on? To my jsme roky hledali střípky informací o té hrobce a pak se bili za tu expedici, dokud Rada neuvolnila příslušné fondy. Byl to snad on, kdo vybral její účastníky? Pokud vím, orákulum jsem vzývala já, ne on a zaplatila jsem za to dost.“
            Ukázala mu chybějící tři prsty na levé ruce.
            „Využili jsme jeho politických kontaktů,“ namítl.
            Mávla nad tím argumentem rukou. „Pcha, kontakty na dávno mrtvé diktátory a autokraty. To je už dávno zašlá zásluha, nemyslíš?
            Ty věci tam jsou, takže se potvrdilo, co jsme si mysleli – ti zmetci nám lhali. A jestli nám lhali, kolik myslíš, že tam toho bude? Dost pro dva, nebo tři? Třetina může být hodně...“
            „Co chceš dělat?“
            „Necháme Duckého, Reginharda a ostatní, ať schůzují a v nekonečných diskuzích dumají nad řešením Záporožské krize. A my...“
            Nervózně si poposedl.
            „... potvrdíme jménem Rady Popravčímu náš zájem a získáme od něj propozice k plánované obchodní schůzce. To kvůli ní po nás jdou agenti. Ani oni nechtějí, abychom se na ni objevili. Sami mají zájem...
            Ty tam ale půjdeš a použiješ všechny páky, které máme.“
            „A ty?“
            „Musím ještě něco zařídit. Pak se k tobě přidám. Nebo se, že bych si tě nedokázala najít.“
            „Dobře,“ pronesl a znovu zamyšleně pohlédl na druhý satelitní snímek. Tentokrát ukazoval Záporoží pokryté šedavou clonou zuřících požárů.
-----XXXXX-----
            Venkovská snídaně má své nepopiratelné kouzlo. Místo syntesračky se syntechlebem jsem dostal krajíc pravého chleba a k němu jak palec tlustý kus špeku. Za něco podobného by mi ve městě buď urvali ruce a nebo mě poslali do korekce.
            Tady mě jen poplácali po rameni a popřáli mi dobrého zažívání.
            Kyra seděla naproti mně a snažila se usilovným žvýkáním zvítězit nad flákem sušeného masa, zřejmě z vysoké. Už ani náhodou nepřipomínala tu vychrtlou a nemocí prolezlou trosku. Energie z ní jen čišela, stejně jako netrpělivost a marně potlačovaný vztek.
            Asi bych se po nějaké době zvedl a šel si po svých, tedy šel se někam uklidit a nezavazet, když tu před nás s hlasitým třesknutím přistála bedna s náboji a několik sumek naditých zásobníky.
            „Páskujte mládeži,“ řekl nám Popravčí, zatímco na stůl vršil bedny s dalšími smrtonosnými proprietami.
            „Ano... mistr... mistře popravčí,“ hlesla Kyra a hmátla po zásobníku, do kterého začala zkušeně cpát jeden náboj za druhým.
            „Klidně mi říkej Richard,“ oznámil ji Mistr Popravčí, zatímco z vnitřních kapes svého pláště vytahoval prázdné zásobníky pro svoji útočnou pušku. Oproti těm našim, tahle na sobě měly malé žluté značky varující před radiací. Ani mě nepřekvapilo, že Kovář, byť neustále proklamoval jak velké obchody dělá, se věnuje usilovně i maloobchodu. 
            Richard před sebe položil stejnými symboly vybavenou papírovou krabici plnou nábojů a začal je zručně nabíjet.
            „Máme ještě pár dní,“ řekl pak. „Pak, jestli to klapne, nebude už čas na nic dalšího. Máte už všechno sbaleno?“
            Zavrtěl jsem hlavou.
            „A co trénink? Bude to maso a štěstí prý přeje připraveným...“
            Kyra, jen po vyjčím způsobu zamítavě máchla rukou.
            „Chyba. Máte tady jednoho z nejlepších bijců tohoto století a možná i toho minulého a to jste ho ještě nepožádali o radu?“
            „Koho?“ zeptal jsem se ho zmateně.
            „No Damiána přece, koho jiného. Copak ty nevíš, co je zač? Dobře ti radím. Dokud můžeš, uč se od něj. A vezmi do party i tu malou vyjku. Vypadá, že má všech pět pohromadě a trénink s ní ti dá alespoň trochu zabrat. Jak jsi na tom s vybavením? Lovci často dědí zbraně svých předků...“
            Ukázal jsem na trofejního kalašnikova, kterého jsem opřel hlavní o desku stolu. „Mám jen tohle, dědictví se mi tak nějak rozkutálelo...“
            Povzdechl si. „Svatá prostoto. S tím uděláš díru tak do nějakého šontáka, ale rozhodně ne do světa.“
            Sebral zbraň a zkušeně z ní vyndal zásobník. S nespokojeným zamlaskáním ho pak vrátil do zbraně. „Obyčejné polopláště. Myslíš si, že jsi mudžík někde v Afghu?“
            Otočil se na právě přispěchavšího Kováře a houkl: „Už jsi tady hostům nabídl nějaké zboží?“
            Ten přikývl. „No jasně,“ odvětil. „S přihlédnutím k jejich finančním možnostem - kalachy, padesát osmičky, čezety.“
            „Hele neblbni a ukaž jim dovoz!“ přikázal mu Richard. „Tady mladej potřebuje ode všeho trochu a jen to nejlepší a chlapící s naditými prkenicemi jsou už na cestě. Je nejvyšší čas, aby se začal s ostatními poměřovat, kdo ho má delšího. Ukaž nám meče...“
            Oslovený se teatrálně chytil za hrudník, že by mu záviděl i kardiak. „Hlavně nechtějte katanu,“ zasípěl. „Všichni chtějí katanu. Upíři, klaďasi, záporáci. Prostě všichni. Je to tak únavné...“
            Damián vytáhl zpod bundy svůj elfský tesák. „My hledáme kvalitu.“
            Kovář okamžitě přestal přehrávat a nadšeně si zamnul ruce. „Rozumím, tím se ale finančně dostáváme, abych tak řekl, do úplně jiné ligy. Eldar se zbraněmi zrovna moc neobchodují a já navíc pro Knížectví nemám obchodní zastoupení. Asi se jim nelíbilo, když jsem trollům dodal tu baterii 30 mm rychlopalných kanónů. Byl jsem jen prostředník – jeden ruský generál se rozhodl, že pošle kluka na vysokou... Původně byly ty kanóny určeny   proti letadlům, ale shodou okolností trolly napadlo nechat jejich laufy dole a rozšvihal s nimi útočící elfskou jízdu na mraky. Jo, regionální konflikty mohou mít svoje kouzlo... No, a tak jsem teď na černé listině...“
            „A něco podobného?“
            Rozhodil rukama. „Další možností jsou skřetí padělky. Těch jsou na trhu opravdu mraky. Zlatá Čína. Myslím si ale, že začneme raději u trpaslíků a goblinů. Je to kvalita za rozumnou cenu, to mi věřte. Meteoritické železo nebo slitina stříbra, ruční práce. Stáří šest až sedm tisíc let.“
            „Jenom?“ zeptal se ho překvapeně Damián.
            „Jasně že je to novota, ale našinci si opravdu starý kousek stejně nemůžou dovolit. Možná tak ještě Putin, kdyby prodal Rusko...“
            Otočil se a s hlasitým dusáním sešel po sešlapaných schodech do sklepa pod statkem. Nebyl to obyčejný sklep. Rozhodně bych tam nikdy nevcházel s otevřeným ohněm. A taky bych si rozmyslel i zda nebrat masku nebo raději rovnou celý atombordel. Bylo tam tolik munice, třaskavin a podivných zářících chemikálií, že bych se bál mít oheň i v srdci.
            Slyšeli jsme, jak tam něčím rachotí. Pak se vrátil zpátky a náruč měl plnou železa a slitiny. S úlevným povzdechem to před nás vysypal na stůl. Pak hmátl do kapsy kalhot a přidal k nim i čtyři plechovky piva.
            Osobně mám proti plechu výhrady, ale pivo v plechovce je pořád o hodně lepší, než být konzervativní a sušit hubu. Sebral jsem ze stolu jednu a hned ji syknul, Damián mě napodobil a a dokonce i Kyra. Poslední zůstalo pro Kováře.
            Ten ale nechal pivo bez povšimnutí a začal se probrat přinesenými zbraněmi. „Pobral jsem ode všeho trochu. Mám tu klasické jednoruční meče i bastardy. Trpaslíci měli svého času dost klientů mezi lidskými šampióny. Vzal jsem i nějaké sekery. Od té bláznivé trilogie je kupuje spousta pomatenců. Taky mám na skladě nějaké bijáky a řemdihy, ale popravdě, válejí se mi tu už od Lipan a samozřejmě vám mohu nabídnout i dýky, včetně levoruček.“
            Richard se tím začal přehrabovat a po chvíli se k němu trochu nejistě přidala i Kyra. Nakonec to byla ona, kdo jako první s typicky ženským zavýsknutím vytáhl z té hromady dvojici mírně zahnutých dýk v podpažních pouzdrech z pravé kůže. Jen to řemení s pouzdry dnes vyšlo na hotové jmění.
            „Dobré,“ prohlásila, když se jím přioděla a se zalíbením se nechala zrcadlit na čepeli jedné z dýk. 
            „Dobrá volba, milostslečno,“ pochválil ji Kovář. „Je to poctivá gobliní práce. Nedoceněná rasa, to mi věřte, ale na jejich práci je spoleh.“
            Pak mi Richard podal první meč. Vzal jsem ho do ruky a okamžitě vrátil na stůl. Neseděl mi. Měl jsem prostě takový divný pocit, že s ním není něco v pořádku.
            „Tenhle ne,“ řekl jsem jen.
            Nijak to nekomentoval. Místo toho mi okamžitě dal do ruky jiný a pak ještě jeden. Vrátil jsem mu je oba.
            „Pán se navymýšlí, že?“ okomentoval to Kovář, ale pak si mě změřil pohledem, který mohl pramenit pouze z jeho schopnosti vhledu. „Vy jste Lovec,“ zkonstatoval pak.
            Přikývl jsem.  
            Jediným hrábnutím ruky smetl zbraně ze stolu a když doznělo řinčení, pokračoval: „To ale mění situaci. Nebudeme se zdržovat šuntem. Vy opravdu potřebujete něco extra... ale nebojte, bude to se slevou,“ dodal ještě.
            Tentokrát jeho výlet do podzemí trval déle a zvuky jeho hledání nyní doprovázelo odemykání a otvírání něčeho hodně bytelného a zapuštěného do skály. 
            Vrátil se k nám s tím nejobyčejnějším mečem pod sluncem. Měl omlácený jílec, otřepané kožené vinutí rukojeti a podrápanou pochvu bez jediné ozdoby.
            „Je to cenný kousek,“ přesto pronesl, kdy mi ho dával do ruky. „Trpasličí práce z doby druhé války, Jejich, ne naší. Takové fasovaly jen speciální úderná komanda.“
            „Dlouhé brady,“ odtušil Damián a jeho oči se zúžily do dvou tenkých linek.
            „Ano. Je to třikrát zaklínaná ocel. Kalená v krvi elfských zajatců. To vytváří u spousty kupujících jistý morální problém...“
            „Když tě s ním chytí elfové, budeš škemrat o rychlou smrt,“ dodal Damián na vysvětlenou. „Je to riziko.“
            „A je dobrý?“ zeptal jsem se ho zatímco jsem ho pomalu vytasil a zkusmo jím máchnul.
            Nemusel mi odpovídat. Sám jsem poznal, že je nejlepší. Normální meče při promáchnutí hvízdnou. Tenhle zazpíval vysokým tónem. Nevím proč, ale napadlo mě, že takhle starý a zasloužilý meč musí mít své jméno.
            „Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se tedy Kováře.
            Ten se ušklíbl. „Na čepeli má v runách vyryto něco jako Krvepij, ale trpaslíci byli pověstní pompézností. Mám ho už čtyři sta let a pokud si vybavuji, jeho poslední majitel mu říkal prostě Železo. Určitě si už zvykl...“
            „Jsi Železo?“ zeptal jsem se ho.
            Meč mi v ruce pobaveně zavibroval.
            Málem jsem ho upustil.
            „On... on...“ vykoktal jsem ze sebe překvapeně.
            Kovář se pousmál. „Nikdo neříkal, že to je obyčejný meč.“
            „Je to jen zbytková magie po zaklínání,“ pronesl Damián pochybovačně.
            Vysloužil si tím jen Kovářův blahosklonný úsměv. „Jak myslíte. Ale na cenu to stejně nebude mít vliv. Už tak ho mám v komisi a chci za něj jen ubohou stovku.“
            „Sto eur?“ zeptal jsem se ho udiveně.
            Odfrknul si. „Sto hřiven pravostříbra, samozřejmě. Vím, že ho prodávám pod cenou, ale už se mi tu válí příliš dlouho a peníze mají obíhat...“
            Richard ho chytil za rukáv. „Ten meč nemá cenu ani zlámané grešle. Nestál tě nic, kromě trochy strachu. Meče Dlouhých brad se neprodávají. Takže, jak jsi k němu přišel. Našel jsi ho? Ukradl? Nebo ti ho někdo daroval?“
            „Našel...“ přiznal Kovář neochotně. „I s mrtvolou trpaslíka. Kdysi, před stoletíma. Zbyla z něj už jen kostra. Měl na sobě karacénovou zbroj, tu jsem už střelil na Aukru. Ten meč je ale mistrovské dílo, najít pro něj kupce není tak snadné...“
            „Když ho prodáš, stihne tě kletba,“ oznámil mu Popravčí.
            „Kecy!“ vyštěkl Kovář, ale po chvíli nerozhodně přikývl. „Asi jo. Vždycky jsem z něj měl divnej pocit... Dobře,“ řekl pak po chvíli. „Tady mladej si ho může nechat. Jako dárek.“
            „Dárek?“ zeptl jsem, se pochybovačně.
            Popravčí přikývnul. „Pokud tě ovšem ten meč přijme, jinak zemřeš. On už to nějak zařídí...“
            Sevřel jsem meč v pravici a zášleh nespokojené energie se mi prohnal mozkem jako splašené stádo. Pak jsem pochopil, co se mi ten kus trpasličí oceli snaží sdělit. Jeho tvůrci si dávali dary jinak než lidé. Jejich dary byly provázeny různými protislužbami a protidary. Proto byly občanské války trpaslíků tak krvavé – spousta trpaslíků byla zavázána spoustě jiných trpaslíků...
            Otočil jsem se na Kováře: „Dostaneš můj podíl na kořisti...“
            Meč mi v ruce spokojeně zabrněl.
            Asi jsem si měl raději vzít skřetí padělek...
-----XXXXX-----
            Prošel kolem stánku s občerstvením a chvíli předstíral, že ho zaujala podsvícená tabule s nabídkou syntekebabu a pak se přesunul ke stojanům s datafoliemi, na kterých poblikávala loga nejčtenějších evropských deníků. 
            Chvíli doufal, že bude mít štěstí a oni kolem něj jen projdou. Neměl ho – oba agenti se nenechali zmást davem turistů, který se tlačil proti nim a neomylně si to namířili k jeho úkrytu.
            Využil trojice korpulentních a štěbetajících dam v květovaných šatech rozměry připomínajícími šapitó cirkusu a proklouzl kolem nich.
            „Hej, vy tam!“ ozvalo se za ním, ale on rozhodně neměl v úmyslu čekat, s čím dalším agent přijde.
            „Ještě třicet metrů.“ zamumlal si pro sebe. „Jen třicet metrů...“ Pohlédl na širokou chodbu letištního terminálu a na blikající piktogram toalet. Byl již skoro na místě a přece nemohl být od bezpečí vzdálenější.
            Musím to zkusit, pomyslel si ještě a pak hmátl do kapsy svého saka a sevřel v ruce chladivý ovál matoucího amuletu.
            Kouzlo se aktivovalo ve zlomku následující vteřiny. Lidé kolem něj začali najednou zděšeně křičet a utíkat všemi směry. Někteří pak přísahali, že viděli požár zachvacující řadu stánků. Další mezi procházejícími turisty zahlédli teroristy, kteří křičeli: „Allah Akbar!“ a nebo: „Zelená je a ne modrá!“
            Panika se začala terminálem šířit jako stepní požár. Křik zahltil všechny mikrofony a pátrající objektivy bezpečnostních kamer najednou nezabíraly nic jiného, než zmateně se přelévající vyděšený dav.
            V předklonu vyrazil z úkrytu vstříc své záchraně.
            „Stůj!“ zakřičel za ním agent.
            Neohlížel se, dobře věděl, co bude následovat, ale na kličkování nebyl čas. Tak jen vtáhl hlavu hlouběji mezi ramena.
            Dunění výstřelu se prohnalo letištní halou a kolem jeho hlavy hvízdla kulka.
            Věděl, že šlo jen o výstrahu. Jako, když první výstřel z děla míří před příď zajímaného škuneru. On se ale nehodlal nechat zajmout. Zakličkoval ve snaze agentovi ztížit míření a pak vrazil do postaršího páru, čímž ho rozstřelil lépe než biliárové koule.
            Možná tím agenta zdrží o ty cenné vteřiny, které mu umožní přežít. Pro jistotu na křičící seniory ještě převrátil regál s bedekry.
            Druhý výstřel se zaryl do pseudodřevěného obložení dveří od pánské toalety. Jediným škubnutím je otevřel a vpadl dovnitř.
            První agent ho následoval po vteřině, druhý po vteřině a dvě stě třiceti šesti tisícinách následující vteřiny...
            Na portálový amulet teď nebyl čas. Po pár krocích se otočil zpět ke dveřím. První agent už byl na krok v místnosti, druhý se právě prsty levé ruky opíral zárubně dveří. 
            Muži v tmavých oblecích s ještě tmavějšími brýlemi na očích - ztělesněné noční můry každého obdarovaného.
            Třesoucí se rukou stiskl amulet visící mu na krku a vyslal ke stropu tichou modlitbu k Prozřetelnosti, jejíž pomoc teď potřeboval ze všeho nejvíce.
            Běh času se náhle zpomalil na desetinu své běžné rychlosti.
            „Ruuuuuccccceeeee vvvvvvzzzzzhhhhůůůůůůrrrrrrruuuuuu!“ hučel agent a jeho pravice pomalu zvedala hlaveň pistole kouzelníkovým směrem. Bylo to mohutně vyhlížející Jericho II ráže .50. Považoval za ironii, že právě tuhle zbraň v holovizi používali jen klaďasové.
            Podle alchymistů z Basilejské manufaktury mělo zpoždění okolního času trvat jen tři vteřiny. Nehodlal z nich ztratit ani špetku. Okamžitě vyrazil vstříc oběma agentům, kteří se zmohli jen na vypoulení očních bulv.
             Z vnitřní kapsy saka vytáhl štíhlou rituální dýku, jejíž keramickou čepel nedokázaly zachytit ani ty nejcitlivější scannery. Věděl, že s něčím takovým by mu dalo hodně práce je zabít, ale to ani nechtěl. Stačilo jen, když je dokáže zpomalit dost na to, aby našel ten zatracený portálový amulet.
            Prvního agenta sekl přes hrdlo a úklonou s klouzavým půlobratem se pak vyhnul krvavému chlístanci z proťaté tepny. Nanobotům bude trvat půl minuty, než ránu uzavřou, ale pořád to bylo lepší než nic.
            Pistole toho druhého už téměř mířila jeho směrem. Mohl k němu přikročit, ale to by ho stálo čas, který neměl a tak se spokojil s tím, že mu třemi rychlými seky přeťal šlachy na ruce. Až se čas zase vrátí do svého rytmu, agent bude hodně překvapený...
            Otočil se na patě a skokem vběhl do první kabinky. Zkušeně hmátl za mísu, ale našel tam jen chlad porcelánu. S klením zamířil k další. Ani tam neměl štěstí.
            „Přece toho nechci tak moc!“ zakřičel ke stropu nespokojeně. Opustil nesprávnou kabinku a skluzem přistál na podlaze třetí. Hmátl za mísu a špičkami prstů poznal dvě věci – že ten, kdo kabinku navštívil před ním, se nedokázal trefit a že ten přednět přilepený k porcelánové míse páskou nemůže být ničím jiným než hledaným amuletem.
            Strhnul ho a stiskem aktivoval.
            Když vzteky ječící agenti vpadli do stísněných prostor záchodové kabinky, byl už pryč...
-----XXXXX-----
            „Kdo mu to udělal?“ ozval se nespokojený, dunivý bas. Pomalu, jako by se probouzel z těžké opilosti, otevřel oči a upřel pohled na tazatele.
            Ten byl vysoký, mnohem vyšší než kdokoliv další v té místnosti. Dokonce i než většina lidí, které dosud potkal. Slyšel o něm. Každý na Síči slyšel o Kirponosovi, byť jeho bandě nepatřila jediná z polanek lemujících břehy Donu, temné a nenávistné řeky protékající hlubokými vrstvami Prolnutí.
            Byl hlavou Bratrstva – spolku kozáků, kterým byly malé jejich původní rodiny a rody. Vyrážel s nimi na loupeživé výpravy a bylo mu jedno, proti komu. Jeho muži se bili jako zatracenci a nebáli se ani Boha ani pekla. Byli hrozní, ale Kirponos z nich byl nejstrašnější. Vypálil vesnice v severních trollích državách a rozprášil trestnou výpravu, kterou svolali zostuzení trollí náčelníci. Zajatce pak prodal na otrokářských trzích až na dalekém jihu - v Byzantionu, pradávném městě, jež bylo temným dvojčetem Istanbulu. To on přepadával karavany s kolonisty vyslanými do Zón unijní Správou pro osídlení a jeho muži byli bojem zocelní veteráni, jejichž schopnosti zakalila výheň bojů vedených ve všech rovinách Prolnutí. Síč neměla lepší válečníky...
            Vedle něj stál obtloustlý a zženštile vyhlížející muž s navoskovanými, dlouhými sumčími kníry, oblečený do hedvábného kaftanu. Ataman Siemaszko. Veterán Secesní války a exulant po její prohře. Bývalý generál polské armády, který se rozpomněl na schopnosti své dávno zesnulé matky – čarodějnice a vyměnil výložky za plukovnickou bulawu.
            Jen krok od něj stál polonahý a tetováží pokrytý ataman Tychvin. Některá tetování ukazovala na jeho příslušnost ke staré ruské mafii, kde byl vorem, možná vorem všech vorů. Pak ale našel smysl života a pozemské radovánky přenechal svým nástupcům. Nyní byl kozáckým velitelem a oddaným služebníkem Temných bohů. Žádný z atamanů Temné Síče se nemohl pyšnit více protivníky naraženými na kůl. Byl to přesně ten druh smrti, o kterém zasvěcenci prohlašovali, že hezky začíná a škaredě končí. Souhlasil s nimi – i on nasazoval hrot přiostřeného kůlu k odsouzencovu konečníku...
            Poznal je a pochopil jedno – byl v prdeli!
            „Ptám se kurva mať, kdo mu to udělal?“ zaburácel znovu Kirponos a od strážců, kteří před něj Regnise přivedli, se dočkal jen pokrčení ramen. Nikdo se nechtěl přiznat k tomu, že zajatci vyrazil většinu předních zubů a rozdrtil varlata.
            „Babu jste z něj udělali, jen v řiť pojebat!“ dodal a zbytek rady propukl v hurónský řehot. „Co nám chceš, ty kozlí synu?“
            „Sloužím Temným bohům,“ odpověděl sípavě. „Přišel jsem... přišel jsem... splnit dohodu.“
            „Slyšel jsem,“ připustil Kirponos neochotně. „Opravdu víš, kde se ukrývá ta vlkodlačí čubka?“
            „Ano,“ přitakal.
            „Vydej nám ji a z vůle Temných bohů bude tvá služba prodloužena...“
            „Já...“
            Kirponos se ušklíbl. „Můžeš si vybrat – to a nebo skončíš na kůlu. Předtím ti ale naši kněží usmaží mozek na kaší. Jsou v tom čím dál lepší. Dokážou z něho vytáhnout víc než šedesát procent vzpomínek. Je to větší šance než ve státní loterii...“
            „Je v Pripjati,“ řekl po chvíli rezignovaně.
            Kirponos zamyšleně pokýval hlavou. „To by bylo dost dobře možné. Pojedeš tam s námi a pokud se to potvrdí, budeš žít.“
            „S vámi?“
            „Vyrazíme tam,“ zazněla jeho odpověď. „Dostaneme ji, její smečku a vypálíme to tam do základů.“
            Přítomní atamani propukli v šílený křik, při kterém pěstmi a korbely bušili do stolů jako šílení. „Válka!“ skandovali znovu a znovu, dokud se všech nezmocnilo frenetické nadšení.
            „Na vlčí čubku!“ křičel Tychvin a mlátil přitom korbelem o stůl tak zuřivě, že vínem potřísnil oba své sousedy.
            „Job tvaju mať!“ křičeli ostatní. Seimaszko sebral ze stolu skleněný pohár a rozbil si jej jediným úderem o hlavu. Krev, která mu zalila okamžitě tvář, si pak jen furiantsky vytřel z očí. Jiní atamani ho okamžitě nepodobili a za pár okamžiků byla podlaha jejich poradní místnosti pokryta bezpočtem střepů.
            „Noste víno a pečeni a pak sem dotáhněte ten poslední jasyr!“ zavelel Kirponos na služebnictvo. Pak se obrátil na atamany: „Máme tu pár hezkých holubiček, všechno mladé a silné Němky z kolonií, které jsme zajali minulý týden. Chtěl jsem je prodat v Byzanci, ale ať je zprzní bratcy náčelníci, bude – li jim to po libosti! V poli si pořídíme nové panny!“
            Atamani propukli v ohlušující jásot doprovázený střelbou do zakouřeného stropu.
            Ještě toho dne se celé Záporoží ztratilo v dýmu stovek požárů. Hořely celé vsi i malé pevnůstky bratrstva, lemující Don. Kozáctvo spálilo mosty k minulosti.
            Záporoží vstoupilo do války...