Alex Drescher

-----XXXXX-----

            „No ano, když tak na to vzpomínám, byl jsem toho dne nějaký nervózní. Už od rána. Nejprve jsem se říznul při holení. Vím, co chcete říct, ale já prostě ty epilační gely nesnáším. Břitva je lepší. Když na vás vystartuje nějaký grázl v deset večer na zastávce magnetické dráhy s tím, že mu máte dát šrajtofli, gel nepomůže, i když z něj máte kluzkej pocit hebkosti. To se hodí tak akorát v base. Zato s dobře obtaženou břitvou si to s tím grázlem můžete rozdat na férovku...”

            „Ano?”

            „No, já si to samozřejmě s žádným grázlem na férovku zatím nerozdal, ale kdyby k tomu došlo, tak chci u sebe raději mít břitvu než gel, to mi věřte.”

            „Říkal jste, že jste byl nervózní. Můžete to nějak rozvést?”

            Zavrtěl jsem se a syntekůže pod mými zády nespokojeně zavrzala. Ta pohovka možná stála majlant, pohodlností ale zrovna neoplývala. „Jak jsem říkal, říznul jsem se a  pak zastavoval krvácení a kvůli tomu nestihl magnetku. Po tom zeštíhlování, co zase provedli, mi teď od ubytovny jezdí jediná linka a ke všemu jen dvakrát za hodinu. Takže jsem na šichtu přijel pozdě...”

            „Vy říkáte zaměstnání ve státním školství šichta?”

            Pokrčil jsem rameny. „To je věc názoru. Možná mi schází ta správná perspektiva, ale kdo by u státního zaměstnance nějakou čekal, že? Problém byl, že mě u vchodu do školy odchytil ředitel a dal mi kartáč. To on umí, to mi věřte. Počítal bych, že kdyby tady ležel on, dozvěděl by jste se věci... No a pak jsem zjistil, že mi prohodili hodiny s kolegyní, co musela jít přednášet na nějakou schůzi a nějak mi to zapomněli říci.”

            „To už jste byl nervózní?”

            „Vy by jste snad byl v pohodě? Pěnila se mi krev. Stačilo málo a vyskočil bych jak čertík z krabičky.”

            „Vy jste ale vyskočil. Takže co ten kluk vlastně udělal?”

            „Oni vám neposlali můj spis? Tam je všechno, co k tomu říkal.”

            „Mě ale nezajímá, co říkal ten kluk. Mě zajímá, co říkáte vy. Co se stalo?”

            Přestal jsem zírat ke stropu, pod kterým se honila trojice much. Až jedna druhou dožene, třetí ostrouhá, ale tak už to v životě chodí...

            Zavřel jsem oči a pokusil se vybavit tu scénu a moji předchozí výpověď na policii. Jsou věci, které je lepší neříkat. Třeba, že ten kluk byl sjetý sněhem a to ještě nebylo ani půl deváté. Taky bych asi neměl říkat, že jen co jsem začal přednášet o Periklově Řecku, začal ten zmetek dělat vlny.  Osobně považuji sexuální narážky směřující vůči starověkým Řekům za laciné, ale  on měl publikum a to se tím dobře bavilo. Tak jsem ho napomenul. No a od té chvíle se  výpovědi jednotlivých aktérů začaly rozcházet. Mám mu opravdu říct, že mi syn pana starosty začal nadávat do snaživého malého pánského přirození, ale udělal to mnohem nevybíravěji a pak poukázal na vliv svého otce a neopomněl se zmínit, že stačí jeden telefonát a jsem na dlažbě? Nebo mu snad mám říct, že když po mě pak ten mladej skočil a já ho sejmul, že ten telefonát fakt stačil? To by asi nebylo politicky korektní...

             „No, co by se stalo. Dal jsem mu přece tu ránu pěstí a on se složil jak domeček z karet.”

            „A co se stalo doopravdy? To mi citujete policejní protokol.”

            Opravdu chce slyšet, že na mě ten grázl vytáhl taťkova nelegálního Browninga a pokusil se do mě vyvrtat díru ráže 6,35 mm? Žádné z těch děcek, co u toho byly, to neřeklo a ta pistolka se do příjezdu policie stihla promptně uklidit. Tak co bych ho stresoval. Ještě by mohl přijít o licenci...”

            „To se stalo doopravdy,” odpověděl jsem tedy a snažil se přitom tvářit neutrálně.

            Doktor Kubelík odložil notes a pohlédl na mě přes půlená skla svých starobylých  bifokálek. „Pane Koutný. Dostal jste  rok s podmínkou na tři a jste povinen docházet ke mně na terapii ke zvládnutí agresivního chování. Blokování informací považuji za nespolupráci, ale jde o naše první sezení, takže budu smířlivý. Alespoň víme, na co se zaměřit. Kde nás, jak se říká, tlačí pata. Takže na příští sezení si vás píšu za měsíc, patnáctého. Vyhovuje vám to?”

            Čekal snad, že vytáhnu diář nebo průkaz nezaměstnaného a začnu v něm listovat? No samozřejmě, že mi to vyhovuje. Nic jiného v plánu určitě nemám...

            „V kolik hodin?” zeptal jsem se, vstávaje z pohovky.

            Nahlédl do počítače. „Ve tři odpoledne.”

            To se dalo zapamatovat. Ve čtyři bych mohl skočit s chlapama na šipky. Co jim zavřeli slévárnu, odehráli jsme spoustu turnajů...

            Podal  mi ruku, což bylo jasnou výzvou k odchodu. Pan doktor měl takových soudních pacošů plný diář, co bych ho zdržoval....

-----XXXXX-----

            Temná postava se, jako by zamrzla v čase, zastavila uprostřed skoku a pak ji předaná energie dvojice velkorážních projektilů vrhla zpátky proti schodišti. Než se ale dokázala opět zvednout, jeden z Kosmových revolverů ji  další kulku prohnal s nechutným zapraštěním lebkou.

            „Myslím, že se přidám,” odtušil Damián a z pochvy, zavěšené na opasku vytasil štíhlý tesák.

            „Pořád nosíš to elfský ořezávátko?” pronesl Kosma s  uchechtnutím, aniž by na okamžik přestal mířit do tmavého ústí schodiště.

            Damián pohlédl na malou značku připomínající kudrlinku, vyraženou do zrcadlově lesklé čepele těsně nad bohatě zdobenou záštitou, jako by ji viděl poprvé v životě. „Je to Siccarius. Co zbraň to unikát. Víš, na kolik mě přišla? Existuje řada států s menším rozpočtem. To mi teda věř!”

            „Je to pravěk. Jdi s dobou a radši si  pořiď do té své pistolky pořádnou munici. Stříbro, uran, fantazii se meze nekladou...”

            Usmál se kamarádovu sdělení a pak ukázal špičkou tesáku na schody. „Ostatní jsou tam a určitě se už za námi nepohrnou. Takže, co navrhuješ?”

            „Jít nahoru, co jiného,” odvětil Kosma, ale to už Damián využil kamarádova zaváhání a sám se  jako první  po schodech nahoru. S krátkým zaváháním si ještě prohlédl černé tělo zabitého útočníka, svalnaté a přece tak nějak kočičím způsobem elegantní.

            „Zajímalo by mě, kdo sem ty vyjce poslal,” odtušil.

            „No kdo asi,” odvětil Kosma.

            Zavrtěl hlavou. „Knížata je na podobné akce neposílají. Z touhy po krvi úplně zdivočí a jsou  nezvladatelní.”

            „Neboj se, na to přijdeme,” pokusil se ho uklidnit Kosma, ale v tu chvíli se ze stropu oddělil černočerný stín a zřítil se na Damiána.

            Vyjec drápovou dýkou  zablokoval starcův tesák a pak se po něm zprudka ohnal bijákem v druhé ruce. Trojice trnitých koulí na dlouhých řetězech zprudka hvízdla vzduchem.  Vyhnul se  jim  jen díky tomu, že se mu na strmém schodišti sesmekla noha. Pak se prudkým trhnutím zbavil dvojice zakřivených čepelí, které měl vyjec koženým řemenem připoutány ke své levici a udeřil ho pěstí do vyceněné, téměř vlčí mordy. Něco takového ale sotva stačilo na jeho vyvedení z rovnováhy.

            Humanoid se znovu zahnal řemdihem. Řetězy hvízdly vzduchem a Damián podvědomě skryl hlavu mezi ramena. Okamžitě si za tu bezděčnou reakci nadal, ale nemohl si pomoci. Nikdy neměl řemdihy rád...

            Když koule s hlasitým třesknutím odskočily od zdi a k zemi se snesla šedobílá záplava omítky a tuctu vrstev líčeného vápna, vyjec nenávistně zavrčel: „Zemřeš, starče!” 

            „Odkdy se otroci sličných vyžívají v optimismu?” odvětil Damián a prudce ťal po příliš sebevědomé nestvůře. Vyjec sice útok blokoval čepelemi, ale pak s překvapením sledoval, jak je Damiánuv tesák hladce utíná v půli, jako by byly z papíru.

            „Myslíš si, že jsi tady jediný výtvor elfů?” ucedil Damián, zatímco uhýbal zuřivému protiútoku složenému z úderu řemdihem a prudkému výkopu s otočkou. „Jsi jen rab. Sloužíš svým pánům až do smrti a pak tvoji nepotřebnou mršinu pohodí u cesty...”

            Vyjec vyvedený z rovnováhy zaječel a jediným skokem se na něj, vzteky bez sebe, vrhnul.

            Stařec do poslední chvíle nehnutě stál a na tváři mu hrál pohrdavý úsměšek. Pak vstříc útočícímu monstru naznačil výpad.

            Vyjec se s děsivým řevem nabodl na tři pídě dlouhou čepel a  zastavil se až o masivní záštitu, která se mu opřela o dokonale  vyrýsované břišní svaly. Ani ty mu ale nepomohly, když Damián pevně svírající jílec tesáku, jím prudce trhnul vzhůru.

            Bezvládný vyjec se skutálel po schodech až ke Kosmovi, který  souboji zvědavě přihlížel. Na krok od těla zmítaného posmrtnými záškuby mu nic nebránilo ve výhledu na dlouhou a děsivou ránu, jež je téměř rozpůlila vedví.

            Ještě nějaké poznámky k monomolekulárnímu ostří, ty odlévači olověných hrudek?” otázal se ho spokojeně se culící Damián.

            „Stříbrných, prosím pěkně. Stříbrných,” opravil jej Kosma, „ a nechceš si tedy aspoň vytočit slevu na motorovku? Měl bys to rychlejší...” 

            Chtěl poznamenat ještě něco dalšího, ale ve chvíli, kdy se nadechoval, zahlédl v temnotě schodiště prudký pohyb. „Bacha!” vykřikl a namířil jeden z revolverů nad hlavu do bezpečí ustupujícího Damiána.

            Hlasitý výstřel třeskl úzkým prostorem a na moment je ohlušil. Zasažený vyjec zavřískl vysokým hlasem a po provedení téměř dokonalého salta se zalitý krví zhroutil na zem.

            „Přímo na komoru,” odtušil Kosma spokojeně. „Hezký veletoč, co?”        

            Damián se ušklíbl. „Umělecký dojem 9,8. Technické provedení bylo ale ubohost sama...”

            Starý pistolník se zaškaredil a odmítavě pohladil svůj robustní revolver. „Neposlouchej ho zlatíčko. Mluví z něj čirá závist...” Po chvíli o poznání vážnějším hlasem pokračoval: „Kolik ještě?”

            Damián zavřel oči a zkoncentroval se. „Jeden.”

            Opatrně stoupali po stupních stoletého schodiště, dokud nedorazili na nevelkou podestu, na kterou ústily moderně vyhlížející bezpečnostní dveře. Jejich původní účel se ale vytratit do nenávratna - nejen že byly otevřené, ale ocelové tyče, které je měly kotvit v masivních zárubních, byly i děsivě vyhnuté.

            „Ti tady řádili, co?” odtušil Kosma šeptem, zatímco v revolveru měnil jeden bubínek za jiný. „Jsou to  paka...”

            Damián jen přikývl. Pak přistoupil ke dveřím a pomalu a opatrně je otevřel. Úzký proužek světla, který jimi do té doby pronikal, se změnil v  široký pás, ve kterém zahlédli tmavou postavu přehrabující se v hromadě věcí vysypaných uprostřed místnosti.

            Vyjec v té změti oblečení, knih a dalšího vybavení hledal něco tak horečně, že si v první chvíli jejich příchodu ani nevšiml. Pak ale vztekle zavyl a vrhl se na ně.

            „Já!” zaječel Kosma a zachytil útočníkovo čelo do mířidel svých revolverů.

            „Ale hovno!” zasyčel Damián a mrštil tesákem proti stále většímu vyjcovi.

            Dokonale vyvážená zbraň opsala ve vzduchu stříbřitý oblouk.

            Dvojice revolverů  v oblacích kouře a záplavě plamenů zahřměla.

            Vyjcův zuřivý křik odumřel spolu s vyjcem, kterého spojená energie oceli a stříbra vrhla v efektním akrobatickém čísle zpátky.

            Beze slova pokračovali do bytu a zastavili se až nad mrtvolou, jejíž nervová soustava ještě odmítala vzít na vědomí neodvratné.

            Damián ji vytrhl z hrudi svůj tesák a znechuceným syknutím ohodnotil úhlednou dvojdírku ve vyjcově čele.  „Dostal to do srdce,” odtušil.

            Kosma s úšklebkem pootočil vyjcovu hlavu a ukázal na chybějící temeno. „Ještě nějaká vtipná poznámka?”

            Damián chápavě pokýval hlavou. „Remíza?”

            „Remíza,” přitakal Kosma spokojeně a vrátil ještě kouřící revolvery zpět do holsterů. „Takže zábava skončila a je načase se dát do práce. Co vlastně hledáme?”

-----XXXXX-----

            Vylezl jsem z ordinace a protlačil se davem stejně postižených průserářů, kteří čekali na své pravidelné sezení, jež z nich mělo udělat nové a lepší lidi. Bylo mezi nimi  i  několik veteránů, jejichž terapii hradila vojenská správa. Jeden měl hlavu v dlaních a pořád si něco pro sebe mumlal. Druhý se pro změnu neustále rozhlížel a oči mu přitom nervózně těkaly z místa na místo.

            Měl jsem v dětství stejně postiženého souseda a to byl ten pravý důvod, proč jsem se nikdy nenechal nalít do armády.  Spousta spolužáku to ale podepsalo na pět nebo deset let a pak doufali, že se dožijí propuštění s poctami a rentou, která jim umožní studium na libovolné vysoké škole.

            Já to podstupovat nemusel. Pěstouni na má studia samozřejmě neměli - starali se o tucet děcek a z dávek, které na nás pobírali, se dalo spokojeně prochlastat jen čtrnáct dní, ale byl   tu můj otec. Viděl jsem ho všeho všudy tak třikrát, možná čtyřikrát. Vždycky jen přišel, zkontroloval jak se mám, zmlátil pěstouna, aby mu do příští návštěvy náhodou nenarostl hřebínek a  pak mi strčil do ruky hrst bankovek se slovy, ať s nimi naložím podle uvážení. Už dobrých dvacet let se na vás při všech hotovostních platbách v obchodě dívají jako na pasáka nebo dealera, ale jemu to evidentně jedno.

            Já byl rád za každé euro a místo chlastu a zábavy  jsem všecko poctivě ulil stranou a zapřel před pěstounem, dokud jsem neměl dost na čtyř semestrální pedagogický kurz.  I to bylo lepší než nic, protože mi to umožnilo postavit se na vlastní nohy.

            Otec. Při tichém vyslovení toho slova jsem se  bezděky  ve vzpomínkách vrátil k té vysoké a ramenaté postavě, která se jednou za čas objevila ve dveřích mého pokoje a spolehlivě rozmetala zaběhanou rutinu všedních dní. Zjizvený, s očima plnými bolesti a postupujícího šílenství. Později, když jsem byl starší, jsem si všiml i vybouleného kabátu pod jeho levou paží. Neptal jsem se jej na to, ale určitě tam měl zbraň. Kým asi byl? Zabijákem, dealerem, nebo jen pistolníkem v žoldu nějakého gangu?

            Nechtěl jsem to vědět. Stačilo mi, že přišel.  Alespoň na tu krátkou, kratičkou chvíli jsem nebyl sirotek...

            Vyšel jsem před budovu polikliniky a z náprsní kapsy bundy vyndal zmačkaný paklík cigaret. Vytáhl jsem jednu, strčil ji do úst a než jsem ji stihl zapálit, musel jsem odmítnout čtyři žádosti o cigaretu a připálení. Zřejmě jsem tu byl jediný, kdo měl z kuřáckých potřeb víc než jen hubu, ale má aktiva nyní činila jen ten značně vybraný paklík a třicet euro v  zadní kapse kalhot.  To na rozdávání věru že nevypadalo.

            Na podporu jsem kvůli vyhazovu a soudu neměl nárok a mé stávající úspory v bance se už stihly smrsknout na částku schopnou s bídou pokrýt dvouměsíční nájem mého pidikutlochu na ubytovně. Co budu dělat pak, jsem neměl ani šajn. Asi budu spát pod mostem.

            Závistivě jsem sledoval dav lidí spěchajících k zastávce magnetické dráhy. Ani tak jsem jim nezáviděl, že jdou z práce, jako že si povezou zadky, zatímco já musím šlapat pěšky. Zase...

            Tak jsem to vzal raději zkratkou přes sídliště. Byla to sice nebezpečná zkratka, protože Dubina už dávno nebyla klidným místem pro život, ale mě to nevadilo. Paneláky tu měly svá nejlepší léta za sebou a nic na tom nezměnilo ani jejich olepení polystyrénem, který již z valné většiny stihl vzít za své.  Stejně za své tu vzali i původní obyvatelé, nahrazení náplavami z celé Evropy.

            Kdejaký komisař tady řečnil o kotli před výbuchem, ale mě to nechávalo chladným.  Místním stačil jediný pohled, aby poznali, že jim za druhý nestojím. Co by si na mě asi tak vzali?  Obnošenou vojenskou bundu nebo rifle z gigamarketu? Rozhodně jsem nevypadal jako lákavá kořist, ale mojí hlavní zbraní v tomhle nepřátelském prostředí byly znalosti. Polovinu členů gangu, kteří by o mé přepadení mohli mít zájem, jsem kdysi učil. Práce v ghettu má i své přednosti.

            Graffiti na domech fungovaly nejen jako milníky, vymezující hranice území jednotlivých gangů, ale i jako reklamní tabule. Dalo se z nich zjistit, kde najdete volný pokoj, černou vývařovnu, nebo úřadující příslušnice nejstaršího řemesla.

            Úzkostlivě jsem se ale vyhýbal domům, které patřily nelegálům. Na každém sídlišti se nějaké najdou a v ghettu to klidně může být každý druhý. Ti mají vlastní klany i pravidla. Nejsou tady dobrovolně a nikdo je tu ani nevítá s otevřenou náručí a i když tu dělají podřadnou práci,  o kterou by našinec ani nezavadil, pořád to jsou cizinci. Dělají se na ně razie, hromadné deportace, nemají žádná práva ani doklady. Ti šťastnější z nich bydlí tady. V bytech, ve kterých jsou okna, dveře a tekoucí voda nedostupnými bonusy. Ostatní musí vzít za vděk flekem ve slumu, nebo ve stanovém městečku. Staré haldy jsou jich plné, stejně jako okolní městské skládky.

            Na konci sídliště, krok od návratu do civilizace, jsem si zaskočil do nonstopu na jedno čepované. Ze stresu mi úplně vyprahlo.

            V klidu jsem ho žahnul a místo pročítání místního plátku, který někdo nechal ležet na stole, jsem raději vyslechl zasvěcenou debatu několika anarchistů o jedu liberálního kapitalismu, zkurvené globalizaci a potřebě neustálých protestních akcí.

            Pak jsem pokračoval s mnohem větším elánem dál. Konečně, odtud to už bylo k mému sladkému domovu, jen co bych dlažební kostkou dohodil...

-----XXXXX-----

            Stačil jim jediný pohled po mansardě, aby pochopili, že ať budou hledat cokoliv, vyjci je už předběhli. Skříň i komoda stojící u zdi byly otevřené, zásuvky z nich vytažené a jejich obsah vysypaný na podlaze uprostřed místnosti.  Oblečení se tam mísilo s několika knihami poškozenými surovým zacházením, sbírkou kamenů a několika noži, které i přes jejich poškození neměl Max to srdce vyhodit.

            „Víš, co mi tu chybí?” pronesl po chvíli přehrabování  Damián zamyšleně.

            „Není tu nic osobního. Jen běžné věci,” zamumlal Kosma a poškrábal se na hlavě. „Žádné fotky, doklady. Nic z čeho by se dalo poznat, kdo tu bydlel...”

            „Přesně,” souhlasil Damián a znechuceně odhodil zásuvku,  u které naprosto  automaticky zkontroloval, zda nemá falešné dno. „Jenomže Max nebyl blbec. Pohyboval se v branži už dost dlouho na to, aby v tom uměl chodit. Ty věci tady někde jsou. Nikdy by je nedal do žádné úschovy nebo bezpečnostní schránky. Nebudou ale tam, kam by se profík podíval jako první.”

            „Tak kam je podle tebe schoval?”

            Damián se rozhlédl po místnosti a dlaní přejel po zašedlých sádrokartonových podhledech. Pak ukázal na jedno místo. „Jak moc se vyhýbáš manuální práci?”

            Kosma se jen pousmál...

-----XXXXX-----

            „Tebe je na tohle fakt škoda,” utrousil Kosma, když se konečně usadil všudypřítomný vlezlý, bílý vápenný prach ze stržených sádrokartonových desek a on v místě označeném Damiánem skutečně nalezl  malou dřevěnou truhličku. „Kdybys proutkařil, měl bys už vydělanej majlant,” dodal ještě, zatímco tenkým stiletem vytaženým z boty, páčil zámek zapuštěný do intarzií  zdobeného víka.

            Ten nakonec s tichým cvaknutím rezignoval a z truhličky položené na bok se okamžitě vyřinuly zažloutlé, hustě popsané listy, proložené  několika fotografiemi. Na jedné z nich byl usmívající se mladý muž v uniformě, nedbale se opírající o blatník historicky vyhlížejícího obrněného vozidla.

            „Netušil jsem, že Max byl v KFOR,” pronesl Damián překvapeně.

            „Netušili jsme toho zřejmě mnohem víc,” odvětil Kosma a podal svému příteli další fotografii ukazující již o něco staršího Maxe, tentokrát pro změnu v družném objetí s usmívající se černovláskou. Krajina v pozadí byla sice rozostřená, ale ne natolik, aby byl problém poznat, kde byl snímek pořízen. Červené kremelské zdi si nešlo s ničím splést...

            „Je to ta, co si myslím, že je?” položil Damián Kosmovi řečnickou otázku a dočkal se prostého přikývnutí.

            „Vypadá to tak,” odvětil Kosma s povzdechem. „Mladýmu toho budem muset  zřejmě vysvětlit mnohem víc...”

            „Světlana Griškinová... Kdo by to do té čubky jen řekl...” pronesl Damián vrtě přitom hlavou.

-----XXXXX-----

            Na recepci ubytovny panovalo podezřelé ticho. Obvykle tady trůní tělnatá Boženka s myslí  upřenou na přeslazený děj některé z nekonečných holonovel. Občas si utře uslzené oči, občas bez odhlížení hmátne za sebe a příchozímu podá magnetickou kartu od jeho pokoje. Ani se nemusí dívat. Prostě psychotronik...

            Jenomže teď tady nebyla. A na seslích u vybrakovaného automatu na  cigarety jsem pro změnu zase neviděl  trojici věčně nachmelených šontáků v čele s Pepou Obrtlým, člověkem který přežil vlastní smrt, když z nedostatku jiných možností jak dokrmit  opici,  vzal zavděk půllitrem fridexu. I to bylo zvláštní, protože patřili ke stálému inventáři ubytovny.

            Nepřemýšlel jsem ale nad tím. Boženka si mohla odskočit a velká trojka zase vyrazit na některý ze svých pověstných výletů za výdělkem. Většinou se pak některý z nich nevrátil, ale to ostatní od dalších akcí nikdy neodradilo. Prostě o něm nemluvili a jen mu drželi sesli, dokud ho  nepustili za dobré chování.

            Minul jsem dveře od výtahu a pokračoval nahoru po svých. Stejně nejezdil a  peníze na jeho opravu se na věčně ždímaném magistrátním účtu nenašly už několik let a nikdo z  místních ani nečekal něco jiného.

            Tahle ubytovna byla pro většinu místních poslední štací. Odtud se šlo už jen pod most a nebo na krchov. Šance, že se někdo z místních ještě zvetí a podaří se mu vymanit z okovů neustávajícího nedostatku, se rovnala možnosti výhry ve státní loterii. Moc vysoká tedy nebyla.  S polovinou místních jsem si neměl co říct a s tou druhou jsem se pro jistotu nebavil.

            V pátém patře jsem se s funěním na moment zastavil a trochu se vydýchal. Co jsem skončil tady, má fyzička šla rapidně dolů.

            Otevřel jsem počmárané protipožární dveře a vstoupil na vnitřní chodbu. Okamžitě na moji nosní sliznici zaútočil čpavý puch domova. Sousedovi z kazachstánu se zřejmě opět podařilo  sehnal ovčí žaludek a zkoušel jej přetvořit ve svoji oblíbenou pochoutku.  Podle všeho mu to opět nevyšlo. Asi bych se za ním  i stavil a řekl mu, co si myslím o jeho kulinářských pokusech, ale odradily mě od toho  jeho nohy vyčuhující ze dveří jeho cimry.

            Chvíli jsem si myslel, že se třeba opil do němoty, nebo že se mu udělalo špatně, ale jen do chvíle, než jsem uviděl toho divného, připosraženého chlápka, jak mu obkročmo sedí na břiše a srkavě chlemtá  krev, jež stále pomaleji prýštila z jeho rozervaného hrdla. V první chvíli jsem si myslel, že je to černoch.  Pak jsem si ale uvědomil, že to se jen můj vlastní mozek snaží tomu podivnému stvoření přidělit nějakou podobu,  a proto se jeho rysy neustále mihotají a přelévají. Ve chvíli tohoto uvědomění, jsem náhle dokázal zaregistrovat srst pokrývající jeho ebenově černé tělo, dlouhé a špičaté uši, stejně jako mordu plnou nepříjemně špičatých zubů. Jeho oči získaly žlutou barvu a jejich zornice náhle nebyly víc, než jen dvě úzké svislé čárky. 

            Bolest, jež mi v tu chvíli vybuchla v  mozku,  jsem se pokusil zapudit zatřepáním hlavy. Kupodivu to pomohlo.

            Na nic dalšího jsem se už ale nezmohl, protože ten divný chlápek se na mě v tu chvíli se zuřivým jekotem vrhnul a mně se zdálo, že jsem v té záplavě chrčení a štěkání zaslechl něco jako: „To je ON!”

            Ani jsem neuvažoval nad tím, co dělám. Prostě jsem se jen rozběhl a skokem vletěl do svého pokoje. Teprve na jeho prahu jsem si bohužel stihl všimnout, že elektronický zámek vstupních dveří se  bezmocně houpe na svazku barevných drátků a v samotných dveřích je zubatá, jako by vykousaná díra, kterou by dokázal vytvořit  jen šílený bobr nebo brokovnice...

            Pak jsem uviděl uprostřed mého pokoje stát ty, kteří to měli na svědomí. Tedy, předpokládal jsem, že to byli oni, protože jeden v pracce pořád ještě svíral taktickou opakovací brokovnici s krátkou hlavní...

            Překvapeně jsem si uvědomil, že tyhle už vidím úplně normálně. Žádné mihotání či přelévání, žádná nevolnost ani bolest hlavy. Prostě jsem měl naprosto čistý a ničím nerušený pohled na dvojici tvorů jako vystřižených z nějaké psychedelické noční můry...

            Nebyli malí, spíše drobní. Vychrtlí, bez gramu zbytečného tuku, ale pod ebenově černou kůží  jim vystupovaly pletence svalů, které dávaly tušit, že budou nejen silní, ale i pekelně rychlí.  Jejich obličeje, postrádající lidské proporce, připomínaly víc psí a nebo ještě spíše vlčí mordy.

            Viděl jsem je sice lépe, ale z toho pohledu mi rozhodně lépe nebylo a někdy v té chvíli mě konečně dohonil jejich kolega úřadující v sousedově kvartýru. Prudká rána do zad mnou smýkla přes celý pokoj. Na jeho druhém konci jsem to vzal hlavou do dveří UV sprchy. S hlasitým cinkotem se mi za límec vysypaly studené kostičky bezpečnostního skla.  Pak jsem na čele ucítil pomalu se sunoucí teplý pramínek. Takže zase tak bezpečné nebylo...

            Do ramene se mi zaťaly útočníkovy drápy a byl jsem nešetrně obrácen na záda.

            „Není... jako... ten starý! Je slabý,” zachrčela bestie znechuceně ke svým kolegům a pak se hladově olízla. „Rozervu ti hrdlo,” oznámil mi pak stejně klidným hlasem, jako by mi sděloval kolik je hodin, „a vypiju tvoji krev...”

            Naklonil se ke mě a pak se mu překvapeně rozzářily oči. Přesněji, zatvářil se překvapeně, když jsem mu do tlamy plnou silou vrazil elektrický obušek, který se mi konečně podařilo vytáhnout z kapsy bundy. A teprve poté, co jsem stiskl to maličké tlačítko s nápisem ON,  se mu ty vykulené oči rozzářily. Nebyla v nich ale žádná radost, jen výboj náhle uvolněných dvaceti tisíc voltů. Eliáš by blednul závistí.

            Dvouvteřinový impuls udělal  z mého protivníka bezvládnou, křečovitě se zmítající trosku se zčernalou a kouřící tlamou.  Pomalu jsem vstal. „Možná jsem slabý,” pronesl jsem tiše, „ale na vašeho kámoše jsem stačil. A co vy, zkusíte taky štěstí?”

            Pak jsem jejich směrem namířil obušek. Tím gestem se mi ale před oči dostal jeho indikátor nabití. Do prdele! Další výboj už nebude a to výrobce přitom sliboval tři...

            Bohužel ti dva si toho taky všimli. První z nich se po mě ohnal pravačkou vyzbrojenou nechutně dlouhými drápy a poté se mi stejnými na levačce pokusil rozpárat podbřišek.

            Hodil jsem mu do ksichtu nepotřebný obušek a jediným skokem ustoupil do čtvercového prostoru sprchového koutu.  Při zběžném ohledání jsem tady nenašel nic, co by se dalo použít jako zbraň.

            Pak mi ale pohled utkvěl na ÚV sprše. Byl to standardní model  montovaný do obytných kójí v sociálních ubytovnách. Levný, v podstatě neprodejný, ale současně i dost těžký, aby  ho nechtěl odnést ani naprostý idiot.

            Zoufalí lidé ale dělají zoufalé věci - strhnout ji ze zdi mi nezabralo víc než vteřinu. V rámci druhé vteřiny jsem mu ji narazil na hlavu jako podivnou, hadicemi a dráty se ježící korunu.

            Když se omráčený skácel k zemi, přeskočil jsem ho. Ke dveřím jsem to neměl dál než nějakých pět kroků, ale stejně dobře to mohlo být i pět kilometrů, protože uprostřed pokoje na mě čekal poslední černouš, tvářil se hodně naštvaně a v rukou pořád ještě držel tu brokovnici...