Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 29

22. 4. 2013

 

            Na kraji vesnice stála osamoceně čerpací stanice a jen malé světýlko v kukani, v níž kdysi sedával prodavač, dokazovalo, že není opuštěná. Nedivil bych se, kdyby byla. Všude kolem v tomhle Bohem zapomenutém kraji byla spousta opuštěných domů. Z některých zbyly jen obvodové zdi, jiné ještě měly zbytky střechy nebo alespoň krovy. 
            Zprohýbaná cedule prohlašovala, že nás vítají v Bystřici. Kdysi to byla moc pěkná obec. Než přišly krize lidé tu žili dobrý a spokojený život. A i pak tady měli   víc jídla než lidé z měst, kteří byli odkázáni na šlichty ze sociální vývařovny. Jenomže pak se Evropa hnula a s ní spousta těch, kteří neměli ani tu šlichtu. Naše armáda nedokázala ochránit každou vesnici, jež se ocitla v ose hladového pochodu a tahle se ocitla.
            Tohle nebylo jediné místo, kde se drancovalo. Když jsem byl dítě, shořela půlka Evropy a můj pěstoun se holedbával, že si jako člen gangu užil spousty legrace.  
            No a pak tu samozřejmě ještě byla Secese. Někteří to, co následovalo po proklamaci o odtržení od Unie, nazývali válkou, jiní policejní akcí. Pravda je relativní, ale policie nemívá tanky... 
            Nyní nebyla Bystřice ani stínem své vlastní velikosti, byla jen městem duchů. Kdo mohl, ten odešel, ty ostatní tu už nikdo nehledal. 
            „Člověk,“ zachrčela Agáta, která se do te doby mlčenlivě ploužila na chvostu naší malé skupinky. „Jeden. Cítím jeho krev,“ dodala ještě hladově.
            Ostražitě jsme přeběhli omlácenou silnici plnou děr a zapadli do příkopy a její druhé straně. V těchto časech cizinec chodil na návštěvu buď za světla a nebo hodně opatrně.
            Držel jsem tu budku v mířidlech kalašnikova a sledoval, jak se k ní Damián opatrně blíží. Pak se k němu přidala i Agáta. Po pár krocích se ale se vzteklým zasyčením zarazila. „Magie!“
            Stačilo vklouznout do vhledu, abych pochopil, co má na mysli. Tohle rozhodně nebyla jen tak obyčejná čerpadlářská budka. V Prolnutí to byla bytelně vyhlížející betonová kostka s okny připomínajícími střílny, pokrytá spletí magických obrazců.
            Byly divné. Ničím nepřipomínaly geometricky přesné obrazce hermeneutické magie ani díla čarodějů staré školy ani těch z New age a Wicca. Vypadaly starobyle. Připadaly mi dokonce starší, než cokoliv, co jsem dosud viděl.
            „Trochu mi to připomíná živly,“ okomentoval obrazce Damián. Tamto vpravo vypadá jako piktogram vody a ten pod ním zase jako vzduch. Jenomže by je muselo kreslit dítě, nebo obecní kretén.“
            „Může to být ten felčar?“ zeptal jsem se ho a vrhnul pohled na bezvladně ležící Kyru. Už mi připadalo, že ani nedýchá. Doufal jsem, že se pletu, protože Agáta se od ní nehnula ani na vteřinu.    Kdyby vyjka zemřela, určitě by ji tolik pozornosti nevěnovala. Nebo by ji začala obírat...
            „Nade dveřmi je znak pro léčitele. Myslím, že tu jsme správně,“ pronesl na to Damián. „Času už není nazbyt. Pokud se nepřesvědčíme, ona zemře...“ dodal ještě.
            Takže jsem její kondici ocenil víceméně přesně. Inu, jsem bývalý tělocvikář...
            „Kryju tě,“ oznámil jsem mu a přenesl hlavěň kalašnikova na střed dveří, na které chtěl Damián zaklepat.
            Ten se napřáhl, ale víc nestihl.   V tu samou chvíli se ty dveře otevřely a Damiána smetl úder magie tak syrové a hrubé, že jsem se z ní oklepal i já a to jako poloviční vlkodlak snesu opravdu hodně.
            „Pooozóóórrr!“ ječel vzduchem letící Damián a já si připadal jako divák nějakého zpomaleného filmu.
            Stiskl jsem spoušť a sledoval jak závěr kalašnikova v zášlezích výstřelů vyhazuje jednu mosaznou nábojnici za druhou. Opisovaly ve vzduchu ladné křivky a končily u mých nohou.
            Teprve, když se ocitl v mých mířidlech, jsem si dokázal prohlédnout, na koho to vlastně střílím. Byl to muž. Vlastně spíše stařec. Vysoký, ale hubený jako lunt. Jeho olezlá hlava připomínala anatomickou pomůcku potaženou pergamenovou kůží. Na sobě měl bezpočtukrát záplatovanou kutnu, špinavou a odrbanou a to, co z ní vyčuhovalo nebylo o nic lepší. Zejména jaterní skvrny na jeho rukách. Přípomínaly mapy nějakých nebezpečných ostrovů.
            Vysypal jsem do něj celý zásobník a nic. Doslova a do písmene. Ten děda si tam pořád jen tak stál zatímco z něj vycházela ta neuvěřitelná moc a má dávka olova se k němu vůbec nedostala.
            Stařec neznámou hrdelní řečí pronášel jednu magickou formuli za druhou. 
            Kolem jeho čerpadlářského sídla se začala zhmotňovat zářící energetická síť. Já, Kyra i Agáta jsme byli vně, Damián byl naopak uvnitř i s tím vzteklým čarodědkem. Nevím proč, ale měl jsem neuvěřitelně silný pocit, že ho nesmíme nechat tu mříž dokončit. Agátě to asi došlo taky, protože se s hlasitým jekotem začala měnit v zubatou a drábatou příšeru. Jako dávného milovníka sci-fi mě okamžitě napadlo, že přechází do bojového módu.
            A vlastně proč ne? Malý bojový mód se teď hodil i mně. Mohl jsem se buď svléct a nebo kašlat na šaty. Moje proměna už byla úplná a to znamenalo, že co mám na sobě, skončí na zemi jako potrhané hadry, ale kdo by myslel v takové chvíli na svršky?
            Ve vteřině se má mysl přizpůsobila vlkodlačím smyslům a ještě během proměny jsem už byl zavalen informacemi zprostředkovanými mým náhle vylepšeným zrakem, čichem a sluchem. Ten kouzelník nebyl náš jediný problém a jeho kouzla neměla pouze stvořit tu zářící mříž. Do čenichu mě totiž udeřil neklamný puch rozkladu a uslyšel jsem několikeré šouravé kroky.
            Někdo se k nám blížil. Někdo, nebo něco, pomyslel jsem si ještě, když jsem v ohbí cesty zahlédl ony příchozí – pomalu se ploužící mrtvoly, samozřejmě že oživlé.
            S Agátou jsme měli jen zlomek vteřiny na rozhodnutí.
            „Můj!“ zaječela pak a proskočila žhnoucími příčkami mříže.
            No a bylo to. Na mě zbyly ty zombie. Osm, deset, dvanáct. Přicházely pořád další a další. Některé byly docela čerstvé – asi minulí pocestní, jiné už vypadaly opotřebovaněji. Pár už byly dokonce tak zetlelé, že jim pár zbytečností už stihlo i odpadnout. Vypadalo to, že ten nekromant si udělal spoustu známých na místním hřbitově.
            Zastavil jsem proměnu. Lepší bude, když zůstanu dvojnožcem. Byť ozbrojeným spáry...
-----XXXXX-----
            Rozhodnutí dostat toho kouzelníka v ní uzrálo během tak krátkého okamžiku, že ji krátce poté napadlo, jestli to náhodou nebylo poněkud ukvapené. Nechápala, kde se v ní bere ta nenávist ke kouzelníkům, vždyť před smrtí byla jednou z nich. Pak si to uvědomila. Její smrt, to byl ten důvod. A také to, kým se stala.
            Živá mrtvá, nemrtvá, revenant. Těch jmen bylo spousta a když svůj pomalu se rozkládající mozek zásobovala dostatkem krve, dokázala si je vybavit všechna. K ničemu ji to ale nebylo. Ze všech emocí ji nyní zbyl pouze vztek. Její bývalý manžel kdysi říkal, že je příliš emocionální. Možná by ho ta změna potěšila. Podívala se na své spáry. Možná, že ne...
            Žhnoucí mříž zůstala za ní. Stačil jediný dotyk a byla by mrtvá mnohem definitivněji. Naštěstí se tak ale nestalo.
            Naštěstí? Nemrtví si na něco takového přece nehrají.
            Ještě během skoku zapřemýšlela, kdy se naposledy nakrmila. Připadalo ji to jako sto let. Měla hlad. Starcovy játra ji přijdou k duhu...
-----XXXXX-----
            Damián se mátožně zvedl ze země. Zamyšleně pohlédl na prázdnou pravici. Jeho čezeta byla bůhví kde. Kdyby ji při tom silovém úderu dokázal udržet, mohl by se živit ve varieté. Ten divný kouzelník byl od něj jen dva metry, ale jemu připadalo   jako by za ním měl jít na odvrácenou stranu měsíce.
            Třesoucí se rukou hmátl pod rozepnutou pilotku a nahmátl jílec tesáku. Elfská zbraň, kterou šlo pořídit za cenu menšího státu, ho nikdy nezklamala. Zadoufal, že v tom bude pokračovat i nyní. 
            Rozmáchl se a vykročil k čaroději. Stačí jediná šťastná rána a monomolekulární ostří se postará o zbytek i kdyby na sobě měl kroužkovou zbroj z pravostříbra, o čemž Damián pochyboval, protože takových kousků bylo mezi lidmi jako poctivých mezi poslanci.
            Stačí jediná šťastná rána...
            Poslední, co si uvědomil, než jeho rána dopadla, bylo, že si ho čaroděj všimnul. Zatracené periferní vidění...
-----XXXXX-----
            Bojovat se zombiemi je rychlé, velmi nehygienické a neskutečně zábavné. V podstatě to připomíná porážení kuželek. Ovšem spojené s kucháním a amputacemi...
            Zombák ve flekatém, dvojřadém obleku, který byl z módy už před třiceti lety se mi sápal špinavými a natlelými prsty po hrdle.
            Podle otcových vzpomínek mi za normálních okolností hrozila jen žloutenka. Tedy, pokud by se mu nepodařilo mě kousnout. To by mohlo být nebezpečné, i když metabolismus Lovců by si s tím měl poradit. Stejně jako vlkodlačí a já měl naděleno od obou.
            Už jsem se ani neobtěžoval mu svými spáry odseknout ty jeho nenechavé pracky. Místo toho jsem ho rovnou seknul přes hrdlo a potěšené pocítil, jak mu mé přerostlé drápy procházejí obratlemi jako nůž máslem. Dekapitovaný zombák ani nevěděl, co ho zabilo podruhé. Pak jsem s trochou rozpaků vykuchal nějakou paní. Ta byla poněkud mladšího data, a tak jsem v jejím případě měl jisté morální zábrany. Naštěstí jen krátce. Hned na to jsem ji přeťal v pase. Horní půlka se po mě ještě chvíli sápala, ale když jsem ji šlápl na hlavu, pukla jako přezrálý meloun a měla po žížalkách.  
            Pak jsem se skočil mezi ostatní zombie, počkal, až kolem mě udělají hlouček a pak je začal mydlit hlava-nehlava. Trochu jsem zalitoval, že nemám meč, nebo prostě něco delšího, než jsou spáry. Mohl jsem jich jednou ranou dostat víc. Prudkým sekem jsem rozpáral prvního, zatímco druhého jsem nabodl na svoji levačku a tlačil na ni dokud jím drápy neprošly napříč a neskončily v jeho nahnilém mozku. Teprve pak jsem ho odhodil stranou a použil drápy na dalšího zákazníka, kterému jsem je rovnou vrazil skrz spánkovou kost. Tady vznikl problém, protože ten nemrtvý pak nešel setřepat, ale s trochou snahy a hrubého násilí jsem byl brzy zase svobodný jako pták.
            Někdy v té chvíli pak do mě narazila ta vlna temného světla...
-----XXXXX-----
            V té jediné, krátké a jasnozřivé chvilce ji bylo naprosto jasné, co čaroděj udělá a co se stane. Viděla Damiána, jak po něm seká tesákem, i čaroděje, který v předtuše toho útoku, ukračuje a mezi prsty se mu vytváří sršící shluk energie. Byl velký, příliš velký, aby byl použit na obranu. Dokonce i na útok. 
            Situace ho musela vyvést z rovnováhy, pomyslela si, ale na to, co se stane až se tohle kouzlo střetne s ochrannou magickou barierou, kterou se čaroděj obklopil, raději myslet nechtěla. Ani na to, co to udělá s ní a Damiánem, kteří byli v centru toho všeho.
            S ní?
            Může mrtvý zemřít a bojí se toho?
            Jsou věci, o které už stejně přišla a o jiné zase přijde ráda. Potlačila svoji touhu po smrti a zabíjení a vrhla se na čaroděje. V poslední chvíli sice zavřela oči, ale i tak ji ten jas na moment úplně oslepil.
            Necítila strach se. Bylo to jako by se vracela domů.
-----XXXXX-----
            Zrcadlově vyleštěná čepel elfského tesáku se zakousla do čarodějova zátylku. Stařec umlkl uprostřed slova a pak se pomalu otočil a pohlédl překvapeně na Damiána. Pak se mu za záda s hlasitým mlasknutím svezl vršek hlavy a s dutým křápnutím skončil na zemi.
            Kouzlo držící pohromadě enegetickou mříž zmizelo. Stejně jako síla, která držela při životě z hrobu povstalé umrlce.
-----XXXXX-----
            Mrtvouš, který se mi snažil pověsit na ruku strnul a pak se bezvládně zhroutil na asfalt. Stejně jako zbytel jeho nemrtvých kolegů. Smutně jsem si povzdechl. Proč se musí přestat zrovna v nejlepším?
            Pak jsem se otočil a vydal se zpátky k čerpaí stanici. Kyra ležela přesně tam, kde jsem ji nechal a byla ještě o několik odstínů popelavější, než když jsem ji tam nechával. 
            Vzal jsem ji do náruče a přístoupil ke dveřím plastocelové buňky, na které visela oprýskaná cedulka s kdysi aktuáními cenami biopaliv. Vedle nich klečel Damián u nějakého nehybného těla. Chvíli mi na něj zakrýval výhled, ale jen co jsem přišel blíž, poznal jsem, komu patřilo. Agátě...
            Dívala se nevidoucíma očima do nebe a připadalo mi, že se snad usmívá.
            „Skočila mezi nás,“ pronesl Damián zdrceně. „Musela vědět, že to koupí místo mě a přesto...“
            „Je mrtvá?“
            Přikývl. „Technicky ano. Jen její tělo to ještě neví.“
            Sebral jsem ze země svého kalašnikova a opatrně vstoupil do boudy. Byla tam tma a nedefinovatelný zápach. Pult s pokladnou někdo už dávno rozmlátil a neviděl potřebu jejich trosky uklízet. Stejně dopadly i regály, ve kterých se kdysi skvělo zboží. To už změnilo místo i majitele, ale některý z nenechavců pak nepotřebné police vyvrátil. Pomalu, s pažbou útočné pušky přitisknutou k líci jsem postupoval hlouběji. Všimnul jsem si několika úsporně vyhlížejících klikyháků nakreslených na zdi prodejny. Matoucí kouzla, hebrejská, napověděly mi otcovy znalosti. Já k těm naroubovaným vědomostem přidal svůj vlastní poznatek – kouzla vykreslená vně budovy byla rozhodně úplně jiného druhu.
            Úzká chodbička vedla kolem bývalých toalet. Ty by díky už dávno nefungující elektřině a odepsaným odpadům, vysvětlovaly ten zápach. Za nimi mě čekala poslední místnost – Ta s nápisem: „Vstup zakázán.“ Kdo by ho poslechl...
            Jediným kopnutím jsem si sjednal právo vstupu. Zámek vylomený ze zadlabání dveří se zazvoněním dopadl na podlahu. Tady to rozhodně vypadalo jinak, než ve zbytku chajdy. Ani stopy po rozkladu, vybydlení či rabování. Naopak, čekal mě pohled na útulně zařízený pokoj s lůžkem, dvěma nízkými skříňkami, starobyle vyhlížející kamioňáckou vysílačkou. A v rohu toho všeho se ke zdi choulil nevysoký chlápek v neuvěřitelně špinavém oblečení a s pouty na rukou a nohou, od kterých vedly masivní řetězy až oku zapuštěnému v betonové podlaze.
            Možná by mi něco řekl na přivítanou, ale měl v puse roubík, a tak se omezil jen na nezřetelné mumlání.
            „Zakryjte si oči,“ přikázal jsem mu a z metrové vzdálenosti jsem mu odstřelil postupně všechny čtyři řetězy.
            V místnosti zasmrděl střelný prach a rozpálené železo. I takhle může vonět svoboda...
            „Dě... dě... děkuji,“ dostal muž po nějaké době ze sebe, zatímco si zoufale třel otlaky po poutech. „Jme... jmenuju se Lutobor Kožný. Co se stalo s Viktorem?“
            „Viktorem?“
            „Tím nekromantem. Jmenuje se Viktor Przyczyslo. Objevil se tu před pár dny. Neměl jsem šanci. Prolomil moje ochrany a než jsem se vzpamatoval, dělal jsem mu zdroj síly. Udělal ze mě zkurvenou baterku... Parchant jeden!“ ulevil si vztekle. „Viděl jsem, jak dostal nejméně čtyři lidi. Z toho tři místní, to je na tom to nejhorší.“
            „Oživil je,“ přitakal jsem. „A já je zase zabil. Navěky.“
            Ulehčeně přikývl. „To je dobře. „Když vám umře někdo blízky, je to samo o sobě dost špatné, ale když ten blízky pak v noci přijde a začne se vám sápat po mozku... To je úplně jiná liga.“
            Vždycky se tudy potulovala všelijaká chamraď. Vlkodlaci, vědmáci i černokněžníci, ale během pár posledních dnů se svět úplně zbláznil a na východ jich táhne celé procesí.“
            „My tam míříme taky,“ odvětil jsem a nechal ho, ať si to přebere.
            „Jste felčar?“ zeptal jsem se ho místo jakéhokoliv dalšího vysvětlování.
            „Léčitel, vlastně spíše žrec.“
            „To je v podstatě kněz, že?“
            Přitakal. „Ano, skládám obětiny Svarogovi. Staří bohové už moc fanoušků nemají,“ dodal na vysvětlenou. „Stará svatiště zarostla kopřivami a nebo na jejich místě stojí kostely od konkurence. Katolíci!“ ulevil si, jako by to byla nadávka.
            „Nejsem od inkvizice,“ uklidinil jsem ho, „a sám mám taky máslo na hlavě.“
            Zvědavě se na mě podíval. „Jste Lovec, že?“ Odmlčel se. „A taky vlkodlak. Půl na půl, co? S tou chamradí, co jsem říkal před chvílí, mě to fakt mrzí... Proč jste hledal felčara? Jste nemocný?“
            „Kamarádka,“ opravil jsem ho. „Mimochodem, jsem Prokop Koutný,“ představil jsem se mu, když jsme vycházeli ven.
            „Ani nevíte, jak mě těší,“ utrousil na to Lutobor a poklekl vedle Agátina těla. „Obávám se, že jste přišli pozdě. Je mrtvá a vypadá to, že už nějakou dobu.“ Opatrně ji ukazováčkem nadzvedl horní ret a pak i nadzdvedl levé víčko. „Není, tedy nebyla to striga, ale nějaký hodně příbuzný mutant. Obávám se, že nejsem příliš velký odborník na bytosti měsíce. V každém případě nikoho neodsuzuji, ale tady už pomoc nemohu.“
            „Nejde o ni,“ namítl jsem a odvedl ho ke Kyře. Ve srovnání s Agátou taky žádná sláva.
            „Vyjka,“ vyjekl překvapeně, když ji uviděl. „Už vám někdo řekl, že cestujete v opravdu podivné společnosti?“
            „To mi povídejte...“
            Opatrně ji položil dlaň mezi její drobné prsy a zavřel oči.
            „Ta holka zažila něco víc, než jen špatné zacházení...“ začal pomalu. „Někdo ji už léčil. Vidím repozice fraktur a stopy po mentální zástavě vnitřního krvácení. Kdo ji léčil?“ zeptal se pak.
            „Agáta,“ odpověděl jsem a pak dodal: „Ta mrtvá...“
            „Za života, že?“ zareagoval řečnickou otázkou. „Než ji někdo proměnil, byla to schopná čarodějka. Vy byste asi řekli bílá čarodějka. Já takhle magii nedělím. Je to o čarodějích, ne o jejich nástrojích. A někdo další?“
            „Použil jsem na ni hojivou píseň,“ přiznal jsem se bez mučení.
            „No jasně, jste Lovec.“ Pak pokračoval: „Někteří tvrdí, že vy Lovci jste sešli z cesty, že jste se zpronevěřili svému šamanskému poslání. Myslím si, že škatulkování je blbost.“
            Znovu přejel dlaněmi nad vyjkou. „Našel jsem v ní ovládací červy, ale ty nejsou ten hlavní problém. Během hodiny udělám lektvarm po kterém z ní ještě rádi sami vylezou, ale má slabé srdce. V podstatě už bije jen na dluh. Ona umírá. Tělem se ji šíří reziuduum velmi silné negativní energie. Hm, asi bych měl sklouznout do klišé a říct, že jde o pozůstatek nějaké hodně černé magie, ale je to jako sněť jako otrava krve, která se pomalu šíří tělem dokud nedojde do srdce a pak přijde konec. No a tady k srdci už došla...“
            „Měla by šanci, kdyby si ji před pár dny vzal do parády nějaký enochiánec, ale těch už je na Zemi, jen co bych na prstech jedné ruky spočítal.“
            „Můžu se to ložisko zkusit neutralizovat. Možná to pomůže a možná, že ne. Otevřu ji. Tady a teď a dostaneme to ven. Pak se uvidí.“
            „Co mám dělat?“ zeptal jsem se ho.
            Sáhl do kapsy kalhot, vytáhl malý flakónek z broušeného skla, prodchnutý vnitřním svitem a přinutil Kyru ho vypít. Pak z kukaně přinesl kousek křídy.
            „Je posvěcená,“ oznámil mi, zatímco tím bílým špačkem, kreslil neumělý kruh. Ať bylo v Kyře cokoliv, podle otcových znalostí se to tím uzavřelo v magickém kruhu.
            „A teď začni zpívat,“ poručil mi, když místem, kde se křížila čára chvatně nakresléného, křídového kruhu, vstoupil dovnitř. „Chci pořádnou hojivou píseň. Takovou, za kterou by se nestyděli ani velcí předci našich praotců.“
            Snažil jsem se. Na finále Eurostar by to asi nestačilo, ale Kyře se viditelně ulevilo a hrudník se ji dokonce začal zvedat s větší pravidelností.
            Lutobor vytáhl z kapsy nůž s obsidiánovou čepelí. „Ať se děje cokoliv, nepřestávej zpívat. Možná by bylo lepší, kdybyste zavřeli oči. Pro jistotu...“      
-----XXXXX-----
            Chtělo se ji spát. Ležela na tvrdém a hrbolatém asfaltu a cítila, jak se ji do zátylku, zad a hýždí zadírají kamínky zapomenuté na vozovce z dob, kdy silničáři ještě v zimě bojovali s náledím.
            Měla by se zvednout a odejít. Nebo se alespoň odplazit někam, kde by měla větší pohodlí, ale na to byla příliš unavená. Tak příšerně unavená, že považovala za naprosto rozumné řešení, že by usnula a už se nikdy neprobudila. Kdyby umřela, měla by konečně klid. Pomsta není všechno a temnota a ticho smrti by udělaly konec té bolesti, která se v ní usadila po vyvraždění její líhně.
            Připadalo ji zvláštní, že se o ní ti cizinci tak starají. Byli to přece její protivníci, nepřátelé a rozdělovaly je celé potoky prolité krve. Nedivila by se tomu, kdyby se ji pokusili zabít. Konečně, byl to Lovcův otec, kdo zemřel při té štvanici, na níž se i ona sama podílela. A ten starý byl prý kamarád toho Lovcova otce. I on by měl plné právo ji zabít. Každý válečník by to udělal, každý zabiják.
            Náhle k ní dolehla slova někoho cizího: „A teď začni zpívat.“
            Ať už to říkal kdokoliv, ten mladý Lovec ho poslechl. Z jeho písně nerozuměla jedinému slovu, ale tón jeho hlasu ji uklidnil. Nedokázala se té písni nepoddat...
            Pod víčky zavřených očí se ji střídala záplavy teplých a příjemných barev.
            Pak se k tomu zpěvu přidal ještě druhý hlas. Jeho slovům nerozuměla, ale necítila z nich žádné nebezpečí. Uvolnila se. 
            Nejprve ucítila  ve své mysli pátravý dotek něčí přítomnosti. Byl jemný, až něžný.
            „Neboj se,“ ozval se ten nově příchozí. „Nechci ti ublížit. Hrál si s tebou nějaký hnusák, že?“
            Nedokázala odpovědět, ale vypadalo to, že mu její mlčení jako odpověď stačí.
            „Nebraň se, udělám jen nepatrný průnik. Takovou sondu,“ pokračoval. „Říznu tě nožem jen tolik, aby z tebe to svinstvo mohl vysát.“
            Pocítila tlak. Žádnou bolest, nic takového. Jen tlak. Pak, ucítila jak něco povolilo a do těla a ji vnikl úzký pramínek tepla, který ji neomylně zamířil k srdci.    
            „Jsem tam. Potřebuji otevřený oheň. Stačí plamen svíce,“ zakřípěl hlas toho cizince unaveně.
            „Stačí zapalovač?“ pronesl někdo další a vzápětí se jí do tváře opřelo teplo malého plamínku.
            Hned na to ten plamen zasršel a zakolísal.
            Temnota, která ji tak dlouho pohlcovala, byla pryč. Najednou se mohla znovu svobodně nadechnout. Udělala to.
            A pak se její unavené srdce zastavilo...
-----XXXXX-----
            „Zástava!“ zavřískl v tu samou chvíli Lutobor. „Doprdele, holka! Tohle mi nedělej!“ Dodal ještě zatímco začal s nepřímou masáží srdce.
            Nerozhodně jsem postával vedle. Mám se přidat s umělým dýcháním? V kurzu první pomoci nejprve říkali, že ano, pak že ne. Jeden aby se v tom vyznal. Tak jsem jen pokračoval ve zpěvu.         
            „Zpívej! Nepřestávej zpívat,“ řekl v tu chvíli Lutobor, jako by vytušil nad čím dumám. „Musím ji otevřít a zkusit ji rozjet ruční masáží,“ oznámil nám a obsidiánovou čepelí rozšířil ránu v Kyřině hrudi na slušný průzor.
            Víděl jsem její srdce, malý tmavě červený útvat, který žrec několik minut usilovně mnul v prstech. Pak toho s unaveným povzdechem nechal.
            „Je pryč. Určitě už má poškozený mozek. Udělali jsme, co šlo...“
            „Nemá!“ pronesl rázně Damián. „Hojivá píseň ji udržuje ve stavu před zahájením operace. Můžeme ještě něco udělat!“
            „Co?“ vykřikl na něj Lutobor dotčeně. „Máte snad pro ní nějaké nové srdce? A neříkejte mi, že do ní chcete strčit srdce toho nekromanta. Je tak prolezlý astrálními larvami, že by ji to rozervalo do měsíce. Jen by se z ní vylíhl nějaký démon...“
            „Jeho jsem nemyslel,“ odtušil Damián a otočil se. Neviděl jsem, co dělá, ale uslyšel jsem neklamné zazvonění, které doprovázelo vytasení jeho elfského tesáku z pochvy. Pak to nepatrně zašustilo.
            Když se k nám znovu obrátil, na jeho strhané tváři stékaly dva úzké proužky slz. V ruce držel srdce.
            „Patřilo mé přítelkyni. Zkuste ho...“
            „Zaběhnu pro amulety!“ vyhrkl Lutobor a sprintem vyrazil do své boudy.
-----XXXXX-----
            „Potřebuju se napít,“ šeptl Lutobor okoralými rty a mávnul na mě rukou. „Už nezpívej. Jsi jak ohraná deska a radši mi zajdi pro láhev. Mám ji v polici za šanony.“ Pokrčil rameny. „Zvyk ze starého zaměstnání...“
            Láhev plná čiré tekutiny s příměsí několika bylinek byla přesně tam, kde mi řekl, že bude. Vyndal jsem špunt a opatrně přičichl k obsahu. Samozřejmě, byl to alkohol téměř tak čistý, že na něj mohly lítat i armádní grippeny.  
            Přinesl jsem tu směsku žrecovi a ten se k láhvi přisál s nadšením kojence. Ohryzek mu poskočil nejméně pětkrát, než láhev konečně oddálil od úst.
            „Co v tom máte?“
            Pokrčil rameny. „Znáš to,“ řekl plynule přecházeje do tykání, „ode všeho trochu. Durman, Belladona, jmelí a nějaké to hřbitovní býlí...“
            Nabídl mi, ale já s díky odmítl. Nejsem sice anglický gentleman, ale i tak ještě nebyla na porci alkaloidů ta správná denní doba...
            „Věděl jsem, že přijdete,“ pokračoval a do jeho hlasu se přitom vloudily stopy opilosti. Z jeho tváře se náhle ztratil úsměv. „Včera jsem měl vizi...“
            „Co jsi viděl?“
            „Až dodnes jsem to nechápal. Byl to hon na vlka. Nebo spíše vlky. Víděl jsem potoky krve a hory mrtvých v ulicích dávno mrtvého města. Viděl jsem vlčici bojující a krvácející z tisíce ran. Viděl jsem i tu vyjku, i tebe.“ Pak se podíval po Damiánovi. „Viděl jsem i tebe Prokletý... Máš moc kácet i stavět trůny králů světa. Jeden na tebe ještě čeká, než...“
            Žrec sklonil hlavu a hlasitě se rozchrápal.
            Pohlédl jsem na Damiána, ale ten, bledý jako smrt, jen zavrtěl hlavou.
            Pohlédl jsem na Kyru, spící, s hrubě sestehovanou jizvou uprostřed hrudi a unaveně se protáhl. Měl jsem hlad a potřeboval se proběhnout.
            „Zkusím něco ulovit,“ oznámil jsem Damiánovi. Nereagoval. Jen tam tak seděl a beze slova zíral na tělo své staré přítelkyně - dárkyně.
            Tentokrát jsem nechal proběhnout proměnu až do jejího úplného konce. Vlkem jsem ještě nikdy nebyl.
            Všechno pro mě bylo nové. Zrak nebyl nic moc, byť jsem na tom pořád byl líp než Stevie Wonder, ale čich – to bylo něco. Na mé mozkové centrum útočila taková horda podnětů, že jsem málem vyskočil ze své vlkodlačí kožky. Pak jsem se ale uklidnil a vběhl do lesa. Brzy jsem narazil na stopu srnčí zvěře. Radostně jsem zavrtěl ocasem. Poprvé v životě to nepůsobilo směšně...
-----XXXXX-----
            Albert Krupp počkal, až jej mine dvojice zdravotníků v bílých polypastových overalech nesoucí na nosítkách zakrvácené torzo někoho, kdo poslední okamžiky svého života strávil v bílém plášti. Ať to byl, kdo chtěl, k poznání už nebyl.
            Znechuceně si poopravil respirátor, který ho nepříjemně tlačil do kořene nosu. Nechtěl ho, ale velitel zásahového týmu odmítl pochopit, kdo tady komu proplácí mzdu a bez respirátoru ho nepustil dál. Přemýšlel, jestli ho má později odměnit, nebo potrestat, ale nakonec to nechal být. Konečně, ten muž jen dělal svoji práci.
            V chodbách centrály byl pořád ještě dým. Sám o sobě nevadil, ale hořící polyplastové panely, plastocelové nosníky i izolace kabelů a vzduchotechniky z něj udělaly nepřjemně toxickou záležitost. Podle šéflékaře nedaleké nemocnice byla celá polovina mrtvých zapříčiněna právě jím.
             Zastavil se v místě, kde bývaly dveře do hlavního velínu centrály. Nebyly tu, stejně jako ona centrála. Jejich torzo posmutněle viselo ve zbytcích pozohýbaných závěsů a za nimi se rozkládala ta nejbezútěšnější spoušť jakou v životě viděl. Velké holoobrazovky na zdech i monitory zavěšené pod stropem ten výbuch smetl a proměnil v trosky. Stejně jako řady stolů se zabudovanými senzorickými klávesnicemi a s holo a 3D projektory. Na podlaze mezi nimi byla stále ještě těla. Desítky.
            Těla agentů byla snadno rozpoznatelná. Jiná ten výbuch roztrhal na kusy, je ne. Ve snaze svého nositele zachránit dokázali nanoboti neuvěřitelné věci, ale i tak byla jejich snaha marná.
            Jeden, pomyslel si hořce. Jeden jediný agent centrály to přežil, byť ani v jeho případě nešlo hovořit o štěstí, protože mu výbuch oderval levou paži a dolní čelist. Profesor Hainman ho umístil do regeneračního tanku. Neudělal to ani tak v naději na jeho uzdravení, jako spíše ve snaze udržet při životě alespoň někoho...
            Zastavil se u siluety, jejíž obrys někdo obtáhl reflexním žlutozeleným sprejem. Jednička. Jeho tělo už odvezli. Po vyndání všeho použitelného poputuje zbytek bývalého šéfa Agentury do recyklační stanice, kde skončí v anonymní kádi s enzymy. Možná z něho bude hnojivo a možná dokonce proteinový koncentrát, kterým se krmí hladové masy.  
            Jen kousek od něj stál ten terorista. Tohle nebyl terorista v pravém slova smyslu a ani v té podobě, v jaké ji veřejnosti servírují média. Nebyl ani snědý, ani vousatý a co bylo nejdůležitější, neměl na hlavě turban a nekřičel nic o Alláhovi.  
            Zavrtěl hlavou. Důvěra získala ve světle nedávných událostí úplně nový rozměr.
            „Pane?“ ozvalo se rozpačitě za jeho zády.
            „Ano?“ odvětil otázkou a pomalu se otočil. Pohlédl na mladičkého asistenta se strhanými rysy ve tváři, která donedávna neznala nic jiného než smích. To se ale právě změnilo...
            „Mám poslední data. Je to katastrofa. Náš centrální počítač je vyřazený. Jede jen kvantová dvojka a to ještě jen na dvaašedesát procent. Naši údržbáři právě dokončují opravy jeho napojení na záložní velín v mínus šestém podlaží. Získáme tím přístup na naše databáze, uložené v jiné budově, ale víc bych od toho nečekal. Síť se pravděpodobně brzy přetíží.
            A tím také končí dobré zprávy. Jednička je vyřazená z provozu úplně a neurální počítač byl před tou explozí ve stádiu ostrých testů. Jel s bídou na třetinový výkon, ale ty otřesy po výbuchu způsobily padesát na třetí milionů přerušených synapsí. V podstatě tu tedy teď máme stěží něco víc, než jen Tamagociho...“
            „Máme spojení se sanačním týmem?“
            Asistent zavrtěl hlavou. „Zkoušíme to, ale bez satelitního spojení... Podle počítačové analýzy je pravděpodobnost jejich přežití nižší než dvanáct procent. Navíc by jejich zničení zapadalo do širšího plánu útočníků.“
            „A tohleto tady kolem je ten užší plán?“
            „Přesně tak, pane,“ přitakal asistent. „Plán byl nás využít a pak vyřadit ze hry.“
            Pak rozhodil bezradně ruce. „Se vší úctou, pane, máme v terénu dva týmy i s veškerou podporou. Jde o nejzkušenější muže, kterými v současné chvíli disponujeme. Proto si při uvážení všech okolností dovoluji navrhnout jejich okamžité stažení do centrály. Pravděpodobnost, že najdou Schneiderův tým je příliš malá na to, aby ospravedlnila jejich ponechání v poli. Jsme hluší, slepí a v současné době i bezzubí. Dvě desítky agentů mohou vychýlit misky vah ve prospěch našeho přežití. Zejména, pokud se o našich problémech náhodou dozví někteří z jiných členů Lóže. Nebyl by to první pokus o převzetí moci...“
            „Stáhněte je,“ pronesl Krupp pevným hlasem. „Jestli přežili, Schneider se o ně postará... Vyberte ze stávajících týmů ty nejlepší agenty a sestavte z nich nový tým centrály. Do hodiny chci mít na stole tři kandidáty na Jedničku. Pak povolejte zálohy z výcvikových farem. Kde to půjde, urychlete konečná vylepšení u co největšího počtu aspirantů a udělejte z nich agenty. Povoluji použít nouzové protokoly pro aktivaci neurálních vylepšení a použití strategických zásob nanobotů. Naše týmy měly už před tímhle sedmdesátiprocentní stavy a až jim vezmeme ty nejlepší, budou na tom hodně zle. Pokud budou náhradníci alespoň trochu k světu, nebude ta propast v kvalitě tak strmá...“
            Asistent přikývl. „Navrhuji ještě omezit datové toky s agenturami ostatních členů Lóže na minimum. Řekneme, že jde o pravidelnou odstávku centrálního počítače. To nám dá odklad pár dnů. Snad to bude stačit.
            A co uděláme se Stíny? Na území Unie evidujeme tři desítky tajných členů a přispěvatelů. a jde to napříč společenskými třídami...“
            Tvář Alberta Kruppa strnula do podoby připomínající odlitek posmrtné masky. „Vypište na ně odměnu. Na všechny. Za mrtvé, ať je dvakrát tak velká, než za živé. Zahlťte místní policejní složky trestními oznámeními i anonymy. Ty jsou hodně účinné a pár nechte podepsat jako „řádný občan,“ nebo tak něco. Vymyslete si co chcete – terorismus, dětská pornografie, obchod s drogami.“
            Na moment se odmlčel a očima barvy ledu znovu přešel ten obraz zkázy, který se kolem něj rozkládal.
-----XXXXX-----
             Okamžitě po průchodu portálem se ho zmocnily něčí drsné ruce a prudce jím smýkly stranou. Jen náhodou se mu podařilo udržet rovnováhu a neskončit s tváří ve vysoké trávě, tmavé jako všechno ostatní kolem. I tady, na jiném místě a čase byla právě noc – temná a chladná jako smrt.
            „Sukin syn!“ zavrčel za ním někdo skřípavým hlasem. „Semjon sem přived vědmáka!“
            Pokusil se něco říct, ale průchod do jiné dimenze jeho tělu rozhodně nesvědčil. Místo slov se mu z úst vyhrnul jen obsah jeho žaludku, jímž potřísnil vysoké holínky muže, který ho držel.
            „Job tvoju mať!“ zaryčel postižený a Regnisovu tvář zasáhl zdrcující úder pěsti, jejíž velikost hravě konkurovala beranidlu. „Podívej se, cos udělal, ty prase vědmácký!“
            „Vladyre,“ ozval se v tu chvíli druhý hlas. Na moment se do něj vkradl děs. „Ten druhý, co sem prošel, je náš pop Semjon.“
            „Co je s ním?“
            „Dodělává,“ zazněla odpověď. Pak se ozvalo s ničím nezaměnitelné zaskřípění ocelového ostří o kost, doplněné o dlouhý, bublavý povzdech.
            Pak do nastalého ticha ten hlas dodal: „Mám podříznout i toho vědmáka? Určitě popa přizabil on...“
            „Chci... chci mluvit s košovým atamanem. Artěm Nikolajevič mě zná,“ zachrčel Regnis. „Mám pro... něj nabídku!“ dodal ještě naléhavě.
            „Co, chceš si nás pronajmout?“ pronesl v tu chvíli něčí dunivý hlas a když se Regnis ohlédl, uviděl mohutného muže oblečeného jen do vojenských kalhot a kožené vesty. Jeho vlasy se omezovaly na jediný pramen vlasů vyrůstajících mu na temeni. Kromě něj ho ho už zdobil jen dlouhý knír, který mu padal až k bradě, na níž byla široká, špatně zhojená jizva.
            „Neměl si sem chodit, kožoměnče! Kozáky nezaplatíš planými sliby ani vylhaným zlatem. |Co to bude tentokrát? Nabídneš nám zbraně? Nebo snad duše? Nevolníků máme sa Síči víc než dost. A obchody s tebou už Bratrstvo stálo hodně molodců...“
            „Košový, máme ho rovnou zahlušit?“ ozval se jeden z kozáků, co Regnise drželi.
            Ten zavrtěl hlavou. „Za to, co udělal, patří na kůl. Nasliboval nám toho hodně...“
            „Nebyly to... sliby...“ podařilo se po chvíli Regnisovi pronést. „Chci vám dát to, po čem tak toužíte. To, po čem opravdu toužíte...“
            „Ty chceš, aby ti atamani přese všechno, čeho se od tebe dočkali, věřili? Co pro nás máš, mluv, nebo tě zabiju já tady a teď a z tvé lebky si pak udělám pohár na víno, dohoda nedohoda...“
            „Mám pro vás královnu vlkodlaků. Světlanu Gryškinovou. Váš svatý boj může pokračovat, protože, kde bude ona, tam budou i Starší smečky...“ 
            „Královnu nikdo neviděl už víc než třicet let,“ namítl ataman.
            „Stopoval jsem jejího syna, míšence. To od něj vím, kde se ukrývá...“
            „Tak syna, hm. A co za to? Chceš zrušit naší dohodu? Mám ti u Bratrstva vyřídit generální pardon?“ Ataman se pohrdavě ušklíbl. „Druhá stovka let ti už pomalu uplynula a pak dohoda skončí. Určitě se ti do toho nechce. Dali jsme ti všechno, co jsi požadoval a brzy přijde čas, abys nám dal to, co po tobě chceme my...“
            „Znalosti...“ zachrčel Regnis. „Tajemství. Vzpomínky...“
            Ataman přikývl. „Nemusíš to okecávat. Upsal jsi Temným bohům svoji duši a výměnou za to tvoje moc vzrostla. Jenomže za všechno se platí. Ale máš pravdu - kožka té proradné vlčí čubky ti může zajistit odklad. Třebas i o další století, co já vím...“
            Uchopil ho pod paží a zvedl ze země. Pak kývl na oba kozáky. „Běžte do zpátky do pevnosti. Tady už vás nepotřebuji. Najděte esaula, ať připraví pro našeho hosta nějaké bezpečné místo k přespání. Pak ať pošle posly k ostatním atamanům, ale ať nevynechá jedinou polanku. Jestli tady náš host opravdu ví, kde je se peleší Světlana Griškinová, pak je třeba povolat molodce z celé Síče. Bude to válka všech válek!“
            „Takže mi věříš?“ zeptal se ho Regnis s úšklebkem, který vzápětí zhasil prudký úder pěstí. Zajíkl se dosud nepoznanou bolestí a ztěžka poklesl v kolenou.
            Další úder ho zasáhl těsně pod prsní kost a vehnal mu do úst palčivou spršku žaludečních šťáv.
            „Poslouchej mě, ty čarodějnický zkurvysynu. Věděl jsem od Semjona o každém tvém kroku. To, že sis zaplatil jeho služby neznamená, že nevěděl, kde je jeho místo a krev není voda. Jiné jsi možná ojebal, ale u mě se ti to nepovede. Stačí jediný špatný krok a ojebu já tebe a udělám to čerstvě přitesaným kmínkem rovnou do tvé prdele...“
            Počkal, až Regnis přestane dávit a pokračoval: „Teď zajdeme za kněžími. Naši popové mají své způsoby, jak zjistit jestli nás chceš podrazit a stejně tolik způsobů, aby zajistili tvoji naprostou poslušnost...“
            Temnou Síčí se rozezněl vyděšený křik. Nic, co by místní už neslyšeli...
-----XXXXX-----
            Ráno v předhůří bývá úchvatné. Slunce se vyhoupne zpoza kopců, jeho červené paprsky proniknou černými siluetami stromů a pak se pevně usadí na nebi a v podobě zlatého disku se vydá na svoji celodenní pouť.
            Na snídani bylo ještě brzy. Srnce jsme dopekli až dlouho po půlnoci, a tak nikdo zatím neměl hlad. Snad jenom Kyra, ale u té to bylo pochopitelné. Hojila se doslova před očima a jak se říká u nás doma – kde není příkon, není ani výkon.
            Nechali jsme ji sice zbytky od večeře, ale to ji nestačilo. Od polovičního vlkodlaka to může znít jako pochvala, ale měla vlčí hlad. Sotva obrala srnčí pečínku, zamířila zpátky do Lutoborovy kukaně a rezavým páčidlem se dost nekompromisně dostala do útrob stařičkého automatu na cukrovinky. Nejprve do sebe naházela šíleně přeslazené proteinové tyčinky, pak přešla na plechovky Eurokoly. Kterýkoliv teenager by po nich týden běhal po stropě. Ona si jen spokojeně poplácala kulatící se břicho a šla si dát dvacet.
            Sebral jsem z vykuchaného automatu poslední, zřejmě zapomenutou, plechovku coly a šel si sednout na zápraží.
            „Co místní?“ zeptal jsem se Lutobora, který se opíral zády o zapatlanou výlohou své kukaně a se žhnoucí machorkou v koutku úst popíral všudypřítomná varování před manipulací s otevřeným ohněm.
            Když ji vyndal z úst, vyplivl kousíček tabáku, který mu do nich pronikl. „Spočítal bys je na prstech, ale jsou zvyklí na ledascos. Před pár roky tudy táhly bandy z východu. Pak ale přišli Portáš, v kopcích se trochu střílelo, ale teď už je tu zase klid. Sem tam se tu objeví nějaký ten obchodní cestující nebo obchodník se státními dluhopisy, ale ti se tu dlouho neohřejí.“
            „A co policajti?“          
            Odpovědí mi bylo zavrtění hlavou. „Je to tady prdel světa. Bystřice je až na pár čísel pustá. Většina místních už dávno odešla.“
            Vypadalo to tu jako jako ráj na zemi, ale nebyli bychom první, koho by z něj vyhnali. Možná bude lepší projevit trochu iniciativy a přesunout se někam, kde je možná víc živo, ale mnohem anonymněji.
            „Potřebujeme se odtud dostat. Má tu někdo auto na prodej?“ zeptal jsem se Lutobora.
            „A zbraně,“ podotkl Damián.
            „Jídlo?“ přidala se Kyra.
            Žrec nás zamyšleně přešel pohledem. „Myslím, že vím, s kým se potřebujete setkat...“
-----XXXXX-----
            Skalní převis kryla téměř jednolitá hradba hustého křoví. Najít takový úkryt považoval Hubert Schneider za známku, že se k nim štěstí opět milosrdně vrátilo, ale příliš jistý si tím nebyl. Klidně to mohlo být důsledkem více než neuvěřitelných schopností Pana Trojky, jehož genetická vylepšení posunula jeho adaptibilitu neuvěřitelnými směry.
            Nebyli v lese ani dva dny a jeho mohutné a svaly opletené tělo už získalo olivově nazelenalý nádech po chlorofylu, umožňujícím fotosyntézu.
            Vytáhl z kapsy do folie zatavený balíček MRE dávky a znechuceně si přečetl, co bude jíst. Složením se zabývat nehodlal. Věděl, že syntetickým proteinem se nekrmí pouze masy. Zlomil ampuli ukrytou v balení a počkal, dokud mu chemická reakce jídlo neohřeje na odpovídající teplotu. Ta dokáže zlepšit stravitelnost i bez změny chuti...
            Ohřev syntetické poživatiny nezabral víc než minutu. Pak do sebe vtlačil obsah sáčku a potlačil říhnutí, po kterém se mu do úst nahrnul pach uměliny.
            „Jak to vypadá?“ zeptal se Rocha Kowalského, jež se sklopeným vizorem ležel na svém improvizovaném lůžku z nasekaného chvojí a za použití taktického počítače a přenosné satelitní antény postavené na skále před převisem položil, projížděl komunikační frekvence.
            „Nemůžu chytit centrálu. Je tam jen šum.“
            „A co veřejná datová síť?“
            Zavrtěl hlavou. „Server nenalezen. Ať už to znamená, cokoliv, je to divn... Kurwa mať!“ vyjekl najednou.
            „Co je?“
            „Mám tady aktuální zpravodajství ENN. V Zurichu došlo k teroristickému útoku. Cílem bylo komerční centrum. Neznámá revoluční buňka v něm prý nastražila výbušninu. Oběti na životech se teprve počítají. Analytici to přisuzují na vrub ekoteroristům a nebo euroskeptikům.“
            „Centrála,“ vydechl Hubert Schneider s náhlým pochopením. „Regnis tam nechal své lidi...“
            Roch Kowalski se pomalu posadil a zvednul plexištít svého vizoru. „Takže co teď a co my s tím? Jdeme domů?“
            Pan Trojka se zamyšleně poškrábal na kosmaté tváři. Pak z kapsičky taktické vesty vytáhl brousek a začal jím objíždět ostří své útočné dýky.     „Nejdříve najdu Regnise,“ oznámil jim.
            „Proč?“ zeptal se ho Hubert Schneider zvědavě.
            „Zabiju ho,“ zazněla lakonická odpověď. „A teprve pak půjdu domů...“