Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 28

30. 3. 2013

 

            Temnota v její mysli ustoupila, ale ta divná otupělost pořád přetrvávala. Poslední, co si vybavila, byl mrazivý chlad, který se do ní zahryzl se zuřivostí hladové šelmy. Tělo měla ztuhlé a když se pokusila posadit, šlo to těžce, jako by si tomu pohybu už odvykla. Absurdní, vytanulo ji na mysl, ale současně mohla přísahat, že ji při tom pohybu vrzaly nejen klouby, ale i samotné svaly.
            Když se ji znovu vrátil zrak, uvědomila si, že sedí uprostřed pekla. Temnotu kolem ní ozařovaly hořící stromy, záblesky výstřelů i stopovky letící temnotou jako ocelové světlušky. Viděla mezi tím vším i postavy ozářené nebo dokonce hořící.
            Nemohla si vzpomenout kdo je a proč je tady. Jen kousek od její dlaně se do země zaryl projektil a do nosu ji okamžitě udeřil pach horkého kovu. Uvědomila si, že spolu s ním vnímá i vůni částeček lesní prsti, jež kulka vymrštila do vzduchu a krve, kterou právě prolévali ti, co kolem ní bojovali.
            Překvapeně zavětřila. Ano, byla to krev a nebylo jí tolik a nebyla ani tak blízko, aby jí měla cítit. Přesto ji cítila a připadala ji tak sladká, tak omamná....
            Pomalu se překulila na kolena a po chvíli tápavých pokusů se nejistě postavila. Chvíli se     pohupovala v kolenou, jako někdo, kdo neví, co si má počít, ale pak se kolébavou chůzí vydala směrem, odkud ta vůně přicházela nejsilněji.
            Pro její znovunabytou schopnost chůze bylo požehnáním, že nemusela jít dlouho. Ten muž seděl zády opřený o strom a sípavě se snažil nadechnout. Z rány uprostřed břicha se mu po taktickém overalu šířila krvavá skvrna. Umíral.
            Stín, dorazilo do její pomalé a unavené mysli slovo, které v první chvíli ani nechápala. Pak si ho ale spojila s tím mužem, jež vytřeštěnými zraky sledoval její příchod. Zoufale se snažil o útěk, ale došly mu síly dříve, než se dokázal odplazit pryč o jediný metr.
            Přišla až k němu a pomalu a ztěžka vedle něj poklekla. Dotkla se vlhké skvrny na jeho břiše a zvědavě si olízla zakrvácené špičky prstů.
            Tělo se ji zachvělo jako po zásahu elektrickým proudem. Pokud ještě měla nějaké zábrany, pak tímto momentem definitivně padly a ona udělala to jediné, co ji velela její nová přirozenost – zabořila zuby do mužova hrdla...
            Jak ale nakonec zjistila, krev nebylo tím nejlahodnějším, co ji ten muž mohl nabídnout...
-----XXXXX-----
            „Tví muži jsou slabí,“ pronesl temný kněz k Regnisovi, zatímco sledoval palbu opětující Stíny, jejichž protivníky tentokrát nebyli vyděšení uprchlíci, ale válečníci. V dobách před svým zasvěcením byl stejný jako oni. I on tehdy lačnil po boji, krvi a zabíjení a boje si užil opravdu do sytosti, ale tito tady v žádném opravdovém ještě nikdy nebyli. Nikdy nemuseli bojovat o holé přežití, ani nestáli jako hráz, o kterou se tříštily vlny trollích válečníků. Byli změkčilí, odkázaní na techniku, mikročipy ve svých noktovizorech a na zbraně řízené počítačem a nabité inteligentní municí. Nechápal kožoměnce, že se rozhodl spojit nejprve se Stíny a pak dokonce i s Agenturou. Z jeho podivných spojenců byli tito těmi nejpodivnějšími...
            Dávka ze samopalu osekala kůru na kmenu, za kterým se ukrýval. V místě, kde měl ještě před chvílí hlavu byla nyní bělavá masa obnaženého dřeva změněného v rozježené dlouhé třísky.
            „Možná jsou slabí,“ odvětil Regnis zamyšleně, zatímco vyhlížel zpoza pařezu, ale svoji práci odvedli...“
            „Odvedli? Proč ten minulý čas?“
            Pokrčil rameny. „Bez Vatikánu jsou Stíny jen bandou anomálů, co nenávidí jiné anomály. Už nejsou užiteční. Já potřebuji zázemí a finanční zdroje, ne scestné ideje. Navíc ta spolupráce s Agenturou...“
            „Tu spolupráci jsi ale zahájil ty,“ odtušil kněz.
            „Kdo by věřil bandě fanatiků bez konexí...“
            „Kam chceš jít?“
            „Kam asi - na Síč. Za atamany. Připomenu jim naši dohodu.“
            „Košoví tě narazí na kůl, jen se mezi nimi objevíš. Nezapomněli na tvé plané sliby...“
            Regnis se ušklíbl.
            „Tentokrát jim přinesu dary, ne jen sliby. A dám jim i něco, co jim vynahradí jejich minulá zklamání.“
             Temný kněz mu věnoval zamyšlený pohled.
-----XXXXX-----
            S naplněným břichem se ji zmocnila malátná spokojenost. Letargie, napadlo ji. Magické bytosti do ní upadají, když... Zamyšleně pohlédla na rozervanou mrtvolu ležící ji u nohou. Hrudní koš měla otevřený a násilím vypáčený jako konzerva, od které se ztratil otvírák.
            Srdce, játra chybí, uzavřela svá pozorování. Sídla životní energie chyběla. Ztlumila říhnutí, které ji do úst vehnalo příjemnou železitou chuť. 
            Zarazila se a zmateně pohlédla na své ruce. Vypadaly normálně. Žádné spáry, žádné cáry hnijící kůže. Byl jen až po zápěstí zakrvácené, jako by je vykoupala v krvi.
            Hrůzou se zajíkla. Vlastní smrt ji neděsila, spíše ta studená temnota, která ji pak obklopovala. Dobré na ni bylo jen to, že vytěsnila tu příšernou bolest. Opatrně se pohnula. Bolest byla pryč. Život byl zase jednou o něco snesitelnějším místem. Život?
            Zarazila se. Kdysi slyšela jeho definici. Už ji zčásti splnila - hýbala se a jedla. A s tím posledním si hlavu rozhodně nedělala. Časem určitě dojde i na nějaké to vyměšování. A co rozmnožování, pomyslela si pobaveně. Málem na něj zapomněla. Vlastně po všech těch letech abstinence na něj už určitě zapomněla... Byla tedy živá nebo ne?
            Zkusila si na krku nahmatat tep, ale jediné, co dokázala, bylo že si ho umatlala krví. Pak si uvědomila že nedýchá. Vlastně dýchá, ale jen když zapomene, že nemusí. Zvyk je prostě železná košile. Jenomže absence dýchání z ní ještě nemusela udělat mrtvolu.
            Rozhodla se pro závěr, že žije. Pak zapřemýšlela, co si s tím novým životem počne. Boj, který kolem ní zuřil, ji nezajímal, stejně jako jeho účastníci. Měla pocit, že některé z nich určitě zná, ale nedokázala si vzpomenout odkud a co pro ni znamenají.
            Takže jsem přece jen o něco přišla, pomyslela si. Kdo by ale potřeboval city...
            Uvědomila si, že vzduch kolem ní je těžký pachem krve.   Nemohla ho vytěsnit z mysli a připadala si jako na trní. Rozhlédla se. Uviděla muže svíjejícího se v mlází a chrlícího krev. Druhý   ležel nehnutě ve vlastním krvavém tratolišti a další si právě třesoucími se rukama snažil opaskem zaškrtit stehenní tepnu v mylné představě, že tím zastaví krvácení. Takové plýtvání, pomyslela si a bezděky se olízla. 
            Pak si všimla dvojice ukrývající se mezi stromy. Když v nich poznala své mučitelé, bezděky se otřásla. Byli to ti, kteří ji přivedli zpět z prázdnoty nebytí a pak ji týrali. Vzpomínky na ten výslech a na to, jak ji ovládli, psychicky znásilnili a přinutili prozradit vše, co ví, v ní probudilo první opravdu lidskou emoci - vztek.
            Najednou ji rozhodnutí, co si počne se svým znovunabytým životem, připadalo zbytečné. Smysl jejího života přece stál před ní - z jednoho čpěl pach temné magie a druhý ji měl v sobě něco z hada, schopného znovu a znovu svléknout kůži. Jako když člověk vymění kabát.
            Letargie byla pryč. S křikem se k nim rozběhla.
-----XXXXX-----
             Proletěl jsem mlázím a srazil k sobě hlavy Stínům, kteří se tam k sobě neprozřetelně tiskli jako dvě ptáčata. Ptáčata sice vyzbrojená samopaly, ale pořád stejně bezbranná. Lesem křižovaly dávky olova, sféroidy magnetických pušek i energetické zášlehy pulzních pušek. S tím vším se mísilo staccato kulometů a třaskavé exploze granátů.
            Bezvládná těla jsem odhodil do mlází jako nepotřebné loutky. Jestli z něho někdy ještě vylezou, byla jiná otázka. Podle plechovkově pomačkaných přileb bych tipoval, že těžko.
            Letmým pohledem jsem obhlédl situaci.
            Dva tucty Stínů. Nějaké mrtvoly tam i onde. Vlastně všude, co to rozpitvávat. Pak nějací zakuklenci, co se Stíny bojovali, ačkoliv vypadali jedni jako druzí. Vlkodlačí nátura má své výhody – hojíte se rychle, pohybujete se ještě rychleji a hlavně máte mnohem lepší smysly. Zejména čich mi teď hodně pomohl. Jednoho z těch zakuklenců jsem už potkal. Čich nikdy nelže, protože lhát neumí ani tělesný pach.
            Můj hyperaktivní pololykatropický mozek mi okamžitě vyhodil vzpomínku na tvář toho smraďocha. Potkali jsme se v Brně. Tehdy jsem ho nechal žít. Možná jsem udělal chybu, ale kdo je nedělá. Hubert Schneider, jasně, tak se jmenoval. 
            Vypadalo to, že má na Stíny stejnou pifku jako já, i když bych přísahal, že v těch vrtulnících sem přiletěli spolu. Možná nějaká pracovní neshoda...
            Teď ale nebyl čas nad tím dumat. Damián byl někde za mnou a kromě něj tu ještě byla ukrývající se Kyra a Baron Trenck se zbytkem svých mužů. Pochybuji, že je Stíny dostali všechny.
            A pak jsem ještě za hlédl Agátu.
            Agátu?!
            Byla mrtvá a přesto jsem ji viděl řítit se vstříc obranné linii Stínů. Zakrvácená, bledá a v očích ji to rudě žhnulo. Kdo někdy viděl naštvanou ženskou, ví o čem mluvím...
            Najednou mi někdo zastínil výhled a pokusil se mi vrazit do břicha útočný nůž.
            Nevím, proč nepoužil svoji karabinu. Možná mu došly náboje, nebo byl příznivcem staré poctivé ruční práce. V každém případě se přepočítal. Padl na mě a to ho stavělo do role kosy dopadající na kus pořádně tvrdé žuly.
            Spáry mi bránily ho chytit za ruku. Tak jsem ho přes ní alespoň seknul.
            Zavyl a vytřeštil oči na čerstvě vyrobený pahýl a na krev, co z něj tryskala v pravidelném rytmu. Podle frekvence výstřiku bych soudil na trochu zrychlenější tep, ale kdo by se tomu divil...
            Nedal jsem mu ale šanci umřít na šok. Místo toho jsem ho chytil za lemy jeho neprůstřelné vesty, přirazil ho zády ke kmenu nejbližšího stromu a třemi rychlými údery mu vyrobil, jak píšou v černé kronice, řadu hlubokých bodných ran zásadně neslučitelných se životem.
            Když se mi opět otevřel pohled na Agátu, byla už na dosah od blonďatého mladíka, který měl v očích překvapený výraz. Pak se v jeho tváři mihla celá paleta emocí od šoku, přes pochopení až po vztek.
            Něco pronesl ke svému sousedovi – mohutnému muži s dlouhým a pěstěným knírem a jediným pramenem vlasů na jinak vyholené hlavě. Zakrvácený nůž, který držel v ruce, ho hravě vyřadil z řad příznivců Hare Krišny.
            Záporožec, napověděly mi otcovy vzpomínky. Uviděl jsem dokonce i samo Záporoží – starobylá města, jejichž obyvatelé utlačovaní Rusy, Tatary i Osmany, se rozhodli přiklonit ke starým temným božstvům a skrýt se v bezpečí Prolnutí. Otec tam evidentně kdysi musel zavítat, ale tam bych s Čedokem nejel, možná tak ještě s Wehrmachtem...
            Více než on, mě ale zaujal jeho společník, ten blonďák. Když jsme se viděli naposledy, měl na sobě mniškou kutnu a vedl pod paží jáhna Radomíra Steklého. Jenomže nyní měl v očích něco, co tam tehdy neměl. Něco nebo někoho. Na to máme my vlkodlaci čuch...
            „Co se děje, co stojíš?“ zachrčel za mnou udýchaný Damián.
            Se zavrčením jsem prackou ukázal na převtěleného Regnise.
            Přikývl. „Jasně. Cítím toho zmetka až sem. Teď ten útok dává konečně smysl.“
            „Jdem si pro něj?“ nadhodil pak řečnickou otázku.
            Nebyli jsme sice jediní, ale proč se nepřidat...
-----XXXXX-----
            Regnis stál za mohutným kmenem vysoko borovice a zamyšleně počítal náboje prosvítající plastovým tělem zásobníku jeho karabiny. Neměl rád střelné zbraně, ale schopnost jejich použití si osvojil už krátce po jejich objevu a po všech těch staletích své schopnosti v jejich užití jen zdokonaloval. Doutnákovou mušketu považoval za zhůvěřilost, kolečkový zámek za příliš složitý. S křesadlovým a posléze i perkusním už byl mnohem spokojenější, ale teprve náboje se středovým zápalem přinesly jeho duši mír. Konečně mohl kohokoliv zabít, aniž by své ruce potřísnil něčím víc, než jen pachem trochy bezdýmného střelného prachu.
            Během Druhé světové, jak ji později nazvali historici, si užil i jiných povyražení a vynálezů, ale pak přišel čas svléknout černou uniformu Waffen SS a vrátit se k méně masovým formám hledání „grálu“. Stejně, jak zjistil, Židé ho nikdy neměli...
            Až dodnes však nikdy necítil to, co teď. Nebyl to strach. Pochyboval, že ho kdy pozná, protože jeho druhu byl stejně cizí jako ostatní lidské emoce. Jenomže už nějakou dobu cítil, že nyní se karta obrací a že Prozřetelnost, doteď mu příznivě nakloněná, nyní váhá, na kterého koně si má vsadit.
            Dávka ze samopalu ometla strom, za kterým se ukrýval a vrhla mu do tváře stovku špičatých třísek. Sykl bolestí a třesoucí se rukou si přejel po zakrváceném obličeji. Některé z třísek se mu tím podařilo odstranit, ale většina jich stále vězela v ranách.
            Opětoval střelbu, ale bez úspěchu. Jeho cíle byly dobře ukryty v okolní temnotě.
            „Otevři portál,“ vyštěkl na Záporožce v náhlém prozření mysli. „Okamžitě!“
            Pak ji uviděl. Stokrát proklel svůj spěch. Tu touhu získat informace bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Měl ji zabít. To jediné skutečně udělat měl a neudělal.
            Smrtelně bledá, zakrvácená a zuřivě ječící čarodějnice se na něj řítila s vyceněnými zuby a rukama připomínajícími vyzáblé pařáty. Kdyby chtěl stvořit revenanta, sotva by dokázal navrátit k životu víc než jen zombii omezenou na žraní cizích mozků. Tahle nemrtvá ale vykazovala kvality o dva až tři řády větší.
            Dokud mohl, měl ji probodnout srdce kůlem. Nebo alespoň polít koloidním stříbrem a pak ji spálit na uhel. Ano to měl...
            Zachytil ji do mířidel a pokusil se ji zasáhnout třemi krátkými dávkami, ale nezdálo se, že by ji to nějak uškodilo. Určitě ji musel zasáhnout – viděl, jak zakolísala, ale neubralo ji to ani na rychlosti ani na zápalu.
            Pak uviděl přibíhající trojici uklízeček. Už v tom slově nebyla ani stopa po despektu. Bez vylepšení, dokonce i bez těch pověstných nanobotů a přesto dokázali se ztrátou pouhých dvou mužů dostat pětkrát tolik jeho Stínů.
            Zarazil se. Musí si na to zvyknout. Už to nejsou jeho Stíny, ale jen pěšáci, postradatelné žrádlo pro kanóny... 
            „Sejměte je, kurva! Sejměte je!“ zaječel na muže tísnící se kolem něj v mlází a pak chytil Semjona za rameno. „Lóže nás zradila. Pošli zprávu svým lidem.“
            Záporožec zavřel oči, zformuloval myšlenku a s tichou modlitbou ji vyslal vstříc vyčkávajícím telepatům. Ani na moment nepochyboval, že by ji nezachytili.
            Když oči opět otevřel, uviděl, jak se k němu blíží ječící příšera, kterou pomáhal stvořit.   Poslední slova modlitby mu zamrzla na rtech.
            Pokusil se ten obraz vytěsnit z mysli a zkoncentroval se. Naštěstí měl pro vytvoření portálu energie více než dost. Jiskra z oslnivého jasu se ve zlomku vteřiny zvětšila v disk a ten v ovál o velikosti dospělého muže. Víc nebylo potřeba.
            „Až projdeme,“ zaječel mu do ucha Regnis, „zavři to.“
            Kněz chtěl přikývnout, ale v tu chvíli do něj narazilo šedesát rozjetých kilogramů nemrtvé váhy. Ženiny nehty se mu zaryly do tváře. Jeho kůže se jim s hlasitým skřípěním poddala a tvář mu zalila krev.
            Vykřikl a pokusil se ji odhodit pryč, ale bylo to, jako by se snažil pohnout kusem skály. Udeřil ji pěstí do obličeje a ještě jednou.
            Zatímco vyl bolestí, na její bledé tváři se usídlil pobavený úšklebek. Pak ho udeřila ona. S lebkou promáčklou jako podhuštěný balón se pozpátku odpotácel do portálu.
            Regnise klopýtající tělo kozáckého mága srazilo k zemi. Naštěstí pro něj se tak ale stalo až za portálem, na pažitu osvětleném nepřirozeně velkým měsícem v úplňku. Ať to bylo kdekoliv, rozhodně nešlo o kyselými dešti zničené Beskydy.
            Agáta se po něm s vytím vrhla, ale k zemi ji srazil namodralý energetický výboj. Do uší se ji zařízl jeho zpupný smích. Jako omámená se pokusila postavit, ale v těch několika důležitých okamžicích, kdy ho ještě mohla zastavit, nedokázala udržet rovnováhu.
            A pak už bylo pozdě - než k portálu doběhli i ostatní, se zablikáním se uzavřel. 
-----XXXXX-----
            Agáta s ječením proskočila místem, kde ještě před chvílí byl zářící disk magického portálu. Její jekot okamžitě přešel ve vzteklé vytí.
            „Kurwa!“ zaječel v tu samou chvíli do kevlaru navlečený hromotluk i a věren svému výcviku v pudové střelbě namířil na Agátu.
            „Já tu chamraď umrleckou...“
            Ve vteřině jsem byl u něj a strhnul hlaveň jeho samopalu stranou. MP-15 vyštěkla a kulka se zaryla do stromu po Agátině pravici.
            Zasyčela a v očích ji přitom zaplála krvavě rudá světýlka.
            „Agáto,“ pronesl tichým hlasem Damián. „Prosím...“
            Nemrtvá se zastavila. Světla v jejích očích zmizela a ona sama se narovnala. Ruce ji pomalu klesly k bokům. „Damiáne...“ zachrčela, jako by jí nesloužily hlasivky.
            Zřetelně se nadechla. „Já... já... zapomínám dýchat,“ řekla pak a omluvně se pousmála.   „Zemřela jsem...“
            Její pohled obkroužil přítomné a pak se zastavil na mě. „Proměnil ses,“ zkonstatovala. „Asi... asi jsme to nezastavili...“
            Pomalu jsem se uvolnil a vytěsnil tu svoji vlkodlačí část z mysli. Proměna začala naprosto automaticky. Zatočila se mi hlava. Otec mi vysvětlil, že to se můj mozek přizpůsobuje prudké změně těžiště, smyslového i mimosmyslového vnímání. Do těla se mi okamžitě opřel noční chlad. No jasně. Srst byla pryč...
            Otřel jsem si zakrvácené dlaně do listí a nahý prošel kolem zkoprnělých společníků. Na vysvětlování bude ještě dost času. Teď jsem potřeboval oblečení. Nové být nemuselo ani značkové, stačilo mi i z druhé ruky (a nohy a trupu )...
            Najít mrtvolu mých proporcí  nebylo složité. Jsem prudce konfekční. Obvykle si vystačím s dvakrát ixel, někdy ale musím sáhnout i po třikrát ixel – to když ty hadry šili podvyživení zakrslíci z druhého konce Unie.
            Nakonec jsem vzal zavděk blonďatým maníkem, kterému udělala kulka ráže 7,62 z tváře změť kostí a krvavé tkáně. Bylo to hnusné, ale ve všem se dá najít něco pozitivního -   mé nové oblečení nemělo díry...
            Když jsem se vrátil k ostatním, pořád jsem zřetelně viděl dvě skupiny sveřepě se tvářících postav. Damián se držel před mrtvolně bledou Agátou a proti nim stál Hubert Schneider se svými muži z očích jim přitom čišel chlad neméně mrtvolný.
            „Proč jste tady?“ obrátil jsem se na zakuklence. Nepokrytě jsem mrknul na Schneidera. „To ti to jednou nestačilo?“
            Zaškaredil se. „Moc se nekasej, vlkouši,“ odpověděl. „Šli jsme po tobě. Měli jsme tě přivést živého. Regnis říkal Kruppoví, že máš v hlavě informace o nějaké věci. O co šlo nám ale Krupp neřekl. Jsme jen nádeníci...“
            „Regnis!“ začel jsem vztekle a v poslední chvíli potlačil začínající proměnu. „Ten zmetek...“
            „Tahle akce měla být v režii Agentury,“ pokračoval Schneider pomalu. „Přišel za Kruppem a nabídl mu spojenectví. Zřejmě to něco chtěli oba stejně . Pak ale přibral do našeho týmu své Stíny. Po pár posledních akcích se nám nedostávalo agentů, tak Krupp souhlasil.
            Jenomže nic nebylo jak mělo,“ dodal a bezradně rozhodil rukama. „Cestou sem jsme zjistili, že je mezi nimi Temný Záporožec. Byl to kněz. Povraždil všechny pasažéry z konvoje, aby oživil tadytuhletu,“ dodal ukazuje přitom na syčící Agátu. „Pak ji vyslýchali a zjistili, že míříte za tvoji matkou...“ Ukázal na mě. Ani nemusel...
            Přikývl jsem. Mohl jsem zblednout. Mohl jsem začít křičet. Mohl jsem zareagovat tisíci možnými způsoby, ale já jen přikývl. Bylo to prostě tak a dalo se to čekat.
            „A proč jste po sobě stříleli, když jste spojenci?“ zeptal jsem se ho hořce.
            „Jsou věci, které mi nejdou pod nos,“ odtušil temně. Třesoucí se rukou vytáhl z kapsy krabičku cigaret a zkušeným pohybem si jednu vyklepnul mezi rty. „Nebudu se podílet na vraždění lidí.“
            „A zatýkání anomálů ti nevadí?“ zachrčel Damián. „Celá ta tvoje Agentura je stavená na dělání svinstev lidem, kteří nic neudělali.“
            „Myslíš upíry, nebo třeba černé mágy? Nebo snad psychopaty s podivnými schopnostmi, kteří po nocích zakopávají v lese svoje oběti a chechtají se bezmocné policii?“
            Mávl jsem rukou. „Na tohle není čas. Chcete se porvat? Porveme se. Chcete se rozejít každý svou cestou? Rozejdeme se a hotovo.“
            Hubert Schneider se podíval po svých kolezích. „Měli jsme tě dostat. Už nechceme. Dáme vám pět hodin. Pak požádám centrálu o nové stanovení vaší polohy. Díky tomu červovi, co má v hlavě ta vaše vyjka, to půjde samo...“
            Hromotluk stojící za Hubertem Schneiderem překvapeně syknul, ale stačilo velitelovo nepatrné gesto rukou a jeho protesty umlkly.
            „Není to nic osobního a Regnis leží i v našem žaludku...“ okomentoval to Hubert Schneider.   „Agentura nezapomíná,“ dodal ještě mrazivým hlasem.
            „Takže příměří?“
            Hubert Schneider pomalu přikývl. „Dočasné.“
            „Do času...“ přitakal jsem a mírně se přitom ušklíbl.
            Couvali spořádaně do lesa a nakonec se rozplynuli v temnotě panující mezi stromy.
            Damián přestal sledovat Agátu a obrátil se na mě: „Co máš v plánu?“
            Sebral jsem ze země jeden z uprázdněných kalašnikovů a zkontroloval stav jeho zásobníku. „Jdu pro Kyru. Zahlédl jsem ji v astrálu, takže vím, kde se schovává. Pak ji necháme vyndat z hlavy to svinstvo. Pamatuje? Trenck říkal, že poblíž bydlí nějaký felčar...“
-----XXXXX-----
            Vsevolod Ševčenko, akolyt Temných bohů, seděl na plastocelové, nepohodlné židli a na stolku před ním stál kelímek s chladnoucím něčím, co rozhodně nebylo kávou. Unijní náhražky byly stejně nechutné jako ty z Federace. Jejich výrobci se zabývali spíše vlasteneckým étosem než kvalitou.
            Úslužný asistent ji před něj postavil už před dobrou půlhodinou a on se z ní napil možná dvakrát. Poprvé jen usrknul a s klením si spálil rty. Podruhé už to dělal bezděky, zatímco mentálně odezíral myšlenky Semjona Krjučka, kněze jemuž byl povinován úctou a poslušností.
            Litoval, že nemůže být s ním, uprostřed boje, který vedl s nevěřícími. Vnímal každou oběť, která prolila pod jeho nožem krev na obětišti Temným bohům, slyšel jak se se syčením odpařovala na řeřavých uhlících obětiště.
            Než se stal akolytou, nenechal si ujít jediný boj. Ty vedené v Povolží patřily k nejhorším a překovávaly kozáky v temné, oddělovaly zrno od plev. Kdo je přežil, byl válečníkem, jakému nebylo rovno.
            Nečekal, že si ho bohové vyvolí mezi své služebníky, ale košový ataman mu řekl, že si s oblibou volí ty, kteří v jejich jménu prolili nejvíce krve. Síč byla ponořená v Prolnutí už stovky let a stále bylo s kým bojovat. Elfové, zejména tulácké kmeny si neodpustili jedinou možnost pro uspořádání loupeživé výpravy a kozáci jim opláceli stejnou mincí. Jen jediní protivníci se jim ale vyrovnali. Zavzpomínal na poslední lov a v duši se mu rozlil příjemný pocit. Ztratili tehdy dvanáct mužů, ale ti druzí za to draze zaplatili. Zničili celou jejich osadu a pobili jejich samice i mláďata. Byla náhoda, že průzkumníci našli tu malou opevněnou ves utopenou v Prijaťských mokřadech a že samci byli zrovna na lovu. Košovému se přihlásilo tolik dobrovolníků, že molodci museli losovat o to, kdo půjde do útoku. A ty, co měli smůlu, musel nechat ataman svázat jako podsvinčata, protože plánovali porušit slovo a přidat se k útoku...
            Vlkodlaci... Záporožci s těmi bestiemi neměli slitování a hubili je na potkání a Temným bohům to dělalo ještě větší radost než lidské oběti. 
            Ze zasnění ho vytrhl mentální příkaz. Knězova myšlenka byla plná emocí. Jeho pověstný klid byl pryč. Vsevolod pochopil, že výsledku dosáhli, byť ne takového, jaký čekali. Informace, kterou mu kněz poslal ale měla i tak cenu zlata. Temní bohové budou nadšeni a s nimi i kozácké bratrstvo.
            Pochopil také, co se od něj nyní očekává. To spojenectví bylo plivnutím do tváře Temným bohům a on vždycky byl jejich poslušným nástrojem. Byl vyvolen a povýšen nad ostatní bratry, dokonce i nad ty legendami opředené. Měl šanci předstoupit ve světě kouře a bolesti před plamenné trůny svých bohů a přijmout z jejich nesmrtelných rukou pohár věčnosti.
            Pohlédl na svého bratra Ivana Vesjuka. Poloviční Záporožec, s matkou unesenou z Bílé Rusi byl ještě horlivějším vyznavačem bohů než on. I on byl vyvoleným...
            Nemuseli si říci ani slovo. Dokonce ani k jeho temnotou zachvácené mysli nemusel vyslat jedinou telepatickou myšlenku.
            Oba jen mírně kývli hlavou.
            „Máme nové informace. Myslím, že vás překvapí,“ pronesl pak k Jedničkovi sedícímu před řadou monitorů s aktuálními záběry z vojenských družic. 
            Když k němu přistoupil, Jednička k němu zvedl pohled. I přes všechna svá vylepšení a modifikace byl pro něj výpad akolytovy pravice svírající mírně zahnutou, jak skalpel ostrou dýku překvapivý. Když se mu štíhlá čepel zabořila do hrdla, překvapeně vyjekl. Ústa mu okamžitě zaplnila krev z proťaté tepny.
            Bublavě zachrčel a hmátnul k boku, kde mu na opasku viselo pouzdro s pistolí.
            Akolyta prudce čepelí trhnul v ráně a Jednička s rozervaným hrdlem zvrátil hlavu do hlubokého záklonu. Pak nůž zabořil do hrudi překvapeného technika, kterého do kanceláře přilákal hluk zápasu a z pobočního pouzdra vytrhl svůj oblíbený samopal Skorpion a celý jeho zásobník vysypal do dvojice přibíhajících bezpečáků.
            „Teď!“ zaječel na Vesjuka a ten si jediným prudkým trhnutím rozerval na hrudi overal ukázal světu dlouhou špatně sešitou ránu, ze které mu vyčnívala závlačka s několika centimetry nylonové šňůry.
            Když ji vytrhl, k pupku mu stekla krůpěj husté, rudé krve.
            „Bohové!“ zaječel, zatímco Vsevolod Ševčenko třesoucím se hlasem odříkával slova modlitby.
            Pak útroby Ženevské centrály pohltila zničující exploze...