Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 17

9. 5. 2012

„Už mě to začíná nudit!“ zakřičel Kosma  zatímco bleskurychle měnil válce v revolverech. „Kamkoliv se ten mladý vrtne, jsou tam i ty potvory,“ dodal ještě a špičkou boty  nakopl nehybnou mrtvolu vyjce, které před pár okamžiky doplnil o úhlednou díru ráže .449 mezi očima.

            „Jdou po něm,“ odvětil Damián, který s elfským tesákem v pravici přebíjet nepotřeboval. „Ale řežou se mezi sebou. A když se dva perou, no znáš to... S trochou štěstí se nám k němu podaří dostat dříve, než...“

            „Promiň, ale štěstí došlo,“ přerušil ho v tu chvíli pobledlý Kosma. „Cítím ji,“ šeptl. „Přisámbůh, je tady...“

            Pak rozpálenou hlavní pravého revolveru ukázal na temnou zvířecí siluetu, která se k nim blížila.

            „Tenhle je alfa... určitě je to alfa,“ dodal ještě, než zahřměl první výstřel z jeho zbraní. „Ta zatracená čarodějnice mi to vyvěstila...“ dodal pak ještě mezi třetím a čtvrtým výstřelem.

            Temná postava se  s několika dalšími skoky změnila v mohutného vyjčího samce. Ovládnutí smrtelníci, kteří se ji připletli do cesty, se pod údery tlap rozpadali na krvavé kusy. Průchod tou krvavou uličkou okamžitě využili další vyjci, kteří se poslušně zařadili za svého vůdce.  

            „Vylepšený model,“ odtušil Kosma skrz bezkrevné rty připomínající úzkou čárku. „Větší a silnější...“

            Nezatěžoval se dlouhým mířením a do toho stále většího chumlu těl vyslal tolik střel, kolik mu zbraně dovolily.  Dva vyjci skončili v kotrmelcích na tanečním parketu. Třetí se poslušně zařadil za alfu, kterému kulka odervala slušný kus stehenního svalu. Ani si toho nevšiml.

            „Říkala, že si pro mě přijde...“ hlesl Kosma a sledoval stále většího vyjčího alfa samce. „Je  tady... moje Nemesis...“ dodal ještě, zatímco jeho zbraně ještě několikrát naprázdno zacvakaly.  Nakonec se vzpamatoval natolik, aby je odhodil a z vnitřní kapsy kabátu vytrhl štíhlou finku se stokrát přibrušovaným ostřím. „Ona... mu sedí na hřbetu...“

            Mohutně stavěné tělo alfa samce do něj narazilo a strhlo k podlaze. Zastavili se až po několika metrech a jejich jízda zanechala na tanečním parketu širokou, krvavě rudou šmouhu.   

-----XXXXX-----

            Nabít lemurijskou ručnici, zatímco se po vás sápe polovina osazenstva lokálu, je docela oříšek. Naštěstí to byla zadovka s mechanismem tak blbuvzdorným, takže šlo  jen o to zatáhnout za umělecky vyvedenou páčku na boku zbraně,  do otevřené komory, ze které mechanismus vyhodil  prázdnou hilznu, dát nový náboj a pákou trhnout opačným směrem.

            Zvládl jsem to za sedm vteřin, což bylo o čtyři vteřiny pomaleji, než činil otcův osobák, ale já, na rozdíl od něj, během toho ještě zabil asi osm otravů. Pár jsem jich i přizabil, ale s jejich počítáním jsem se nezdržoval. Stejně zase přilezou...          

            Teď už stačilo jen znovu dostat do mířidel tu mrchu. Vlastně, ta ručnice mířidla neměla. Co byste taky čekali od hladké hlavně. Trefit se na víc než deset kroků byla hodně pocitová záležitost a mé pocity se právě omezovaly jen na ty doprovázené třesem rukou...

            Nejméně třikrát probleskla  za běsnícím davem. Jednou dokonce na dost dlouho, ale než jsem stačil vystřelit, pověsilo se mi na ruku  takové pubertální tintítko doplněné o všelijaké nerezové kroužky, bobule a hroty. Možná to byla holka a možná kluk. Nešlo to poznat, i piercing  to mělo větší než bradavky.  Určitě bych na té anorektické vyzáblině našel i nějakou tu kérku a podle jejího motivu odhadl i pohlaví majitele, ale na to nebyl čas.

            Mám své zásady, tak jsem to kolbou ručnice vcelku něžně klepl do čela, přesně doprostřed plácek dva na dva centimetry, na kterém nebyl ani kousek kovu.

            Pro dobrotu, na žebrotu - ten úder, co jsem v tu chvíli inkasoval do brady, by položil i Tysona. Dokonce i toho z Gamestationu.

            Udělal jsem několik vrávoravých kroků dozadu. Pak jsem inkasoval párek zvedáků, rychlý hák za levé ucho, po kterém se mi v něm rozezněly kostelní zvony.

            Potřásl jsem zmámeně hlavou a když se mi trochu pročistil pohled, zjistil jsem, že stojím proti štíhlé a vysoké ebenově tmavé holce se špičatýma ušima a hustým hárem ze spletených copánků. Byla setsakra vysportovaná. To znamená samý sval a žádný prsa. Jako když vrabec ďobne a potáhne. Na flrt ale už od pohledu neměla náladu, protože než jsem ze sebe dokázal dostat slovo, pokusila se mi kopem přerazit stehenní kost a když se ji to nepodařilo, tak druhým s otočkou alespoň čelist.

            Útočila a útočila a já ustupoval a ustupoval. Někdy jsem se ráně vyhnul, jindy ji  vykryl a povětšinou schytal. Během těch mile strávených pěti minut jsem si připadal jako boxovací pytel. K ráně jsem se ani nedostal. A to prý každý vztah začíná vzájemným oťukáváním...

            Jenomže, pak jsem si uvědomil, že její techniky v sobě skrývají systém. Ta černá holka to měla nacvičené jako balet. Stačilo si její kroky dobře spočítat. Možná, že to ani nevěděla, a nebo  zatím na své protivníky víc nepotřebovala...

            Čekal jsem dokud nepřišly dva rychlé háky. Pak byl na řadě  zvedák. Jenomže místo brady jsem mu do dráhy  umístil okovanou kolbu  lemurijské ručnice.

            To křupnutí nešlo přeslechnout. Stejně jako její v tandemu přicházející zaječení. Pak zkusila jinou kombinaci. Už po dvou úderech se z ní stala obnošená vesta.  První kop jsem blokoval a zpevněné prsty pravé ruky ji zabořil do krejčovského svalu. Zase zaječela, ale tentokrát o půl oktávy výše.  Udělat to ještě jednou, začne praskat sklo...

            Pokus o druhý kop jsem odměnil podmetem. Teprve nyní jsem mohl v plnosti ocenit svoji vlkodlačí stránku bytí. Byl jsem rychlý. Nebo, jak říkal jeden pán z dob mého dětství: opravdu, ale opravdu rychlý!

            Složila se jako podlahu, ale než jsem ji stačil dupnout na krk, odkulila se stranou. Taky pěkně rychlá mrška...

            Zasyčela na mě jako divoká kočka a v jejích očích se přitom zablesklo. Asi jsem ji opravdu dožral, protože hned na to se v jejích rukách objevila dvojice nepříjemně ostrých dýk se štíhlou, mírně zahnutou čepelí a elegantní vlnkou táhnoucí se podél ostří. Chvíli jsem si myslel, že je snad po mě hodí, ale podle vzpomínek mého otce používali podobné dýky elfští assasini, mistři neortodoxního boje muže proti muži. Takže to teď bude boj muže  proti, ehm asi  vyjčí holce...  

            Ve stejnou chvíli jsme dostali stejný nápad. Vyrazili jsme proti sobě. Nejsem žádné tintítko, ale co ji chybělo do váhy, to si vynahrazovala rychlostí. Jen tak tak jsem se vyhnul dýce, která mi měla otevřít krční tepny. Té, co se mi zabořila do stehna, jsem se však vyhnout nedokázal. 

            Bolestí se mi zatmělo před očima a v ústech jsem měl najednou spoustu krve z  prokousnutého jazyka. Jedno mi ale bylo jasné hned – s dírou v noze toho moc nenastojím. A taky, že mě zradila, jen, co jsem na ni trochu přenesl váhu.

            Šel jsem k zemi, jako pytel brambor, ale ještě než jsem se svalil, stihl   jsem ji křápnout  ručnicí přímo mezi oči.

            Zhroutila se vedle mě a náš souboj se rázem změnil v exhibici  hadrových panenek.

            Zpitomělý ztrátou krve jsem se rozhlédl po sále. Nedokázal jsem si vzpomenout, co tu dělám. Svět kolem mě ztmavnul a jako by se zpomalil. Kolem mě bylo najednou plno nehybných postav. Vyjci k uzoufání pomalu  trhali ovládnuté na kusy  sami umírali pod vražednou vrstvou  nešťastníků, kterým sukkubina magie z hlavy vymazala pud sebezáchovy.

            Pak se můj pohled stočil k těm dvěma staříkům. Jeden zrovna ležel na zemi, zaklesnutý v objetí s vyjcem ne  nepodobným mé protivnici,  a druhý se k němu s očima vytřeštěnýma hrůzou snažil dostat.

            A taky jsem uviděl můj cíl – madam. Z krásné ženy v ní už moc nezbývalo. Její vlasy byly šedé jako sto let staré  pavučiny a v  kosmaté a vysušené tváři jí žhnuly oči jako dva rubíny. Její postava by se už hodila jen na obálku časopisu pro nekrofily. Shrbená, s rukama i nohama jako hůlky. Jaterní skvrny velikosti kontinentů a do toho ještě pergamenovitý vzhled kůže, matné a bez života.

            Opravdový problém ale spočíval v tom, že šla po mně a tvářila se přitom zatraceně sveřepě.

            Vyjka se s vrčením otřepala, sebrala ze země dýku, která ji vypadla z ruky a jediným skokem se přenesla na moji hruď, čímž zmařila moji snahu o postavení se.

            Démonka v pohybu rozmazala do depresivní šedočerné šmouhy a najednou stála u nás.

            Já na zemi, vyjka na mě a pak ona – no prostě klasický trojúhelník.

            „Zničím vás, elfské stvůry,“ zaryčela. Evidentně se ji dotknul vpád smečky vyjců. Alespoň to tak vypadalo z toho, že když se dva z nich u ní ocitli blízko, hmátla po nich a vyrvala jim páteř ze zad stejně snadno, jako olejovkám z krabičky.  „On je můj!“ sykla pak a ukázala na mě prstem proměněným v kostnatý pařát.

            Vyjka odmítavě zasyčela.  „Zabiju!“

            Pohnuly se současně. Svět kolem mě zmizel v záplavě šmouh, barev a světel.

            Rychlost úderů, jimiž se vzájemně zasypaly, byl dech beroucí. Vyjka inkasovala během vteřiny tři údery na solar, které z ní vyhnaly vzduch v hlasitém zabečení. Každý jiný by to doplnil i o  praskot drcených žeber. U ní jsem nic takového nezaregistroval.

            Dýka kolem vyjky vykreslovala složité obrazce. Mnohokrát se střetla s démonkou, ale překonat  její bloky nedokázala.

            Místo toho dostávala sama jeden úder za druhýma její kolísání, zpoždění útoků a vrávoravá chůze byly stále zřetelnější. Prohrávala na body a nic s tím nedokázala udělat.

            Ona možná ne ale já ano. Konečně, můj kontrakt stále trval. zatřepáním hlavy se mi podařilo na moment zaplašit mdloby ze ztráty krve a nabít do lemurijky můj dvouroční plat. Pak  jsem zbraň namířil na chumel bojujících nelidských ženštin. S trochou snahy by je do pekel ta superkulka poslala obě, ale jestli mi něco vrtalo v hlavě, pak to byl výjev z té křišťálové koule a nemyslím ten útěk tunely. Už jsem sice viděl i větší ňadra, ale od doby mého pádu na dno společnosti se vždy nacházely pouze na pomačkaném a flekatém křídovém papíře časopisu, který někdo zapomněl na společných WC ubytovny.

            Pak se ozval ten praskot. Takový akord dokážou vyloudit  pouze žebra. Několik žeber prasklých současně, abych byl přesný.

            Pak jsem uviděl scénu zmraženou v čase. Vyjka visela na démončině pravici jako sváteční hubertus. Nudný pohled. Až na to, že démončina pravice v té ebenové krásce vězela až po zápěstí.

            Pro mě ale bylo důležité, že se na moment zastavily. Zmáčkl jsem spoušť...

-----XXXXX-----

            Muž v drahém manažerském obleku, s vázankou u krku povolenou a potřísněnou alkoholem, na něj nevěřícně vytřeštil oči a pak se zhroutil na podlahu. Ruce, kterými se ještě před okamžikem snažil sevřít Damiánovo hrdlo, neochotně následovaly tělo, bezvládné, jako by jim někdo přestřihl nitky.

            Hned na to  padla k zemi  mladá dívka s tetováním přes půl tváře. Vzápětí Intelektuálně působící mladík s lenonkami, mastnými vlasy a se žlutými prsty od nikotinu a žena v podnikovém kostýmku, která do klubu původně zaskočila jen trošku upustit páru.

            To mohlo znamenat jen jediné. Damián otočil hlavu a pohlédl na vyzáblou a mrtvolně šedou sukkubu. Uprostřed její hrudi zela díra připomínající podávací okno v sociální vývařovně a od ní se  do stran šířily namodralé a oslnivě zářící nitky. Rozšiřovaly se a prodlužovaly, až se démončino tělo rozpadlo na kusy, které se po dopadu na podlahu proměnily v popel.

            Trvalo to jen pár vteřin a byla pryč.

            Ti, které ovládla a učinila svými otroky, se s jejím skonem uvolnili, ale to pro ně neznamenalo svobodu. Umírali, s mozkem na kaši a synapsemi vyhořelými jako při Velkém blackoutu v dvacátém druhém. Bylo to pro ně lepší, než kdyby přežili jako bezduché loutky odkázané navěky na pleny...

            Víc vidět nemusel. Poklekl vedle tiše sténajícího Kosmy a s nečekanou něžností mu ze zbytku tváře otřel krev. Nedokázal se mu však do ní  podívat. Děsila ho definitivnost rány, která jeho přítele připravila o levé oko, skalpovala ho, rozdrtila na kaši líc i spánkovou kost,  a obnažila  mozek.

            „Ona... ona...“ zachrčel Kosma naléhavě.

            „Tiše,“ odvětil. „Vím, co chceš říct. Šetři se. Ona si pro tebe přišla, ale já se postarám, aby odešla s prázdnou. Znám pár opravdu dobrých felčarů a taky jednoho alchymistu. Zaženeme ji, uvidíš...“

            Umírající Lovec zavrtěl hlavou. „Ona... ona přišla se vzkazem...“

            Z posledních sil chytil Damiána za klopy jeho odrbané pilotky a přitáhl si ho blíž. Jeho rty se divže nedotýkaly jeho ucha, když pokračoval: „Ona chce, abys zabil toho mladého! Slibuje, že si  pro tebe nepřijde další tři století. Chce ho víc, než kohokoliv jiného. Víc než  jeho otce, než všechny Lovce dohromady...“

            „Říkala proč?“

            „Ne...“ zachrčel. „Ale je pevně rozhodnutá...“

            „To nedává smysl. Poslední, po kom takhle šla byla přece... Ach Bože,“ dodal ještě Damián s náhlým pochopením.

            Kosma přikývl. „Přesně tak. Postarej se o něj. Ona... ona...“ Tělo starého muže se náhle vzepjalo v křeči  a pak se, položilo zpět na podlahu, klidné a a bez života.

            O Damiána se v tu chvíli opřel studený závan vzduchu až se otřásl. Neviděl nic a nikoho, ale ten letmý dotek si nemohl s ničím splést.

            „Ještě ne,“ pronesl se zaťatými zuby a ztěžka se postavil. Bez zájmu pohlédl nejprve na  tichou a vyčkávající hradbu ebenově černých vyjců a pak na své ruce, až po lokty rudé od prolité krve. Bylo mu to jedno.  Rukojeti elfských zbraní nekloužou...

            Tělo alfa samce, který byl příčinou skonu jeho přítele se nepatrně pohnulo. Stačilo jen přiskočit a dorazit ho. Ti vyjci kolem by mu v tom nezabránili. Jistě, nakonec by ho dostali a bylo by to asi dříve než později, ale bylo mu to jedno.

            „Tak pojďte,“ vyzval je.

            „Ne,“ odvětila náhle mladá žena, která se před ním vyloupla z mlčenlivé řady vyjců. Na rozdíl od nich, ona chodila po dvou. Rozhodně víc člověk, než šelma. Stejně jako ten alfa samec...

            Pohodila hlavou, dredy se ji přitom rozlétly do stran jako klubko hadů. To, ani její polonahá postava s bederní rouškou, která zakrývala jen to opravdu nejnutnější, ale nebylo tím, co ho zaujalo. Dokonce ho nezajímala ani děsivá rána, kterou měla na břiše. Byť byl div, že ještě žila. Co ho ale opravdu zaujalo,  bylo tělo Prokopa Koutného, které měla přehozeno přes levé rameno, jako pytel mouky.

            Hleděli na sebe.

            Pochopil, že rozhodnutí je jen na něm a vzpomněl si na Kosmův vzkaz. To nejdůležitější  teď nesla ta dívka a nic jiného nemělo význam.

            Tesák kovaný jedním z nejlepších elfských mečířů bezmála sto let, se zpěvavým zazvoněním dopadl na podlahu...

-----XXXXX-----

            „Lituji, že jsem musel přerušit vaši terapii,“ pronesl Jednička zamyšleně, zatímco dvojice statně vyhlížejících ošetřovatelů vykládala z  diskrétní černé dodávky, chvatně proměněné v sanitku, pobledlého Huberta Schneidera, který se místo dávky nanobotů a pobytu v rekonvalescenčním tanku dočkal jen novotou zářícího invalidního vozíku.           

            Šéf sanačního týmu přerušil tok dalších omluv mávnutím ruky. „Děláme ve stejné firmě, pane. Jak se říká, jsme zvyklí občas něco hodit na oltář vlasti...“

            „To ano, ale váš zdravotní stav...“

            Hubert se zašklebil. „Ten je o poznání lepší, než  v případě některých mých kolegů. Tak, kde to je?“

            „Tady dole,“ odvětil za Jedničku jeden z agentů, který v obleku podle nejnovější módy, doplněný o keramickou kinetickou vestu  ještě novější generace a s výhružně vyhlížejícím samopalem MP-25, který oficiálně ještě neexistoval, hlídal omlácené a vyražené dveře vedoucí do klubu. Pak se otočil k Jedničkovi: „Prostor je zajištěn pane.“

            „Nějací přeživší?“

            Odpovědí mu bylo  pokrčení ramen. „Technicky vzato máme dvaadvacet živých mrtvol. Mozková smrt.  Asi tucet špitálů se teď předhání s nabídkami na odkup těl. Transplantační pořadníky jsou tady delší než soupisy nesplněných volebních slibů.“

            „Co místní policejní složky?“

            „Drží se stranou. Dvakrát volal ten jejich ministr vnitra a snažil se vřískat něco o suverenitě, nebo tak nějak.“

            Jednička přikývl. „Volal mi. Dokonce si dovolil obtěžovat i pana Radeckého. Předpokládám, že už nastoupil zdravotní dovolenou. Dlouhodobou tak, jak mu Artur Radecký doporučil...“
            Agent se uchechtl.

            „A co naši technici?“

            „Jsou na cestě. Nechal jsem povolat rovnou všechny čtyři týmy. Stop je tam dole na tři roky vyhodnocování...“

            Hubert Schneider se zachmuřil. „Chtěl bych se tam podívat ještě před nimi.“

            „Proč?“ zeptal se ho Jednička. „Myslíte si, že tam najdete něco víc, než oni a jejich přístroje? Chtěl jsem vás využít při vyhodnocování stop. Sanační týmy mají neortodoxní postupy a uvažování...“

            Hubert pokrčil rameny. „Dávám přednost vlastním očím. A taky mozku. Technika i magie mají své limity.“

            „Snad nejste jeden z těch Proporcionalistů?“ vyprskl Jednička posměšně. „Magie a technika v rovnováze, Prolnutí jako definice dokonalosti...“

            Hubert Schneider vytáhl z kapsičky své taktické, neprůstřelné vesty, pomačkanou krabičku cigaret. Chvíli mu trvalo než z ní třesoucími se prsty vydoloval cigaretu a ještě déle, než si ji zapálil.

            „Víte, že vás to jednou zabije?“ zeptal se ho Jednička.

            Vysloužil si tím Hubertovo uchechtnutí. „Vlastně to ani není tabák,“ odtušil šéf sanačního týmu. „Vykuřují se tím skleníky. Pašuje se to sem ve velkém.“

            „Je to tabák,“ odvětil Jednička, „ale neproclený a bez zdravotní daně. Doufám, že nechcete vědět, odkud se pašuje. Přestal by vám chutnat...“

            Hubert si mohutně potáhl a pak z úst vypustil modrošedý dým a slastně zamlaskal. „Máte pravdu, nechci to vědět. Půjdeme?“

-----XXXXX-----

            Když sestoupili dolů, řídící čip v Jedničkově hlavě potlačil dávící reflex a všudypřítomný pach smrti zredukoval na částice podrobené pachové analýze.

            Opatrně překročil bezhlavou mrtvolu, i kaluž ztuhlé krve vyteklé z roztřepeného pahýlu a kývl na dvojici agentů, kteří jej následovali, nesouce přitom bolestí sykajícího Huberta Schneidera. 

            Minuli shluk těl lidských i těch, jež  se při usilovnějším pohledu začala tetelit, jako silnice v letním žáru, jak se jejich  mozek vzpíral tomu, co viděli a snažil se iracionalitu potlačit a přeměnit ji na něco uvěřitelného.             

            Nedívali se na těla dlouho. Nechtěli riskovat, že se jejich vědomí vypne, jako to dělají přetížené obvody. Místo toho zamířili doprostřed tanečního parketu, kde bylo jediné dokonale kruhové místo bez krve.

            Když do toho kruhu stanuli, zjistili, že je vysypán popelem jemným a šedočerným a že vzduch kolem je prosycen divným zápachem.

            „Pryč odtud!“ zaječel náhle Hubert Schneider a s tváří staženou odporem bil do ramen svých nosičů, dokud ten šedivý kruh neopustili.

            Jednička je váhavě následoval. „Co se děje?“

            „Dolů!'“ přikázal však Hubert agentům  místo odpovědi a když ho posadili do krvavé kaluže,  opatrně nabral mezi prsty trochu šedavého popela a přivoněl k němu. Pak, když si potáhl ze skomírající cigarety, ji odhodil a tu špetku nasál nosem stejně  náruživě, jako poživač kokainu.

            Během okamžiku se s křikem zhroutil na podlahu a začal se nekontrolovaně třást.

            Jednička stál vedle něj a trpělivě vyčkával, dokud ten záchvat nepominul.

            Pak, když se Hubert Schneider konečně chrčivě nadechl, ukřivděným tónem pronesl: „Vy jste anomál.“

            Hubert Schneider se pomalu zvedl ze země a znechuceně se pokusil z oblečení setřít sedlou a škraloupovitou krev, která na něm ulpěla. „Matka byla,“ odvětil pomalu. „Nejsem iniciovaný. Nechtěl jsem to, ale zdědil jsem po ní zvýšenou citlivost.“

            „Co to je?“ zeptal se ho Jednička a ukázal na dokonale symetrický kruh z popela.

            „Něco, co by tu nemělo být. Někdo tu zabil démona.“

            „Ten mladý Lovec...“ hlesl Jednička.

            Přikývl. „S největší pravděpodobností. I když by tenhle protivník měl být nad jeho síly. Pokud ovšem neměl pomocníky, nebo...“ zamyšleně se poškrábal na hlavě, „speciální pomůcky.“

            Ukázal prstem na popel. „Mohl použít svěcenou vodu, ale ta funguje jen proti těm slabším a  nepromění je v popel. Taky mohl použít posvěcený kříž, pravou třísku ze Svatého kříže, klidně i jinou relikvii nebo  nakonec dračí či dokonce pekelný oheň, jenomže nic z toho by z démona neudělalo kroužek popela. Ať to bylo co chtělo, zabilo ho to na fleku. Jedna rána. Šup a hotovo...“

            „Existuje takový artefakt?“

            Hubert Schneider pokrčil rameny. „Evidentně, ale, bez připojení k centrálnímu počítači a Ženevské databázi na to nejsem schopen odpovědět. Pokusím se projít naše ezoterické databáze. Pokud to byla zbraň, pak tam o ní musí být alespoň nějaká zmínka.“

            „Udělejte to,“ pronesl Jednička zamyšleně. „Pokud šlo o zbraň a ta dokázala démona proměnit v lopatku popela, nechci ani domýšlet, co by provedla třeba se členy Lóže...“

            „Nebo s některým z místních politiků,“ dodal Hubert temně. „Jakkoliv lákavě to vypadá, poslední, co teď potřebujeme, je zájem nějakých novinářských šťouralů...“