Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 13

19. 1. 2012

   Richard Klézka se na moment zastavil u hromady oblečení, kterou sem po západu slunce přivezly náklaďáky označené logem recyklační stanice. Nebylo to žádné značkové šatstvo, jen smradlavé a poškozené svršky, které už stihly projít rukama dvou směn vězňů z korekce.  Ti už  zajistili, aby se v nich nenacházelo nic cenného. Stejně, u tohoto typu klientů byly cennosti výjimkou. V recyklační stanici nekončí lidé s penězi, šperky a platebními kartami, ale po ulicích posbírané mrtvoly bezďáků nebo důchodci s vyčerpaným zdravotním pojištěním, kterým populační úřad nejprve doporučil dobrovolnou recyklaci a pak jim zastavil výplatu důchodu...
    On tady ale nebyl kvůli bezdomoveckým pokladům. Obsluhoval automatickou linku zajišťující návoz do pece a odběr popela a dvakrát do roka přetrpěl kontrolu z komise na ochranu životního prostředí, která stejně nic nezkoumala a rovnou zamířila do kanceláře ředitele na raut spojený s hodnotnými dárky.
    Nestěžoval si. Alespoň nemusel svlékat mrtvoly, odstraňovat jim plomby, ani je házet do nádrží s enzymy. Jenom pálil to, co nechtěli ani otrlí majitelé sekáčů.
    Vstoupil do velína stanice a zkontroloval grafy na trojici monitorů. Spalování poslední várky  bude dokončeno za necelých šest minut. Dost na to, aby mu automat připravil čerstvý šálek syntekávy. Při správně nastavené teplotě hoření by to nebyly ani čtyři minuty, ale všechny podniky se snažily šetřit a ani spalovny na tom nebyly jinak. Ta trocha škodlivin, která se vytvořila navíc, měla být stejně zachycena filtry odlučovací stanice. Teoreticky...
    Když mu na jeden z monitorů vyskočilo hlášení z vrátnice, jejíž senzory zaregistrovaly průjezd neidentifikovatelného vozidla, naprosto v klidu si z automatu odebral šálek z polyplastu a napil se té horké, kouřící a mazut připomínající tekutiny, vylepšené syntetickým kofeinem.
    Pak se podíval na hodinky. Měl rád ty starožitné, s poctivým ciferníkem. Žádné digitální číselníky, satelitní připojení na veřejnou datovou síť.
    Měli zpoždění. Za dobu, co tady pracoval, se to stalo jen dvakrát a když byl na jejich místě, tak ani jednou.
    Dopil zbytek kávy a šálek vhodil do recyklátoru, který z jeho hmoty příště vytvoří třeba lžičku, nebo něco stejně nezáživného.
    Když vyšel před halu, dodávka už měla otevřené zadní dveře a trojice mužů v tmavých, pracovních overalech z ní vykládala několik pytlů  z hrubé polyplastové fólie, za jejímiž zdrhovadly se ukrývala těla. Někdy lidská, někdy ne. Neptal se a nedíval. Když byl malý, máma mu četla pohádky a on se vždycky divil, proč má někdo potřebu otvírat třinácté komnaty. On ji neměl...
    „Kde je Hubert?“ zeptal se řidiče.
    Prošedivělý muž s vlasy na ježka a s nezaměnitelným vojenským držením těla, se zachmuřil. „Je mimo. Špatnej den, to mi teda věř...“
    „Až tak hustý?“
    Přikývl. „Šéfové nechápou, že to přežil. Při poslední sanaci přišel o čtyři lidi...“
    „Panebože,“ hlesl Richard Klézka šokovaně.
    Když vykládka skončila,  podal Richardovi malou obálku. „Nechceme, aby po nich zbyly ani tkaničky od bot...“
    „Rozumím,“ odvětil, obálku ukryl do záňadří svého pracovního overalu a pak začal s hekáním přemisťovat těla na plechový vozík s maličkými koly.     
    Než jej dostrkal k  pásu automatické linky, dodávka už odjela.
    Za pět minut byla pryč i těla, ale na dýmu stoupajícímu z komínu spalovny k temnému nebi, by to nikdo nepoznal.
                                                             -----XXXXX-----
    „Hledám Damiána,“ zaskřehotal maličký, vyhublý mužík v kulichu, sepraném trikotu a s desetiletou špínou za olamánými nehty. Jeho oči přitom nervózně poskakovaly z jednoho zákazníka baru na druhého. Byl to ale znalec místních poměrů, a tak od příchodu do podniku nechával své třesoucí se ruce nepřetržitě všem na očích tak, aby nikdo nepocítil nutkavou potřebu ho preventivně odstranit.
    „Kdo ho hledá?“ zeptal se ho Damián a zkoumavě se mu zahleděl do očí.
    „Jsem Ferko.“
    „A jak dál?“
    Mužík pokrčil rameny, sundal z hlavy kulich a ukázal Damiánovi kovově lesklou část temene. „Nepamatuju se. Jsem prostě Ferko.“
    „A co mi chceš?“
    Mužíkova tvář se rozzářila. „Já...“ začal, „já jsem tu skrz tu odměnu, šéfe. Tu, co jste vypsal  za zprávu vo tom mladíkovi. No, víte přece, vo kterým mluvím, že jo?“
    „Hm,“ odtušil Damián a šlehl pohledem po výčepním, který přestal leštit půllitry a místo toho zamyšleně sledoval drmolícího šontáka.
    „Byl jsem v Brně. Nic obchodního, jen jsem se vychrápal ve špatným nákladním vagóně a ten si to zamířil na jih. Bylo to den potom, co jste vyhlásil tu odměnu a tam jsem mluvil s pár chlápkama, co žijou ve stokách pod hlavním nádraží. Prý tam měli pěkný šrumec a prý s ním měl co do činění nějaký nový Lovec. Jedni říkaj, že ho platěj flanďáci. Jiní, že dělá pro Šedou eminenci, že je to jeho novej čistič...“
    Mužík se na moment odmlčel a do rukávu si otřel věčně uslzené oči. „Vzpomněl jsem si na vás, protože ten mladej musí bejt fakt dobrej. Dostal prej tři vrahouny a ještě odkrágloval polovinu zásahovýho týmu tý zatracený Agentury...“                
    Damián s Kosmou na sebe beze slova pohlédli. Jen Damiánovo obočí na moment vyjelo o něco výš, ale hned se zase vrátilo na obvyklé místo.
    „Jak vypadal?“
    Mužík pokrčil rameny. „Tak to nevím. Nebyl jsem u toho, ale podle toho, co říkali jiní, ho nikdo neviděl. Prý byl jako duch. Znáte to – přišel, zabil, zvítězil...“
    Damián znovu pohlédl na výčepního a ten sotva znatelně přikývl. Stařík pak sáhl do  náprsní kapsy své pilotky a podal netrpělivostí se třesoucímu informátorovi roličku několika bankovek. „Díky,“ řekl přitom.
    „Já děkuji, šéfe,“ začal hned na to drmolit i šonták.
    „A ještě něco,“ zasyčel mu hned na to Kosma do ucha, zatímco se mu snažil do týlní kosti zatlačit hlaveň revolveru. „Stačí, abys někomu o našem malém obchůdku něco řekl a najdu si tě a věř mi, že to nebude žádný problém...“
    Muž, kterému dělalo problém současně udržet moč i oči v důlcích, začal zuřivě přikyvovat.
                                                           -----XXXXX-----
    Po dlouhé době jsem zase měl svůj byt. Ne pokoj  na ubytovně, ne podnájem a už vůbec ne rekreační kóji v úřednické noclehárně připomínající rakev vybavenou záchodem a holovizí.
    Bylo to vlastně dědictví, protože se mi o něm ve snu zmínil otec a dal mi i několik malých nápověd, kde k němu najdu klíče.
    K mé radosti se nenacházel v habitatu. Tam je příliš mnoho zvědavých očí a ještě zvědavějších kamer a vzhledem k mé nové práci jsem podvědomě cítil, že bezpečnější pro mě bude nějaké méně do očí bijící místo. Na druhou stranu jsem ocenil, že se nenachází v  ghettu. Dříve nebo později bych totiž musel z podlahy uklízet zbytky nevítané návštěvy a její valné části buď zakopávat za domem, nebo je ve sklepě rozpouštět v sudu s louhem.  Takže žádná Dubina ani Vítkovice.
    Otec měl rozum, a tak jsem skončil ve starém a poctivém Zábřehu. Ano, vrátil jsem se do Ostravy. Proč taky ne. Úřady z Prahy ani z Bruselu  neví, že nějaká Ostrava existuje a pro přílišné množství všech možných problému, se je už  dávno nikdo nesnaží řešit.  Tady se totiž věci řeší samy a to mi vyhovuje. Když si lidi stěžovali, že se tu nedá dýchat, nic se nestalo, dokud krize nezavřela ocelárny a nezdražila benzín. Taky tu byl problém s kriminalitou, ale od doby, co se kolem těch nejhorších míst postavily policejní zátarasy a kulometná hnízda (zdi se totiž stavět nesmí), je tu víceméně klid. Tedy alespoň ve zbývajících čtvrtích...
    Taky tu jsou byty mnohem levnější, než ve zbytku Unie.  Opravdu nechápu proč...
    Bylo pro mě překvapením, že do toho starého dvoupokojáku už dávno nevtrhli místní zlatokopové, ale jen dokud jsem nezjistil, že prozíravý otec nechal jeho vstupní  dveře vylepšit o palec tankové oceli a dvanáct titanových tyčí, jež se otočením klíčku zanořily do zdí a podlahy na píď hluboko. Něco takového by vyrazil jen Leopard 2, ale ten by se zase nevytočil na schodišti. Kromě v předsíni visel ze stropu automatický plamenomet, napojený na hlasový scanner. Jeho tlaková nádrž byla plná a stroj na mě vyzývavě pomrkával svým čidlem tak dlouho, dokud jsem se mu nepředstavil a on nenalezl záznam mého hlasu v databázi otcových přátel. Teprve pak mě přivítal domácí počítač, který aktivoval osvětlení a oznámil mi, že jsem nositelem širokých  administrátorských oprávnění. Taky mě oslovoval „mladý pane.“ Otec měl zřejmě nejen svérázný smysl pro humor, ale i  předtuchu, že sem někdy zavítám...   
    Nic mi tu nechybělo. Měl jsem tu holo, slušnou zásobu minidisků s filmy, UV sprchu a  dokonce i automatický kuchyňský kout napojený na obstojně vybavený mražák a recyklátor. Prostě dokonalý ukrýt pro někoho, kdo si potřebuje pár dnů po vlkodlačímu způsobu lízat rány. 
    K mé smůle jsem se tu ale už třetí den začal nudit.  Zrovna když jsem si to uvědomil, někdo zaklepal na dveře. Na pidimonitoru, připevněném na zdi vedle dveří, jsem uviděl postavu, která si zkušeně zakrývala obličej. Tak jsem se spolehl na své osvědčené duo – čezeta, dýka a opatrně dveře otevřel.
    „No to je dost,“ houkl na mě Lojzek, bez dalšího se mi vtlačil dovnitř a nakráčel do obyváku, kde se s hlasitým povzdechem zřítil na sedačku potaženou igelitovou folií, kterou jsem se  neobtěžoval  sundat. Po chvíli hlasitého oddechování hmátl do náprsní kapsy bundy a na stolek přede mě hodil naditou, nezalepenou obálku, ze které se na lesklou skleněnou plochu vyřinulo několik pestrobarevných eurobankovek.
    „Tvůj podíl,“ řekl pak. „Samozřejmě, po odečtení mé režie a platby pro zbrojíře.  I tak je to  ale slušná  částka. Ti zmetci museli klientovi pěkně pít krev...“
    „A kdo je klient?“
    Zavrtěl hlavou. „Jsou věci, které nepotřebuješ vědět.“
    „No, viděl jsem od tebe odcházet dva mnichy i s mým zachráncem, kterému se to nepodařilo. Tak nějak tuším, kdo si u tebe objednal druhý pokus...“
    Lojzek se zaškaredil. „Kdo je moc zvědavý, ten bude brzo mrtvý. Některé věci je lepší nevědět. Převor má sice zlaté srdce, ale Inkvizice má zase dlouhé prsty a ještě delší paměť...“
    Přikývl jsem a sebral peníze ze stolku. Zběžně jsem je spočítal. Bylo tam osm tisíc. To bylo o sedm tisíc osm set víc, než jsem zatím letos držel v ruce. 
    Jelikož se ale Lojzek neměl k odchodu, upřel jsem na něj tázavý pohled. „Ano?“
    Odkašlal si. „Vím, žes měl nějaké problémy a že se kurýruješ, ale mám pro tebe nový kšeft.  Má ale malý háček.“
    „Hm?“
    „Jde o pokračování předešlého. Klient chce dostat toho, kdo ty tři stvořil. Problém je, že se cíl pohybuje v Brně a to znamená, že se budeš muset vrátit na místo činu a to v době, kdy ještě neutichlo pátrání Agentury. Jsou na tebe nasraní a rozhazují kolem sebe eura, jako by je tiskli, jen aby tě našli...“
    To mě zaujalo. „Kdo je cíl?“
    Podal mi neprůhlednou plastovou složku. Bylo v ní jen pár papírů a jedna jediná fotka. Na té byla žena. Typická femme fatale – černé vlasy i oči a postava jako z katalogu kliniky plastické chirurgie.
    Podobné typy plnily stránky pánských časopisů už od dob vynálezu knihtisku a obyčejný chlap se s nimi mohl setkat jen zamčený na toaletě...
    „Nech si zajít chuť,“ pronesl Lojzek, jako by uměl číst myšlenky. „Je to sukkuba. Klient předpokládá, že je stará alespoň šest století. Neptej se mě, proč po ní nejde Inkvizice nebo vymýtači. Prostě chtějí tebe a nabízejí ti dvacet pět tisíc...“
    Podíval jsem se na rukou popsaný lístek. Byl to seznam Brněnských klubů. Zřejmě sukkubina loviště.
    Díky několika shlédnutým hororům a italským pornofilmům jsem měl jakous takous povědomost, co je zač ta sukkuba, ale hůř jsem na tom byl s manuálem na její zabití. Copak vím, jak dostat sexuální přebornici démoního původu? Stříbrnou kulkou, kůlem do srdce? Možná by pomohla svěcená voda nebo exorcismus. Zbožnou modlitbu bych zvládl, mám trénink z fronty na sociální dávky...
     „Nějaké další podmínky?“ zeptal jsem se ho po chvíli mlčenlivé kalkulace kladů a záporů.
    „Jen časové. Klient ji chce mrtvou do tří dnů. Zřejmě to bude souviset s úplňkem. To bývají tyhle bestie nejsilnější.“
    „Beru to,“ oznámil jsem mu nakonec a dočkal se zavýsknutí a přátelského štulce.
    „Já věděl, že mě nezklameš, hochu. Seš v tomhle stejnej, jako tvůj fotřík...“
                                                             -----XXXXX-----
    Stříbřitý skalpel se zanořil do antracitové kůže. Ta se pod jeho ostřím rozestoupila a obnažila rudou svalovinu. Krev, která se vyřinula z rány, otřel kusem cupaniny a pokračoval v řezu, dokud se nedostal až do břišní dutiny.
    I když měl nos a ústa zakrytá rouškou, přesto se o něj z pachu vnitřností pokoušely mdloby. Tuhle část své práce nesnášel a ani po tolika stoletích si na ni nedokázal zvyknout.
    Odložil skalpel a počkal, až mu mladý lidský otrok omyje zakrvácené ruce a ujme se háků rozvírajících ránu. Pak hmátl po první z pěti stříbrných dóz, ležících na sousedním stolku.
    Vyjčí samec byl už půlhodiny v bezvědomí a elixíry, které mu vstříkl do žil, jej v tomhle stavu udrží ještě dalších třicet minut. Měl by to zvládnout. Nerad by ho ztratil...
    Sundal z dózy její víko a ochranný plyn, kterým byla naplněna, se syčením unikl. Pak malými kleštičkami vytáhl z opalizující kapaliny  drobného, svíjejícího tvorečka s tuctem jak vlas tenkých, neustále se mrskajících chapadýlek.   Vložil ho do vyjcovy břišní dutiny a sledoval, jak mizí mezi kličkami jeho střev. Do hodiny si najde vhodné místo na páteři, neoddělitelně se spojí   se svým hostitelem a látky, které pak bude do jeho těla vylučovat, posunou schopnosti hostitelova těla  o další pomyslnou laťku výše.
    Symbionta z druhé dózy pro změnu přiložil k vyjcovu uchu. Pak už jen čekal, až si sám najde cestu do jeho mozku. Tiché křupnutí kosti a malý pramínek krve, který se vyjci vyřinul ze zvukovodu, mu dali na vědomí, že ji našel...
    Chovatel se usmál. Až se samec probere, bude překvapen na jaký zlomek času se nyní smrskla jeho reakční doba...
    Otřel si ruce a pak se otočil ke klecím, lemujícím  celý bok jeho laboratoře. V jedné z nich seděla samice a hleděla na něj. Nechtěl si nic nalhávat, ale měl pocit, že se po ni ohlédl, protože ho ten její pohled propaloval. Dívala se, co dělá jejímu druhovi...
    „Teď budeš na řadě ty,“ oznámil ji, zatímco mu otrok dezinfikoval ruce  lihem nasyceným vonnými esencemi. 
    „Já nechtít... brouka do mozku,“ zachrčela  a odmítavě mávla rukou.
    „Ten Lovec, po kterém půjdete je silnější a rychlejší než ti předešlí. Díky  symbiontům se mu vyrovnáš a navíc te uvidím ve Zřídle vědění a kdybys někde ležela raněná nebo dokonce umírající, budu tě moci zachránit. Jsi pro mě příliš cenná...“
    „Já...“ začala, ale přerušilo ji hlasité trylkování komunikátoru v Chovatelově kapse.
    Ten ho s klením aktivoval.
    „Kde?“ zeptal se pak, když si vyslechl sdělení volajícího.
    „Rozumím,“ dodal po chvíli. „To stihneme.“
    Když komunikátor vrátil do kapsy, usmál se na ni. „Ještě, že máte tak úžasnou schopnost regenerace. Jdeme do akce. Klient do ní chce nasadit celou smečku a vás dva postavit do jejího čela. Mecenáš ví, kde v nejbližších třech dnech bude  ten Lovec..“
    Na moment se odmlčel a pak kývnul na trojici ošetřovatelů, která ve vedlejší místnosti čekala s připraveným obojkem a omračujícími biči.
    „Musíme tě co nejrychleji připravit...“
    Když ošetřovatelé vstoupili do její klece, bránila se, ale pod údery dlouhých holí sršících výboji, byl její odpor rychle zlomen. Tloukli ji ale mnohem déle, než bylo zvykem a Chovatel tomu   s tváří podobnou nehybné masce jen přihlížel. Pochopila, že ji tím dává lekci. Musela se naučit, že jemu se neodporuje. Pochopila i to, že nepochopení tohoto základního pravidla, by ji vyřadilo  to  z chovu stejně spolehlivě jako genetická deformace.
    Teprve po několika dlouhých minutách ji, už zemdlele ležící na podlaze, vstříkl do žíly na předloktí uspávací elixír...  
                                                             -----XXXXX-----
    Znechuceně jsem se  převalil na posteli. Otcův bejvák měl jen jednu, obyčejnou a přiměřeně  dlouhou a hned jsem poznal, že v ní nikdy nespal. Ani mě se v ní  dobře nespalo. Navíc mi hlavou neustále běželo příliš mnoho věcí na to, abych mohl spát spánkem spravedlivých. 
    S každou další věcí, kterou jsem tu našel, nebo použil, jsem byl stále jistější, že tu otec nikdy nebyl.   Viděl jsem dost filmů o tajných agentech, abych poznal konspirační byt. V takovém se nebydlí. Je dobrý jen na schůzky a občasné ukrývání se, než kolem utichne frmol a policajti zase přestanou být ostražití...
    Tím se taky vysvětlovalo, proč tady otec neměl žádnou skrýš se zbraněmi, hotovostí a tak podobně. Vím to určitě - celý byt jsem prohledal centimetr po centimetru...
    Nepřeháním, mám totiž v hledání věcí cvik. Na ubytovně se mi každou chvíli něco ztratilo...
    Spánek nějakou dobu ne a ne přijít, ale pak jsem se, těsně před tím, než jsem začal počítat ovečky,  konečně propadl do nebytí.
    V šedi ničeho, doplněné o mlžné chuchvalce nicoty jsem uviděl nervózně bloumajícího otce.
    „Ten kšeft si neměl brát,“ začal, „Lojzek ti lhal. Já bych ho totiž nikdy nevzal. Dělat kšeft dvakrát na stejném místě a jen pár dnů po sobě, to není jen riziko, ale přímo šílenství. Navíc, ten tvůj cíl...“
    „Sukkuba,“ napověděl jsem mu opatrně.
    Přikývl.  „Démonská kurva. Je jen pár horších protivníků. Budeš muset být silný, rychlý a hlavně chytrý. Je jim většinou několik tisíc let.  Ve starém Babylonu jsi je mohl potkat na každém rohu. Teď už jich je jen pár desítek a všechny zoufale čekají na konec všech časů, na Armaggeddon...“
    „Tak, co na ni platí? Kolík?“
    „Dobrým kolíkem sice tahle holka nepohrdne, ale to ji nezabije.“ Podíval se na mě a když jsem se nechytil, rezignovaně si povzdechl.
    Jeho mlčení se pak protáhlo na dvě možná tři minuty. „Hodilo by se něco posvěceného,“ pokračoval pak, „jenomže to bys musel do Vatikánu. Určitě by zabraly hřeby ze Svatého kříže. Jeden nebo dva, zaražené do lebky, by ji spolehlivě poslaly k jejímu pánovi, jenomže ty ti  bez správných známostí nepůjčí a  ty je ještě nemáš. Mě by stačil jediný telefonát papežovi...
    Stačilo by i Kopí osudu, ale to teď mají Rusové a ti ho nedají z ruky.“
    „Co navrhuješ?“ zeptal jsem se ho, zatímco se mi na mysl vkrádala vize telefonátu Lojzkovi a odvolání toho šílenství tak rychle, jak to jen půjde.
    „Budeš si muset pomoct z místních zdrojů a ty jsou omezené...“ Upřel na mě pohled. „Jak jsi na tom s pocity ve stísněných prostorách? Klaustrofobie by mohla být problém, protože ti chci ukázat, jak se dostaneš k jednomu mému soukromému skladišťátku. Nekoukej tak na mě. Byl jsem v kšeftu pěkných pár let a za tu dobu jsem si pořídil řadu bezpečných bytů, skladů a útočišť. Tohle  je ale jiné a spousta lidí by si za informaci o něm nechala uříznout pravou ruku a obě nohy.  Ty ji ale dostaneš zadarmo, a s ní i  plány všech ostatních. Mě jsou už na nic a ty alespoň zdědíš něco cenného...“
    Pak mi položil ruce na hlavu a požádal, abych zavřel oči. Myslí mi začaly prolétat obrazy, slova a vize.
    Zprvu jsem nechápal, co se děje, ale pak mi došlo, že  mi otec  tímhle zvláštním a proklatě účinným mentálním přenosem, právě do mozku loaduje informace o jeho tajných skrýších a o tom, co v nich najdu.
    A čím déle to trvalo, tím více jsem byl překvapený...