Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 10

26. 10. 2011

Mohl jsem se vrátit zpátky na cimru, ale bylo hezky  a žádné babky už neusilovaly o můj život. Tak jsem si bláhově pomyslel, že to nejhorší je  za mnou, tak co bych nepokračoval do  města... Jako obvykle jsem se nemohl více mýlit.

V Brně jsem už nebyl několik let. Vlastně, co jsem dokončil ten svůj pedagogický pidikurs, jsem tu byl jen jednou a to jen proto, že jsem chtěl koupit auto na inzerát. Auto už nemám. Když jsem přišel o práci, šlo do frcu jako první. Po něm tam skončil i noťas, komunikátor a nakonec i moje hodinky. Byly to sice jen japonské  quartzky s baterkou, která mohla zkolabovat každým dnem, ale Japonsko je Japonsko. Zejména, když s ním už nějakou dobu nemáme žádné spojení. Někteří říkají, že je součástí Ruskoasijské federace, jiní tvrdí, že se přidalo k Americké lize. Cokoliv japonského tou nejistotou získalo na ceně a já si mohl dovolit pořídit žetony do sociální vývařovny na celý týden...

Jít do Špalku nebyl zrovna nejpřesnější pokyn. Byla to skvělá obchodní značka, a tak jich  postupem času vzniklo ve městě hned několik. Přesný počet mi unikl, ale určitě jich už bylo víc než sedm. Nevím proč, ale byl jsem přesvědčený, že mě ti divní policajti poslali do toho prvního, nejstaršího...

Vešel jsem dovnitř a opatrně se rozhlédl. Sedělo tu pár štamgastů, ale ti si hleděli jen piva, maximálně ještě tak karet. V rohu seděl nějaký obchodní cestující. Pocucával jedno malé pivo a u u nohy měl malý, otlučený kufřík. Zřejmě nabízel státní dluhopisy nebo válečné obligace. Tahle živnost, to je hodně tvrdý chlebíček. Asi jako nabízet satanské bible po klášterech...

Našel jsem si prázdný stůl, skouknul meníčka a raději si objednal pivo. Na náhražkový smažák ani na hydroponický květák obalovaný ve strouhance z normovaných eurohousek, jsem neměl chuť. Hlad je stejně jen převlečená žízeň.

Na vedlejším stole ležela datové fólie s dnešními novinami.   Tvářila se jako, že je ničí, tak jsem po ní hmátnul. Hned na první straně, mezi záběry fackujících se europoslanců a fotek Řeků demonstrujících proti prodeji Parthenonu nějaké německé bance, byl můj pidiportrét. Text pod  podobenkou, zřejmě vyjetou z policejní databáze, byl ale  skoupý na informace - bylo tam jen, že jsem  podezřelý z masakru na ubytovně pro sociálně potřebné,   telefonní  číslo a příslib finanční odměny za informaci, která přispěje  k mému dopadení.

Ostražitě jsem se rozhlédl a pak, když jsem si byl jist tím,  že mě nikdo nesleduje, jsem na fólii stiskl reset. Najednou z ní byl jen kus průhledného plastiku...

„Download dnešního vydání stál tři euro,“ oznámil mi vytáhlý vrchní jen tak mimoděk, zatímco přede mě stavěl druhý půllitr a na účtence dělal dlouhou čáru.

„Já... já...“ začal jsem, ale on jenom mávl rukou.

„Nech toho mladej. Vím, kdo se tam ksichtil na první stránce a nepotřebuju ani finanční odměnu ani daňovou úlevu. Tak vychladni a potrénuj si sitzfleisch.“

„Hledám Lojzka,“ oznámil jsem mu na to.

„Ne, že by mě to překvapovalo,“ odvětil. „Má jednání,“ dodal pak při odchodu k výčepu. Bezděky přitom trhnul hlavou směrem ke dveřím označeným jako „PRIVAT“.

            Tak jsem tedy počkal. Naštěstí to netrvalo ani deset minut.

            Když se ty dveře otevřely, překvapení nebrala konce. Vyšli z nich totiž dva ustaraně se tvářící kapucíni, držící pod paží evidentně indisponovaného kněze. V tichém rozhovoru vedeném v latině prošli kolem mě a teprve v tu chvíli jsem jejich náklad poznal. Byl jím Radomír Steklý, můj zachránce a ubytovatel. To u mě vyvolalo pocit určitého závazku.

 „Tak moment,“ řekl jsem jim důrazně. „Kam ho vlečete?“

„Co je vám po tom,“ kontroval jeden z mnichů a upřel na mě přitom mrazivý pohled. 

„Tenhle chlápek mě zachránil. Mám k němu dluh,“ odvětil jsem a strčil ruku do kapsy, kde už na mě čekalo drsné držadlo spárové dýky. Když už nic jiného, pár šrámů by jim mohlo pomoci zapomenout na náklad...

Jako na povel i oni sáhli do kapsářů svých kuten.

Nikdo z nás sice nic nevytáhl, ale přesto jsem se cítil jako v americkém westernu. K dokonalé atmosféře už stačila jen tklivá melodie flétny a chuchvalec nějakého roští kutálející se kolem nás po ulici...

Náhle se dveře za mými zády znovu otevřely. Šlehl jsem po nich pohledem a uviděl v nich  stát ramenatého chlápka ve starobyle vyhlížející kožené bundě. Mohlo mu být něco mezi padesátkou a smrtí. Vlasy  prokvetlé stříbrem měl ostříhané na ježka a v hladké tváři, zbrázděné hlubokými vráskami měl píď dlouhou jizvu. Začínala mu  na bradě, zvedala mu pravý koutek úst do potměšilého úšklebku, těsně míjela oko a pak protínala pravý spánek, na kterém si někdo dal velkou práci,  aby zbývající, notně zdevastovaná tkáň zakryla prosvítající kost.

„Ne, v mém domě,“ pronesl burácivým hlasem, po kterém ruch v hostinci utichl. Překvapení hosté se otočili po zdroji hluku, ale pak se beze slova zase vrátili ke svým záležitostem. Připadalo mi, že nás ani neviděli nebo viděli něco úplně jiného...

„Odvádějí ho pryč,“ řekl jsem mu a ukázal na bezvědomého jáhna v rukou dvojice mnichů.

Zjizvený muž přikývl. „Ano, já vím. Poslední hodinu jsem se ze všech sil snažil vrátit mu většinu jeho životní síly.  Dala se měřit po kapkách.“

„Řekli mi, ať se tady ptám po Lojzkovi.“

Chápavě se ušklíbl. „Já jsem Lojzek. Vím o tobě. Už se mi doneslo, že jsi dostal starou Blažkovou. No žádná škoda, strašila tady už dlouho. Takže jednou muselo zákonitě dojít i na ni. Líto mi té baby ale není ani trošku. Měla na svědomí nejméně padesát dětí.“

„Tak přece jen Jeníček a Mařenka,“ zašeptal jsem s vědomím, že přesně toto jsem té babě podvědomě vmetl do tváře.

Lojzek zavrtěl hlavou. „Ty dva měla na svědomí její sestra... Ale tohle není problém, co by byl na pořadu dne. Takže mladíku, s tebou si chci promluvit a tady bratři půjdou svoji cestou, i s jáhnem. Jasné?“

Nezbylo mi než přikývnout a podvolit se jeho návrhu. Vlastně to ani nebyl návrh jako spíše příkaz. Byl ale tak dobře zaobalen, že mi to v první chvíli nedošlo.

Tak jsem bez dalšího nakráčel do jeho budoáru a sledoval, jak za mnou neviditelná síla zavřela dveře. Nevím proč, ale napadlo mě, že kdyby na to přišlo, nedokázal bych s nimi ani pohnout.

„Posaď se,“ vyzval mě a ukázal na židli stojící proti jeho psacímu stolu přetékajícímu stohy papírů. „Jak se jmenuješ?“

„Prokop Koutný,“ odpověděl jsem popravdě, doufaje, že pravda jednou musí zvítězit. (Statistika je neúprosná.)

Max Koutný je...“ pokračoval v dotazech.

„...můj otec.“

Oči se mu stáhly do úzkých škvírek a na čele mu od přemýšlení vyskočila  dlouhá, vertikální vráska.

„Tím se vysvětluje, jak to, že jsi dokázal během mrknutí oka zatočit s tři sta let starou čarodějnicí.“

Ono to zabralo krapet víc, než je pohyb očního víčka dolů a zase nahoru, ale co bych mu vykládal. Tak jsem se jen uvolněněji rozvalil na židli. Když jsem  v jeho očích taková bouchačka, tak co bych se před ním třásl...

„Máš glejt?“

„Ani nevím, co to je,“ odvětil jsem.

„Tvůj otec byl Lovec a jako každý Lovec měl i on licenci vydanou Strážcem. Jenomže co začala Štvanice, těch posledních pár Strážců se stáhlo do úkrytu a nové Lovce nikdo nejmenuje Takže se glejty těch starých dědí. Ty máš přímý nárok na glejt svého zesnulého otce. Tedy, až někdo ten cár papíru najde...“

 „Co to pro mě znamená?“

„Je to jen formalita, protože schopnosti Lovce jsou geneticky dané a vzácné. Tvůj otec patřil mezi nejlepší Lovce a ti se dnes dají spočítat na prstech jedné ruky. Takže ti nikdo nebude dělat problémy. Měl bys vědět, že jsme často spolupracovali. Mám jednoho zákazníka, který si tvého otce rád najímal. Určitě by souhlasil, kdybych ti nabídl otcovu živnost a jeho nedodělané kšefty.“

„Nemám ten glejt,“ namítl jsem.

Mávl rukou. „To vyřešíme za pochodu.  Ověřím tvá dědická práva a zařeknu se za tebe. Nabízím ti stejné podmínky jako měl tvůj otec. Chci padesát procent z každého kontraktu. K jeho splnění ti zajistím vše potřebné. Mám kontakty na zbrojíře, alchymisty i felčary. Když bude nejhůř, můžu tě poslat i za opravdovým doktorem. Bude to jako bys měl zlatou kartu Medihelpu. Jedinou  podmínkou bude, že tvůj dosavadní život skončí. Žádné vazby na smrtelníky, žádná rodina, účty, sociální pojištění, daně a registrace...“

Ohlédl jsem se na svůj dosavadní život a došel k závěru, že není o co stát.  Byl jsem bez práce, prostředků a s podmínkou v rejstříku i bez budoucnosti. Kdo zaměstná učitele se škraloupem a v péči psychiatra? Odpověděl jsem si sám tím, že jsem na Lojzkovu nabídku kývl.

Překvapilo mě, že vlastně ani nečekal nic jiného. Přikývl. „Tak začneš touhle návštěvou,“ řekl, sáhl do jedné z přihrádek svého starožitného psacího stolu  a podal mi malou stříbrnou plastovou vizitku bez jakéhokoliv nápisu. U vizitek to může působit problémy...

„Nic tam není,“ namítl jsem. 

Upřel na mě zamyšlený pohled. „Co takhle  použít vhled?“

Málem jsem se před ním plácl dlaní do čela. Zkusil jsem to přesně tak, jak mě to  v noční škole naučil můj drahý tatíček. Uvědomil jsem si, že už by bylo načase se zase něčemu přiučit, ale ten si  zřejmě i po smrti bude chodit, kdy ho napadne...

Na stříbrné ploše vizitky se zmaterializovalo nejprve jedno písmeno a pak několik dalších. Po chvíli už ta písmena vytvořila první slovo a pak i celé jméno, včetně titulu. Na adresu jsem si ještě ale musel nějakou chvíli počkat. Chtělo to holt trénink...

Když jsem se dozvěděl všechno, co jsem potřeboval, přikývl jsem. „Půjdu za ním.“  

„Domluv si schůzku. Potrpí si na dochvilnost, takže se snaž přijít včas. Bude s tebou ještě hodně práce, než se staneš, jak se říká, právně volným člověkem...“

-----XXXXX-----

Bratr Jeroným se při poznámce spolubratra v Kristu zaškaredil. „Vojtěchu,“ sykl, zatímco opouštěli hostinec, „nikdo nemohl předpokládat, že budou tři. Zprávy našich informátorů byly jednoznačné. Měl za tím stát jen jeden a ke všemu ještě mladý a nezkušený. Jinak by převor  nepovolal tady Steklého.“

Oslovený jáhen se zmohl jen na bolestné zamumlání, po kterém opět upadl do mrákotného stavu bez vůle a sil.

„Můžeme být rádi, že to přežil...“ pokračoval Jeroným. „Měli jsme povolat vymítače z Vatikánu. Jsou nejlepší.“

„Tohle  není práce pro vymítače,“ oponoval mu Vojtěch. „Měli jsme povolat Lovce.“

„Lovce?“  vyštěkl bratr Jeroným. „A kde bys ho chtěl vzít? Lovci totiž, milej zlatej došli. Definitivně a nadlouho a pro nás to znamená, že si budeme muset udělat kolem kostnice pořádky sami.“

Nebo můžeme tvrdit, že co se děje pod Svatým Jakubem, není naše starost...“

Jeroným se jen pousmál. „Ti tři možná nepovstali v kostnici, ale zcela určitě čerpají zbytkovou energii z těch tisíců ostatků, co tam jsou. Jestli nezakročíme nyní, za pár dní, maximálně týdnů budou příliš silní a pak...“

„A co chceš jako dělat? Steklý je mimo hru a Lojzek jen krčil rameny.“

„Lojzek je malý pán. My se nesmíme zdržovat kovaříčkem, když je čas kontaktovat kováře.“

„Ty myslíš...“

Přikývl.

„Myslím, že budeme muset otci převorovi vysvětlit spoustu věci,“ dodal pak s povzdechem bratr Vojtěch.

-----XXXXX-----

„Tudy prosím,“ pronesl vytáhlý a evidentně vyhublý asistent v  zapraném plášti, jehož barva ani po použití nejvyhlášenějšího pracího prášku nedosáhla té zářivé bělosti, jakou měl v počátku své existence.

Podržel mu široké, prosklené křídlo dveří, počkal dokud nevstoupil dovnitř a pak je nechal se suchým cvaknutím zavřít. Elektronický zámek okamžitě propojil příslušné obvody a kontrolka  nad klikou opět přijala nekompromisní červenou barvu. 

„Panu primáři je upřímně líto, že vás nemohl přivítat osobně,“ pronesl asistent. „Vždy si dělá čas na sponzory, zejména ty, jejichž granty zajišťují chod našeho oddělení na dlouhé roky, ale tentokrát je v tom nevinně. To víte, policie. Přijeli pro něj už ráno. Předpokládám, že to souvisí s tím případem, kvůli kterého jste přišel.“

„Ano?“

Vychrtlý vědátor přikývl. „Našli další tělo. Zase bezdomovec, ale tentokrát již bez jakýchkoliv viditelných stop po zraněních. Ty dva minulé někdo předtím omráčil. Tento, abych tak řekl,  zesnul, než stihl dokončit krok.“

„Příčina smrti?“

„Stejná jako u těch minulých. Vnitřní orgány na kaši. Jako by u nich proběhl velice zrychlený rozkladný proces. Profesor Dohnal má teorii, že nejde o rozkladný proces, ale o proces trávicí.  Zrovna včera primáře zavalil publikacemi o členovcích.“

„Členovcích?“

„Konkrétně pavoukovcích. Jejich proces přípravy potravy k pozření je podobný.“

„A otázku pachatele jste už řešili?“

Přikývl. „Bohužel jsme se ničeho smysluplného nedobrali.  Vyšel nám buď mutant, nebo emzák.“

Usmál se. Informace, kterými disponoval on, byly klasifikovány vysoce nad mladíkovým stupněm prověření. Kdyby mu řekl jen polovinu z toho, co o tomto případu věděl, ten mladý a nadějný vědec, najatý Agenturou teprve před tři čtvrtě rokem, by okamžitě podal  výpověď a ještě stihl zešedivět...

„Poněkud bizarní teorie, nemyslíte?“  zeptal se ho místo toho.

Asistent pokrčil rameny. „Jsem vědec, takže pro mě není nic bizarního příliš bizarní. Možná je načase předefinovat realitu.“

Sáhl do náprsní kapsy saka a podal mladíkovi malou běloskvoucí obálku. „Brno není od Vídně zase tak daleko, takže by bylo vhodné, aby jste se výzkumem téhle anomálie zabývali vy. Tady máte přístupové kódy k účtu, na kterém jsou tři miliony euro. Nakupte cokoliv, co budete  potřebovat. Pokud vám budou scházet jakákoliv povolení, ozvěte se. Můj zaměstnavatel  dokáže být velice nápaditý, pokud jde o obcházení byrokratických struktur...“

Mladík v laboratorním plášti držel obálku ve špičkách třesoucích se prstů. „Já... já... opravdu nevím, co... pane... ehm, jak že...“

Přátelsky ho poplácal po rameni. „Jmenuji se Jednička, příteli...“

----XXXXX-----

Vyšel před budovu Výzkumného ústavu a z kapsy kabátu vytáhl pomačkaný balíček cigaret.  Byl to zlozvyk, který převzal  po svém předchozím šéfovi, ale nijak s ním nehodlal bojovat. Nebál se dehtu, nikotinu a vlastně ani čehokoliv dalšího, co se ukrývalo v syntepapírové dutince, kterou si vsunul mezi rty. Zatímco jiné lékař po čase postavil před krutou realitu, on toho byl ušetřen.

Podíval se  na žilnatý hřbet dlaně. Věděl, že by nedokázal spočítat, kolik nanobotů mu  plyne žilami, ale určitě jich musely být miliony  a jeden každý měl v sobě zakódovanou péči o jeho blaho.  Opravovali mu poškozené buňky, bojovali s jedy i infekcemi, obnovovali tkáně poničené zraněními. Kulku běžné ráže dokázali z těla vyloučit za několik minut a sečné rány se jejich přičiněním hojily doslova před očima. Jedna cigareta pro neznamenala nic...

Spokojeně do plic natáhl modravý kouř a pak ho zase vyfoukl ven. Neuklidnilo ho to. Vlastně mu to nijak nepomohlo. Jen získal čas si utřídit myšlenky.

Pak sáhl do kapsy saka a vytáhl z ní komunikátor. Bleskově na jeho displeji vyvolal  požadované číslo a byť signál přecházel přes dva satelity, z nichž jeden úředně nikdy neexistoval, navázat spojení mu netrvalo  déle, než dvě vteřiny.

„Máme tady anomály. Navrhuji povolat sanační tým. Mazání paměti? Ano, je to dost možné. Musíme vytvořit nějakou smysluplnou legendu. Terorismus? Ne, to už je obehraná písnička. I Secesní armáda. Její členové jsou dnes  jen vypelichaní dědci. “

Když si vyslechl odpověď, na tváři se mu objevil spokojený úsměv.

-----XXXXX-----

„Presso?“ zeptal se mě, když jsem se konečně usadil do jednoho z křesel dominujících jeho kanceláři  a jeho šedivá a vrásčitá tvář byla přitom plna zájmu. Bylo na něm ale vidět, že mě čekal už před pár hodinami, jenomže já se rozhodl zaskočit do komunitní vývařovny, dát si  teplou syntešlichtu a pět minut UV sprchy. Necítil jsem se po ní sice jako znovuzrozený, ale i čerstvě exhumovaný má své kouzlo...

„Máme i skořici,“ podotkla štíhlá tmavovláska, kterou by v dobách mého dětství nazývali sekretářkou, ale moderní doba z ní udělala personal asistentent. „Je to afrodiziakum,“ dodala ještě na vysvětlenou, ale její tvář nenasvědčovala tomu, že by nabídkou exotického koření něco sledovala. Navíc jsem si všiml, že má pod sukýnkou na stehně pouzdro s dámskou pidipistolkou a  pod rukávem halenky vrhací dýku. S takovou se neflirtuje...

Zavrtěl jsem hlavou. Nevím, k čemu by mi, za situace, kdy po mě jde půlka zeměkoule, byla nadrženost způsobená něčím tak banálním jako je špetka skořice za padesát eurocentů.

Místo toho jsem nepohrdl obsahem cukřenky. Byl v ní pravý bílý a rafinovaný cukr. Lidé mu říkali sladká droga, protože byl  stejně drahý a zakázaný. Většina lidí už dávno dávala přednost laciným sladidlům nebo náhražkám. Ti bohatší si mohli dovolit cukr třtinový, ale opravdový dekandent nebo bojovník se systémem dával přednost nezdravému řepnému cukru, nejlépe ještě rafinovanému.

Dal jsem si ho do kafe tak za dvě stovky. Napil jsem se a olízl jako mlsný kocour. Tak mohutně jsem si život neosladil ani nepamatuji...

JUDr. Georg Zpomalil L.L.D. a M.B.A. byl naprosto dokonalou ukázkou blahobytně vyhlížejícího advokáta. I přes svůj pokročilý věk si  udržel mohutnost postavy a v očích lesk člověka znalého života a jeho světlých stránek.  Černý oblek s nezbytnou vestou doplňoval karmínový motýlek a  kapesní hodinky na dlouhém, stříbrném řetízku. Nejsem žádný střízlík, ale on byl ještě o půl hlavy vyšší a jeho ramena svým rozpětím hravě konkurovala mladému kondorovi.

Když jsem vstoupil do jeho kanceláře, překvapilo mě, že její stěny nezdobily diplomy univerzit ani certifikáty o absolvovaných postgraduálech. Sice bych čekal spíše Picassa nebo Klimta, ale paspartovaná kresba s rozbouraným dobytčetem, podepsaná Gustavem Frištenským, taky nebyla k zahození.

Seděl v křesle naproti mě a zatímco si pomalými krouživými pohyby míchal kávu, pečlivě si mě prohlížel. Stříbrná lžička v jeho mohutných, až prackovitých rukou vypadala až nepatřičně titěrně.

„Jste podobný vašemu otci,“ řekl po chvíli, když se s blaženým výrazem napil kávy a po chvíli užívání si, ji poslal hrdlem do hloubi svých útrob.

„Společně jsme vypili hektolitry kávy a snědli kilometr uheráku. Mimochodem, mám kontakt na honáky z Puszty. Nikdo nedělá takové uzeniny jako tihle borci a víte, co je na nich nejlepší?“ Nečekal, až odpovím a pokračoval: „Ty jejich salámy a klobásky jsou z opravdového hovězího a dokonce i koniny. A k tomu poctivá a naprosto škodlivá paprika a pepř. Žádné náhražky z ekofarem a šlechtitelských stanic. Žádné GMO mutace...“

Na chvíli se odmlčel. Pak na mě znovu pohlédl.  „Říkali mi, že máte zájem o post svého otce. Musím vás upozornit, že byl v oboru naprostá špička. Má na kontě osm set dvacet tři splněných kontraktů a jeho smrti nikdo neželel tolik jako já. Věřte mi.“

Jeho pohled se stočil k malému stolku z ebenového dřeva, na kterém stála šachovnice se stříbrnými a hematitovými figurkami. Podle jejich postavení se dalo soudit, že v posledních několika tazích mezi nimi  vypukla krvavá řež a bílý se dostal do prekérní situace. Jenomže černý král ležel na šachovnici, převrácený a bezmocný. Jako můj otec...

„Tu partii už nedohrajeme,“  odtušil  doktor Zpomalil. „Je to škoda. Mohl mě zmatovat do tří tahů a já se už nikdy nedozvím, jestli ho toto zakončení partie napadlo.“

Na to šlo reagovat jen pokýváním hlavy.

Starý advokát se ale nehodlal dlouho zdržovat něčím, co nedokázal ovlivnit a místo toho začal řešit to, pro co jsem také za ním přišel.

„Prošel jsem si databáze a zjistil jsem, že máte škraloup,“ informoval mě. „Je to jen podmínka, ale taková banalita znamená, že vás scanovali a mají váš profil  v databázích. To poněkud ztěžuje naší situaci. Výmaz vašeho záznamu a návrat  občanských benefitů si vyžádá nějaký čas a  dodatečné finanční prostředky.  Dnes už bohužel nehrabe zadarmo ani to kuře z klecových chovů. Takže budeme muset zaplatit školné pro děti dobrého půltuctu úředníků a určitě je nebudou chtít umístit do jednotřídky v Horní-Dolní, ale to už je holt život.“

Za použití prstů na rukou začal vypočítávat: „Potřebujete novou identitu. To znamená ID čip, nejlépe multiosobnostní a k němu kreditky, občanské a pracovní legitky. Vhodné identity se už hledají.

S jejich pomocí vám pak založíme nějaký účet u banky, protože každá hotovostní transakce je podezřelá a my nechceme k vám přitahovat víc pozornosti, než je třeba.

No a nakonec, pokud se osvědčíte jako Lovec, budete potřebovat diskrétní a naprosto bezpečný úkryt. Na rozdíl od vašeho otce, s vámi už nehodlám komunikovat ani po síti. Tuhle chybu neudělám dvakrát. Takže musíme najít nějaký vhodný způsob, jak se domlouvat. Možná  využijeme mrtvé schránky, nebo dovážku pizzy či sexuálních služeb. Něco už vymyslím...

Taky potřebujete diskrétního řidiče a spojení na zbrojíře, doktora a někoho, kdo se vyzná v těch potvorách, co se jimi hemží Prolnutí. Je to už sice stařík...“ doktor Zpomalil se pohlédl na své mohutné  ruce pokryté jaterními skvrnami a s úšklebkem pokračoval: „a není ani náhodou tak křepký jako já, ale jde o uznávaného odborníka a jeho krycí identita muzejního kustoda je naprosto neprůstřelná.  Můžete se na něj obrátit s jakýmkoliv problémem, je to doslova chodící encyklopedie.“

Sáhl do psacího stolu a podal mi maličký, nenápadný komunikátor. „Je to satelitní model s kódovaným přenosem dat. Spojení se mnou a ostatními ale i tak omezte jen na nezbytné minimum. Jde mi o vaše bezpečí, pochopte...“

Přikývl jsem. Konečně jsme našli společný zájem – mé bezpečí.

Radost mě ale přešla hned při jeho následujícím sdělení: „Mít svého Lovce je ale drahý koníček a můj představený chce mít jistotu. Mám pro vás první kšeft. Odměna je dvacet tisíc a vše, co u cíle najdete. Vlastně cílů. Má jít o dva až tři muže. Místem akce je Brno. Jde nám o rychlé vyřízení celé záležitosti a pokud možno i tiché. Zájem médií možná svědčí celebritám a polobritám z Brusel hledá talent, ale nám ne.“

Podal mi malou obálku. „Tady máte všechny dostupné údaje. Moc jich není a asi by jste měl vědět, že na tomto úkolu pohořel i ten váš známý, ten  Radomír Steklý...“

Nahlédl jsem do obálky. Údaje byly skutečně kusé. „Chtěl bych kontakt na toho zbrojíře a promluvit si s jáhnem. Možná ví něco, co my ne.“

Doktor Zpomalil přikývl. „To se dá zařídit.“

-----XXXXX-----