Světlana Alexijevičová: Válka nemá ženskou tvář
V beletrii není problém občas narazit na opravdu silný román, který se vám vetkne pod kůži a zůstane tam vězet jako tříska, jen s tím rozdílem, že svoji přítomností nebude vyvolávat bolest, ale emoce a otázky. Takové otázky, které si budete muset zodpovědět sami, nebo je nechat nezodpovězené a čekat, zda vám je zodpoví život. Jsou knihy, ke kterým se budete opakovaně vracet a vaše reakce na ně bude pokaždé v něčem jiná. Jako byste si k plnému pochopení museli něco odžít, protože sytý hladovému nevěří.
U literatury faktu to tak nebývá. A u literatury faktu týkající se válek už vůbec ne. Tam jsou vám předkládány statistické údaje, přepisy hlášení, mapy a fotografie. Ty jediné v sobě mohou obsahovat náboj syrovosti, ale jejich sílu není možno ani náhodou srovnat s popisem osobního prožitku.
Četl jsem dost memoárů významných a slavných osob na to, abych poznal jednu věc – ani jeden z nich se nedokázal vyrovnat osobnímu a niternému prožitku skutečného člověka. Se sebezapřením, s ohledem na osobu Paula Carella, bych mohl vidět jistou podobnost s jeho knihami, kde i on velmi sugestivně prokládá suchou faktografii popisy očitých účastníků.
Kniha Světlany Alexijevičové jde ale o něco dál. Vlastně svým způsobem vstupuje na dosud neprobádaný terén, na tenký led, který se pod vámi může prolomit třeba jen vahou vašich předsudků. Je úplně jedno, že jde o knihu z východu. Je úplně jedno, že jde o knihu o Velké vlastenecké válce. Je to kniha o ženách, které se účastnily různými způsoby, ale vždy osobně a intenzivně toho nejhoršího, co nám novodobá historie zatím byla schopna přinést. Jde o sled jejich vyprávění, která autorka po mnoho let pečlivě sbírala, uchovávala a nyní nám je předkládá. Za každým vyprávěním, za každým příběhem zde stojí nějaká konkrétní osoba, která se před vámi otvírá a vypovídá o tom, co vlastně nikdy před tím nikomu neřekla. Někdy ze studu, někdy pro nepochopení okolí, nebo pro příkrý nesoulad s oficiální propagandou, tak milou družkou každé ideologie. Pobavte se s našimi veterány, muži a zjistíte jistou podobnost. I oni mají příběhy oficiální a neoficiální.
U žen veteránek je to ale jiné než u mužů, stejně jako je jiné jejich prožívání událostí v běžném životě - toho, čeho si všimne žena a přikládá tomu důležitost, a čeho si všimne muž. Jsme jiní nejen fyzicky, ale i způsobem prožívání. Ne mírou, jen způsobem. A ono prožívání velkých i malých věcí během války, která vypravěčky vytrhla z běžného života ve věku, kdy si dnešní teenageři nedokáží představit den bez sociálních sítí, bude pro čtenáře velice silnou zkušeností. Sice předanou, cizí, ale přesto neméně silnou a alarmující.
Bez ohledu na věk, okoralost, míru cynismu a s odhlédnutím od naprosto zřejmé masové manipulace, které si s odstupem času jsou vědomy i samy vypravěčky, zasáhly mě některé z těch příběhů hodně silně. Zřejmě proto, že jde o příběhy, které nikdo nechtěl slyšet, a které je proto do konce života budily ze spaní a ukrádaly jim zdraví a mnohdy i rozum. Dozvíte se to, co všichni víme – že válka je svinstvo, ale dozvíte se to způsobem, který té prosté větě dá hloubku Mariánského příkopu, na jehož dně žijí děsivá monstra.
Válka má své oběti ještě dlouho po podpisu mírových smluv. Je chybou, že se o nich moc nemluví. A je chybou, že jsou její účastníci na to sami. Na některé věci už asi nezapomenu – třeba na ženu, která od války není schopna nosit nic červeného. Banální? Pro ni ne. A po přečtení knihy ani pro mě. Nechci, aby tohle zažila žádná další žena. A ani muž. Ani dítě. Prostě nikdo a po přečtení téhle knihy vím setsakra dobře proč.
Jde bezesporu o jedno z nejlepších protiválečných děl, které u nás vyšlo.