Alex Drescher

Jestli něco nesnáším, jsou to škatulky. A dnešní doba přeje škatulkám ve všech jejich formách a podobách. Pominu momentálně  asi nejvíce rachotící škatulky naplněné Sluníčkáři a tmářskými xenofoby a zaměřím se na škatulky literární. Kniha Síť snů od Petry Kubaškové může být zasunuta do škatulky ženského románu a tím pádem pominuta maskulinním obyvatelstvem škatulek obsahujících fanoušky Kotlety, Kulhánka a Žambocha (jsou pro autorovy obavy  z inzultace řazeni podle abecedy), ale to by byla škoda. Pokud pominu psychopatologické extrémy, ve skutečnosti neexistuje nic takového, jako je román striktně určený pro muže či ženy. Jistě, můžeme se marketingově bavit o cílových skupinách spotřebitelů, ale tahle kniha rozhodně přesahuje rámec škatulky ženského románu.

Čtu hodně a čtu věci tak širokého záběru, že mě škatulky nezajímají. Knihy dělím jen na ty, které se mi líbí a na ty druhé. Nebo na ty, které dočtu až do konce a na ty, co odložím po padesáti – sto stranách a už se k nim nikdy nevrátím, leda bych je použil jako podložku pod viklající se stůl.

Tuhle knihu jsem dočetl celou a pak ji uložil do knihovny. Můj stůl ji neuvidí. Nechci zacházet hluboko do děje, protože bych případného čtenáře okradl o pocit z příběhu, který se před ním bude postupně otvírat. Postupně, ale ne pomalu. Děj je plynulý, bez hluchých míst, tišin a vatovitých úseků užívaných autory placených zřejmě od řádku. Odehrává se ve dvou časových liniích, přičemž hlavní probíhá v současnosti a pobočná v době bronzové. Obě mají svoji hrdinku. Ano, jsou tam ženské a nejsou tam jen pro pobavení nabušeného a drsně hláškujícího hrdiny. Reálie doby, kdy si naši předci obrazně řečeno  „barvili zadky na modro“, jsou uvěřitelné a odpovídají z mého pohledu tomu, co nám předkládá experimentální archeologie. Vykreslení života tehdejší rodové pospolitosti je barvité, bez stopy nabízejícího se matriarchátu. Muži i ženy zde mají své nezastupitelné role, jež se doplňují tak, že by i monáda záviděla. Zajímavé je, jak se autorka popasovala s duchovním životem tehdejších lidí, s jejich vírou a obyčeji. Něco se dá vyčíst z archeologických vykopávek, něco si můžete vypůjčit od etnografů. Kde čerpala autorka, nevím, ale jako celek to působí věrohodně a hlavně i životaschopně. Hrdinkou prehistorické časové linie je Nahu. Je konglomerátem více životních rolí včetně  role, kterou by bylo možno bez prozrazování označit za šamanskou. Asi nejzřetelnější je její pocit odpovědnosti za rodinu a celý kmen. Označil bych to dokonce za úhelný kámen celé knihy, protože bez něj by nebylo dalšího příběhu.

Esoterično je zásadní i pro hlavní dějovou linii, kde je hlavní hrdinkou Monika. Nečekejte ohnivé blesky, odřivousy ani bezvousé Gandalfky mávající  holí na můstku na krok od Balroga. Kdo se trochu orientuje v čarodějnictví, wiccanství a podobně, asi ví, o čem píšu. Pro ty ostatní to bude způsob, jak se s tím seznámit. Příběh je komorní, v normálních, běžných kulisách obarvených magií. Jemnou, niternou, projevující se psychickou prací s energiemi. Výklady tarotu hodnotím jako přiléhavý, byť mi malá Arkána nikdy k srdci nepřirostla a vystačil jsem si vždy s velkou, takže mám v jejím výkladu mezery.

Magie je ale jen prostředek pro tok příběhu. A ten je podstatný. Pro vyznavače tvrdé školy – jsou tam mrtvoly, je tam i sex. Pro ty, co chtějí i něco víc, je tam i bohatý myšlenkový a pocitový svět hrdinky a její interakce se světem a dalšími postavami. Je to obraz pro mě, jako muže nový, protože který chlap řekne, že zná ženy, ten je buď blbý anebo navedený. Ženský svět a mužský svět jsou naprosto odlišné kategorie a pro druhé pohlaví budou vždy zahaleny rouškou tajemství, kterou nám autorka alespoň trošku pomáhá odhalit. Pro Moniku jsou důležité věci, které jsou důležité pro ženy. Vztahy, emoce, to je to, co řeší, co ji nabíjí a deptá. Ženatý chlap si teď povzdechne, vždyť to má doma, proč o tom ještě číst. Život je ale rébus s více správnými řešeními a já se mohl seznámit s tím, jak by reagovala ženská postava. Pro mě, jako autora to bylo obohacující. Pro mě jako člověka, poučné.

A na závěr něco o formě. Kniha je psána bohatým a kultivovaným jazykem. Je vidět, že autorka pracuje s jazykem a bylo tedy jen otázkou času, kdy vyskočí ze své škatulky překladatelky a editorky a vydá se na sólovou dráhu spisovatelky. Kniha je povedená i vizuálně, zasloužila si pevnou vazbu a ilustrace na obálce byla zvolena vhodně, je vkusná a odpovídá obsahu, což pořád ještě nebývá v českých krajích zvykem, zejména u neznámého autora.

Kniha potěší ženy a ostatní živočišné druhy, které mají rády dobrý příběh, trochu tajemna a historii a věci skryté běžným smrtelníkům. Na dovolenou ideální, na dlouhé zimní večery také. Těším se na další autorčiny počiny.