Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mrtvý

22. 9. 2011

Mrtvý

 

 

14. června

00:28 hodin

 

Byl to zase jednou pořádně perný den. No, možná, že slovo perný plně neodpovídalo skutečnosti. Správně bych měl asi říct, že den byl příšerný a díky Bohu, že už končí. Práce je asi nejhorší způsob jak si člověk může pomoct k penězům, ale asi jsem nikdy neměl buňky na jiné způsoby. Naštěstí je už po půlnoci, šéf určitě spí a já už mohu jít taky na kutě. Z kanceláře to mám tři bloky k zastávce magnetické dráhy, pak možná pět, šest minut pěšky k odstavnému parkovišti, kde už na mě čeká můj malý brouček- Ford Starlight. Jakmile se rozjedu, je to už jenom slabá půlhodinka k mému domu. No, popravdě, ten dům není jen můj, sdílím jej ještě s dalšími osmnácti stovkami spolubydlících.  Bohužel, poté co zalehnu do postele, budu muset vstát za necelé čtyři hodiny a absolvovat celou tu kalvárii zpátky do práce. Tohle budu dělat šest dní v týdnu a v den sedmý budu chválit Hospodina. Kde jsou ty časy, kdy si státní zaměstnanci žili jako prasata v žitě. Nejspíš to bylo v dobách, kdy žila prasata a rostlo žito. Dneska je všechno tak umělé jako moje levá ledvina.

            Rozmáchlým gestem jsem dopil poslední lok sojové kávy a hrnek vrátil do výměníku. Ráno si ho zase vezmu, čistý a blýskavý, jako když jsem jej poprvé nafasoval. Nikdy jsem nepochopil jak funguje výměník, ale určitě v něm není voda na mytí, protože té už na světě moc není. Spis, který jsem dneska vytáhl z archivu, jsem vložil do pouzdra a zamknul do stolu. Dneska jsem prošel asi tři tisícovky stran, aniž bych nalezl co jsem hledal a zavařil jsem přitom čtečku. Zítra se k němu musím vrátit, určitě.

            Vzal jsem si sako, do kapsy zastrčil svého Rugera a vyrazil jsem do noci. Dveře do kanceláře se za mnou samy zavřely a uzamkly. Počítač mi popřál dobrou noc a přešel do bezpečnostního módu.

            Rychlou chůzí jsem přešel ztichlou ulici na protější chodník. Pouliční lampy se zabudovanými kamerami mi svítily pod nohy a předávaly si mě jedna druhé, zatímco kamery policejního oddělení mě pečlivě monitorovaly a počítač v podzemí policejního ústředí už určitě zjistil mé jméno, adresu i důvod proč jsem takhle pozdě v noci ještě venku. Kdybych se policajtům nelíbil, už by tady stáli a já ležel na špinavé dlažbě a nabízel své tělo k osobní prohlídce.

            Někdy jsem na kameru schválně zamával,  aby  hoši přijeli a svezli mě domů, někdy s mezizastávkou v čínské čistírně, kterou mám naštěstí po cestě. Dneska jsem ale neměl náladu na špásování. Byl jsem rád, že jsem rád a už jsem chtěl být doma.

            Před vchodem do stanice dráhy jsem se zastavil u Wonga na svoji porci nudlí, jako každý večer mimo neděle. Wongovo bistro jelo nonstop, což byla výhoda pro člověka s nepravidelnou pracovní dobou, pravidelně pracujícího přesčas, jako jsem já. Vývěsní štít s nápisem v čínštině mdle poblikával už jedenáct let a starý Wong se ani neobtěžoval jej nechat spravit. Prý to stejně nemá cenu, buď jej někdo z hecu odstřelí,  nebo šlohne, takže je lepší v tom stavu jak je, aspoň nikoho nebije do očí.   Wongova logika je stejně neprůstřelná jako jeho nudle.

            Dveře táhle zavrzaly a já vešel do bistra. Bylo tam prázdno, ani noha. Čekal jsem u pultu asi minutu a pak jsem  se rozhodl jej obejít a najít Wonga v kuchyni. Za celou tu dobu co sem chodím kupovat nudle  jsem to musel udělat jenom jednou a pak jsem nemohl Wongovy lahůdky jíst nejméně měsíc. Vidět nudle na dně krabičky je jedna věc a vidět ten bordel v jeho kuchyni, kde je připravuje, je věc úplně jiná.  V kuchyni jsem konečně uviděl hned čtyři nohy. Dvě patřily Wongovy a ležely i se zbytkem Wonga na podlaze a dvě patřily nějaké ženě v šedém pracovním overalu, která se nad ním shýbala a usilovně mu tiskla ruce na hlavu a podbřišek. V první chvíli jsem si myslel, že ten starej Číňan zkolaboval a tahle mladá dáma mu poskytuje první pomoc, ale to jen do chvíle než na mě upřela svoje oči.  Byly smaragdově zelené se zornicemi staženými do vertikálních štěrbin. Víc jsem si už nestihl prohlédnout, protože se narovnala a šla po mně.

            Hmátl jsem do kapsy a vytáhl  Rugera, ale přepnout pojistku jsem už nestačil. Byla pekelně rychlá. Poslední co si pamatuju byla  šedivá šmouha, která se kolem mě mihla a ránu po které se celá kuchyň roztočila jako na centrifuze.

 

5. července

14.31 hodin

 

            Probral jsem se v nemocnici,  omotaný sítí hadiček, napojený na studio monitorů a různých posilovacích jednotek. Hlava mě bolela jako po velkém flámu a neměl jsem sílu ani na to, abych zamrkal. Skláněla se nade mnou obtloustlá zdravotní sestra, která mi oznámila, že moje zdravotní pojištění bylo po třech týdnech hospitalizace kompletně vyluxováno a že mě propustí do domácího ošetřování. Když odpojila infuze a podpůrné přístroje, ztratil jsem pojem o světě a probral jsem se až doma.

            Ležel jsem ve své posteli, na sobě měl své pyžamo a z nočním stolku na měl blikala faktura za odvoz. Než jsem zase usnul, potvrdil jsem na ní bezhotovostní úhradu a pochopil, že letos zase nepojedu na žádnou dovolenou.

 

6. července

06.00 hodin

 

            Konečně jsem cítil, že žiju- bolelo mě celé tělo. Ráno jsem vstal a šel jsem se  do koupelny oholit a udělat ze sebe člověka. Na displeji kuchyňské linky jsem si nastavil lehkou snídani a sklenici džusu. Málem jsem přehlédl blikající e-mail. Udělal jsem chybu a otevřel ho hned. Na špatné zprávy je vždycky dost času:

 

Na účet bytového fondu nebylo za poslední 3 týdny poukázáno nájemné z Vašeho účtu.

      Doplaťte   prosím   nedoplatek  ve  výši   336 E  do pěti   dnů ode   dne doručení tohoto

      sdělení.  V   případě   neprovedení   úhrady   se vystavujete   sankci   zrušení    nájemní

      smlouvy,  vystěhování   a    Vašeho    umístění   do   vězení   pro  dlužníky  do momentu

      zaplacení.  Sankční   úroky   činí   10%   za   každý   započatý   den   ode dne splatnosti

      pohledávky. Děkujeme za přečtení této zprávy, s úctou,  atd. etc.

                                                                   

            Mohlo mi dojít, že po dobu co jsem se povaloval ve špitále, mi zastavili mzdu. To jsou ty výhody spravedlivého sociálního systému. Škoda, že to nebyl pracovní úraz. Možná mi něco přijde z mého sociálního pojištění. Možná, někdy, kdy?

            Rozhodl jsem se nevzrušovat a posnídal jsem. Zrovna jsem se díval na zprávy, když mi malá ikonka blikající  v rohu obrazovky sdělila, že za dveřmi stojí návštěva. Počítač příchozí naskenoval, ukázal mi jejich podobizny a informoval mě, že se jedná o dva příslušníky kriminálního oddělení metropolitní policie ozbrojené krátkou kulovou střelnou zbraní. Na dotaz „Potvrdit vstup?“ jsem kliknul na ANO a vydal se ke dveřím.

            Do předsíně se mi vevalili dva řízci v krátkých bundách z umělé kůže, s hlavami ojetými strojkem do předpisového mechu. Z pod bund jim čouhal lem neprůstřelné vesty a pod levou paží měli takovou velkou bouli. Buď měli zánět lymfatické uzliny, nebo to byla ta krátká kulová střelná zbraň, o které se zmínil počítač.

            „Pan Mayer, Štěpán, ID 14536-7864-ALK-456 ?“ zeptal se mě jeden řízek a pod nos mi strčil plastovou průkazku s blikajícím symbolem metropolitní policie.

            „Ano,“ odpověděl jsem a pozval je do obýváku.

            Když se posadili do křesel, oba vytáhli z kapsy počítače. „Přišli jsme kvůli vašemu výslechu. Mohl byste nám upřesnit několik detailů, které nám vyhodila jako nezpracovatelné počítačová analýza vašeho výslechu?“

            „Ale mě ještě nikdo nevyslýchal,“ odpověděl jsem jim popravdě, což se  při jednání s policisty vždycky vyplatí.

            „V době, kdy jste se nalézal v bezvědomí, byl proveden paměťový sken vašeho mozku a včera, po dokončení transportu do bydliště, jsme vás vyslechli v hypnotickém spánku.“

            Hypnotický výslech bych ještě strávil, ale paměťový sken je tak důkladná probírka vzpomínek, že teď o mě vědí všechno. Včetně mých občasných návštěv u prostitutek a pravidelných masturbací.

            „S ohledem na vaše pracovní zařazení bylo samozřejmě paměťové medium s nahrávkou vašich paměťových stop uloženo v archivu v sekci přísně tajné,“ řekl mi policista a přitom se na mě ušklíbl.

            Věděl o těch masturbacích, kurva!

            Policista mi na spánek  a na zápěstí připevnil  plastikové náplasti s čidly a na stůl přede mnou  položil mikrofon.

            „Popište  osobu, která vás napadla 14. června v 00.37 hodin.“

            „Žena, indoevropanka, střední postavy, asi 170 centimetrů, štíhlá, oválný obličej, černé vlasy. Měla na sobě šedý pracovní overal bez firemního označení, boty si nepamatuju.“

            „Nějaké zvláštní znamení?“

            „Intenzivně zelené oči, jako smaragdy a zornice vertikálně zúžené jako mají kočkovité šelmy. Vynikající koordinace pohybů a neuvěřitelná rychlost.“

            „Je vám známo, že současná věda nezná případ přirozené nebo operativní modifikace zrakového aparátu, kterou jste nám popsal?“

            Co jsem jim na to měl říct?

            „Nejsem doktor, říkám jenom co jsem viděl,“ odpověděl jsem nakonec.

            „Jste si jistý, že jste nebyl obětí halucinace nebo optického klamu?“

            „Jsem si jistý. Pokud mi nevěříte, můžete si ověřit můj psychologický a psychiatrický profil u zaměstnavatele.“

            Policista se obrátil na svého kolegu a prstem ukázal na displej malého počítače. Jeho kolega nehnul ani brvou a jenom přikývnul.

            „Děje se něco, co bych měl vědět?“ zeptal jsem se jich, protože nemám rád, když se mluví o mně beze mě.

            „Všechno je v pořádku, pane, počítač analyzoval vaši výpověď a považuje ji pravdivou z 99,8 %. Ačkoliv signalizuje nesrovnalost s údaji o typologii osob, považuje za vhodné údaj o očích pachatele zařadit do oficiálního popisu pro účely policejního vyšetřování.“

           

7. července

06.00 hodin

 

            Konečně zase v práci. Moje kancelář vypadala stejně jako, když jsem v ní byl posledně. Na stole byla  dokonce táž šmouha od kávy. Byl jsem tři týdny pryč a nikdo se jí ani neuráčil přejet mokrou hadrou.

            Za ty tři týdny se moje práce nehla ani o píď a ještě k ní přibyla další. Když jsem viděl tu záplavu žádostí, které budu muset vyřídit, udělalo se mi mdlo. Paměť mého počítače doslova praskala ve švech.

            První co jsem udělal bylo vyplnění žádosti o přidělení nové služební zbraně. Můj milovaný Ruger zmizel někde u Wonga a pokud jej nesebrala ta ženská, skončil mezi důkazy v policejním spise. Prošel jsem si nabídku naší agentury a pak jsem ho uviděl. Byl to pan Pistole. Steyer Stoptrain, automat s patnáct plus jedním nábojem  0.50 Action Express. Možná trochu těžký, ale na druhou stranu více než roztomilý. Okamžitě jsem odeslal žádanku. S tímhle kapesním dělostřelectvem, jak pravil sám výrobce, se budu napříště cítit bezpečně jak v lůně matčině.

            Jsem sice státní zaměstnanec a mám tedy v popisu práce pociťovat nehynoucí vděčnost ke svému zaměstnavateli, ale dneska to prostě nešlo. Nedokázal jsem odvést poctivě svůj díl práce tím, že zamítnu všech tři sta šedesát osm žádostí o udělení pracovního povolení pro potencionální imigranty ze zemí  třetího světa. Nedokázal jsem ani vyrazit do ulic a počíhat si na ty ilegální pracanty, kteří se podáním takové žádosti ani neobtěžovali. Ačkoliv bych za to určitě dostal prémie, nebo mimořádnou odměnu, měl jsem hlavu plnou něčeho úplně jiného. Pořád mi před očima běžela ta scéna z Wongova bistra. Nemohl jsem na to jen tak zapomenout, na tu ženu, na mrtvého Číňana, ani na rychlost útoku, který mě poslal do špitálu.

            Vykašlal jsem se na práci. Neuteče, není zajíc. Připojil jsem se na terminál Úřadu koronera. Můj přístupový kód mě opravňoval ke vstupu do všech souborů. Nedalo mi moc práce najít Wongovu složku, patřila k jedněm z těch čerstvých. Když jsem se jí ale pokusil otevřít, počítač důrazně zaprotestoval. Složka mi výsměšně blikala na obrazovce společně se sdělením, že mi byl přístup odepřen s ohledem na rozhodnutí Úřadu pro bezpečnost státu. Neoprávněné otevření zablokovaného souboru bude posuzováno jako zločin proti zájmům společenství. Musel jsem si poopravit mínění o sobě samém, můj přístupový kód mě neopravňoval ke vstupu do všech souborů. Mé sebevědomí utrpělo citelnou ránu.

            Byl jenom jediný způsob jak si napravit pošramocené sebevědomí. Odpojil jsem se a z psacího stolu vytáhl svoji tajnou zbraň. Kapesní počítač, který se mi kdysi podařilo zabavit při jedné razii. Byla to tak šikovná mašinka, že jsem ji jaksi pozapomněl odevzdat. Připojil jsem se znovu na terminál koronera, tentokrát ale jako někdo úplně jiný.  Wongova složka mi neodporovala ani vteřinu.  Pro hostitelský terminál jsem byl pan nikdo, bravurně zvládající všechny úrovně přístupových kódů. Ani ten nejlepší hlídač nedokáže určit jestli jsem šupák,  nebo prezident, můžu se dostat kamkoliv a on mi nebude věnovat víc pozornosti, než komukoliv jinému.  Nechtěl jsem příliš provokovat, tak jsem si celou složku stáhnul a zmizel z terminálu. Netrvalo to ani deset sekund a mé sebevědomí bylo opět jako nové.

            Vím, že v mé kanceláři jsou nejméně dvě štěnice a tři mikrokamery. Nejsem ničím vyjímečný,  proto je jich tak málo, ale mého šéfa by jistě moc zajímalo co tak zajímavého čtu, že se nemohu věnovat své práci. Vzal jsem si bundu, počítač  strčil  do kapsy  a šéfovi nechal zprávu, že jsem v terénu.

 

7. července

07.30 hodin

 

            Seděl jsem v laciné putyce v jižní čtvrti a měl v sobě už třetí kávu. Přečetl jsem si Wongovu lékařskou zprávu snad stokrát, ale moc chytrý jsem z ní nebyl. Došlo mi jenom, že podobně na tom byl i patolog, co jí psal. Podle něj byl Wong sedmdesátník asijského etnika, bez viditelných známek poranění, těšící se dobré kondici, který bez zjevné příčiny zemřel na celkové vyčerpání organismu. Nebyl ani dehydrovaný, ani podvyživený. Nebyly zjištěny ani stopy po nadměrné fyzické zátěži. Starý Wong se prostě jenom tak unavil, že z toho umřel. Jenomže takové vyčerpání nemůže přijít jenom tak z ničeho nic, to věděl i patolog, ale u Wonga přišlo. Pro pojišťovnu to znamenalo, že cizí zavinění nebylo zjištěno a pozůstalým nemuselo být vyplaceno ani zlámané euro. Starej Wong prostě jenom sešel věkem.

            Moje lékařská zpráva byla zajímavější. Vyplývalo z ní, že jsem trpěl úplně stejnými symptomy jako nebohý Číňan. Jenomže já jsem státní zaměstnanec, což znamená, že se v práci nemůžu vyčerpat k smrti. Když mě přivezli do špitálu, byl jsem prakticky v komatu, jenom krok od celkového zhroucení organismu. Všechny testy to potvrzovaly.

            Jenomže já nebyl vůbec vyčerpaný, v práci se nepředřu a nikdy nesportuju. Pak po mně vyjede ta holka a najednou patřím hrobníkovi na lopatu. V tu chvíli jsem si vzpomněl co ta krasavice dělala starýmu Wongovi, když jsem vešel do kuchyně. Ať mu dělala co chtěla, musela to samé udělat i mně.

            Možná jsem puntičkář, ale napadlo mě ověřit si podobné případy. Nechtěl jsem provokovat dalším zneužíváním koronera. Někoho by mohly zajímat dvě připojení v jeden den, takže jsem se trochu  naboural do archivu nemocnice. Do jejich databáze jsem zadal příslušné údaje pro zjednodušení vyhledávání a za necelou minutu mi vyskočilo na displeji šest jmen, Wong byl sedmý. Všichni zemřeli na celkové vyčerpání a všem se to stalo v tomto roce. Předtím se to nestalo nikomu. Je trochu zvláštní, že předtím nic a najednou ve městě lidi padají únavou jako mouchy. Z mého malého seznamu vítězů vyplynulo, že každý měsíc, přibližně vždy v jeho polovině, zemřel vyčerpáním jeden člověk. Jenom v březnu zemřeli dva. Jeden v polovině měsíce, druhý asi týden poté. Byl v těch úmrtích nějaký systém?

            Zaplatil jsem za kafe a vyrazil do ulic. Jediné, co jsem měl, byl seznam adres. Byl jsem na lovu nebožtíků.

 

7. července

09.25 hodin

 

            Seznam lehce prořídl. Byl jsem ve zchátralé ubytovně sociální služby, kam obvykle přivážejí lidské trosky, aby se o ně společnost postarala. Viděl jsem dost na to, abych pochopil, že odtud nevede cesta na Úřad pro pracovní příležitosti, ale na nejbližší pobočku Recyklačního ústavu. Na příjmu jsem odchytil postarší zdravotní sestru, která znuděně zírala na displej televizoru. Nevnímala pacienty ploužící se chodbami kolem ní a nevnímala ani mě. Vykouzlil jsem na tváři zářivý úsměv a z kapsy služební průkaz.

            Upoutal jsem její pozornost tak dokonale, že jí ani nezajímaly další osudy hrdinů miliontého dílu nějakého stupidního seriálu. Zajímal mě Ector Hernandez, nelegální přistěhovalec z Latinské Ameriky, který tady místo vysněného blahobytu nalezl jenom své místo v recyklační jímce. Byl to poměrně mladý člověk, takže jsem nepředpokládal, že by mohl umřít vyčerpáním, ale milý Ector mě převezl. Podle údajů ubytovny, byl tenhle chlapík jediným, kdo se kdy udřel k smrti. Tak toužil vydělat nějaké peníze, než bude deportován do své domoviny, že pracoval od úsvitu do soumraku a  škudlil i na jídle. Možná věděl, že tohle nevydrží dlouho, ale nejspíš doufal, že to vydrží dýl. Zajímalo by mě, co by řekl, kdyby se dozvěděl, že všechno co ušetřil, neskončilo u jeho ubohých příbuzných, ale bylo použito, protože neměl sociální pojištění,  na úhradu nákladů jeho vlastní recyklace. Ubohý Ector se udřel, aby si zaplatil svoji přeměnu na kompost.

            Ectora jsem vyškrtl ze seznamu a pokračoval  dál.

 

8. července

23.31 hodin

            Konečně jsem byl hotov. Prošel jsem seznam, položku po položce a oběhal všechny adresy. Někdy byli pozůstalí sdílní, někdy stačilo ukázat placku a byli sdílnější. Ector byl jediný, který se udřel svépomocí. Měl jsem v sobě už sedmou kávu a druhý preclík. Seděl jsem v kanclu a zíral na zmuchlaný seznam. Šest jmen za půl roku, každý měsíc jedna mrtvola. Všichni zemřeli od čtrnáctého do sedmnáctého dne. Všichni byli zdraví jako rybičky a nebylo jim víc než pětatřicet let. Až na Wonga, kterému táhlo na sedmdesát. Jedna věc se u všech shodovala- zemřeli kolem půlnoci. Začalo mi to připomínat laciný horor.  Ještě, že neměli na krku stopy po kousnutí. Představa, že vyzbrojen soupravou osikových kůlů, pronásleduju špičáky cenícího Wonga, mě pobavila. 

            Pochopil jsem, že takhle se dál nedostanu. Stará pravda říká, že pokud selžou všechny pokusy, má si člověk přečíst návod, takže jsem se rozhodl přistoupit k problému analyticky. Po deseti minutách usilovného přemýšlení jsem si vzpomněl na číselnou kombinaci a otevřel dolní šuplík psacího stolu. Našel jsem tam věci, které jsem už půl roku marně hledal a mapu. Tu jsem hledal teď.  Nebyla už nejnovější, ale byla stále aktuální. Od doby co se začaly ulice číslovat, odpadly problémy s přejmenováváním ulic po každých volbách. Na několika místech se skvěly skvrny po rozlité kávě-lokální ekologické katastrofy a na symbolu policejního ústřední byl krvavý flek,  jak jsem mapou rozmázl komára. Tenhle doplněk mi připadal velmi příhodný. Z šéfovy nástěnky jsem si půjčil šest špendlíků a zapíchl je do mapy v místech nálezu těl.  Špendlíky se mi seskupily do nepovedeného šestiúhelníku a co bylo zajímavější, všechny byly v jedné čtvrti.  Špatná správa byla, že šestiúhelník zahrnoval území o rozloze asi patnácti čtverečních kilometrů. Aspoň jsem měl jistotu, že to není jenom náhoda a že ty mrtvoly mají něco společného, jenomže jsem nevěděl co.

            Rozhodl jsem se dát si konečně něco k jídlu. Ještě jsem zběžně proletěl došlou poštu a mezi stohem dalších žádostí jsem našel bezpečnostní schránku s emblémem  výstrojního skladu. Přiložil jsem svoji kartu na zámek, ten spokojeně zapípal a pak jsem odklopil víko. Kurva! Místo vysněného Stoptraina tam leželo něco jiného. V první chvíli jsem myslel, že to ani nemůže být pistole. Kdybych chtěl, tak bych toho mrňouse mohl spolknout a ani bych si to neuvědomil. Tu krabici museli vystlat buničinou. Pod ní byla krabička s pidináboji a sdělení, že můj požadavek byl přehodnocen s ohledem na moje služební zařazení.  Pokusil jsem se zastrčit tu jednohubku do pouzdra po Rugerovi, ale propadla. Tak jsem si jí strčil do kapsy u kalhot a šel na večeři.

            Vlastně jsem ani neuvažoval kam jdu, protože jsem neomylně zamířil na nudle k Wongovi. Uvědomil jsem si to až, když jsem hmátl po klice. Uvnitř se ale svítilo, tak jsem vešel dovnitř. Vypadalo to tam jako obvykle, málem jsem čekal, že z kuchyně za moment vyběhne starej Wong, bude se mi klanět, brebentit tou svojí hatmatilkou a do krabičky mi naskládá porci nudlí. Místo toho tam stála za pultem mladá dívka s lehce asijskými rysy. Dívala se na mě značně podezřívavě a ani jsem se jí nedivil. Jednu ruku měla ukrytou pod stolem, určitě v ní držela pistoli a mířila mi někam na břicho. Sice jsem tu pistoli neviděl, ale pochybuju, že by mohla být menší než ta moje. Přátelsky jsem se usmál, ukázal jí prázdné dlaně a představil jsem se. Trochu se uvolnila.

            "Dobrý večer, dáte si něco?" zeptala se mě.

            "Cokoli, co dokážete nabrat jednou rukou."

            Pousmála se.  Ať měla co měla, nechala to ležet pod stolem a přistoupila ke mně. Normálně příliš nevětřím, ale ucítil jsem jemnou vůni Ylang Ylang. Navrhl jsem jí nudle se sojovou omáčkou a kousky drůbežího biomasa.

            "Chcete to sebou nebo tady?"

            Přelétl jsem pohledem její útlou postavu a dal jsem si jídlo tady.

            "Nikdy jsem Vás tady neviděl," pokusil jsem se zapříst hovor.

            "Studovala jsem, ale když dědeček umřel, musela jsem převzít firmu, jinak by nám propadla koncese."

            "To je mi líto."

            Přišoupla ke mně jídlo v otlučené misce a plastové hůlky zabalené ve fólii. "S tím nic nenaděláte. Vzala jsem si u banky půjčku, abych si mohla zaplatit individuální studium. Takže můžu studovat víceméně dálkově a až za dva roky skončím, začnu půjčku splácet."

            "Je mi líto Vašeho dědečka, chodil jsem k němu na jídlo už pěkných pár roků."

            "Je to hrozné," povzdechla si, "byl tak vitální, než si ho to vzalo."

            "To?" zeptal jsem se překvapeně.

            Jenom pokrčila rameny.

            "Víte," pokračoval jsem, "byl jsem tady, když se to stalo. Váš dědeček už byl mrtvý, ale byla tu nějaká žena. Málem mě taky dostala. Nebylo to žádné to, ale ta."

            Poděšeně na mě pohlédla a odmítavě zakroutila hlavou. "Tiše," zašeptala a dala si prst na ústa, "nikdy už o tom nemluvte. Nevíte co to je, ale nevěřte nikdy tomu co vidíte. Nikdy se o tom nezmiňujte nahlas, nevíte jestli to není zrovna blízko vás, může vás to klidně zabít, jenom proto, že jste moc zvědavý."

            "Jsem zvědavý, protože to, jak vy říkáte, hledám. Chci to najít a zabít. Už jsem byl skoro mrtvý, takže toho nenechám. Beru to osobně."

            "Jestliže to berete jako věc cti, tak se nedá nic dělat, jste už mrtvý."

            Ta představa mě zrovna nenadchla. "Vy víte co zabilo vašeho dědečka?"

            Zavrtěla hlavou. "Nevím, odpusťte."

            Odsunul jsem stranou  jídlo, nějak mě přešla chuť. Podíval jsem se na ni, byla celá nesvá a klopila oči. Poučka číslo jedna: Jestliže se někdo chová jako přistižený při činu, pak jste ho přistihli při činu. "Nelžete mi!"

            "Nemůžu vám to říct, neptejte se mně," odpověděla roztřeseným hlasem  a pak se rozplakala.

            Poučka číslo dva: Pokud Mařenka pláče,  sedí  už jednou půlkou na lopatě. "Musím to vědět, musíte mi pomoct. Už zemřelo šest lidí a pokud budete mlčet, zemřou další."

            Zatřásl jsem s ní, aby se trochu sebrala. Zabralo to. Přiškrceným hlasem mě poslala do prdele. "Běžte pryč," řekla mi po chvíli, když se trochu uklidnila, "přijďte zítra v poledne. Promluvím se strýčkem, pokud vám bude chtít něco říct on sám, setkáte se s ním. Víc vám už neřeknu."

            Zaplatil jsem za nesnědené nudle a šel jsem pryč s pocitem, že mě ta dívka nemá zrovna moc ráda. Peníze nechala ležet na pultě a když jsem procházel dveřmi, byla už v kuchyni.

 

9. července

06.00 hodin

 

            Ráno mohlo začít i líp. Ellen Kleinová, sekretářka mého šéfa, co bojuje tak maximálně s kopírkou, včera taky dostala  pistoli. Zjistil jsem to jednoduše, potkal jsem ji na chodbě, vrávorající a vykřivenou na pravou stranu, kde jí v pouzdře u pasu visel Steyer Stoptrain. Můj Steyer! Nikdy se nedozvím k čemu jí bude, když jenom zvedá telefony. Určitě ho nemá na obranu, protože šéfovi dává zcela dobrovolně. Schválně jsem si v počítači našel její objednávku pro výstrojní sklad. Zněla na Colt Mouse. Nechal jsem to být. Poprvé mi bylo líto, že mám ptáka, s ním u šéfa kariéru neudělám.

            Pokusil jsem se dělat zač mě platí, ale šlo mi to jak psovi pastva. Hodiny se zoufale vlekly,  nemohl jsem se dočkat až bude poledne a já se setkám s tím tajemným strýčkem. Zcela bezmyšlenkovitě jsem zamítl asi čtyřicet žádostí o pracovní povolení a stranou nechal jednu, o které bude muset rozhodnout šéf. Obvyklé skóre bývá lepší, teda pro místní pracovní sílu, ale ani postup do druhého kola nezaručuje vítězství. Není to Oscar, jenom nominace. Kdysi jsem si to spočítal, na jedno povolení připadne asi osm set zamítnutí. Když to ale srovnám s Americkou federací, jsme zemí doslova otevřenou širokým masám. Můj známý, co tam dělá na imigračním, svůj úřad označil za řiť, protože funguje jenom jedním směrem a to ven a ostatní pohyby jsou nepřirozené a proti Bohu.

            V jedenáct hodin jsem se potichu vytratil. Oficiálně jsem šel šetřit do terénu, takže se budu muset odpoledně stavit na pětatřicátou ulici vybrat jedno hnízdo indických přistěhovalců, kteří mi zapomněli poslat žádost. Vím o nich už aspoň půl roku, ale šetřil jsem si je na vyjímečnou příležitost, jako je třeba týden, ve kterém se schvaluje  výše odměn. Naštěstí mám takových horkých tipů několik, takže se o odměny nepřipravím, ale chudáci Indové už letošní vánoce  stráví v teplých krajích.

            Pomalou chůzí jsem se došoural před Wongovo bistro. Na dveřích byla cedulka "Zavřeno," ale přesto jsem zabušil na sklo.

            Najednou mě někdo zezadu natlačil na dveře a do zátylku se mi zavrtal studený kus oceli. "Chci vidět ruce!" řekl mi někdo přímo do ucha. Tak rychle jsem je nad hlavou ještě nikdy neměl.             Neurvale mě prohledal a v kapse našel jednohubku. Ještě teď slyším jeho chechot.

            Když jsem se mohl konečně otočit, díval jsem se do tváře ohromnému Číňanovi, který měl ruce jako já nohy a hlavu měl posazenou přímo na obřím hrudníku. Mířil na mě Uzikem a v levé ruce držel za lučík, jako chcíplou myš, moji jednohubku. K bistru přijelo tmavé auto, v jehož sklech jsem viděl jenom sám sebe a toho cvalíka co na mě mířil. Ten otevřel zadní dveře a natlačil mě dovnitř. Stačil jsem se ještě podívat po kamerách na kandelábrech, jestli mě třeba nepřijde vysvobodit policie, ale kupodivu se ve stejnou chvíli všechny dívaly přesně opačným směrem. 

            Nevím kam jsem jel, ani jak dlouho. Mezi mnou a řidičem byla ocelová deska a okamžitě po nasednutí všechna okna ztmavla. Nezbylo mi než se pohodlně uvelebit na koženém sedadle a vychutnat si jízdu.

            Když auto zastavilo, mohl jsem konečně vystoupit. U dveří už stáli další dva Číňani a beze slova mě nasměrovali do dveří nějakého domu. Bylo to jako bych se ocitl ve staré Číně. Všude samé dřevo, obrazy, tapiserie a porcelán. Vypadalo to jako v muzeu, jenomže tady to bylo opravdové, žádné repliky. Doprovázen oběma muži jsem po schodech vystoupal do velké haly, kde už na mě čekal postarší muž s prošedivělými vlasy v bezvadně padnoucím obleku. Jenom nepatrně kývnul hlavou, žádný pozdrav, nebo podání ruky. Byl jsem jenom cizinec.

            "Jsem strýček Sun," představil se, "a vy jste ten zvědavý policajt?"

            Jenom jsem zavrtěl hlavou. "Nejsem policajt, jsem z imigračního."

            Strýček se jenom pousmál. "Takže mé soukmenovce nestřílíte, jenom je posíláte zpátky, co?" Pokynul mi rukou, jako by mi chtěl naznačit, že o mé odpovědi ani nestojí a vedl mě halou do pokoje, který asi sloužil pro jednání s hosty. Pokud jsem ovšem byl host.

            Posadil mě  do hlubokého křesla a sám si sedl naproti. „Ať jste byl kýmkoliv, teď jste jenom mrtvý muž. Víte co tím myslím?“

            „Nemám ani ponětí o čem mluvíte,“ odpověděl jsem mu popravdě.

            „Byl jste už téměř na druhém břehu. Překročil jste řeku smrti a vstoupil do stínů, ale vrátil jste se zpět. Nevím proč, nebo na jak dlouho, ale protože hledáte to co vás zabilo, počítám, že se tam brzy zase vrátíte.“ Sun se natáhl ke stolku a z krabičky vytáhl doutník a se zřetelným požitkem jej zapálil. Z úst vyfoukl malý proužek namodralého dýmu a slastně si povzdechl. „Pohrdám tím, co nazýváte civilizací bílého muže, ale jedna věc se vám povedla.“

            „Jestli myslíte doutníky, tak ty vynalezli indiáni.“

            „Takže se vaší civilizaci nepovedlo nic,“ odvětil a pozorně se mi zahleděl do očí. „Doslechl jsem se, že hledáte to co zabilo chudáka Wonga. Šmejdíte na mém území a otravujete mé lidi. Děláte moc velký rozruch a to neprospívá obchodům ani mé rodině.“

            „Nechci vás otravovat,“ řekl jsem mu a musím přiznat, že mi přitom pořádně vyschlo v krku, „chci najít tu ženu, kterou jsem viděl ve Wongovu bistru a předat jí spravedlnosti.“

            Sun se jenom pousmál. „Spravedlnost je slepá a každý slepý jenom tápe a klopýtá. To se vám nikdy nepodaří.“

            „Pak ji teda chci zabít.“

            „To už je lepší, na někoho, kdo je jen úředník, ale i tak pochybuji, že máte vůbec nějakou naději.“

            „Když mi pomůžete, bude dobře, když ne, nevadí. Nemůžu přestat.“

            „Dobrá,“ řekl mi, „pomůžu vám zemřít.“ Přisunul ke mně krabici s doutníky a jeden mi nabídl. Když jsem si zapálil a vychutnal si chuť dýmu, který přišel na dva mé měsíční platy, Sun si sundal sako a pohodlně se uvelebil v křesle.

            „Řekněte mi na co jste už přišel.“

            Řekl jsem mu všechno, popsal setkání s tou ženou a  jak jsem zjistil dalších pět podobných případů. Nevynechal jsem nic a když tak nad tím teď uvažuju, bylo to jako bych byl u zpovědi. Strýček mě pozorně poslouchal a  ani jednou mě nepřerušil. Když jsem skončil, zjistil jsem, že v ruce držím jenom čmoudící žmolek doutníku. Zapíchl jsem ho doprostřed stříbrného popelníku.

            Strýček vstal z křesla a udělal několik kroků po místnosti, aby ulevil ztuhlým svalům. Co tedy podle tebe zabilo Wonga?“ zeptal se mě po chvíli.

            „Žena.“

            Jenom zavrtěl hlavou. „Může být nějaká žena tak rychlá, jak jsi mi vyprávěl?“

            „Při troše tréninku?“

            „Znáš někoho jiného, kdo by i trénoval, který by dokázal to co ona?“

            „Ne.“

            Sun se lehce pousmál. „Smiř se s tím, že jsi se nesetkal s člověkem. Nemohl to být člověk, protože žádný člověk by to nedokázal.“

            “Kdo to teda byl?“ zeptal jsem se ho.

            „Špatně položená otázka, měl ses zeptat co to bylo,“ opravil mě. Zamyšleně zíral na nějakou vázu, jako by ji viděl poprvé v životě. „Bylo to něco, co pouze vypadalo jako žena, ale uvnitř, ve svém nitru to není nic co by jenom náznakem připomínalo lidskou bytost.“

            Aniž bych se zdvořile zeptal, vzal jsem si další doutník. Některé věci lze strávit jenom za použití drog.

            „Je to ztělesněné zlo, zabiják lidí, tedy spíše lovec lidí. Tvor, kterého hledáš, žije mezi lidmi, ale jsme pro něj pouze potravou, dobytkem, který slouží jenom k tomu, aby mohl zahnat hlad. Příšerný hlad, který mu bezustání svírá útroby. Když je ten hlad tak silný, že jej nemůže vydržet, vyrazí na lov.“

            „Wong nevypadal jako kdyby ho snědla,“ snažil jsem se mu oponovat.

            „Používáš lidská hlediska. Ona-ono nejí jako člověk. Znáš podstatu života, životní sílu, nebo taky princip kosmické energie?“

            Jenom jsem zavrtěl hlavou.

            „Všechno na tomto světě obsahuje energii, kosmickou energii. Proudí ve všem živém a je uložena i ve všem neživém. Když hoří dřevo, cítíš teplo, že? Teplo je také energie, ale primitivní. Když žiješ, jsi v neustálé interakci se svým okolím. Když něco děláš, vydáváš ze sebe energii prací svalů, nebo i tělesným teplem, ale současně ji v každém okamžiku i přijímáš. Nejenom jídlem, ale i každým pórem svého těla. Nasáváš volnou energii z vesmíru, ze stromů, když jsi na procházce, nebo z věcí, kterými se obklopuješ, protože se v jejich přítomnosti cítíš dobře. Děláš to podvědomě, ani si to neuvědomuješ. Kdybys byl mistrem vnitřních stylů, dokázal by si této energie přijmout více než běžný člověk a zlepšil by sis tak své schopnosti, ale i tak by si byl omezený. Energie máš buď tak akorát, nebo málo. Když jí máš málo, jsi nemocný, nebo malátný. Když jí máš tolik co máš mít, jsi zdravý. Někdy se ti může stát i to, že do sebe nasaješ více energie než jsi schopen použít. To může vést k hyperaktivitě a v konečném důsledku zase k nemoci.“

            Tvářil jsem se dost nechápavě.

            „To co jsem se ti teď snažil vysvětlit, se ale vztahuje pouze na člověka. Ten tvor je jiný. Jeho podstatou je, že žije z energie jiných. Může i jíst jídlo  jako ty nebo já, ale jenom jako mimikry. Nedokáže ani energii čerpat z vesmíru, nebo neživých věcí. Pokud chce žít, musí sát energii lidí.“

            „Chcete mi říct, že je upír?“ To už mě taky napadlo, ale tehdy mi to připadalo humorné.

            „Upír je vulgarizovaná podoba tvora, o kterém tu mluvíme. Vznikl z neznalosti a primitivního vnímání světa. Pro lidi byla vždy symbolem života krev, proto to kousání do krku. Život ale není v krvi, je v celém těle. Kdyby byl upír a skutečně pil lidskou krev, získal by jenom  zlomek energie a ještě by na sebe upoutal pozornost okolí. Každý člověk vyzařuje do okolí prostřednictvím své aury energii, takhle se dá zjistit jeho zdravotní stav. Pro něj jsou aurální obaly kolem člověka pouze vyjádřením kvality kořisti. Pokud chce dostat tvou energii celou a beze zbytku, musí být s tebou ve fyzickém kontaktu. Na svém těle máš několik center energie, říká se jim čakry. Ty jsou pravou studnicí, ze které může pít do sytosti.“

            Něco mi v té chvíli došlo. „Ta žena se  Wonga dotýkala v podbřišku a na čele.“

            „Ano, to jsou nejlepší dvě z center životní energie.“

            Spadl na mě svět.

            „Na světě existuje spousta lidí, kteří dokáží bezděky sát energii jiných lidí, dělají  to ale nevědomky a jenom se tak trochu přiživují. Lidé jsou v jejich přítomnosti unavení, zatímco oni září vitalitou. Ten tvor to ale dělá promyšleně, je to predátor.“

            „Co je vlastně zač?“

            „To nikdo neví, žije ale mezi námi již od úsvitu věků. Byli označováni za démony, čarodějnice, upíry. Většina toho, co o nich víme jsou jen dohady. Jsou to ale tvorové stejně živí jako my.“

            „Jde je zabít?“ napadlo mě okamžitě.

            „Určitě nejsou nesmrtelní, možná dlouhověcí, určitě mají vynikající regenerační schopnosti, ale nikdo nemůže být nesmrtelný. Určitě je lze zabít.“

            Vzpomněl jsem si na filmy z dětství. „ Osikový kůl, nebo stříbrná kulka?“

            „Nejspíš něco mnohem prozaičtějšího. Prostě je stačí dobře trefit. Tedy, když se dokážeš trefit.“

            Vzpomněl jsem si na její úžasnou rychlost. Registroval jsem ji  jenom jako šmouhu, jak ji tedy mohu zasáhnout a zabít hned na první pokus?

            Jako by mi četl myšlenky, řekl mi strýček: „Je to jen malá šance a jenom jedna. Druhou příležitost už určitě mít nebudeš.“

            Jedna věc je vědět proti komu stojím a druhá je najít ho dřív než on najde mě. Musel jsem toho zabijáka najít dřív než znovu vyrazí na lov. Ve hře bylo stále příliš mnoho neznámých. Tohle puzzle mělo spoustu černých děr a já měl v ruce zatraceně málo dílků.

            Strýček se na mě chvíli díval a pak šáhl do kapsy a něco mi podal. Když jsem to držel v ruce, zjistil jsem, že to je malá, obdélníková destička z čistého stříbra, na které byly vyraženy nějaké čínské znaky.

            „Nebudu ti v tvém lovu pomáhat, ani nikdo z mých lidí. Nechci bytosti jejich druhu popudit, ale když budeš potřebovat pomoc, postačí, když se komukoliv z čínské komunity tímhle prokážeš. Ať jsi měl jakékoliv jméno, pro nás budeš vždy jenom Mrtvý, rozumíš?

            Přikývl jsem a ani ne za dvě minuty jsem byl zase na ulici. Mocný strýček mi zařídil odvoz zpátky k Wongovu bistru. Když jsem zase stál před jeho výlohou, mohl jsem se opět zhluboka nadechnout. Nestává se mi často, že se potkám s hlavou čínské mafie a přežiju to. Podruhé to už raději nikdy zkoušet nebudu.

            Když jsem vyrazil k zastávce magnetické dráhy, zjistil jsem, že mi Číňani zapomněli vrátit jednohubku. Ani mi to nebylo moc líto. Až mi ten krám strhnou z platu, asi to ani neucítím.

 

 

 

 

10. července

18.30 hodin

 

            Dnešní den byl velmi podnětný. Mnohem víc než jiné, protože od božího rána jsem byl připojený na síti a surfoval jsem po všech knihovnách v zemi. Za celý život jsem nepřečetl tolik knih jako dneska. Nejlepší úlovky jsem zaznamenal v Městské knihovně ve Varšavě. V oddělení okultní literatury tak náruživého čtenáře asi ještě neměli. Zdá se mi, že slovanské národy byly nějak zatížené na upíry a vlkodlaky.

            O tvorech sajících energii toho však bylo až podezřele málo. Sem tam zmínka, sem tam náznak. V pracech od devatenáctého století do současnosti v podstatě nic. Lepší to bylo v případě mýtů a pověstí.

            Bylo to zábavné čtení, ale o jeho praktickém přínosu si dovoluji pochybovat. Stejný názor by měl asi i můj šéf, ale ten se na mě po včerejšku culil jako měsíček. Indická rodina čítající téměř osmdesát členů už byla na cestě do země svých předků a rating naší agentury stoupl do závratných výšek. Mám takových početných rodinek ještě několik, takže pokud bude šéf hodný, dostane k ježíškovi medaili.

            Dal jsem si kafe a začal trochu přemýšlet. Jestliže to je živá bytost, pak musí někde žít. Předpokládal jsem, že má doupě někde v oblasti výskytu těl. Jestliže tady někde žije, musí tady taky jíst. Se zjištěnými těly mi vyšlo, že si vyrazí na večeři jednou měsíčně, někdy v polovině. Najednou mě napadlo, že ten tvor poprvé udeřil na počátku roku. Předtím jsem žádný podobný případ nenašel. To ovšem znamená, že tady předtím nebydlel.

            Podnětná myšlenka vždycky potěší. Jestliže v naší zemi předtím nebydlel, musel se sem někdy na počátku roku přistěhovat. A jestliže se tady musel přistěhovat, musí o tom být záznamy na našem úřadu. Moje sebevědomí stoupalo k nebesům.

            A zase kleslo, jakmile jsem zjistil, že se do šéfova počítače nedostanu ani prostřednictvím mého malého šikuly.

            Jakmile jsem byl na oddělení úplně sám, otevřel jsem si šéfův kancl a použil jeho počítač. Jako ten, kdo nás reprezentuje, má samozřejmě to nejnovější vybavení, to je mi známo, ale stejně jsem se nemohl ubránit povzdechnutí, když jsem zjistil, že jeho počítač už nemá ani monitor, ani klávesnici, dokonce ani světelné pero, ale jenom brýle a rukavice. Nasadil jsem si tedy obojí a vplul do virtuálního světa. Naštěstí byl celý systém navržen pro vedoucí pracovníky, takže byl poměrně blbuvzdorný. Za pár minut jsem už byl učiněný frajer, jak jsem rukama vychytával  prostorem plující složky se soubory a zručně je otvíral. Hledal jsem registry s kladně vyřízenými žádostmi o pracovní povolení a povolení k pobytu od půlky loňského prosince do prvního úmrtí. Našel jsem tři složky. Dvě jsem po otevření zase odhodil. Z jedné na mě koukal nějaký plešatý profesor a z druhé zase nějaký vypasený programátor počítačových her. Třetí složku jsem otevřít nedokázal. Pořádně mě vyděsilo, když mi složka začala jiskřit v rukách a do očí mi udeřila jasně rudá pečeť ministerstva vnitra a obrany. Složku jsem bleskurychle zkopíroval na disk a odpojil se. Určitě už po mě jde počítačová špionáž, jejich maníci se v kyberprostoru prohánějí jako žraloci. Pečlivě jsem očistil jak brýle, tak i čidla uvnitř rukavic.

            Urychleně jsem se vrátil ke svému stolu a vytočil na mém klonovaném mobilu přítele ze střední školy. Požádal jsem ho o službu na oplátku. Během dvou minut mi volal zpátky a oznámil mi, že zametl stopy a pro maníky z počítačové špionáže připravil několik milých překvapení. Záznamy z bezpečnostních kamer našeho oddělení zmizely při náhlém zhroucení systému a na personálním oddělení  zaznamenali, že jsem odešel z úřadu už před hodinou. Poslední informace byla ale nejdůležitější. Zjistil, že podobnou pečetí byla uzamčena i složka metropolitní policie ohledně vyšetřování mého napadení. Jenom mě to tak napadlo a heleďme se. Náš malej predátor má drápky delší než jsem čekal.

            Poděkoval jsem mu. I on mi byl vděčný. Jeho „hospodyně“ bude mít opět na dva roky prodloužený pobyt.

            Měl jsem disk se zkopírovanou složkou třetího imigranta a neměl jak jí rozkódovat. Přítel byl v tomhle směru nepoužitelný. Poslat po síti takové horké zboží nejde a osobní předání nepřichází v úvahu, protože je bůhví kde a pod bůhví jakým jménem. Inu, když vás hledá policie celého světa pro počítačové podvody…

            S diskem v kapse jsem vyrazil do města. Někde tady přece musí být nějaký zdatný hacker co to dokáže rozlousknout.

 

11. července

02.20 hodin

 

            Zázraky se dějí. Strýčka Suna prostě miluju. Jeho stříbrná vizitka mi zajistila maximální pozornost mezi jeho soukmenovci. Bez větších problémů jsem dostal kontakt na jednoho Vietnamce, který příležitostně vypomáhá Sunovu klanu. Je to prý šikovný hacker a navíc se na nic neptá. Sedím teď u něj v jeho podkrovním bytečku, který spíš připomíná skladiště elektroniky a zatímco on do sebe lije jedno kafe za druhým a neustále buší do klávesnice, uvažuju nad tím proč se skoro všichni jmenujou Nguyen.

            „Hele šéfe,“ ozval se najednou  a pohlédl na mě skrz své upatlané brejličky. „asi to bude ještě drobet trvat, nějak se mi to tady cuká. Tydle pečetě jsou pěkný mrchy.“

            Ten mladík mě překvapuje. Je mi sotva po bradu, hubený je jako tyčka. Tváře bledé jako by ani nebyl asiat, vpadlé, jenom kůže na lebce. Asi si moc pohybu neužije. Vypadá dost zanedbaně, jako by pro něj jeho tělo znamenalo jenom překážku pro nekonečný život v kyberprostoru.

            Dal jsem si u něj taky kafe a začetl se do nějakého pohozeného časopisu. I když už je pornografie hodně dlouho zakázaná, tenhle mladíček si ji někde opatřil a navíc ten časák nebyl ani měsíc starý. Jeho sexuální život je sice osamělý, ale na rozdíl ode mě, má k tomu alespoň ten časák.

            Za dalších dvacet minut začal Nguyen divoce křepčit po pokoji a zpívat vítěznou píseň oslavující jeho genialitu. Na monitoru se objevil formulář uděleného povolení. Z fotografie žadatele na mě zírala známá tvář. Nebyla nijak výrazná. Až na oči- sytě smaragdově zelené. Přečetl jsem si její jméno. Rebecca Schusterová. Původem ze Sydney. Takže Australanka. Na formuláři byla i její adresa, kde se přihlásila k pobytu a zaměstnavatel. Chvíli jsem uvažoval, název Aurea Genetics mi připadal nějak povědomý.

            „Vám povím, šéfe,“ řekl mi „to je ale pěkná kost. Myslíte si, že by si dala říct?“

            Pohledem jsem sjel jeho vychrtlou a zanedbanou postavu. „Jako předkrm,“ zauvažoval jsem nahlas, „možná.“

            Zatvářil se dost nechápavě.

            Jenom jsem mávl rukou. „To nic. To bys nepochopil,“ uklidnil jsem ho v rámci možností.

            Naštěstí do toho nechtěl moc šťourat. Místo toho zase sednul ke klávesnici a dělal to, za co byl placený.

            Zrovna jsem ho chtěl o něco požádat, když v tu chvíli někdo dost neurvale vrazil do dveří. Ty se, jako by byly  z papíru, vyvrátily do místnosti a skončily na podlaze. Nguyen zkušeně zaletěl pod stůl a rukama si kryl hlavu. Podobné situace se mi nestávají často a navíc moje pistole skončila bůhví kde, takže jsem zůstal stát uprostřed pokoje, skvěle osvětlený a kryjící si hruď rozevřeným pornočasopisem.

            Do místnosti vkráčel Sunův maxiřízek, ten samý, co mě sbalil před Wongovým bistrem. Nguyen s ulehčeným povzdechem zase usedl na židli a po obrovi vrhl kradmý úsměv.

            „Nazdar Mrtvý,“ řekl a zazubil se. „Posílá mě strýček Sun.“ Pak jeho oči sklouzly na moje „brnění.“ V očích se mu podezřele zablýsklo. „Bezva časák.“

            „Co mi neseš?“ změnil jsem raději téma.

            „ Strýček tě zdraví a je rád, že jsi odhalil totožnost démona.“

            Kurva, jak to mohl tak rychle zjistit?“ blesklo mi hlavou.

            Jako by mi četl myšlenky, obr pokračoval: „Strýček ví víc, než by sis mohl představit.“

            „A co tě sem přivádí?“

            Obrův úsměv pohasl. „Dopustil jsem se prohřešku, Mrtvý. Vzal jsem ti tvoji zbraň a pak jsem ti ji nevrátil.“ Strýček mu musel pořádně umýt hlavu. „Nevrátil jsem ti ji, protože jsem ji ztratil. Když jsem to řekl strýčkovi, poslal mě za tebou s upřímnou omluvou a projevem přátelství.“

            Šáhl pod plášť a podal mi úzký, podlouhlý balíček. „Strýček řekl, že by se ti to mohlo hodit a tak jsem ti to koupil. Promiň mi, Mrtvý, že jsem ztratil tvého miláčka, musel mi vypadnout dírou v kapse.“

            Poděkoval jsem mu i strýčkovi a přidal ujištění, že jsem měl co dělat, abych tu breberku taky neztratil.

            Rozbalil jsem dárek a údivem vydechl. V ruce jsem držel zkrácenou automatickou brokovnici Athica Mercenary. Byla krátká, elegantní, ale proklatě nebezpečná. Její cena se pohybuje v tak závratných výškách, že bych musel být buď členem protiteroristického komanda, nebo pistolníkem strýčka Suna, abych si ji mohl dovolit. Izolepou byly ke sklopené pažbě přilepeny náboje. Bylo jich sice jenom sedm, ale pochybuji, že bych jich stačil vystřelit víc. Když jsem chtěl balící papír položit na stůl, v poslední chvíli jsem zachytil ještě něco, co málem spadlo na podlahu. Ještě, že se to nestalo. Byla by to věčná škoda. Byl to satelitní sledovač s jedním pípákem. Užitečná věc, kterou nekoupíte v normálním obchodě. Stačí ho, protože není větší než špendlíková hlavička, někomu připevnit třeba na kabát a sledovačem ho najdu i kdyby se schoval třeba na dně moře.

            „To nemůžu přijmout,“ řekl jsem mu a snažil jsem se dárek vrátit. „Ta pistolka neměla ani setinu ceny těchdle věcí.“

            Obr jenom zavrtěl hlavou. „Strýček rozhodl,“ odpověděl.

 

11. července

08.00 hodin

 

            Čekal jsem v koridoru hotelu Plaza než slečna Schusterová opustila pronajatý apartmán a vyrazila do práce. Ve slušivém kostýmku kráčela halou a v ruce nesla malou kabelku. Mladá dáma kráčející do zaměstnání. Kdybych nevěděl, co vím, považoval bych ji za normální buchtu, kterou je radost sbalit. Zrovna, když procházela kolem recepce, malý asijský portýr, který se potýkal s obzvláště velkým kufrem, do ní nešikovně vrazil. Okamžitě se začal omlouvat a klaněl se až k zemi. Recepční na něj zhnuseně pohlédl a bylo jasné, že tenhle  mladíček ve své funkci dlouho nevydrží.  Slečna Schusterová se na něj jen blahosklonně pousmála a trapnou nehodu přešla několika vybranými frázemi. Když odplula k parkovišti, kde na ni už čekala  limuzína, mladík na mě mrknul. Pípák změnil majitele. Stálo mě to ani ne stovku.

 

12. července

13.50 hodin

 

            Yun mě našel zrovna ve chvíli, kdy jsem seděl v malém bytečku naproti hlavnímu vchodu do Aurea Genetics. Říkám mu Yun  od doby co se mi pořádně představil, předtím byl pro mě jenom pistolníkem Strýčka Suna. Dát dary nebylo to jediné co mu Strýček asi uložil, protože od setkání u Nguyena byl jako můj stín. Byl mi  plně k dispozici.

            Pípák jasně ukazoval, že slečna Schusterová je v práci a dosud nešla na oběd. U každého jiného by mě to překvapovalo. Radši jsem šel vybalovat co Yun přinesl. Splnil moje přání do posledního puntíku. Donesl nejen jídlo a několik lahví Eurocoly, ale i počítač s napojením na NET. Anténu jsem přilípl  na okenní rám a počítač rozložil na stolku. Byla to kapesní verze ovládaná hlasem a elektronickým perem. Nasadil jsem si mikrofon a za další tři vteřiny jsem už plul po vlnách globální informační sítě. Na malém displeji mi probíhaly megabyty informací a reklam. Sem tam jsem vyhledávací program usměrnil nějakým tím povelem, nebo pošťouchnutím pera.

            Konečně jsme se vymotal ze záplavy komerce. Napojil jsem se na veřejný informační server v Sydney. Přihlásil jsem se na něj pod cizím jménem a identifikačním číslem.  Odtud jsem najel do státní evidence obyvatel. Na můj dotaz mi sdělili, že Rebecca Schusterová zemřela před šestadvaceti lety krátce po porodu. Udivilo mě jenom jedno, že s takhle vachrlatou identitou mohla projít úřední mašinérií a dostat u nás povolení k pobytu. Prošel jsem si ještě jednou její povolení a bylo mi to jasné. Nikomu  asi moc nezáleželo na detailech, protože žádost za ni podala firma Neural Wire Ltd. a projednával ji přímo můj šéf.

            Otevřel jsem si první láhev coly a ponořil se až na samé dno NETu.

 

12. července

21.40 hodin

 

            Yun spal na jediné posteli, co v bytě byla a já, obklopený prázdnými krabičkami od jídla, obaly od sušenek a lahvemi od vypitých col, jsem se spokojeně protáhl. Po těch hodinách u počítače mě už bolely oči a braly záda.

            Mnohem důležitější ale bylo, že harddisk mého počítače praskal ve švech. Zjistil jsem tolik zajímavých informací, že sám nevím, proč jsem vlastně všechno nehodil za hlavu a neutekl domů. Rebecca, co vlastně vůbec nebyla Rebeccou, pracovala pro Aurea Genetics. Do mé milované země se dostala díky pomoci Neural Wire Ltd., která měla sice sídlo na okraji Londýna, ale obě tyhle společnosti vlastnila stejná firma. Tohle mi pořád nestačilo. Šel jsem po té třetí společnosti a zjistil, že jí vlastní čtvrtá. Tu zase vlastnila pátá a tak pořád dál a dál až jsem přišel na úplný konec řetězce. V pořadí patnáctá společnost, po průletu celou zeměkoulí, měla sídlo opět u nás doma  a tuhle vlastnili čtyři lidi. Bylo by to úplně v pohodě, kdyby to nebyl ministr vnitra a obrany, jeho dva náměstci a ředitel kontrarozvědky. Tuhle firmičku jsem si prohlédl pořádně a zjistil, že je stará už pěknou řádku let a její představenstvo se za tu dobu pravidelně obměňovalo. Děsivé na tom bylo, že ač se jména měnila, jejich funkce ne.  Vyplynulo mi z toho hned několik závěrů. Přišel jsem na něco, co mělo být pořádně skryto. Jenom tohle stačí, aby mě našli za pět let, hnijícího uprostřed posledního lesa, co nám zbyl. Stát se angažuje ve firmách Aurea Genetics a Neural Wire. Dělá to skrytě, ale se vší vehemencí. Obě společnosti se podílejí už několik let na tajných vládních programech v oblasti obrany. Nikdo o tom nic pořádně neví, ale z několika  článků, co nikdy nevyšly v novinách a bez povšimnutí do dnešního dne pluly sítí, jsem zjistil, že posledním hitem generálů na ministerstvu je genetická modifikace. Stvoření supervojáka, obránce míru a zájmů unie. Blbost, kdyby to nebyla zrovna firma Neural Wire, kdo k nám pozval Rebeccu. Jestli budu chtít stvořit supervojáka, ze kterého by se sesypal i pověstný americký zelený baret, tak určitě bude přesně takový, jako je ona-ono. Proto ji tady chtěli, ať už ji vyhrabali odkudkoliv. Jenom si neuvědomili, že stačil jeden agent na imigračním a jeho vietnamský hacker a krytí jejich objevu se sesypalo jako domek z karet. Asi si byli moc jistí sami sebou a ztratili soudnost.

            Já jsem soudnost neztratil a všechno, co jsem zjistil, jsem si pro jistotu zazálohoval.

13. července

08.00 hodin

 

            Ráno jsem zase čekal na Rebeccu před hotelem. Když vystoupila z výtahu, připadala mi nějak jiná. Už v hale si sice nasadila tmavé brýle, ale stihl jsem zahlédnout  sytě tmavé kruhy pod jejíma očima. Tvář měla taky nějak ztrhanou, jako by byla pořádně vyčerpaná. Šla pomalejší chůzí a viditelně jí to dělalo námahu. Sledoval jsem ji včera celý den, dokud nešla do hajan a můžu přísahat, že nedělala nic, po čem by byla takhle příšerně utahaná. Napadlo mě jenom jediné. Když mi zmizela z dohledu, zavolal jsem okamžitě Yunovi. Bude to dnes. Má hlad, příšerný hlad, který jí drásá vnitřnosti. Dnes večer vyrazí na lov!

            Jediné, co mi na to řekl, bylo: „Budu tam.“

 

13. července

23.10 hodin

 

            Čekali jsme na ni u hotelu už dobré čtyři hodiny. Co se vrátila z práce. Já zepředu a Yun u zadního služebního vchodu. Neobjevila se. Pípák ukazoval, že je ve svém pokoji. Už jsem byl pořádné nervózní. Vypil jsem za tu dobu desítky káv a sója mi už lezla ušima. Přečetl jsem všechny letáky, kterými byla polepena zeď naproti hotelu a zadek jsem měl otlačený od lavičky, ze které jsem smetl bezdomovce. Bez občasného prozvonění Yunova mobilu bych si myslel, že tam někde chrápe, ale viditelně byl na podobné čekačky zvyklý.

            Najednou jsem ji uviděl. Vyšla ze dveří, u kterých se až k zemi klaněl vrátný. Měla na sobě drahou, značkovou sportovní soupravu a přes rameno nesla velkou brašnu, ze které čouhala rukojeť tenisové rakety. Mladá dáma, která si vyrazila za sportem. Jenomže po tomhle mači bude její soupeř pořádně vyčerpaný.

            Šel jsem za ní až na konec bloku. Zuřivě jsem vytáčel Yuna, ale nezvedal to. Na rohu si stopla taxíka. Naštěstí jsem chytil dalšího, ještě než mi zmizela z dohledu. Jeli jsme za ní. Naštěstí nejela moc daleko, protože můj plat není stavěný na jízdu taxíkem. Vystoupila  u zastávky magnetické dráhy a zmizela mi z dohledu. Bral jsem schody po čtyřech, ale na nástupišti nebyla. Zkontroloval jsem si odjezd poslední soupravy, ale tu stihnout nemohla. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem zahlédl, jak vyšla z veřejných záchodků. Normálně tam nechodí ani feťáci, natož dáma z nóbl společnosti, ale téhle asi hygiena na srdci neležela. Málem jsem ji nepoznal. Měla na sobě zase šedý pracovní overal, vlasy ukryté pod kšiltovkou a přes rameno nesla odrbanou tašku na nářadí. Nikdo by v ní nehledal ani ženu. Zrazovaly ji jenom její oči.

            Když přijela magnetka, nastoupila do prvního vozu. Nastoupil jsem do dalšího a sledoval ji oknem. Spokojeně seděla na sedadle a četla si. Na třetí zastávce vystoupila. Podíval jsem se na název stanice a spokojeně zapředl. Byli jsme stále v šestiúhelníku. Na další úvahy nebyl čas. Rebecca se prosmýkla turniketem a byla někde na ulici. Vyrazil jsem za ní. Letmo jsem zkontroloval brokovnici ukrytou pod pláštěm. Byla by smůla ztratit ji zrovna teď.

            Znovu jsem zavolal Yuna. Odpovědi jsem se nedočkal. Rebecca minula ztemnělý obchod s elektronikou a zahnula do boční uličky. Opatrně jsem se plížil za ní. Nakoukl jsem za roh, ale už tam nebyla. Pro jistotu jsem se podíval i nahoru. Nad hlavou jsem měl zrezavělé požární schodiště, které by v případě požáru dokázalo zabít aspoň třicet lidí. Nebyl na něm nikdo, jenom si tam „někdo“ odložil starou kabelu. Brokovnice opustila vyhřátý pelíšek pod kabátem a dodala sebevědomí mým třesoucím se rukám. Ve vší tichosti jsem se pokusil zasunout náboj do komory. Když to cvaklo, vyděsil jsem se k smrti. V tiché, zšeřelé ulici to zaznělo jako rána z děla. Přitiskl jsem se k vlhké zdi a pokusil se splynout s okolím. Čekal jsem asi dvě minuty, ale nic se nedělo. Pomalu jsem pokračoval dál.

            Najednou jsem uslyšel hlasitý výkřik. Přišel odněkud zepředu, nemohlo to být dál než padesát metrů, ale noc zkresluje zvuky i vzdálenost. Teď šlo o vteřiny. Přestal jsem brát ohledy na nějaké utajení. Tomu nešťastníkovi už asi nepomůžu, ale mám možnost ji dopadnout při činu.

            Tryskem jsem zahnul za další roh a málem jsem do ní vrazil. Dřepěla nad svou další obětí, která bezvládně ležela uprostřed  uličky a nejevila známky života. Šlehla po mě pohledem, ze kterého mi naskočila husí kůže a tlumeně zavrčela.

            Její oči, oči šelmy, sledovaly ústí brokovnice. Chovala se instinktivně jako zvíře, protože na mě vycenila zuby. Chtěl jsem ji zajmout, odvést na policejní stanici a dostat medaili a hodinky s věnováním, protože jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč jsem vystřelil do vzduchu. Než jsem stihl znovu nabít, vyskočila na nohy a vrhla se na mě. Než ke mně dorazila, dokázal jsem jenom vyhodit prázdnou nábojnici. I tak si myslím, že jsem byl hodně  rychlý. Po pěti tabletách benzedrinu to ani jinak nešlo. Instinktivně jsem se schoulil a schoval hlavu mezi ramena. Praštila mě jenom jednou rukou. Doprostřed hrudi. Cítil jsem, jak se mé nohy odlepily od země a já letěl někam dozadu. Neletěl jsem dlouho, protože za necelou mikrosekundu jsem zády narazil do zdi a rozplácl se na ní. Jako v kresleném filmu jsem  z výše asi tří metrů  sjel  na zem. Nemohl jsem popadnout dech. Určitě jsem přišel o pár žeber. Možná si z nich nechám udělat manželku, tuhle možnost asi za okamžik  proberu se stvořitelem. Cítil jsem jak mi přiložila ruku na čelo. Druhou, na podbřišku, jsem necítil.

            Než si uvědomila, že necítí propojení, stalo se spoustu věcí najednou. Malá olověná destička, kterou jsem si zastrčil pod neprůstřelnou vestu mě spolehlivě odstínila. Okultisti měli aspoň jednou pravdu. V očích jí blesklo světlo poznání, ale než mi stihla vestu strhnout z těla, kopl jsem ji do kolena. Bylo to jako bych kopl do skály, ale aspoň sebou trochu cukla. Než stihla cokoli udělat, mihla se uličkou tmavá silueta a Rebecca mi na moment zmizela z dohledu. Vypadalo to, jako by do ní narazil vlak, ale byl to Yun. Sevřel ji v mohutných rukách a strhl stranou. Povalit se mu ji nepodařilo. V jeho pravé ruce se zablýsklo ostří. Uslyšel jsem zvuk trhající se látky a Rebecca zavřeštěla. Neznělo to jako křik mladé ženy. Spíše jako by někdo zaříznul tygra. Rebeccu ale nikdo nezaříznul, asi jenom  nebyla zvyklá na bolest. Na overalu jí vykvetla rudá skvrna. Zahlédl jsem, jak se Yun pokouší levačkou vytáhnout z pod saka Uzika a dokončit to. Rebecca ho chytila za ruku a nůž mu z ní vypadl na zem. Yun se musel cítil jako ve svěráku, protože mu přes rty uniklo tlumené zasyčení. Uslyšel jsem jak mu rozdrtila záprstní kůstky. Nebyl to hezký zvuk. Praštila ho aspoň dvacetkrát. Stihla to za necelou sekundu, ani jsem nestihl zahlédnout kam. Poslední věc, kterou Yun stihl udělat, než se sesul k zemi, bylo stisknout spoušť. Samopal byl nastavený na dávku, ale zvuk, který se rozletěl uličkou, spíš připomínal zubní vrtačku. Rebecca odletěla stranou.

            Pomalu jsem se zvedl na kolena a přilezl ke své zbrani. Konečně se mi ji podařilo znovu nabít. Jako lazar jsem udělal několik drobných přísunů. Ani jsem si nevšiml, že mám dlaně a kolena od krve. Byla všude kolem a vpíjela se do dlažby. Nevím čí byla, ale nejspíš Yunova. Když jsem se k němu doplazil, zjistil jsem, že ještě dýchá. Obličej měl zrasovaný k nepoznání. I když už máme vynikající plastické chirurgy, tohle na ně bude silný kafe.

            Koutkem oka jsem zahlédl nějaký pohyb. I když mě to bolelo jako čert, vrhl jsem se stranou. Nebyl  to zrovna ukázkový manévr, ale aspoň mě nedostala. Těch pár kulek, co ji zasáhlo, ji muselo trochu zpomalit, takže skončila na zemi vedle Yuna. Nevypadala už tak skvěle jako před pár okamžiky. Overal měla celý od krve a  hruď jí zdobilo několik roztřepených dírek. Každý jiný by už byl dávno mrtvý, tahle bytost jenom regenerovala. Právě se znovu chystala ke skoku, když jsem vystřelil. Rána nešla do vzduchu. Broky ji zasáhly do obou holení a srazily na zem. Divil jsem se, že má pořád nohy.

            Ležela vedle chudáka Yuna a nemohla se hýbat. Ten zásah s ní musel pořádně otřást. Dívala se na mě těma svýma kočičíma očima, zornice byly jenom úzké škvírky, ale ta posedlost zabíjením z nich už vyprchala. 

            Pomalu jsem se postavil a přišoural se blíž. Znovu jsem nabil a namířil. Z dálky jsem zaslechl jekot policejních sirén. Pohlédl jsem na Yuna, pak na ni.

            „Tohle nezregeneruješ,“ zachrčel jsem a ta slova mě ve vyschlém hrdle pálila jako oheň.

            Vztáhla ke mně ruku a já pro jistotu udělal krok zpět. Dívala se na mě a já z jejího pohledu cítil tichou rezignaci. „Nic nevíš,“ zašeptala, „mám velký vliv, můžeme se dohodnout.“

            Můj poslední pohled patřil Yunovi, který mi zachránil život. Pak jsem znovu zamířil a stiskl spoušť. Uličkou se rozlehl poslední výstřel tohoto večera.

 

14. července

16.00 hodin

 

            Jsem hrdina. Od rána nevidím v televizi nic jiného než svoji tvář. Objevila se dokonce i na titulních stránkách novin. Jsem hrdina, který zastavil běsnící zvíře a zachránil celé město. Ráno jsem dostal státní vyznamenání a od města medaili. Během pár hodin se ze mě stal VIP a už pro mě neplatí zákon o zdravotním pojištění. I kdybych měl jenom škrábanec, ošetří mi  ho primář a mě to nebude stát ani Euro. Všechno zatáhne státní kasa. Kdybych teď odešel z práce, dostanu bez reptání rentu a státní byt. Žádný dvoupokoják v ubytovacím komplexu, kde teď bydlím, ale skutečný byt. Proč bych ale odcházel, když mám práci, která mě baví.

            Potřásal jsem si rukou se starostou a s úsměvem pozoroval výraz mého šéfa. Trvalo to asi hodinu a ozval se mi šéf výstrojního skladu a informoval mě o omylu při přidělení služební zbraně. Diskrétně pominul moje sdělení, že jsem ztratil přidělenou zbraň a tak Ellen Kleinová, i přes šukání se šéfem, přišla o svoji pistoli. Prý dostanu i čestné občanství a daňovou výjimku. Je to báječný den.

            Měl jsem ještě jednu návštěvu. Byli to dva nenápadní mužíci s průkazy ministerstva. Chovali se velmi uctivě a chvíli jsme setrvali v přátelském rozhovoru. Když odcházeli, jeden z nich nechal na stole fotku z policejního spisu. Prý na památku. Nechal jsem si ji zarámovat a pověsit nad psací stůl. V kanceláři působila skvěle. Kdokoli ke mně přijde, uvidí na ní mě s brokovnicí v ruce, jak stojím v temné uličce nad tělem té krvelačné bestie, které jsem brokovnicí ustřelil hlavu a dívám se na ty, které jsem zachránil. Bohužel ten inženýr byl už mrtvý, ale všichni mohou vidět ten vděčný pohled druhé oběti, která útok přežila. Byla to drobná dívka s černými vlasy a výraznýma zelenýma očima.

            Strýček Sun to pochopil velmi rychle. Možná byl chvíli smutný, ale jenom do chvíle, kdy zjistil, že jeho lidem nebude už nikdy zkřiven ani vlas a že několik jeho firem, které provozoval prostřednictvím nastrčených figurek, dostalo výhodné státní zakázky.

            Možná to nebylo správné, ale Rebecca měla pravdu, nakonec jsme se dohodli. Nejpozději do vánoc změním kancelář a přesunu se do té, co zbude po mém šéfovi. Možná mi zůstane i sladká Ellen, pro kterou jsem nebyl víc než vzduch. Na oplátku už nebudou žádné vraždy v půli měsíce.

            Mám spoustu informací a ty se mohou lidem kolem Rebeccy setsakra hodit. Možná už nikdy nepošleme do domoviny tak velkou skupinu ilegálních imigrantů, ale na druhou stranu, aspoň ušetříme státu výdaje. A až se Aurea Genetics podaří naklonovat ty nové vojáky, budeme opatřovat energii i pro ně. Změním se na elektrárnu, na vrchního dodavatele. Možná časem navrhnu, aby ministerstvo snížilo ostrahu hranic, aby nám náhodou příliv uprchlíků nevyschl. Přece by nikdo nechtěl, aby se v ulicích rojily takové krvežíznivé bestie. S Rebeccou a jejími mecenáši jsme už dohodli formu spolupráce i případnou odměnu. Šlo to rychle, protože strýček Sun má v Hongkongu bratrance a ten někde zajistil úplně nenápadný server, na kterém čekají soubory s údaji, které jsem zjistil při mém surfování. Doplatili na vlastní byrokratický aparát. Pokud bychom náhodou já, nebo strýček Sun zemřeli, objeví se  na síti v úřední databázi naše úmrtní listy. To bude povel pro server, aby všechny soubory rozeslal na adresy všech televizních stanic a redakcí novin.

            Už se těším na zítřek. Úplatky sice neberu, ale když mi slíbili, že vyhraju první cenu ve státní loterii, tak co bych si ten los nekoupil.